OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 5. kapitola

19.05.2014 (09:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 944×

KAPITOLA PÁTÁ

Cestou domů jsem přemýšlela o Selene a Davidovi. Selene našla svého bratra, kus své rodiny, o které neměla ani ponětí. A přitom David nebyl žádná stvůra, nebyl to ani vlkodlak, ani upír. Byl to obyčejný člověk, milý a sympatický.

Proč by to nemohlo být stejné i u mého otce? Mohl by být stejně milý a chápavý jako David. Mohl by mě milovat jako svou dceru a nevidět ve mně nepřítele. Možná. Možná také ne.

Problém byl, že jsem k němu neměla žádné vodítko. Ani jméno. Jediné, co jsem věděla, je, že je upír, pocházel z Evropy, byl to zřejmě jižanský typ a že mám jeho oči. Ale podle toho nikoho nenajdu. S tím mi ani Christian nepomůže.

Ach, Christian! Ten ví, jak mi nasadit brouka do hlavy. Proč tráví tolik času s tou Alexandrou? Nikdy jsem ji neviděla, nic jsem o ní nevěděla, nevěděla jsem, co je zač. To mě štvalo snad ještě víc než to, že byla s Christianem. A do to ho ještě navíc Viktor...

Když mi sebral dárek od Christiana, bolelo to. Spíš psychicky než fyzicky a to bylo zvláštní. Přistihla jsem se, jak si přejíždím po krku, jako bych ho stále hledala. Byl to pro mě větší talisman než můj vlčí rubín.

Když jsem si ten večer lehla do postele, doufala jsem, že se všechno za těch pár hodin vyjasní. Myslela jsem si, že Christian přijde, všechno mi řekne a vymaže ten můj strach.

Bohužel se tak nestalo a já jsem nevěděla proč. Rozhodně mě napadla jedna věc, spíš osoba, kvůli které se to mohlo stát. Alexandra. Jak já jsem ji nenáviděla za ten jeden jediný pouhý den! Přišlo mi, jako kdyby Christian zkoušel mou důvěru v něj.

Ne, řekla jsem si. Christian mi určitě všechno vysvětlí, jen musím počkat. A já tak počkám, možná. Anebo Christian uvidí, že dokážu být stejná jako on. Uvidíme, kdo z nás je lepší. Bylo hloupé soupeřit, ale v tu chvíli mě zachvátila taková dětská umíněnost, kterou jsem nedokázala ovládnout. Chtěla jsem, aby musel Christian přemýšlet o tom, o čem jsem právě přemýšlela já, abych jenom zasela semínko pochybností a on se o mě také musel bát. Chtěla jsem být pořád žádaná, pořád napůl upíří žena, po které se touží. Nechtěla jsem být už dávno dobytá výhra, o kterou nikdo nestojí. Kdybych jen věděla, jak hloupý ten nápad byl!

Ráno mě připravilo o všechny mé plány. Na obloze nebyl ani mráček a slunce vycházelo v celé své kráse. Christian dnes ve škole nebude. Nemůže tam být.

Upíři nesměli na slunce, bylo to jejich prokletí. Nevěděla jsem o žádném způsobu, jak by se tato překážka, hranice, dala překonat. Možná, že způsob existuje, ale Christian mi o něm nic neřekl. Nebyl čas ptát se na takové věci. Nebyl čas skoro na nic.

Když jsme se viděli ve skutečnosti, ty krátké momenty stačily jen na to, abychom si vyjádřili, jak moc si chybíme, někdy jsme si stačili říct, co je nového ve smečce a v rodinách, jestli o nás někdo něco tuší. Ve snech bylo více času, ale témat bylo ještě víc, takže spoustu věcí jsem o Christianovi nevěděla. Třeba ta věc s Richelle. Nebyl čas, aby mi to Christian řekl. Možná ani nechtěl.

Přinutila jsem se vstát a umýt se, abych mohla nějak fungovat. Alespoň, že už byl pátek. Nebo možná bohužel. Ve škole jsem měl větší šanci, že Christiana uvidím. O víkendech to bylo horší. Navíc jsem tuhle sobotu musela za Heaven.

Vůbec se mi nikam nechtělo. Byla jsem tak demotivovaná, že víc už to snad ani nešlo. Christian ve škole nebude, stejně jako Viktor a Richelle. Ale Alexandra... Alexandra ve škole bude, tím jsem si byla jistá. Možná bych se jí mohla zeptat, proč mluvila s mým klukem, nějak nenápadně na to narazit... Alexandra. Možná mám přece jen důvod jít do školy.

Vstala jsem brzy, a tak jsem měla čas i na snídani, což bylo neobvyklé.

Moje máma, Lissa, byla zvláštní osoba, vlčice, která zarytě dodržovala všechna pravidla. Být vlčicí brala jako povolání, životní poslání. Já jsem byla jejím opakem, jak vzhledem, tak charakterem. Ale jednou to prostě byla moje máma a já jsem ji měla ráda, přestože ona byla jeden ze článků, které mne dělily od mé lásky.

„Ahoj, jak ses vyspala?“ zeptala se mě, když jsem si sedla ke stolu v kuchyni.

„Docela dobře,“ odpověděla jsem.

„Máš plány na zítra?“

„Heaven nás pozvala k sobě, takže budu asi u ní.“

„Zřejmě se moc těší, že?“

„Asi jo.“

Heaven už byla v šestém měsíci těhotenství, kromě svého potomka měla porodit budoucí čarodějku a velekněžku budoucí smečky. Smečky, ve které bude možná i moje dcera, pomyslela jsem si.

„Co škola?“

„Nic zvláštního.“

„Takže se nic neděje?“

„Ne.“

„Vypadáš, jako by tě něco trápilo, jsi bez nálady.“

„To se ti jen zdá,“ řekla jsem rychle, abychom se dostaly od toho tématu pryč.

„Mám o tebe strach,“ řekla najednou.

„Proč?“ zeptala jsem se, protože jsem to nechápala.

„Nechtěla jsi být vlčicí. Přijde mi, jako bys přestával žít a jen si dál dělala to, co se od tebe žádá a nic jiného.“

„Myslela jsem, že tohle už jsme probraly. Jsem vlčice, nemůžu na tom nic změnit, je to můj život.“

„Já vím. Ale Dawn,“ upřeně se na mě podívala, „kromě toho, že jsi vlčice, jsi také člověk. Nezapomínej žít jako obyčejná smrtelnice.“

„Ahoj,“ pozdravil nás právě přicházející Oliver a narušil naší zvláštní atmosféru. „Jedeme do školy?“

„Jasně,“ řekla jsem. Hodila jsem mu klíčky od auta a poprvé za den jsem se usmála. „Řídíš ty.“

Jen co jsem vešla do budovy školy, hledala jsem záplavu rudých vlasů, hledala jsem Alexandru. Ještě jsem neměla vymyšlený plán, jak to udělám, aby to nevypadalo, že o Christiana jevím zájem a zároveň získala informace, které potřebuji. To ale bylo jedno. Ona byla jen člověk, ne vlčice, aby mě a Christiana mohla prozradit, takže to bylo trochu jedno. Obyčejný člověk přece nemůže udělat velkou škodu nebo ano?

K mé velké smůle jsem Alexandru nikde neviděla a dost mě to naštvalo. Měla jsem ještě vetší strach o to, jestli Alexandra znamená pro Christiana víc než já, bála jsem se, jestli nejsou spolu. Jak já jsem nenáviděla tohle nevědění, to když mi někdo zavázal oči a já nic neviděla!

Věděla jsem, že jestli chci přečkat tenhle den, musím na chvíli vypnout. Nemyslet na smečku, vlčice a hlavně na Christiana (a to se dělalo vážně těžko) a být na chvíli normálním a především obyčejným člověkem. Zase žít jen jako Dawn předtím, než se z ní stala vlčice. Camille mi s tím dost pomohla.

Dřív jsem se s naší partou bavila docela často, ale postupně jsem se uzavírala do vlastních myšlenek a s nikým nemluvila. Tenhle den jsem to chtěla udělat jinak.

Camille, když začala mluvit, byla k nezastavení. Dozvěděla jsem se spoustu nových věcí o ní a Stevovi, jejím klukovi. Cam věděla spoustu věcí, ale nebyla to typická drbna. Jen prostě poslouchala a slyšela toho opravdu hodně. Takže když jsme společně šly na oběd, napadlo mě se Cam zeptat na jednu, pro mě důležitou, věc.

„Camille, viděla jsi už tu novou holku, co tu byla včera? Myslím, že se jmenuje Alexandra nebo tak nějak.“

„Alexandra Collierová? Je hezká, že jo?“

„Jo, to je,“ souhlasila jsem a skřípala zuby. „Jaká je?“

„Já nevím. Je... divná. Moc toho nenamluví a všem se vyhýbá. No, všem, kromě Christiana Brighta. To byl asi jediný člověk, se kterým jsem ji viděla mluvit. Je chytrá, ale je uzavřená. Hodně se straní ostatních. Jako by se nás bála. Takže toho o ní moc nevím,“ řekla.

Camille byla zklamaná, že toho ví tak málo a já jsem s ní sdílela stejné pocity. Alexandra teď pro mě byla ještě tajemnější než před Camillinou odpovědí.

Sedly jsme si s Cam k našemu stolu, kde už byli Steve, Alex i Sue. Ta mi hned začala vyprávět o její strašné hodině biologie, kdy se jeden z našich spolužáků omylem řízl skalpelem při laborkách. Několik lidí muselo opustit učebnu, protože se jim udělalo špatně. Jo krev, to je mocná věcička, řekla jsem si a vzpomněla si na svého upíra. Pro někoho je krev to nejdůležitější na světě. Určuje to, kam patříme a dává nám život. Zvláštní jen bylo, že kromě tekutiny, kterou pumpovalo mé srdce, se mi vybavily i rudé prameny Alexandřiných vlasů.

„Ahoj, všichni!“ řekl Harry nadšeně, když přišel k našemu stolu.

„Ahoj,“ ozvalo se pětkrát, pokaždé jiným hlasem.

„Co se děje, že se tak směješ?“ zeptal se Alex.

„Něco jsem vám přinesl,“ odpověděl můj bratranec a každému z nás podal bílou obálku.

„Snad to nejsou úplatky,“ zamumlal Steve.

Já jsem obálku dostala jako první, a tak jsem ji rychle otevřela.

„Svatební oznámení,“ vydechla jsem, když jsem vytáhla jemný papír se zdobením a jmény Selene a Harryho.

„Berete se už příští týden?“ zeptal se překvapeně Steve. „Kam ten spěch?“

„Když se mají rádi, můžou se brát, kdy chtějí,“ odpověděla za Harryho Camille.

„To taky. Ale Selene nikoho nemá, kromě mě. Takže pro ni chci rodinu.“

Byla to pravda jen napůl. Harry chtěl pro Sel rodinu, ale ona nebyla sama, měla Davida. Nechápala jsem, proč to Harry tají, nesouhlasně jsem se na něj mračila. Nevěděla jsem, jak to chtějí udělat, jako koho Davida představí, když půjde Selene za svědka. Ale to nebyla moje věc.

„Sel už se z toho dostala?“ zeptala se Camille.

Před přáteli jsme netajili, že Michelle zemřela a že Selene to dost sebralo. Nikdo z naší party ji moc neznal, kromě Harryho, mě a Sue, přesto s ní a s námi soucítili.

„Jo, je líp. Chápe, že nemůže pořád truchlit.“

„No, já bych teď rozhodně truchlil. Kdybych si tě měl brát, Harry...“ Steve zatřásl hlavou, jako kdyby chtěl zahnat tu myšlenku. Všichni jsme se jeho vtípku zasmáli.

Zadívala jsem se znovu na oznámení. 

Selene Madison Masenová

a

Harry Eric Wolf

společně oznamují...

Zlaté písmo se mi rozmazávalo před očima. Nikdy mě nenapadlo, že budu brečet nad svatebním oznámením svého bratrance, ale přesto se mi slzy hnaly do očí. Pokusila jsem se je rozehnat, ale marně.

Dawn Veronica Wolfová

a

Christian Andrew Bright

společně oznamují...

Ne. Nefantazíruj, napomenula jsem se. Tohle tam nikdy stát nebude. Nikdy se to nestane. Protože všechno jednou skončí. Jsme sice spolu, poznali jsme lásku. Ale ani v pohádkách není jasné, jestli všechno skončí dobře. Nikdo neví, jestli byla Popelka s princem opravdu šťastná nadosmrti. Já myslím, že ne. Vždycky se objeví někdo nebo něco, co jejich štěstí překazí. Žádné žili šťastně až navěky neexistuje. Nic není věčné. Ani v pohádkách, ani ve skutečnosti.

Cítila jsem, jak mi slzy stékají po tvářích. Shrnula jsem si vlasy do obličeje, aby je nikdo neviděl, vzala jsem svůj tác na oběd i s oznámením a odešla jsem pryč. Když jsem odešla z jídelny, v ruce jsem měla už jen oznámení, začaly slzy téct naplno. Posadila jsem se na chladnou zem prázdné chodby a nebránila jsem smutku, aby mě ovládl.

„Dawn?“ řekl nesměle Harry mé jméno, když mě uviděl.

Rychle jsem si otřela slzy z tváře, abych zakryla alespoň nějaké známky po pláči. Ale všechny jsem nedokázala zakrýt, oči mluvily za mě.

„Dawn,“ oslovil mě. Sedl si přede mě, aby se mi mohl dívat do tváře. „Proč brečíš? Stalo se ti něco? Ublížil ti někdo?“

„Ne,“ odpověděla jsem.

„Tak co se stalo?“

„Nic. Neboj se o mě.“

„Kdyby se nic nestalo, nebrečela bys tady, neodešla bys beze slova z jídelny.“

Hlasitě jsem si povzdychla. Znal mě dobře.„To bys nepochopil.“

„Vždycky jsme si mohli říct všechno. Někdy i to, co jsi neřekla ani Sue.“

„Já vím. Ale nechci, abys tohle věděl. Nechci, abys měl kvůli mně potíže.“

„Zabila jsi někoho?“ zkusil hádat.

Krátce jsem zasmála. „Ne, tak zlé to není.“

„Tak co je to?“

„Máš obrovský štěstí, že máš Selene. A ona ještě větší, že má tebe. Milujete se. Já takové štěstí nemám. Nemůžu být s tím, koho miluju, protože... protože mi není souzený.“

Proč to Harrymu říkám? Musím přece zachovat tajemství! Hlas rozumu jsem nějak neslyšela, slova jsem řekla dřív, než jsem si je pořádně promyslela.

„Proč? Má jinou?“

Chtěla jsem ihned odpovědět ne, ale pak jsem si vzpomněla na Alexandru.

„To nevím,“ odpověděla jsem.

„Tak co v tom je? Máma by ti ho neschválila?“

„To také. Je to hrozně složitý, Harry. Radím ti, nepleť se do toho a žij. Žij o to víc, že já jsem bez něho mrtvá uvnitř.“

Harry se zarazil. Když se začalo mluvit o smrti, byl ostražitý. Zřejmě kvůli Selene. Musel si dávat pozor, o čem mluví, jaká volí slova, aby u Sel nevyvolal reakci, které by mohl litovat. Překvapilo ho to, co jsem řekla, to jsem poznala hned. Ale nevěděla jsem, jestli pochopil, že tohle věc, o kterou by se neměl starat.

„Jde... jde pořád o toho samého? O stejného člověka, o kterém jsme se bavili tenkrát u nás? Po mojí přeměně?“

Harry uměl až moc dobře číst v jiných lidech. Tenkrát věděl, že se mi Christian líbí, ale to bylo poprvé a naposledy, co jsme o tom mluvili. Musela jsem rychle vymyslet nějakou odpověď, zalhat Harrymu. Odvrátila jsem tvář stranou, abych se mu nemusela dívat do očí. Ale Harry poznal, co mám v plánu. Obrátil mou tvář opět čelem k sobě a podíval se mi do očí.

„Řekni mi, jde o Christiana Brighta nebo o někoho jiného?“

„Harry, nechtěj to vědět,“ zašeptala jsem.

„Co se děje?“

Otočila jsem se za hlasem a spatřila Susan. Zvedla jsem se ze země a ještě jednou jsem si pro jistotu otřela tváře.

„Nic,“ zalhala jsem.

„Nevypadá to jako nic,“ řekla Susan a podívala se na Harryho, doufajíc v nějakou odpověď. Harry se podíval na mě a já ne něj. Nevěděla jsem, co říct.

„To ta svatba,“ řekla jsem. Byla to improvizace, říkala jsem to první, co mě napadlo. „Mám jít Harrymu za svědka. Trochu moc věcí najednou.“

„Aha,“ řekla Sue. Věděla, že jí neříkám úplnou pravdu, ale tentokrát se dál nevyptávala.

Jasně. Jak velkou škodu může napáchat jeden člověk? V mém případě dost velkou.

Poté, co jsem zrovna ne moc dobře vysvětlila incident na chodbě, jsem se Susan nechtěla mluvit. Bála jsem se, že bude chtít znát pravý důvod toho všeho. Ještě víc jsem se bála toho, že zaslechla něco z našeho rozhovoru, že zaslechla Christianovo jméno.V ten den jsem vážně neměla moc štěstí.

Sue mě našla, když jsme se s Oliverem chystali odjet domů.

„Dawn, počkej!“

„Sakra!“ řekla jsem a zavřela dveře auta, aniž bych do něj vstoupila.

„Co se děje?“ zeptal se Oliver, když uviděl mou reakci. „Nechceš mluvit se Sue?“

„To bys nepochopil.“ Věta, kterou jsem teď užívala docela často.

Susan přišla k nám a začala mluvit.

„Ahoj, Olivere,“ obrátila se na mého bratra, než začala mluvit se mnou. „Dawn, platí ten zítřek?“

„Myslíš to setkání s Heaven? Samozřejmě, že ano.“

„Dobře. Pojedeme spolu?“

Jasně, pomyslela jsem si. Dokonalá příležitost, kde jí nemůžu nikam utéct a ona ze mě může tahat informace. Moc starý trik Sue.

„Ne, já radši pojedu sama. Už máme naštěstí za sebou ty doby, kdy jsem byla odkázaná na tebe. Ne, že by mi to vadilo, ale samostatnost je lepší.“

„Jo, to je pravda,“ souhlasila Sue zklamaně, ale v očích zklamaná nebyla. Její oči říkaly jedno: Máš tajemství a já ho z tebe dostanu.

„Tak nic. Uvidíme se zítra,“ rozloučila se.

„Zatím, Sue,“ řekla jsem a nastoupila do auta.

Výjimečně jsem byla ráda, že řídí Oliver. Já bych toho teď asi nebyla schopná.

Po společné večeři jsem se zavřela u sebe v pokoji. Chtěla jsem být sama a doufat v to, že mi třeba Christian přijde do snů a všechno mi vysvětlí.

Měla jsem pocit, že se na mě všechno sype. Christian, Alexandra, Viktor, Harryho svatba a Sue, která ze mě chce vymámit informace. Najednou mi přišlo, že jsem jen člověk. Žádná vlčice, žádná napůl upíří žena, jen bytost, která může kdykoli zemřít.

Pustila jsem si písničky z MP3ky, kterou jsem dostala k Vánocům, a snažila se myslet na něco jiného, ale nešlo mi to, když skoro každá písnička byla o lásce, skoro každá mě nutila přemýšlet o Christianovi. Takže jsem hudbu raději vypnula a vsadila na další věc, o které jsem určitě věděla, že mi pomůže.

Vytáhla jsem si svoje věci na malování. Dřív jsem chtěla jít na uměleckou školu, ale, ale poté, co jsem se přidala ke smečce, všechny moje plány padly. Neměla jsem představu o budoucnosti, žila jsem tím, co přinesl následující den, tak pořád dokola. Neděla jsem si žádné plány a naděje, alespoň ne vědomě. Moje podvědomí ale zřejmě doufalo ve šťastný konec. Podvědomě jsem doufala v lásku a porozumění od ostatních, doufala jsem, že pochopí, že zamilovat se do upíra není hřích, není to protizákonné. Ale mohla jsem jen doufat.

Věděla jsem, co chci namalovat. Chci namalovat naději plnou barev a lásky a štěstí.

Devátá se přehoupla v desátou a minuty pomalu spěly k jedenácté. Já už jsem dodělávala jen detaily. Bylo to docela příhodné, nemusela jsem vymýšlet, co dám Harrymu a Selene jako svatební dar. Jen jsem ještě musela sehnat nějaký hezký rám, aby krása jejich lásky vynikla v celé své kráse.

Harry a Sel byli dokonalým příkladem toho, co jsem hledala, a tak jsem se rozhodla namalovat je. Byla jsem se sebou docela spokojená, tedy pokud jsem přehlédla, že mi každý prst hrál jinou barvou, a tričko, které jsem měla na sobě jsem mohla rovnou vyhodit, byla jsem spokojená.

Ozvalo se slabé ťuknutí na okno. Škubla jsem sebou a děkovala bohu, že jsem už odložila štětec, protože jinak by veškerá moje práce přišla v niveč. Pomalu jsem se otočila čelem k oknu a zrychleně jsem dýchala. Ten zvuk se ozval znovu.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 5. kapitola: