OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 9. kapitola

05.07.2014 (08:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 836×

Když jsem se Susan vrátila k ní domů, byl akorát čas na večeři. Alice mě přesvědčila, abych zůstala. Pořád se mě ptala na věci kolem smečky a vlčic. Dokonce se mě zeptala, jestli se mi, stejně jako jí, líbí být vlčicí. Moje odpověď byla lež a Sue to věděla. Zůstala naštěstí mlčet.

Mnohem raději jsem odpovídala na Tedovy otázky. Ten do všeho nezahrnoval smečku a měla jsem pocit, jako kdybych byla normální člověk.

Po večeři jsem se rozloučila a šla jsem domů. Šla jsem lesem, protože mi ta cesty byla milejší. Bylo už dost pozdě, stmívalo se. Když zmizely poslední paprsky slunce, byla jsem v půlce cesty domů. Stíny stromů tiše sledovaly, jak jdu kolem nich, vlčí dcera kráčející svým domovem. Ale kromě stromů mě sledoval i někdo jiný. Cítila jsem jeho pohled a věděla jsem, kdo to je.

„Můžeš se přestat schovávat, jsem tu sama,“ řekla jsem.

„Výstižnější by bylo ,můžete´ se přestat schovávat,“ řekl Christian svým neodolatelným hlasem.

Otočila jsem se za tím hlasem a spatřila ho. A vedle něj dívku se záplavou rudých vlasů. Alexandra Collierová stála po boku mého přítele.

I když mě Christian ujistil, že Alexandra je jen jeho kamarádka a ona to vidí stejně, neubránila jsem se žárlivosti. Neměla jsem ji ráda.

Já tě tu nechci!

Nevěděla jsem, jestli Christian čte mé myšlenky, možná ani nemusel, probodávala jsem Alexandru pohledem, o kterém se klidně dalo říct, že byl vražedný.

Ať už jde pryč!

„Christiane, ona mě tu nechce,“ zašeptala Alexandra.

„Cože?“ zeptala jsem se nahlas, i když jsem nechtěla.

„Myslím si, že tvoje myšlenky nebyly namířeny proti Christianovi, ale proti mně.“

„Ona má schopnosti?“ položila jsem otázku Christianovi.

„Zjistila to nedávno,“ odpověděl.

„Jen to neumím vypnout, takže teď slyším všechno. Ale můžeš být v klidu, zatím umím jen číst myšlenky,“ řekla Alexandra.

Hm, to jsi mě fakt uklidnila, pomyslela jsem si. Věděla jsem, že to uslyší.

„A věř mi, nemusíš se bát, že bych ti Chrise přebrala.“

Jak se nemám bát? Alexandra je upírka a Christian s ní tráví tolik času! Teď má ještě ke všemu schopnosti! Mají něco společného. Mě a Christiana všechno rozděluje, protože jsme z jiných světů a jsme tak jiní.

Pořád jsem se netvářila nadšeně, byla jsem spíš naštvaná a Christianovi to neušlo.

Přišel ke mně a vzal mě za ruku. Podívala jsem se na naše spojené ruce a pak Christianovi do tváře.

„Vážně nemáš žádný důvod žárlit,“ řekl.

„Ale mám důvod zlobit se,“ zašeptala jsem.

„Asi bude lepší, když se vzdálím,“ řekla Alexandra, která byla trochu v rozpacích.

„Mám tě na dohled, Alex. Nezmizíš mi. Pouta,“ řekl Christian.

„Já vím.“ Alexandra protočila oči. Pak odešla hlouběji do lesa.

„Jak jsi to myslel s těmi pouty?“ zeptala jsem se.

Vůbec jsem to nechápala. Alexandra na sobě určitě neměla žádná policejní pouta, která jsem si jako jediná, pod tím slovem představila.

„Jen jedna nová schopnost.“

„Nová?“

„Není úplně nová, jen jsem ji nikdy předtím nepoužíval.“

„A jak funguje?“ zajímalo mě.

Christian dělal, že usilovně přemýšlí, než konečně promluvil.

„Funguje to asi nějak takhle,“ řekl a vzal mě za zápěstí, jako kdybych kolem nich měla pouta a přitáhl mě k sobě. Sklonil svou tvář k mé a políbil mě.

„Být na tvém místě, doufala bych, že to takhle nefunguje,“ zašeptala jsem.

„Proč?“

„Protože by to někoho mohlo dost naštvat. Tím někým myslím sebe.“

Christian se zasmál. „Moje pouta s Alexandrou fungují trochu jinak. Je to něco, jako když s tebou telepaticky mluvím. Propojení myslí, spoutané mysli. Jde to ale jen s upírem, který má schopnosti. Mám ji pořád na dohled, vím, o čem přemýšlí, kdybych chtěl, mohl bych vidět, co právě dělá jejíma očima.“

„A tohle spojení funguje i naopak? Ona ti vidí do hlavy?“

„Funguje to i naopak,“ přiznal.

„V tom případě vůbec nemusela odcházet,“ řekla jsem hořce a zamračila se.

„Já ale umím něco, co ona ne,“ řekl a políbil mě na čelo. „Zamezím jí přístup k mým myšlenkám. Já svoje schopnosti už ovládat umím,“ usmál se.

„Je daleko?“ zeptala jsem se.

„Je mimo doslech.“

„Tak to je super,“ řekla jsem. Vyvlékla jsem svá zápěstí z jeho sevření, vzala jsem jeho tvář do dlaní a vytáhla se k němu na špičky, abych ho políbila. On mi polibek oplatil, dal mi ruce kolem pasu a zamotal své prsty do konečků mých vlasů.

Pak náhle polibek přerušil a zvedl hlavu. Vypadalo to, jako kdyby něco zaslechl.

„Christiane?“

„Ne!“

Pustil mě a rozeběhl se stejným směrem, kterým před chvíli odešla Alexandra.

„Christiane!“

Rozeběhla jsem se za ním. Byl rozhodně lepší než já, ale ne tak moc rychlý, aby se mi ztratil z očí. Za chvíli jsem uviděla i Alexandru. A s ní nějaké lidi. Tělo na zemi a nad ním rudovlasou upírku.

„Alexandro!“ zakřičel Christian a zvedl ji ze země.

„Já... já jsem nechtěla,“ šeptala Alexandra. Z koutku úst jí tekl krvavý pramínek, rty měla rudé. Zorničky v jejích zelených očích byly rozšířené.

Podívala jsem se na zem a spatřila muže s ránou na krku. Ještě nebyl mrtvý, stále dýchal a díval se na mě vystrašenýma očima. Opodál se u kmene vysokého smrku krčila nějaká žena. Celá se třásla, nespouštěla oči z oběti. Byl to její bratr? Přítel? Manžel?

„Musíme mu pomoct, Christiane!“

Klekla jsem si na zem k Alexandřině oběti. Snažila jsem se prsty zastavit tepenné krvácení, jak nás to učili ve škole. Prsty se mi leskly od tmavé tekutiny, stejně jako jsem viděla lesk v očích umírajícího.

Příliš pozdě jsem si uvědomila, že už mu nepomůžu, že je mrtvý. Že je Alexandra vražedkyně. Že klečím u mrtvoly. Jsem vlčice, měla jsem zabránit tomu, aby upíři zabíjeli lidi! A nezabránila jsem tomu.

Pomalu jsem zvedala ruku z mužova krku. Dívala jsem se na své tmavé prsty.

Christian prošel kolem mě k té ženě u stromu. Zvedl ji ze země a něco jí říkal. Žena se pak otočila a odešla pryč z lesa, jako by se nic nestalo.

Otočila jsem se a podívala se na Alexandru, která stála za mnou. Nedívala jsem se na ni zuřivě a naštvaně, spíš jsem se na ni dívala vystrašeně. Po krvi na její tváři nebyly ani stopy, vypadala znovu jako normální člověk. Až na to, že jsem věděla, že jím není.

„Dawn,“ oslovil mě Christian.

Obrátila jsem k němu pomalu tvář. Podal mi ruku a vytáhl mě zpět na nohy. Zrychleně jsem dýchala, ale určitě to nebylo kvůli tomu, že bych běžela. Byla jsem v šoku.

Viděla jsem sice mrtvolu, viděla jsem Michelle, ale tohle bylo jiné. Viděla jsem někoho zemřít, viděla jsem, jak z něj vyprchává život, jak krvácí, jak opouští tento svět a jde do jiného.

„Dawn, jsi v pořádku?“

Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. „Jsem,“ zněla má odpověď. „Musím být.“

„Asi bude nejlepší, když zavoláš někomu ze smečky.“

„Myslíš jako nahlásit napadení upírem?“

„Bude to lepší, než kdybys ho tady jen tak nechala ležet, nebo volala záchranku.“

„A co vy?“ Podívala jsem se na něj a Alexandru.

„My se o sebe postaráme,“ řekl Christian.

Přikývla jsem. Pořád jsem musela vypadat otřeseně, v šoku. Christiana to zraňovalo, mrzelo ho, že to takhle dopadlo, i když jsem nevěděla, jestli kvůli Alexandře nebo kvůli mně. Možná kvůli nám oběma.

Objal mě, těsně mě přitiskl k sobě. Uklidnila jsem se, když se mě dotýkal, připadala jsem si, že jsem chráněná, připadalo mi, že je všechno v pořádku. Až na to, že za mnou leželo tělo mrtvého muže.

„Přijdu za tebou,“ zašeptal mi do ucha.

„Ne,“ řekla jsem příliš nahlas do ticha. „Vlčice budou ve střehu. Nesmí tě najít, prosím. Přijď jen ve snu,“ řekla jsem to, i když jsem vůbec neměla tušení, jestli usnu.

„Dobře,“ řekl Christian. Snad poprvé mi neodporoval, ale to bylo čistě jen kvůli situaci. Nechtěl se se mnou hádat. Pomalu mě pouštěl a pořád se mi při tom díval do očí.

„Běž,“ řekla jsem a pustila se ho. Věděla jsem, že vůbec nechce odejít, pořád se ohlížel, aby viděl, jestli se třeba nerozpláču nebo něco podobného. Ne, bylo mi smutno, ale nechtělo se mi brečet. Toho se Christian obávat nemusel.

Vytáhla jsem z kapsy mobil a našla Erinino číslo.

„Dawn?“

„Erin, našla jsem tělo,“ řekla jsem a hlas se mi trochu třásl.

„Kde?“

„V lese, tak napůl cesty mezi mým a Susaniným domem.“ Byl to dost široký pojem.

„Dobře, hned tam za tebou jdu,“ řekla a zavěsila.

Pak jsem zavolala i Sue a Meredith. Harrymu ani Selene jsem nevolala. Nechtěla jsem jim zaplňovat hlavu něčím takovým, když měli před svatbou. Přesto je Erin informovala a oni přišli jako první.

Mezitím, co jsem na ně čekala, jsem se snažila co nejvíc nepřemýšlet. Hlavně jsem se ale snažila nedívat se na toho mrtvého muže. Odvážila jsem se k němu přijít a zavřít mu oči, aby nevypadal tak hrozivě, a pak jsem se držela v té největší možné vzdálenosti. Pak jsem zaslechla hlasy.

„Dawn! Dawn!“

„Harry,“ zašeptala jsem.

Rychle ke mně přiběhl a objal mě. Chvíli za ním přiběhla Selene.

„Co se stalo?“ zeptala se, když mě Harry pustil.

„Já nevím,“ zalhala jsem. „Šla jsem domů od Susan a najednou jsem zaslechla zvláštní zvuky, které mě zavedly sem. Upír už tu nebyl, asi jsem ho vyděsila, nebo já nevím. Ten muž ještě žil. Snažila jsem se mu pomoct,“ řekla jsem a zvedla jsem své zakrvácené ruce, „ale už to nešlo.“

„Ach, Dawn!“ Selene se na mě ustaraně podívala.

Mezitím přišla Sue a brzy po ní Erin s Meredith. Naštěstí jsem nikomu nemusela nic říkat, Harry to všem řekl za mě.

„Takže chcete říct, že tady ve Spokane máme další upíry? No to si snad děláte srandu!“

„Určitě si neděláme srandu, Meredith,“ ujistila ji sestra.

„Já tu žádné další upíry nechci,“ řekla Dith.

„A ty si myslíš, že my jo?“ zeptala se jí Sue.

„Vždyť my ani nevíme, jestli ho zabil upír! Proč by utíkal před nepřeměněnou vlčicí?“

„Sakra, Meredith!“ Vůbec jsem se nechtěla do rozhovoru zapojit, ale byla jsem na Dith tak naštvaná! „Myslíš si, že mu tohle udělalo nějaké zvíře?“ zeptala jsem se a ukázala na muže. „Nemá na sobě žádné škrábance, jen jeden velký upíří kousanec na krku! A vůbec to tu nevypadá jako na bojišti. To, co se tady stalo, bylo rozhodně rychlé. A udělal to upír. Možná nezabíjel z hladu, ale jen pro zábavu. Nebo se mstil. Vždyť Michelle také zabil upír a nebylo to pro krev.“

Au! To jsem neměla říkat. Při zmínce o Michelle se Selene chytla Harryho za ruku a přitiskla se k němu. Zasáhla jsem její citlivé místo, i když jsem nechtěla.

„Sel, promiň,“ omlouvala jsem se hned. „Nechtěla jsem...“

„To je dobrý,“ zašeptala Selene.

„Vezměte někdo Dawn domů,“ řekla Erin.

„Můžu jít sama,“ protestovala jsem.

„Ani náhodou. Meredith, jdi s ní.“

Věděla jsem, že proti rozkazu Erin nemůžu nic udělat, tak jsem se otočila a šla směrem k domovu. Meredith jsem měla v patách. Šla jsem rychlým krokem, pořád jsem byla naštvaná na Meredith.

Proč? Protože zpochybnila to, co jsem říkala? Protože byla tak strašně ukecaná, měla hloupé otázky a ještě hloupější poznámky? Nebo jsem jen byla stále poznamenaná tou událostí tak, že jsem nevěděla, co dělám?

„Snažíš se přede mnou utéct?“ zavolala za mnou Dith.

„Ne. Jen Lissa bude mít starost, co se mnou je, chci být brzy doma.“ O nějakém brzo se už ale nedalo mluvit. Bylo půl jedenácté.

„Promiň, že jsem měla ty hloupý řeči,“ omlouvala se Meredith.

„Vždyť se nic nestalo. To já jsem neměla tak přehnaně reagovat. Nevím, co to do mě vjelo.“

Meredith mě dohonila a srovnala se mnou krok.

„Asi jsem vás všechny pěkně vystrašila, co?“

„To tedy ano,“ souhlasila Dith. „Já si hezky ležím v posteli, přemýšlím, co si vezmu na svatbu a do toho mi zavolá Erin, že musíme jít za tebou do lesa! Takhle jsem si nedělní večer nepředstavovala.“

Musela jsem se zasmát nad tím, jakým nabručeným tónem to podala. To byla celá Meredith.

„Ty jdeš Harrymu za svědka, že jo? Já jdu na svatbu s Alexem. Víš, s Alexem Copem.“

„Vím, koho myslíš. Alex o tobě pořád mluví.“

„Vážně?“ řekla Dith překvapeně, i když vůbec překvapená nebyla.

„Jo.“

„Alex je úžasný. Je ke mně upřímný, milý, pozorný, umí mi naslouchat... O takovém klukovi jsem vždycky snila,“ rozplývala se.

„To ti věřím. Jen by bylo lepší, kdyby byl vlkodlak, ne?“

„No právě! Už dlouho přemýšlím, jak mu o tomhle říct. Bojím se, že-“

„Že by tě neviděl jako člověka, ale jako zvíře?“ hádala jsem. Sama jsem to měla stejně. Doufala jsem, že mě Christian nikdy neuvidí jako vlčici.

„Přesně,“ souhlasila Meredith.

„Dith, já Alexe znám. Jestli je k tobě takový, jaký říkáš, nemusíš se bát. Láska překoná spoustu překážek. I tuhle.“

Bylo asi trochu divné, že jsem zrovna já dávala rady kamarádce, měla jsem sama dost problémů, takže jsem měla spíš radit sobě. Bohužel žádné takové rady jsem nenacházela.

Když jsme přišly k mému domu, viděla jsem, že se v kuchyni ještě svítí. Takže Lissa byla vzhůru a určitě mě vyhlížela. Jen co jsem otevřela dveře, uslyšela jsem její hlas.

„Dawn, jsi to ty?“

„Jo,“ odpověděla jsem.

Lissa už stála v hale a dívala se na mě,

„Kde jsi celou tu dobu? Volala jsem Alici a ta řekla, že jsi odešla už před hodinou! Kde jsi... Meredith?“ Moje matka se překvapeně dívala na členku smečky.

„Dobrý večer, Lisso.“

„Co se stalo?“

Meredith se na mě podívala a pak začala mluvit.

„No, Dawn našla oběť upíra a...“

„Kdy?“

„Před chvílí,“ odpověděla jsem. „Zavolala jsem Erin a ostatní, abychom to vyřešili.“

„Takže je tu ve městě další upír. A viděla jsi ho?“

„Jen zezadu a navíc z dálky.“

„Co budete dělat?“

„Nevím,“ odpověděla Dith Lisse. „Erin mě poslala, abych Dawn dovedla sem a zatím se k tomu nijak nevyjádřila, uvidíme, jak se rozhodne.“

Dívala jsem se střídavě na Meredith a na Lissu. Bylo zvláštní, jak o tom mluvily. Jako kdyby to byla obyčejná věc, která je jen trochu znepokojovala. Ani jedna z nich neviděla toho muže umírat, necítily tu bezmoc, to, že pro něj už nemůžou nic udělat.

„Jdu k sobě,“ řekla jsem a nechala je tam, ať se klidně baví dál.

Šla jsem rovnou do koupelny, abych si mohla umýt ruce. Vypadaly hrozně, ta zaschlá krev na nich mi připomínala, co se stalo. Dala jsem ruce do umyvadla pod proud tekoucí vody a snažila se rychle zbavit toho jediného důkazu.

V zrcadle jsem si všimla, že kromě krve na rukou mám i pár skvrn na svém tričku. Byly zřejmě od té pulzující krve z krční tepny. Rychle jsem se z něj vysvlékla stejně jako ze všeho, co jsem měla na sobě a vlezla jsem do sprchy, doufala jsem, že se tam trochu uklidním.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice 2 - Uzamčená Touha - 9. kapitola: