OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt lží - 1. kapitola

27.07.2013 (10:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2031×

KAPITOLA PRVNÍ

Bylo třetího prosince a ve Spokane ve Washingtonu už ležela pěkná vrstvička sněhu. Stromy ztratily svou zelenou barvu a oblékly se do bílých kabátů. Po obloze pluly šedé mraky, které zvěstovaly, že zima teprve začíná. Ten den byl šílený mráz a já jsem přesto musela do školy jako každý jiný den.

Je mi už sedmnáct, brzy osmnáct, ale moji rodiče se pořád neodhodlali k tomu, aby mi koupili auto, přestože mám řidičák. I když na to mají peníze. Nejsem z nejbohatších, ale ani z nejchudších. Ale nezazlívám jim to, jen je to občas protivné, protože jsem odkázána na druhé. Takže když nemám svoje auto, jezdím do školy se svou kamarádkou Susan Throneovou.

Se Susan se znám už od dětství, prakticky jsme spolu vyrůstaly. Jsme hrozně odlišné - ona je bledá, modrooká blondýna, já jsem opálenější, zelenooká bruneta, ale přesto jsme jako dvojčata. Nedokázala jsem si představit lepší kamarádku, než je Susan. Ráno na mě vždycky zatroubila před domem, jako každý jiný den, a já jsem vždycky okamžitě vyšla z domu a spěchala k ní. Dneska tomu nebylo jinak.

„Ahoj Sue,“ řekla jsem automaticky, když jsem vlezla do auta.

„Čus Dawn,“ odpověděla.

Dawn Wolfová. Tak se jmenuji. Hodně lidí říká, že se jim jejich jméno nelíbí. I já jsem měla takové období, ale přešlo mě to. Vždycky se člověk může jmenovat hůř. Ale i přesto jméno Dawn nerada používám, přijde mi hrozně staromódní, už se moc nepoužívá. Stačí mi, že mě tak oslovují moji kamarádi a rodina. Jsem vždycky radši, když mě oslovují jen Wolfová. Možná formální, ale mně se to líbí.

Sue se s námi rozjela ke škole. „Kdy spolu vyrazíme na vánoční nákupy?“ zeptala se.

„Cože? Vždyť je teprve třetího prosince!“ vyjekla jsem.

„Dawn, prober se. Už je třetího prosince.“

„Stejně víš, že budu všechno zase nakupovat na poslední chvíli,“ řekla jsem. „Musím se učit, jestli nechci rupnout z matematiky.“

„Dneska nám pan Beans vrátí testy,“ řekla Sue.

„No právě,“ povzdychla jsem si. „Úplně jsem ho zvorala. Budu ráda když dostanu dostatečnou.“

„Nemaluj čerta na zeď, Dawn.“

„Dneska bude další hroznej den na týhle škole, už to vidím!“ postěžovala jsem si.

Dojely jsme ke škole. Sue zaparkovala na parkovišti, které bylo vylidněné, až na pár otužilců, kteří se odvážili zůstat venku v tomhle počasí. Jinak se všichni schovali ve škole. Otevřela jsem dveře od auta, vylezla z něj a už jsem zase seděla. Na zemi, na ledě.

„Horší už to být nemůže,“ řekla jsem.

„Dawn, co to děláš?“ ptala se Sue, která mi pomáhala se dostat zpátky na nohy.

„Opaluju se,“ odpověděla jsem ironicky. „Pitomý náledí.“

„Tím si nijak nepomůžeš. Pojď radši na hodinu, ať máš toho Beanse za sebou.“ řekla mi Sue. V tu chvíli mi náledí připadalo, jako úžasná věc, kterou jsem milovala. Oproti Beansovi bylo lepší.

Pan profesor Beans, můj a Susanin učitel matiky, byl chlapík, kterého jsem rozhodně neměla v lásce. Bylo mu kolem čtyřiceti, měl krátké černé trochu prošedivělé vlasy a nosil brýle. A úplně nejradši ztrapňoval studenty, kterým jeho předmět moc nešel, jako třeba mně. Nikdo se tomu ale nedivil, byl takový, protože neměl ani ženu, ani děti.

Na chodbách školy bylo rušno, všude už začínala panovat vánoční horečka. Sue měla pravdu. Už je třetího prosince, jen já jsem to nějak nestihla postřehnout.

„Hej, Vlčice!“ zavolal někdo za námi. Byl to Steve Bone, můj kámoš. Nedělalo mi najít si přátele mezi kluky. Možná proto, že jsem byla víc kluk než holka, na dlouhé debaty o nových módních trendech jsem vážně nikdy nebyla. Tohle všechno mohl být důvod, proč jsem ještě nikdy neměla kluka a nebyla zamilovaná.  

„Ahoj Steve,“ pozdravily jsme ho se Sue naráz.

„Vy dvě jste vážně děsivý,“ řekl na naši synchronizaci Steve a zakroutil hlavou.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se ho.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli jdete na tu vánoční párty,“ řekl.

„Vánoční party? A jakou?“ zeptala jsem se.

„Sakra, Dawn! Za chvíli jsou prázdniny! Já a ještě pár lidí jsme se domluvili s ředitelem, jestli bychom si nemohli půjčit tělocvičnu a udělat nějaký ten mejdan. Nevadilo mu to, takže uděláme pořádnou pařbu! Jste zvané, samozřejmě,“ řekl. „Tak přijdete?“ zeptal se nakonec s nadějí.

„Třetího prosince,“ zašeptala mi škodolibě do ucha Sue. Obrátila jsem nad její připomínkou oči v sloup.

„Jasně, přijdeme,“ řekla jsem za obě.

„Super! Jo, abych nezapomněl! Vstup povolen jen v párech, takže si někoho nejděte!“ dodal. „Čus!“

Rychle odběhl pryč, zvát další lidi a já jsem tam zůstala stát se Sue jako opařená.

„To je tak milý. Nejdu tam,“ řekla jsem, když jsem se vzpamatovala. Sue chápala, jak to myslím.

„Nemusíš tam jít s někým, s kým chodíš. Jdi tam s nějakým kámošem.“

„To určitě! Budu vypadat jako nějaká chudinka, o kterou nikdo nestojí.“

„Někdo, kdo tam s tebou bude chtít jít, se určitě najde. V nejhorším případě vytáhneš z rezervy bratrance.“

„Díky,“ řekla jsem kysele.

Harry Wolf, můj bratranec, byl zároveň mým nejlepším kámošem. Rozuměla jsem si s ním líp, než s velkou většinou holek na této škole. Je stejně starý jako já, o pár dní mladší. Je to kluk, který moc nepřemýšlí a do všeho se vrhá po hlavě. Je to trochu nerozvážné, ale já to na něm miluju. On mě bere jako ségru a kámošku, rád mi vždy se vším pomůže, pro každého by se roztrhal. Každopádně je to blázen, ale já ho mám moc, moc, moc ráda.

Naklusaly jsme se Sue do třídy a rozdělily se. Původně jsme seděly spolu, ale pak nás Beans přesadil každou zvlášť. Označoval nás za rušivý vliv pro celou jeho třídu, na češ jsme vyprskly smíchy. Od té doby musím potupně sedět sama v první lavici a Sue sedí s Camille, naší další dobrou kamarádkou, na druhém konci třídy v poslední lavici.

Říkala jsem si, že to bude jen další nudná Beansova hodina, ale zmýlila jsem se. Opozdil se o pár minut (to se snad ještě nikdy nestalo) a nešel sám. Přiváděl s sebou kluka v mém věku. Šli vedle sebe a ... smáli se. Nepochopila jsem, jak se někdo může smát s někým tak nevtipným, jako je pan Beans. Když vstoupili do třídy, celá třída zmlkla, a pak si začali všichni šuškat, hlavně holky. Podívala jsem se na Sue přes celou třídu.

Kdo to je? naznačila jsem němě rty.

Nevím, odpověděla.

Pan Beans si odkašlal, aby jsme mu začali věnovat pozornost.

„Dobrý den,“ pozdravil nás. „Jak jste si jistě všimli, nejsem tu dnes sám.“ Tušila jsem, že to bude náš nový spolužák, ale neubránila jsem se. Ať je to náš nový učitel, ať je to náš nový učitel..., opakovalo se mi v hlavě.

„Rád bych vám představil vašeho nového spolužáka. Jmenuje se Christian Bright. Přestěhoval se sem nedávno a proto k němu projevím jistou shovívavost, dokud si u nás nezvykne.“

Ta shovívavost by se hodila i mně, pomyslela jsem si.

„Zatím si můžete sednout sem, Christiane,“ řekl Beans a ukázal na místo vedle mě. „Vaší spolužačce trocha zdravé inteligence prospěje,“ dodal tišeji, ale já jsem to slyšela a Christian jistě také.

Christian Bright. Už to jméno mě rozechvívalo, bylo v něm něco zvláštního, něco, o čem jsem v hloubi duše věděla, že mě teď bude dlouho provázet. Ráda bych ho popsala přesnými slovy, ale taková se nedají najít. Jeho příjmení, Bright, prostě mluví za vše. Zářil, jako nejjasnější hvězda. On byl jednoznačně anděl. Nebo ďábel, poslaný z pekel, aby nás zničil svou krásou. Měl tmavé hnědé, skoro černé, rozcuchané vlasy, které mu padaly z čela do očí. To první, čeho jste si všimli v jeho bledém, božském obličeji, byly tmavé modré oči jako oceány. Na sobě měl tmavé džíny, černé triko s dlouhým rukávem a přes židli měl černou koženou bundu. Upřímně, nevypadala teple, ale co je mi po tom. Nicméně, i přes oblečení bylo vidět, že má dokonale vypracované tělo. Taková dokonalost nemůže existovat, tohle bude mít nějaký háček, třeba je na hlavu nebo tak něco, pomyslela jsem si.

Pořad jsem očima sjížděla tu nádheru, která seděla vedle mě, zatímco pan Beans vykládal o našich testech a nejčastějších chybách. Jeho proslov mi nestál za pozornost.

Pak ke mě Christian obrátil tvář a pohlédli jsme si přímo do očí. Moje srdce najednou něco sevřelo, pevně, ale přesto něžně a krásně. Pak se najednou jeho rty zkroutily do úsměvu, když uviděl, že na něj tak užasle vejrám. Rychle jsem uhla pohledem a zrudla až ke kořínkům vlasů.

V tu chvíli učitel rozdával testy. Položil přede mě ten můj. Dostala jsem čtyřku, jak jsem si myslela. A zrovna dneska, když vedle mě posadí tohohle krasavce. Tomu se říká zákon schválnosti.

Celý zbytek hodiny jsme pak probírali novou látku. Co to bylo, si vážně nepamatuji, nebyla jsem schopná se soustředit. Když zazvonilo vydechla jsem úlevou. Christian mě celou hodinu pozoroval a mého testu si jistojistě všiml. Než jsem stihla odejít, zavolal si mě k sobě pan Beans.

„Slečno Wolfová,“ oslovil mě.

Sakra, pomyslela jsem si. Otočila jsem se k čelem němu. Nerada jsem se dívala do jeho přísného, zvrásněného obličeje, který mi často připomínal, jak jsem líná a neschopná. Dnes mě ale překvapil. Neměl žádný z těch výrazů, které jsem na jeho obličeji viděla od té doby, kdy jsem poprvé vstoupila do jeho třídy.

„Vaše výsledky mě nijak neuspokojují, to jistě chápete.“

„Ano, to chápu,“ přisvědčila jsem, i když mi bylo divné, odkdy ho zrovna moje výsledky zajímají. Myslela jsem, že je to jeho plán, abych propadla.

„Ale vy na to máte,“ řekl mi. Oči mi po téhle větě málem vylezly z důlků.

„Nechci vás nechat propadnout. Proto vám dám ještě jednu šanci.“

„Jednu šanci?“

„Ano. Je čtvrtek, že? V pondělí vám dám opravný test. Když ho napíšete na trojku, nenechám vás propadnout. Když ne, čeká vás rychlý pád. Máte tři dny na přípravu. Tak je nepromarněte. Tohle totiž nedělám často.“

„Já vím. A děkuju vám, moc si toho cením. Nashledanou,“ rozloučila jsem se.

Další hodinu jsem neměla spolu se Sue, ale setkaly jsme se hned na třetí, na angličtině. Ve třídě jsme byly ještě před hodinou a využily jsme každou příležitost pokecat si.

„Co ti chtěl Beans?“ zeptala se zvědavě.

„Dal mi ještě jednu šanci. Musím se přes víkend našprtat všechnu látku, kterou nechápu a v pondělí si napíšu test znova,“ řekla jsem jedním dechem.

„Jako vážně? Nevšimla sis, jestli neměl na hlavě bouli? Jestli se nepraštil nebo tak něco, protože tohle není ten Beans, kterého znám,“ nevěřila mi. Byla z toho stejně překvapená jako já.

„Ne, neměl na hlavě bouli a vypadal úplně normálně. Taky mě to dostalo, Beans asi není dnes ve svý kůži, že se takhle rozhodl,“ souhlasila jsem. Sue se na mě zářivě usmála. „Ty mi něco tajíš,“ obvinila jsem ji. Poznala jsem to.

„Ne,“ zalhala. „Jen jsem něco zjišťovala o tvém tajemném sousedovi.“

„O kom?“

„Áááá! O Christianu Brightovi!“ zaúpěla. Zpozorněla jsem. Christian byl ten nejvíc sexy kluk, kterého jsem potkala za svůj dosavadní život. Ale bylo v něm něco víc, něco neurčitého, co mě přitahovalo. Možná mi nešla matematika, ale úplně blbá jsem taky nebyla.Věděla jsem že nikdo jako on by o mě ani nezavadil.

„Promiň mi, že nejsem vědma,“ řekla jsem.

„Přistěhoval se sem z Oregonu. Má bratra a nevlastní sestru. Všichni chodí sem na školu. Jeho táta je myslím právník. Znovu se oženil a Christian a jeho bratr tak přišli k maceše a té nevlastní sestře.“

„To si splašila za jednu hodinu?“ nevěřila jsem.

„To je umění,“ řekla a vypnula se.

„Víš, že samochvála smrdí?“

„To říkáš ty. Já si to nemyslím,“ řekla a znovu se usmála.

Zazvonilo na hodinu a my dvě jsme se musely zaobírat jinými věcmi.

***

Měla jsem ještě jednu hodinu, dějepis, ale ten mě narozdíl od jiných předmětů bavil. Milovala jsem staré věci a příběhy. Fascinovalo mě, jak dokázali lidé žít dřív bez vymožeností 21. století. Život měl tehdy svoje kouzlo a nějaký smysl, i když byl občas krutý a nespravedlivý.

Pak byl oběd a já jsem šla s ostatními do jídelny. Neměla jsem hlad, takže jsem rovnou zamířila ke stolu, kde obvykle sedávala naše parta. Co by se dneska ale nestalo, když mám takové štěstí? Nickova parta byla proslavená po celé škole svými vtípky, které jen někomu přišly vtipné. Podle názvu bylo jasné, že je vede Nick, a že to bude ten největší debil z jeho party i na škole. Dnes si na mě vybral svou daň v podobě toho, že mi nastavil nohu a já jsem zakopla. Rozplácla jsem se jak široká tak dlouhá na podlaze mezi dvěma stoly. Celá jídelna se mi začala smát.

„Vážně skvělý,“ řekla jsem si pro sebe. A to jsem ještě nevěděla před koho jsem spadla. Ten dotyčný mi pomohl na nohy.

„Není ti nic?“ zeptal se Christian.

Bože, on má tak nádherný hlas! Nejnádhernější jako bůh, kterým samozřejmě je. „Ne, díky,“ řekla jsem a topila se v jeho očích. Topila jsem se a nic mě nemohlo zachránit.

„Vážně?“ zeptal se starostlivě.

„Mám naraženou ruku, to je všechno, nic víc.“

„Nechceš si se mnou na chvíli sednout?“ zeptal se.

„Co?!“ Tohle se mi určitě zdá. Nebo jsem se praštila do hlavy a jsem v nemocnici.

„Sednout si tady, než ti bude dobře,“ řekl. Dotáhl mě k jednomu stolu a posadil mě.

„Ale mně je dobře,“ říkala jsem pořád dokola, ale on si toho nevšímal. Když jsme seděli naproti sobě v přeplněné jídelně, začala jsem si všímat, že na nás všichni koukají.

„Co chceš?“ zeptala jsem se přímo. Chtěla jsem rychle vypadnout, než mě ostatní probodají svými pohledy. Nechtěla jsem vypadat jako ementál.

„Já? Nic nepotřebuju. Co chceš ty?“ odpověděl mi otázkou. Zarazila jsem se. Hádanky mi nikdy nešly.

„Já ti nerozumím,“ řekla jsem zmateně.

„Vážně nic nepotřebuješ?“ zeptal se.

Ano, potřebuju vědět, proč mě tak přitahuješ, pomyslela jsem si.

Nepočkal, než něco řeknu a začal sám. „Myslel jsem si, že ti dělá problémy matematika.“

„A co je tobě do toho?“ vypálila jsem ostře a hned jsem toho litovala. Možná jsem na něj měla být hodnější. Přece jen, on se ke mně choval hezky.

„Říkal jsem si, jestli bys s ní nechtěla pomoct.“

„Nabízíš mi doučování?“ zeptala jsem se udiveně. To se mi zdá. On ví, že existuju?

„Ano, přesně to ti nabízím,“ řekl a usmál se. Ví, že je vážně úchvatný, když se směje? Nakonec bylo dobře, že jsem si sedla.

„Přijímáš?“

„Dobře,“ řekla jsem a dívala se stranou. Nemínila jsem na něj zase zírat jako idiot.

„Sejdeme se po vyučování v knihovně?“ Ptal se, ale mně přišlo, že už s tím počítá.

„Fajn, tak v knihovně,“ řekla jsem a vstala od stolu. Neohlédla jsem se po něm, ale příšerně jsem chtěla. Zároveň jsem ale nechtěla, aby viděl, jak příšerně ho... Sakra! Ty ses vážně zamilovala? Do Christiana? Na první pohled? Tohle je teda den.

„Co ti chtěl?“ zeptala se mě Sue, jen co jsem si sedla vedle ní.

„Nic. Hele, Sue, já s tebou dneska domů nepojedu,“ řekla jsem.

„Proč?“

„Musím si něco zařídit,“ zalhala jsem. Sue to poznala, ale nic neřekla.

***

Další dvě hodiny jsem se nedokázala vůbec soustředit. Christian na žádné z mých odpoledních hodin nebyl a já jsem byla ráda. Byla jsem jako na trní, hrozně moc jsem se těšila na své odpolední doučování. Nepředpokládala jsem, že bych se něco naučila, když mi látku bude vysvětlovat někdo, jako je Christian. Když jsem přišla do knihovny, byla téměř prázdná. Christian tam nebyl. Sedla jsem si tedy k jednomu stolu a vytáhla učení. Ať vidí, že se snažím.

Najednou mi do očí zasvítilo nepříjemné sluneční světlo. Zrovna se vyjasní a já musím sedět tady mezi hromadama papírů s hezkým přebalem. Super den. Christian stále nepřicházel. Pomalu jsem si začínala myslet, že si ze mě jenom vystřelil. Proč taky ne? Jsem jenom pitomá naivní husa. A on pořád nepřicházel.

„Dawn!“

Moje hlava vylétla nahoru a očima jsem hledala Christiana. Nebyl to ale on, kdo mě oslovil.

„Můžu si sednout?“ zeptal se Alex.

„Jasně,“ přitakala jsem.

Alex Cope je nejlepší kámoš Steva. Patří do naší party. Alex je spolu se Stevem něco jako já a Sue v mužském vydání. Alex je hezký, má hnědé vlasy a upřímné zelené oči. Je to dobrý a věrný kamarád. Ale jen kamarád.

„Co tu děláš? Knihovna není místo, kde trávíš volný čas.“

„Učím se,“ přiznala jsem.

„Počkej, jen si vytáhnu mobil, abych si tě mohl vyfotit. Tohle potřebuje dokumentaci.“

„Co blázníš? Já se vážně učím.“

„Vážně?“ divil se Alex. „Co to?“

„Beans mi dal druhou šanci, abych u něj nepropadla,“ zdůvodnila jsem.

„Beans? Starej, mrzutej Beans? Fakt? Mluvíme o tom samém člověku?“

„Jo, on. Mě by to ani ve snu nenapadlo.“

„Tak to mě taky ne,“ souhlasil. „Ale měla by sis dávat pozor.“

„Na co?“

„Třeba za to bude něco chtít.“

„Jako co? Aha!“ pochopila jsem vzápětí. „Myslím, že Beans není ten typ.“

„Ale i tak si dej bacha,“ poradil mi.

„A co tu děláš ty?“ zeptala jsem se, abych změnila téma

„Učím se, jako ty. I když u mě to není tak neobvyklé jako u tebe. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Ta Dawn, které všichni říkají Vlčice, která porušuje všechna pravidla a školu přímo nenávidí, ta vzpurná Dawn se teď bifluje v knihovně!“ zakroutil nevěřícně hlavou.

„Zmlkni!“ sykla jsem. Nechtěla jsem, aby ho někdo uslyšel. Na své pověsti jsem si zakládala. On se potichu zasmál. Soustředila jsem se na učebnici a pokoušela se, alespoň něco naučit.

„Chceš hodit domů?“ zeptal se mě najednou Alex.

„Ne, vždyť máme ještě čas,“ řekla jsem.

„Za půl hodiny zavírají,“ oznámil mi. Podívala jsem se na hodiny nad dvoukřídlovými dveřmi knihovny. Bylo půl čtvrté.

„Proč? Obyčejně je tu otevřeno do sedmi,“ řekla jsem.

„Dneska je to jinak. Bylo to na dveřích.“

„Nepodívala jsem se.“ Neptejte se kvůli komu.

„Tak půjdeš?“

„Dobře,“ souhlasila jsem. Vstali jsme od našeho stolu a šli k východu. Když jsme vyšli ven, znovu jsem se podívala na hřejivé slunce kontrastující s mrazivou krajinou kolem, které právě zapadalo. Byla to nádhera. Připadalo mi zvláštní, dívat se na něj s úctou. Jako by mi nebylo určeno a já ho nikdy neměla spatřit. Na parkovišti nebylo moc aut. Došli jsme k Alexovu autu a vyrazili na nejzápadnější kraj našeho města, kde žila většina studentů z naší školy. Alex zapnul topení a pustil si na plné pecky svou nejoblíbenější kapelu - Linkin Park.

„Nevadí ti to, doufám?“ zeptal se Alex když zvyšoval hlasitost.

„Ani trochu. Mám je ráda.“

„Mimochodem, co ti vlastně chtěl ten nový kluk, ten Christian?“ zeptal se. Také patřil k těm, kteří si všimli mého pádu a později i Christiana, který se se mnou bavil déle než by to bylo nutné.

„Co by mi měl chtít? Jen se mě na něco ptal, máme nějaký společný hodiny,“ řekla jsem.

„Vypadala jsi naštvaně. Hlavně, když tě sbíral z té podlahy.“

„No a?“

„No a většina holek mluví jen o něm. Je to nová hvězda. A upřímně mu to nezávidím. Dokonce jsem viděl pár holek uzavírat sázky, která ho dřív sbalí.“

„Víš, že jsem zatím nikoho nechtěla. Nevím, proč by se to teď mělo změnit kvůli nějakýmu novýmu klukovi, který má nosánek pěkně nahoru. A kdyby mě chtěl on, nejsem tak snadno dostupná. To snad víš, ne?“

„Jo, to vím,“ řekl s povzdechem. Zastavili jsme před mým domem.

„A kdyby se o mě někdo pokoušel, ty ho zastavíš,“ řekla jsem a usmála se. „Díky za odvoz. Uvidíme se zítra.“

„Jo, jasně.“

Otevřela jsem dveře a vystoupila.

„Dawn,“ oslovil mě Alex.

„Co?“

„Nezapomeň se učit,“ řekl a zakřenil se.

Práskla jsem dveřmi jeho auta a odolala nutkání vypláznout na něj jazyk. Vyběhla jsem obratně pár schodů k domu, nechtěla jsem znovu spadnout. Otevřela jsem dveře domu a sundala si v předsíni kabát a dala ho na věšák. Nikdo ještě nebyl doma, takže jsem vyběhla schody do patra a pak jsem šla do svého pokoje. Vytáhla jsem učení a lehla si na postel. Chvíli jsem do něho koukala, ale moc mi to připomínalo Christiana. Řekl, že přijde, on sám to domlouval. A pak nic. Tak to ale určitě plánoval. Udělat ze mě naprostou zoufalou husu. Teď se tomu směje s tím svým bratrem a sestrou. Bylo mi z toho na nic. Vzala jsem si na postel svůj notebook a začala bezcílně vyhledávat na netu. Pak mi Sue poslala zprávu na facebook.

„Pověz mi o Christianovi! Vše!!“

„Co chceš vědět??“ odepsala jsem.

„To kvůli němu jsi nejela se mnou domů.“

Váhala jsem, co napsat. Toužila jsem mít tajemství, o kterém bych věděla jen já, ale věděla jsem, že by Sue poznala, že jí lžu. I virtuálně.

„Jj, kvůli němu. Ale bylo to zbytečný.“

Najednou mi odepsala. Ne, psala mi Camille. Camille patří do naší party. Já, Sue, Alex, Steve a jeho holka Camille jsme nerozlučitelní. Mám ji ráda, ale ne tak moc ráda jako Sue.

„Co ty a Christian??“ psala mi Camille.

„Co by?“ odepsala jsem jí.

„Sue něco naznačovala...“

Vzápětí jsem napsala Sue.

„Ty jsi to řekla Camille?! Fakt díky!!!“

Odhlásila jsem se a zaklapla notebook. Neměla jsem nic proti tomu, že to Camille ví, ale vadilo mi, že jí to Susan jen tak řekla.

Neměla jsem do čeho rýpnout. Ať jsem dělala cokoli, stejně mi to nějak připomnělo Christiana. A přesto jsem si byla jistá, že jsem na něj naštvaná. Jo, byl atraktivní, chytrý a určitě bohatý, když je jeho otec právník. Ale upřímně jsem ho nenáviděla. Ne, bylo to jen poblouznění. Nemiluješ ho. Nemůžeš. Znělo to jako zákon. Nemůžu.

Slyšela jsem, jak se otevřely domovní dveře. Mamka se vrátila z práce. Jestli jsem mohla někomu bezmezně důvěřovat, pak to byla moje máma. Spěchala jsem za ní dolů se s ní přivítat.

„Ahoj mami.“

„Ahoj Dawnie,“ odpověděla mi máma. Moje máma byla nádherná žena. Měla blond vlasy, které jí sahaly pár centimetrů pod ramena. Její oči byly světle modré jako pomněnky. Byla jsem ráda za ten vztah, který jsme spolu měly. Byla lepší kamarádka než Susan.

„Jak bylo ve škole?“ zeptala se.

Co bych jí měla povědět? Ten nový kluk ze mě udělal husu? „Docela fajn. Akorát jsem naprosto zbabrala test z matiky,“ odpověděla jsem. „Ale učitel mi řekl, že si to můžu opravit.“

„A jinak?“

„Jak jinak?“ nechápala jsem. Ví něco víc než já?

„Nechodí s tebou do třídy některý z těch Brightů?“

„Ale jo, jeden,“ řekla jsem a snažila se být lhostejná. „Proč se ptáš?“

„Jací jsou?“

„Namyšlení,“ odpověděla jsem.

„Nelíbí se ti?“

„To ne. Jsou krásní. Vzhledem. Ale jinak... Další zbohatlíci. Mám z nich takový divný pocit, jako kdyby sem nepatřili. Ale to je asi tím, že jsou noví.“

„Jestli se ti nezdají, možná by ses od nich měla držet dál.“

„Proč? Je mi to jedno. Stejně s jedním sedím v lavici.“

„Prostě to uděláš!“

„Mami, slyšíš se, co říkáš? Jsou to jen lidi.“

„Nemluv s nimi prosím. Věř mi a věř i tomu, co ti říká tvoje srdce,“ řekla.

To bylo poprvé, co mi máma něco přikázala s takovou vervou. Byla vystrašená? Jako kdyby Brightovi představovali nějaké nebezpečí. Ať už to bylo jakkoli, poprvé z ní čišela silná rodičovská autorita. A já jsem se rozhodla to nařízení respektovat. Kvůli ní i kvůli sobě. Když budu Christiana ignorovat jenom mi to prospěje. I když nevím, jak to při hodině matematiky udělám.

„Pomůžeš mi s večeří?“ zeptala se mě mamka.

„Jasně,“ řekla jsem.

Chvíli po mamce se domů vrátil i táta. Oba moji rodiče si jsou hodně podobní. Táta je také blond, ale tmavší než mamka. Jeho oči jsou oříškově hnědé. Kdyby jste je viděli vedle sebe a nevěděli, že jsou manželé, řekli byste, že jsou sourozenci. Táta pokračoval v tradičních rozhovorech, co se dělo v práci a ve škole. Z tohoto tématu jsem nebyla nějak nadšená, ale neměla jsem příležitost k němu něco říct, protože většinu mluvení obstaral táta. Byl docela klid panovala známá domácí atmosféra. Dokud nepřišel Oliver domů.

Oliver je můj mladší bratr. Je mu teprve patnáct, ale zkušeností má tolik, že je spíš můj starší brácha. Je chytřejší než já a zjevně také pochytil více krásy než já. Není to náhoda, že mu říkají lamač srdcí. Má krátké blond vlasy, které jsou věčně rozcuchané. V obličeji mu svítí matčiny oči. Postavou zapadá do průměru. Není přímo svalnatý (nevypadal jako Christian), ale hrudník šprta taky neměl. Kdybych nebyla jeho sestra, určitě bych po něm taky jela. A kdybych celou dobu nepřemýšlela o někom jiném.

„Olivere,“ zavolal na něj táta, jen co vešel do dveří.

„Ahoj tati a mami. Čus ségra.“ Jeho typické chování. K rodičům být milý, k ostatním je mi to jedno.

„Kde jsi byl?“ zeptal se táta Olivera.

„Kde bych byl? U Briana jsme hráli na compu.“

„Hmmm. Takže ta tvoje spolužačka, ta Claire, s tím nemá nic společného?“ Oliver byl viditelně překvapený, že otec ví o jeho přítelkyni.

„Claire?“

„Jo, Claire. Řekl mi to Brian, když jsem ho dneska potkal.“ Oliver neměl alibi na to, kde byl celé odpoledne. Samozřejmě byl s Claire, o jejich románku jsem už pár dní věděla. Oliver měl už hodně holek, ale přišlo mi, že s Claire to myslí opravdu vážně.

„Takže co?“ dožadoval se odpovědi táta.

„Ehm, no, byl jsem s Claire,“ přiznal Oliver. „Tobě to vadí? Dřív jsem měl i jiný holky a překousnul jsi to.“

„To ano, nějak se mi to nelíbilo. Ale Clairini rodiče o ni mají strach. Víš, že pracuju s jejím otcem. Nechci, aby jsi jí ublížil,“ řekl táta. Oliver vydal těžko definovatelný zvuk. Něco, co mělo asi znamenat: To myslíš vážně?

„Hele tati, chápu, proč mi to říkáš. Ale já Claire neublížím. Jsem s ní už pár měsíců a myslím, ne, vím, že je to ta pravá.“

Já byla připravená na hodně věcí, Ale na tohle ne. Vážně jde poznat to, když potkáte toho pravého nebo tu pravou? Jak se to pozná? Nemůžete z něj spustit oči a kdykoli ho uvidíte, rozbuší se vám srdce až k zbláznění? Je vedle vás a vy cítíte mezi vámi podivně jiskření? Silně si přejete, aby to, co prožíváte nebyl sen? Přejete si, aby přišel do knihovny?

Sakra! Ne! Christian ne. Nemám jasné symptomy a navíc bych řekla, že takhle se v jeho přítomnosti cítí každá holka. A on? Jen si s námi zahrává! Jako se mnou. Jo, budu tě doučovat, bla, bla, bla... Jak asi? Dálkově? Fakt ne, díky. Hlavně ho teď musím dostat z hlavy, než se to začne vymykat kontrole. Ale zítra s ním zatočím, to uvidí. Hezky ho seřvu před celou třídou. Vážně bych to udělala? Ne! Ježíš, vždyť já nesnáším pohledy cizích lidí! Obzvlášť v soukromých vě...

„Dawn!“ vytrhl mě z úvah matčin hlas.

„Co?“

„Nebylo by lepší zapnout sporák?“ zeptala se máma. Nechápavě jsem se podívala na ní a pak na svoje ruce. Míchala jsem věci v hrnci, ale na nic.

„Asi jo,.“ zamumlala jsem. Mamka nad mnou nevěřícně zavrtěla hlavou. Jednou, jednou to jednoho nádherného dne Christianovi spočítám. Kvůli němu teď vypadám jako blbec. Kdo ví, co si o mně rodiče pomyslí? Asi se zamilovala... Tak to určitě! Radši jsem začala dávat pozor na to, co dělám a nezaobírala se hloupými myšlenkami o Christianovi.

Hned po večeři jsem si šla lehnout. No, ne doslova, protože jsem vůbec nemohla zabrat. Chvíli jsem si četla a doufala, že mě to unaví, protože mě knížky nebavily. Bez výsledku. Převalovala jsem se v posteli a přemítala, co tohle všechno způsobilo. Tohle jsem totiž nikdy nedělala. Podívala jsem se na budík na nočním stolku. Bylo pár minut po půlnoci. Všichni v tomhle domě dávno spali. Až na mě.

Christian. Co to se mnou, proboha, udělal? Jsem jím snad posedlá? Já ho TAK nenávidím! Jak jsem Christiana v duchu obviňovala, postupně jsem usnula.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt lží - 1. kapitola: