OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt Lží - 14. kapitola

26.09.2013 (18:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1114×

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

„Jsi nějaká zamlklá,“ řekla mi Sue, když jsme jely ze školy k ní domů.

„To se ti jen zdá,“ odbyla jsem ji.

„Ne, nezdá. Co se ti stalo?“

„Jen dneska na obědě...“

„No jo!“ zvolala. „Proč jsi s náma vlastně nebyla?“

„Chtěla jsem být sama,“ odpověděla jsem.

„A ono se něco stalo, mám pravdu?“

„Přišel Viktor.“ Říkala jsem to tak smutně. Jako byto bylo to nejhorší, co by se mohlo stát.

„Co chtěl?“

„Nejdřív jen tak zvídal a pak se mnou chtěl jít na rande.“

„Na rande? Děláš si srandu?“ Byla tím stejně šokovaná jako já. „ A co ta, ta jeho, ta... Víš, koho myslím?“

„Richelle.“

„Jo, přesně ta! Co ta jeho Richelle?“

„Nevím,“ přiznala jsem.

„No, musím uznat, že Christian je o hodně lepší. Ten chodí jen za tebou a nezkouší to na nikoho jinýho a nikoho nemá.“

„Jak, na mě?“

„Dawn, neříkej, že jsi slepá. A pár lidí stejně říkalo, že spolu chodíte.“

„No, Christian za mnou přišel taky, když tam byl Viktor. A to bylo něco.“

„Něco se semlelo. Porvali se?“ zadržovala vzrušením dech. Doufala, že řeknu, že si kvůli mně rozbili úsměvy, ale já jsem byla radši, že se nic nestalo.

„Ne,“ odpověděla jsem.

„Zarazila jsi to,“ uhodla Susan a protočila oči.

„A co jsem měla dělat? Nechat je tam, aby se navzájem rozsápali?“

Najednou bylo v autě ticho. Rozsápat nebylo zrovna dobré slovo, které použít pro upíry v přítomnosti nezasvěcené vlčice. Zadržovala jsem dech, čekala jsem reakci, které bych mohla litovat.

Susan se začala dusit smíchy. „Rozsápali,“ vyprskla mezi dalším záchvatem smíchu. Sue se smála, až jí tekly slzy, a já jsem se vystrašeně dívala na silnici a Susan. A modlila jsem se, abychom nenabourali.

„Rozsápali,“ zopakoval Susan. „To zní, jako by to byli nějací psi. Nebo vrahvé! Představ si je s nožem v ruce!“

Tihle nože nepotřebují, mají vlastní zbraně, pomyslela jsem si. Oni sami jsou zabíjecí stroje. Jsi hnusná, řekl mi hlásek v hlavě. Kdyby Christian věděl, jak o něm přemýšlíš... Ale neví to, odbyla jsem ho, a na dlouho to snad tak bude. Zmije, sykl hlásek.

„Měla bys jít s Christianem ven,“ řekla Susan, teď už uklidněná.

„Co s ním?“ zeptala jsem se.

„Měla bys ho poznat, konečně si taky někoho najít a sblížit se.“

„Nechci s ním jít na rande. To už jsem rovnou mohla kývnout Viktorovi.“

„Tak jdi s Alexem. I on po tobě zvláštně kouká.“

„Kdybys tak, jako radíš mně, radila sobě.“

Susan bydlela ještě v odlehlejší části města než já. Nedaleko odsud bydlela Meredith s Marion. Někde blízko taky musela bydlet Selene se svojí mámou. A nesmím zapomenout na tetu Veronicu a Harryho.

Dům Throneových byl natřený červenou barvou. Byla už dost vybledlá a nepůsobila tak výrazně. Vedle domu byl vysoký dub, jeho větve se prohýbaly pod nánosem sněhu, který zmrzl.

Susan zajela na příjezdovou cestu a zastavila auto. Oba její rodiče byli ještě v práci a sourozence neměla, takže jsme měly dům jen samy pro sebe. Zavřely jsme se v jejím pokoji a začaly dělat domácí úkoly. Susanin pokoj byl větší než můj a byl vymalován zelenou barvou. Na jedné stěně to ale vůbec nebylo poznat, protože byla polepená plakáty a výstřižky z časopisů všeho, co se Sue líbilo. Měla tam 1D, Justina Biebra, The Wanted a podobné interprety. Sice trohu něco jiného, než poslouchám já, ale nikdy mi to nevadilo. Měla ve svém pokoji knihovnu, stejně jako já, ale ona ji k něčemu využívala, na rozdíl ode mě. Byla zapálenou čtenářkou, ta měla všechno přečtené už na vysoku a ještě víc.

Společně jsme si sedly k jejímu psacímu stolu a začaly jsme dělat domácí úkoly. Když jsme měly úkoly hotové, Susan se musela vrátit ke svým povinnostem, musela dneska uvařit večeři. Nabídla jsem se, že jí pomůžu. Byla to docela zábava. Pustily jsme si CD a tančily po kuchyni, zpívaly si a stíhaly při tom vařit. Bohužel jsme se rozjely až moc a Susan mi nedopatřením polila moje tričko.

„Ach, sakra!“

„Vždyť se nic neděje,“ uklidňovala jsem ji. „Normálně to vypereme.“

„Půjčím ti něco na sebe,“ řekla a běžela do svého pokoje.

Šla jsem do koupelny sundat ze sebe mokré oblečení.

„Co to máš na zádech?“ zeptala se Susan. Přišla tak tiše, že jsem jí nevšimla. Samozřejmě mluvila o mém znaku. Byl dobře vidět, vlasy jsem měla svázané v drdolu na hlavě.

„Nic,“ odpověděla jsem pohotově.

„Nevypadá to jako nic. Co tam máš?“

„Říkám, že nic.“

„Máš tam tetování? No tak, Dawn! Mně přece můžeš říct všechno!“ To bývávalo Susan, bývávalo. Teď už nic není jako dřív.

„Dáš mi to tričko?“ zeptala jsem se. Stala jako zakmenělá, tak jsem jí ho vytrhla z ruky a dala ho na sebe. Susan mě pozorovala a čekla, jestli něco řeknu. „Už o tom nechci mluvit. Nic tam není, nic jsi neviděla.“ Tím jsem ukončila naše jednání. Obešla jsem ji a vrátila se do kuchyně. Ještě než se Susan vrátila, stačil jsem napsat rychlou SMSku Meredith.

‚911 Sue.‘ Doufala jsem, že to pochopí.

Sue v hlavě analyzovala mé znamení ohně. Byla dost zamyšlená, nepromluvila ani slovo. Možná se bála, že na ni zase začnu řvát. Ale já jsem nic neřekla, protože jsem se bála, že se mnou Susan nebude chtít mluvit. Jenom jsme seděly u jednoho stolu a čekaly, až se lasgne upečou.

Jako vysvobození z ticha zazvonil zvonek od dveří.

„Půjdu otevřít,“ řekla Sue.

Natahovala jsem uši, abych slyšela, kdo přišel.

„Ahoj, co tady děláš?“ slyšela jsem říct Susan.

„Nemůžu najt náušnici. Víš, kterou? Tu, co jsem dostala k šestnáctým narozeninám. Tak mě napadlo, jestli není u tebe.“ Meredith na mé nouzové volání zareagovala okamžitě.

„Podívám se,“ slíbila Sue. „Zatím si sedni do kuchyně, je tu i Dawn.“

„Dobře,“ souhlasila Meredith. Vešla do kuchyně a sedla si naproti mně. „Co se děje?“

„Viděla moje znamení. Vlčí znamení ohně.“

„Jak ho mohla vidět, když...“

„Polila mi omylem tričko. Zahlédla ho, než jsem se převlékla.“

„Co jsi jí řekla?“

„Nic. Co jsem jí asi měla říct? Řekla jsem jí, ať se o to nestará a zapomene na to.“ Zakryla jsem si obličej dlaněmi. „Já už to nezvládnu, Meredith. Přijde mi, že to za sebou vláčím jako kouli připevněnou k noze. Je to moc dlouhá doba, a já neumím lhát, neutajím to před ní!“

„U mě ta naušnice není.“ Sue právě příšla a asi nic neslyšela.

„Aha.“ Meredirh nasadila smutný obličej. Tak dokonalý, že Susan nemohla poznat, že žádnou náušnici nehledala. „Možná je u Erin doma. No nic, moc díky.“

„Meredith,“ vyhrkla jsem náhle její jméno, „jedeš hned teď domů?“

„Proč?“

„Už budu muset jít domů. Nehodila bys mě tam?“

„Jo, klidně.“

„Vážně už musíš jít?“ ptala se Sue. V jejím hlase zněl vyčítavý tón. Utíkala jsem před ní a před problémy. Nebyla první, kdo mi to připomněl.

„Slíbila jsem mamce, že u tebe nebudu dlouho,“ vymlouvala jsem se. „Moje tričko je v koupelně?“

Susan přikývla. Došla jsem si pro něj a ostatní věci, které jsem měla v Susanině pokoji. Až moc jsem spěchala, vypadalo to jako pokus o útěk. Za pár minut už jsem seděla s Meredirh v autě a vezla se domů.

„Díky, Meredith, žes přijela. Nevím, jak bych se z toho vykroutila.“

„To byla maličkost,“ mávla nad tím rukou.

„Myslíš, že na to přijde?“

„Susan? Je chytrá, to jí nikdo nebere, ale ona si moc k tělu nepřipouští tyhle věci s nadpřirozenem. Takže myslím, že na to nepřijde. Vyvodí určité závěry, ale budou mylné,“ řekla. „Taky bys měla říct mámě, aby ti vysvětlila průběh rituálu na rovnodennost.“

„A to musí?“

„Jo. I mě to bude Erin učit. Nebo Selene, nevím, kdo bude mít čas. Jde o nějaké tance nebo co.“

Zase ta smečka. Ovlivňuje můj život víc, než bych chtěla. Radši jsem obrátila list a převedla téma na první věc, která mě napadla. Bohužel se ukázala stejně nevhodná, jako ta předchozí. Možná ještě hůř.

„Pamatuješ, jak jsem se včera bavily o upírech?“

„Jasně.“

„Pořád mi to trochu vrtá hlavou,“ přiznala jsem.

„To chápu.“

„Napadlo mě, jestli si ty myslíš, že mezi upírem a vlčicí může být něco víc, něco jako... láska.“

„Ha, ha, ha! Jsi vtipná!“

„Vysmíváš se mi?“

„Ne, to ne. Ale láska? Jen poblouznění. Naše největší slabost, které upíři využívají.“

„A co tvoje matka?“

Meredith zvážněla. Zasáhla jsem její slabé místo. „To je něco jiného,“ řekla.

„Je to stejné. Řekla jsi mi, že věříš, že někde žije s tvým otcem. S tvým otcem upírem.“

„Ale on je jiný. Já... já tomu věřím.“

„A nemůžou být všichni jiní, všichni milující, jako tvůj otec?“

Meredith pevně semkla rty k sobě, až vytvořily tenkou linku. Nezeptala se, kam tím mířím, nasadila jsem jí pořádného brouka do hlavy, takže si nestihla dát dohromady souvislosti. Já jsem věřila její teorii, že je její máma někde opravdu šťastná se svou láskou. Jen mi nešlo do hlavy, proč se nezajímá o své dcery, o svou vnučku. Taky jsem věřila, že Christian je stejný. Že patří mezi ty hodné upíry, kteří dokáži milovat. Možná i mě, možná, že jsem ta vyvolená v jeho životě. Uvidíme v mém dnešním snu. Nepochybovala jsem o tom, že přijde.

Těžší bylo přimět moje tělo, aby ho přemohla únava. Byla jsem umytá, mokré vlasy jsem měla rozčesané, úkoly udělané... Neměla jsem co dělat, všechno bylo hotvé. Převalovala jsem se v posteli, střídavě se odkrývala a přikrývala dekou, ale všechno bylo marné. Začínalo mě to štvát. Vstala jsem z postele a šla ke stolu. Nechtěla jsem rozsvěcovat a znovu si zvykat na světlo. Potmě jsem ve svém psačím stole našla obrázek Christiana. Pak jsem šla k oknu a prohlížela si ho v matném měsíčním svitu. Byla jsem pyšná na to, jak umím malovat, ale došlo mi, že na skutečnost jsem krátká. Obraz nemůže mluvit a doplnit dokonalost, nemůže se mě dotknout a zažehnout ve mně oheň, požár v srdci tak zmateném z náhlé lásky, která je hlubší než láska k rodině, silnější než touha žít.

Víčka mi začala klesat. Vrátila jsem obrázek do skrýše a lehla si do postele. Konečně přišel můj vytoužený spánek.

Ráno se mi nechtělo z postele. Každodenní rutina, přemlouvání se, že musím vylézt z vyhřátého pelíšku, bylo dnes ještě náročnější, protože jsem byla unavenější.

Minulou noc se mi zdály samé blbosti. Pořád jsem někam chodila, místa se měnila s každým krokem, všude bylo plno barev, tvarů, věcí, tváří. Moje nudné sny. Christian nepřišel. Nechápala jsem proč. Nemohl se mi dostat do hlavy? Nikdy předtím mu to nedělalo problém. Nechce mě už vidět? Protože znám jeho tajemství?

Nechtěla jsem, aby to skončilo takhle, abychom se rozešli ve zlém. Měla jsem ho ráda. Milovala jsem ho. Budu to s ním muset vyřešit co nejdřív. Ještě dnes. Musím mu dokázat, že žiju pro něj.

Vzala jsem si oblečení, které mi už jednou pohválil, s líčením a úpravou vlasů jsem si dala na čas. Hodlala jsem na něj použít všechny sve zbraně. I ty, které by nečekal. Vzala jsem s sebou i svůj kreslířský blok.

Ve škole jsme měla oči na stopkách, abych ho ihned zahlédla. Ale nebyl nikde k nalezení. Ani ve třídě nebyl. Vzdala jsem to asi minutu před zvoněním, šla jsem si sednout na naše místo. Nečekala jsem, že by ještě přišel, ale přece jen se tak stalo.

Ve tváři měl tvrdý chladný výraz. Pousmála jsem se, když přišel, ale on ne. Ani se na mě nepodíval, neřekl slovo. Zraňovala mě jeho odměřenost. Zvykla jsem si na jeho každodenní vyptávání, úsměvy, pohledy... Chybělo mi to.

Celou hodinu jsem se netrpělivě dívala na hodiny nad dveřmi do učebny, myšlenkami jsem se snažila posunout dlouhou tenkou ručičku alespoň o pár minut dopředu. Nikdy mi žádná hodina nepřišla tak dlouhá.

Přesně se zazvoněním jsem se otočila na Christiana.

„Nemluvíš se mnou?“ zeptala jsem se.

„Neměl jsem čas, přišel jsem pozdě,“ odpověděl. Bylo to jako odpověď od stroje. Perfektně nacvičená, odměřená, chladná.

„Přišel jsi schválně pozdě.“

„Ne.“

Vzala jsem učebnici a sešit a dala je do tašky.

„Přišel, já to vím. Ani včera jsi nepřišel. Myslím včera večer.“

„Mám ti ještě pořád chodit do snů, i přestože...“

„Na tom přece nesejde,“ řekla jsem. „Záleží na důležitějších věcech. A jestli si to nemyslíš, pak jsem tohle dělala zbytečně.“ Vytáhla jsem svůj kreslířský blok a hodila ho na naší lavici. Dívala jsem se na něj, pak jsem odvrátila pohled a podívala se zpět na Christiana.

„Zatím,“ rozloučila jsem se a zmizela mu z očí. Doufala jsem, že si ten blok vezme a najde tu konkrétní kresbu sebe samého. Jestli ne, je moje snaha zbytečná a já o něm budu zase snít jen ve svých snech.

Ale ani po odmítnutí z jeho strany jsem si nedokázala říct: Tak, teď ho natruc prásknu smečce. Bylo to nepochopitelné pouto, ale jednou tu bylo a nedalo se tak snadno zpřetrhat.

Cestou na oběd mě zastihl Alex. Měl dobrou náladu, na rozdíl ode mě.

„Tak co, jak to jde?“

„Ujde to,“ odpověděla jsem. „Víš, jak to myslím.“

„Jasně,“ souhlasil. „Dneska má být zítřek.“

Hlasitě jsem se zasmála, přestože jsem nebyla šťastná. Ani pátek by mi nedokázal zvednout náladu. „Asi tak nějak,“ řekla jsem a smála se dál.

Na tácy jsme si nandali jídlo a šli si sednout ke stolu.

„Když už mluvíme o pátku, máš zítra čas?“ zeptal se.

„Nic v plánu nemám, proč se ptáš?“

„Ale, jen tak mě napadlo, že bychom spolu mohli zajít třeba do kina. Šli bychom, na co bys chtěla.“

„To je milý, ale výběr nechávám na tobě.“

„Takže půjdeme?“

„Jo, zítra se domluvíme blíž, jo?“

„Super!“ zvolal a v očích mu nadšeně zajiskřilo.

Brzy se k nám přidali i ostatní. Alex a Steve se bavili sami a já a Camille a Susan jsme probíraly svoje věci.

„Víš, co bych ráda věděla, Dawn? Jak to děláš, že o tebe Christian jeví takový zájem. Prý spolu i chodíte. Nic neříkej!“ zarazila mě, když viděla, že už se nadechuji a chci o tom něco říct. „Já vím, že to není pravda, protože bys nám to určitě řekla.“

Musela jsem se pousmát nad tím, jak mi Camille důvěřovala. Upřímně jsem si nebyla jistá, jestli bych jim něco řekla.

Byl to hezky strávený čas u oběda. Ničím nerušený, normální a přirozený jako dřív. A vůbec nevadilo, že u stolu sedí jedna vlčice a jedna skoro vlčice. Ostatním přísedícím to bylo jedno, protože o tom neměli páru. Susan na chvíli zapomněla, co se stalo včera, smála se s námi a bavila se stejně jako já. Nevrhala po mně žádné pohledy plné nenávisti, že před ní něco tajím.

Pak nadešel čas se zase rozdělit. Odešla jsem od stolu jako první. Dělávala jsem to teď často, abych si pročistila hlavu. Otevřela jsem skříňku a našla v ní věc, kterou jsem tam já určitě nedala – můj kreslící blok. Jasně, nechce se mnou nic mít, ani obyčejný blok mi nemůže dát z ruky do ruky. Zavřela jsem skříňku, blok jsem vzala s sebou se sešity a učebnicí chemie.

Ještě jsem měla čas, rozhodla jsem se vyhledat Christiana. Otočila jsem se o devadesát stupňů a málem do něj narazila.

„Hledáš mě?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděla jsem. „Chci vědět, proč v sobě nemáš dost odvahy předat mi to osobně,“ zamávala jsem mu blokem před očima.

„Protože je teď všechno jinak. Pravda vyšla najevo.“

„K čertu s touhle pravdou, prostě to tak je! A já se nevzdám. Já se tebe nevzdám jen kvůli tomu, co jsme.“

„Ale...“

„Žádná ale. Ne. Vysvětlíš mi, proč ses tak změnil, ale až večer. Přijdeš?“

„Já... já nevím,“ odpověděl.

„Přijdeš? Prosím.“

Váhal. Viděla jsem na něm, že už jedna část jeho já souhlasí, ale něco ho drží, takže to neřekne hned. „Tak dobře, přijdu,“ souhlasil.

„Děkuju.“

Cestou domů jsem byla zamyšlená. Vymýšlela jsem různá témata pro rozhovor s Christianem, abych ho ve snu udržela co nejdéle. Mohl mi upláchnout během vteřiny, a já bych s tím nic neudělala. Budu se ho muset ptát na blbosti, které mě napadnou bez rozmyslu. Cokoli, abych ho pochopila a přiměla ho zůstat déle, aby pochopil on mě a to, že upír a vlčice mezi sebou nemají nepřekonatelné hranice.

„Stalo se dneska něco?“ zeptala se Susan.

„Nic. Jen Alex mě pozval do kina,“ odpověděla jsem nevzrušeně.

„Jako na rande? A kdy jdete? Tedy, doufám, žes mu řekla ano?“

„Jo, řekla. Půjdeme už zítra, ale ne na rande.“

„Dawn, co to máš na očích, že nevidíš, že je do tebe úplný blázen?“

„Není do mě blázen,“ oponovala jsem jí.

„To říkáš proto, že se ti víc líbí Christian, ale víš, on možná není ten, který je ti určený.“

„Susan, nechci vědět, co právě čteš. Mluvíš totiž jako z romantického románu.“

Odpoledne se nesnesitelně vleklo. Hodiny utíkaly moc pomalu, i když jsem se snažila všelijak se zabavit. Jako by se všechno proti mně domluvilo, že večer nenastane. Když už jsem neměla co dělat, byla jsem bezradná. Prázdný dům podtrhoval mou vnitřní samotu a touhu po setkání s Christianem. Když se domů vrátila mamka z práce, nemohla jsem uvěřít tomu, kolik je hodin, od Christiana mě dělilo tak málo času.

„Ahoj, mami, jak bylo v práci?“

„Jak bylo ve škole?“ zeptala se ona.

„Bylo to těžké.“

„Myslíš, že je to v práci jinak? Pojď udělat večeří, než se vrátí táta.“

„Ehm, mami?“

„Copak?“

„Meredith říkala, že bys mě měla něco naučit na nějaký ten rituál, který bude o rovnodennosti.“

„Jo, to musím. Necháme to na víkend?“

„Dobře,“ souhlasila jsem.

Večeři jsme udělaly raz dva, mezitím se vrátil táta a Oliver. Společně jsme se navečeřeli, já jsem do sebe rychle naházela jídlo, abych urychlila čas.

„Spěcháš někam?“ ptala se Lissa.

„Ne,“ zalhala jsem. „Jen si chci jít brzo lehnout.“ Odešla jsem od stolu, šla jsem hrozně pomalu. Ta rychlost hlemýždě mě štvala.

Jakmile jsem byla ve svém pokoji, nasadila jsem rychlejší tempo. Pečlivě jsem čistila každý kus svého těla, jako kdyby na tom záleželo – v jeho snech budu vždy stejně dokonalá jako on. Chvátala jsem, ale zabralo mi to stejně dlouhý čas, ne-li delší. Když jsem si lehla do postele, už jsem se celá třásla nedočkavostí, až začnu snít.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt Lží - 14. kapitola: