OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt Lží - 16. kapitola

01.10.2013 (16:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1159×

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Moje nálada byla jako na houpačce. Z radostného doufání jsem přešla v zoufalé doufání. Moc jsem se chtěla s Christianem spojit, ale vyhýbal se mi. Všechno bylo zase jako dřív. Nemohla jsem s ním mluvit normálně ani telepaticky, nechtěl navštívit mou mysl. Musela jsem čekat až do přestávky na oběd. Proč vlastně může jíst normální lidské jídlo, když je upír, jak to funguje? Budu se ho na to muset zeptat.

„Svěř se mi, Dawn,“ řekla mi Susan při cestě do jídelny.

„S čím?“

„Ráno jsi byla veselá a teď máš náladu pod psa.“

„Ráno bylo hezčí, teď už jsem po těch hodinách unavená.“

„Alex?“

„To kino platí. Přijede pro mě večer.“ Vůbec jsem tam nechtěla jít. Alex byl můj dobrý kamarád, ale jen kamarád, Christian byl pro mě důležitější.

„Christian?“

Na to jsem neměla odpověď. Byly jsme už v jídelně a já se po něm začala rozhlížet. Seděl u stolu vzadu v jídelně, u kterého jsem se také někdy schovávala, a byla s ním Richelle.

„Musím si s ním promluvit. Uvidíme se potom?“

„Určitě,“ přitakala Susan a její zvídavý pohled říkal, že se uvidíme hlavně proto, aby ze mě dál vytahovala informace.

Vydala jsem se odvážně k jeho stolu. Christian ani Richelle si nevšímali mojí přítomnosti, což bylo divné.

„Ahoj, mužu si k vám přisednout?“ mluvila jsem k nim oběma, přesto jsem pohledem probodávala jen Chritiana.

„Samozřejmě,“ řekla Richelle.

Odsunula jsem židli a sedla si mezi ně.

„Jak se máš?“ Richelle zachraňovala situaci, abych vedle nich mlčky neseděla. Byla jsem za to ráda.

„Ujde to,“ odpověděla jsem. „A ty?“

„Být doma je lepší než škola. Ale hlavně nevím, kde je Viktor.“

„Přece tady,“ odpověděl. Stál vedle Richelle, když jsem vzhlédla, právě ji políbíl na tvář a sedl si naproti mně.

„Je tu i Dawn,“ řekl jako překvapeně.

„Viktore.“

„Jsem rád, že jsi nás potěšila svou společností.“

„Já už teď moc ne.“

„Kvůli mně?“ zeptal se Viktor.

„Ani ne,“ zalhala jsem. „Spíš kvůli tomu, že si tady někdo něco vykládá jinak, než to doopravdy je. A křivdí mi.“ Střelila jsem pohledem po Christianovi. Nic to s ním neudělalo.

„Hmm, kdo to asi bude? Neměl bys být takový, Chritiane,“ poučoval ho Viktor.

„Jo, to říká ten pravý,“ odsekl Christian.

„Já na Dawn nejsem hnusný jako ty. Tobě nestojí ani za pohled. Všiml sis vůbec, že tu sedí s námi?“

Christian neodpovídal, ale Viktor vypadal, že je hodně zaneprázdněný přemýšlením.

„Zajímavé,“ řekl. Poznala jsem, že s ním Christian mluvil telepaticky. Tohle urážení mě deptalo. Ale já jsem byla stejná jako Christian. Proč mi to u něj vadilo?

„Vidím, že jsem tu trochu navíc. Měla bych asi jít.“

„Proč?“ nechápala Richelle a chytla mě za ruku položenou na stole. „Zůstaň tu s námi.“

„Ne, vážně. Vy si máte co říct, co bych já neměla slyšet. Taky jsem slíbila Susan, že za ní ještě přijdu. Promiň, Rich. Zatím.“

„Snad zase jindy. Ahoj,“ rozloučila se.

„Zatím, Dawn,“ řekl Viktor.

Christian se ani nerozloučil. Zůstal mlčet, neřekl mi ani slovo, nevěnoval mi jediný pohled.

U stolu mých přátel bylo všechno jinak. Panovala zde jiná atmosféra. Všichni se smáli a nikdo na mě nebyl naštvaný. Nasadila jsem dokonalou masku a s úsměvěm jsem k nim přisedla. Přetvařování jsem měla v popisu práce. Pro vlčici to nebylo nic nového ani neobvyklého.

Dvouhodinovka španělštiny byla spíš víc oddechová, nemusela jsem se tvářit, jak hrozně mě to baví, a v klidu jsem si malovala nesmyslné čáranice na zadní stranu sešitu. Naše profesorka, paní Leeová, vedla dlouhý proslov o tom, jaké Vánoce mají ve Španělsku, který jsem slyšela už několikrát. Nesmělo jí při tom chybět slůvko pues, které vkládala, kamkoli se dalo. Někteří brali jako dobrou zábavu jí to počítat. Po španělštině jsme byli propuštěni a mohli jsme jet domů.

Susan nevyzvídala, jen se občas zeptala na Alexe, co dneska plánujeme a tak. Stačily jí jednoslovné odpovědi, takže to nebylo nic hrozného. Když jsem přišla domů, začala jsem si dělat úkoly, abych neměla moc práce na víkend a měla volné Vánoce. Pak jsem ještě balila nějáké dárky.

Doma nebyl nikdo. Oliver byl venku s Claire, rodiče ještě pořád v práci. Ticho domu bylo uklidňující a deprimující zároveň.

Kolem sedmé jsem se začala připravovat do kina. Právě když jsem si malovala řasy a finišovala se svým lookem, začal mi zvonit telefon. Koukla jsem na číslo a hned to zvedla.

„Haló?“

„Dawn, tady Erin. Musíte rychle s Lissou přijet.“

„Kam? Proč?“ zeptala jsem se.

„Do jeskyně, proběhne zasvěcení,“ odpověděla.

„Zasvěcení? A koho?“

„Harryho Wolfa, tvého bratrance.“

„Harryho? Ale jak? Vždyť je to kluk!“

„Nemáme čas to řešit. Sežeň mámu a přijeďte.“

„Dobře.“

Típla jsem hovor a vytočila mámino číslo.

„Mami, už jedeš domů?“

„Ano, co se děje?“

„Harry se přidá ke smečce, Erin nás volá.“

„Přijedu co nejrychleji,“ řekla.

„Fajn, vyzvedni mě.“

Zavřela jsem svou kosmetickou tašku a šla do pokoje pro své šaty a talisman.

Látka šatů splývala po mé kůži a připomínala mi můj vlastní zážitek ze zasvěcení. Zavrtěla jsem hlavou, pročistila si myšlenky a připnula si rubín na krk. Pak jsem šla do ložnice rodičů a vzala matčiny šaty a náhrdelník.

Mamka přijela o něco dřív než obvykle. Jen co otevřela dveře domu, vypálila: „Máš šaty?“

Zvedla jsem je, abych jí je ukázala.

„Fajn,“ řekla. „Budeš řídit a já se převleču cestou v autě.“ Dala mi klíčky do ruky a vyrazily jsme.

Jela jsem jistě, s řízením jsem neměla potíže, ale ve směru jízdy jsem trochu tápala. Po téhle jízdě už budu tu cestu určitě znát.

U jeskyně už bylo pár aut, tipovala jsem, že už budou všichni uvnitř.

„Veronica tu ještě není,“ řekla mamka.

„Musí přijít s Harrym jako poslední?“

„Ano,“ odpověděla mi.

„A jak to, že se Harry přidává k nám? To teď taky bude… vlčice?“ uchichtla jsem se nad svou vlastní hloupostí.

„Ne. Bude z něj vlk, vlkodlak. Ale je to trochu výjimečné. Muži s vhodnými geny se málokdy přidají k nám. Proměna se u nich neprojeví.“

Zastavily jsme se před posvátnou půdou a zuly si boty.

„Takže Harry bude jako my?“

„Ano.“

Uvnitř už byly všechny ostatní, jak jsem předpokládala, kromě Veronicy a Harryho. Heaven stála uprostřed pentagramu a ostatní vlčice byly na svých symbolech, připravené na zasvěcení.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Heaven.

„Ahoj, Dawn. Všechno v pořádku?“

„Jo, je mi fajn. A ty?“

„Já jsem víc než v pohodě. Řeknu ti víc později.“

„Dobrá.“ Šla jsem za Meredith a Mary.

„Čau, Dawn, měla jsi plány?“

„Jo. Měla jsem jít s jedním klukem od nás do kina.“

„Takže na rande? Vypadá to, že jo, nalíčená jsi suprově.“

„Díky, ale na rande to nemělo být.“

„Aha.“

Obrátila jsem se na Meredithtinu babičku. „My se ještě neznáme. Já jsem Dawn Wolfová.“

„Těší mě, Dawn. Já jsem Marion Wildová, všichni mi ale říkají Mary. A s vykáním se neobtěžuj, normálně mi tykej.“

„Tak dobře,“ souhlasila jsem a usmála se.

Marion byla na svůj věk velmi mladá, měla spoustu energie. A nemohlo za to jen to, že nebyla tak stará, jako babičky obvykle bývají. Také nás ostatní nebrala jako své dcery nebo vnučky, ale jako kamrádky, jako kdybychom spolu chodily do školy.

„Budeš dobrá vlčice,“ řekla mi. „Jako tvá matka. Vždy pečlivě dodržovala všechna pravidla.“

Dobrá vlčice. Znamená to, že budu dobrá lhářka? Že budu dobrá, protože budu ničit životy upírů, kteří jsou možná dobří? Že řeknu smečce o tom, že je Christian upír?

„V to doufám,“ řekla jsem. Každopádně jsem neplánovala chovat se stejně jako máma a lhát. Ne, lež je snadná, podobá se mlze. Snadno se objeví a rozrůstá se. Ale slunce ji stejně donutí, aby se rozpadla a odkryla povrch, na kterém leží pravda.

Zaslechly jsme hlasy zvenku. Veronica a Harry konečně dorazili. Když se dostali k nám na světlo, Harry vůbec nevypadal vyděšeně, přišel k nám s hlavou vztyčenou a rozhodným výrazem. Měl na sobě prosté bíle tříčtvrťáky, zbytek těla byl odhalený. Veronica se postavila k Lisse a Harry předstoupil před Heaven. Byly jsme na svých místech a velekněžka začala rituál. Heaven nás obešla, Mary vzala do rukou svíčku ohně a Heaven začala s obřadem. Čekala jsem stejný proslov jako při mém rituálu, ale zmýlila jsem se.

„Vítám tu mezi námi vzduch. Nechť nás poctí svou uvážlivostí a mírností.“ Vítr téměř sfoukl plameny svíček.

„Nesmí tu mezi námi chybět oheň, aby přišel a osvítil naše srdce plamenem, a my spatřili jeho sílu a sílu lásky.“ Plameny vyvstaly ke stropu jeskyně. Byly větší než při mém zasvěcení, možná proto, že oheň měl teď největší zastoupení.

„I země, jenž si stále drží místo u svých přátel, k nám dnes přišla.“ Květina shořela v plamenech.

„A voda. Moudrá, spravedlivá, která utiší vše zlé v nás.“ Plameny svíček zhasly, obrátily jsme svou pozornost k Harrymu.

„Dnes je výjimečný den. Naše smečka přibere nového člena, avšak místo nové sestry k nám přijde muž stvořený elementy. Přistup blíž,“ vyzvala Harryho.

Harry ji uposlechl. Cestou mě spatřil. Trochu se pousmál. Já mu úsměv oplatila a malinko pokývla hlavou. Chtěla jsem mu dodat odvahu, ale tu on nepotřeboval.

„Jsi Harry Eric Wolf, syn Veronicy Wolfové, potomek větve Wolfů, která se v naší smečce drží už od vlčice Esmeraldy?“

„To jsem,“ odpověděl Harry a hlas se mu ani trochu nezachvěl.

Heaven položila Harrrymu prsty ke spánkům a spojila s ním svou mysl. „Jsi silný a věrný přítel. Nikdy nebudeš na straně jiné, než na straně pravdy. Stejně jako tvé silné dcery a synové.“ Spojení se přerušilo. Heaven nabrala hrst písku ze země a dala ho stejně jako mně a ostatním na levé rameno. Pak se dotkla Harryho pravé paže. Jeho kalhoty, ačkoli se jich Heaven nedotkla, získaly fialovou barvu. Velekněžka došla k Alici a převzala od ní pohár s fialovými ametysty.

„Napij se nápoje života i smrti. Je pečetí pro tvůj osud, tvůj úděl.“ Harry vzal pohár do rukou, pozvedl ho ke rtům a napil se. Nevypadal, že by mu krev chutnala, ale to uměl poznat jen znalec. Heaven se k Harrymu zaklonila a předala mu poselství.

„Vítej mezi námi, Harry, synu vzduchu.“

Erin přišla k němu a dala mu talisman s ametystem. „Tímto patříš do naší smečky. Kdykoli porušíš zákony a já ti seberu tento amulet, stáváš se vyhostěným a nesmíš se vrátit ke smečce,“ řekla mu. Tím byla polovina zasvěcovacího rituálu za námi.

„Teď už zbývá jen Susan,“ zašeptala Meredith.

„Jo, Sue a voda,“ souhlasila jsem.

„Kdyby to vyšlo, byla by smečka obměněná celá,“ zašeptala Mary.

„Kež by to vyšlo,“ řekla jsem.

Chtěla jsem jít za Harrym, ale byla u něj už Veronica a Selene. Nechápala jsem, co tam Selene pohledává. Ale Michelle se to ani trochu nelíbilo. Její averze zřejmě nepatřila jen mně, ale celému rodu Wolfů.

„Mary, jak moc časté je to zabíjení upírů?“zeptala jsem se.

„Mění se to. Vidím to s každou generací. Má matka zabila hodně upírů se svou smečkou. Já naopak potkala upírů jen pár a nikdy jsem je nezabila sama. Vaše smečka má s upíry už zkušenosti. Meredith ti jistě řekla o jizvách, které má Erin, nemýlim-li se.“

„Babi!“ bránila se Meredith.

„Přece všechny víme, že neudržíš pusu zavřenou a když se jednou rozjedeš, řekneš i to, co nevíš.“

Meredith si založila ruce na prsou, odvrátila hlavu a trucovala.

„Ono ji to přejde,“ řekla znale Mary. „A co ty? Všechno v pořádku? Doma se nic neděje?“

„Ne,“ řekla jsem. „Je pravda, že jsem měla po proměně nějaké neshody a mamkou a hlavně sama se sebou, ale vypadá to, že je to pro nás normální.“

„Tvůj vlčí život, tvá cesta světem ve smečce ti má dopomoci, abys poznala samu sebe. Odhalila své skryté stránky.“

„Ptala jsem se Lissy na svého otce, ale řekla mi, že si o něm nic nepamatuje. Nevíš o něm něco ty?“

„Neznala jsem ho. Zahlédla jsem ho jednou a z toho mohu pouze posoudit, že jsi mu hodně podobná. Rozhodně nebyl odtud, byl z Evropy, tady se jen potuloval, dokonce tady ve městě nikoho nezabil. Byl rozhodně zvláštní, ale jeho jméno neznám.“

Zklamaně jsem si povzdychla.

„Myslím si, že se Lissa donutila zapomenout na vše, co o něm věděla. Stále to ví, ale blokuje ty informace. Neměla by ses o ně zajímat, Dawn. Jsou to staré rány. Upíři do našeho světa patří, ale pokud žádného nepotkáš, život je hned krásnější.“

„Tebe to nezajímlo, když ses to dozvěděla?“

„Člověk časem zmoudří, Dawn. Dojde mu, že k životu potřebuje důležitější věci. Chtěla jsem ho poznat, ale tehdy jsem měla až moc problémů sama se sebou jako ty, než abych ztrácela čas hledáním něčeho, co třeba nikdy nenajdu.“

„Co by se stalo, kdyby všichni upíři na zemi zemřeli?“

„Je to jen teoreticky, protože všechny upíry nikdy nezničíš. Měli bychom zmizet. Vymřeli bychom. Nikdy se nenajde tolik vlkodlaků, abychom přežili, a ani tací muži nebo ženy, kteří by měli vlčí gen a mohli ho předat dál.“

„Jsi za to ráda? Že jsi taková?“

„Nevím,“ odpověděla popravdě. „Jsem vlčicí tak dlouho, že mi to ani nepřijde zvláštní. Je to součástí toho, jací jsme.“

„Nejde proti tomu bojovat, Dawn. Lidé nepopřou své emoce. Čarodějky se nevzdávají kouzlení. Upíři nepotlačí touhu po krvi. A my neskryjeme své vlčí já,“ řekla Meredith. Přestala se zlobit na Mary a opět s námi mluvila.

„Půjdeš se mnou za Heaven? Myslím, že má pro nás něco nového,“ vyzvala jsem ji.

„Fajn,“ souhlasila.

Heaven byla o samotě s Erin, zářila štěstím, a já jsem chtěla vědět proč.

„Ahoj, holky, co se děje?“ Meredith se vrátila její dobrá nálada a hned se rozjela.

„Zeptejte se Heaven,“ řekla Erin.

„Tak co?“ obrátila se Dith na Heaven.

„Už to tak vypadá, že rozšířím rod Bellů o jednu čarodějku,“ řekla Heaven nadšeně.

„Vážně? Gratuluju,“ řekla jsem.

„Já taky. Jak dlouho už to víš?“

„Tušila jsem to před pár dny, ale včera se to potvrdilo,“ odpověděla na Meredithtinu otázku.

„Ty jsi vdaná? Nevím o tom.“

„Šťastně už skoro tři roky. Někdy tě s Raymondem seznámím. Tedy, jestli budu mít čas.“

„A co jméno? Přemýšlela jsi už o něm?“ ptala se dál Meredith, byla snad nadšenější než Heaven sama.

„Napadlo mě pár jmen. Třeba Star, Shiny a Fairy. To se mi líbí asi nejvíc.“

„Fairy. Budoucí velekněžka smečky. Už se nám tady začíná rýsovat budoucí generace. Kristen jako dcera Slunce a Fairy jako velekněžka. Kdo další?“

„Mě z toho vynech, ségra!“ ohlašovala se hned Meredith. „Já žádný svoje děti zatím vidět nechci. Ale Selene se k Harrymu docela má. Nebo Dawn. Nechtěla bys malé vlče?“

„Chtěla, ale určitě ne hned,“ řekla jsem.

Ale bylo by to dost snadné. Christian byl upír a já ho milovala. A pokud by to s ním nevyšlo, pořád je tu Viktor, který je ze mě šílený.

Jak to uvažuješ, Dawn? Uvědomuješ si, co říkáš? Viktor? To snad ne!

Je to upír. Nějaký to dřív nebo později bude.

Fajn, od Viktora dál. A co Christian? Mohla bys s ním otěhotnět a pak ho nechat jít? Bez výčitek? Stesku? Co kdyby to dítě bylo zrovna jako ty? Podobné otci? Dokázala by ses stejně jako Lissa dívat osmnáct let do těch očí a lhát jim? Nevzpomenout si na Christiana?

Sklapni! Tady jde o smečku!

Už mluvíš jako Lissa.

No a co? Stejně ti to může být jedno.

Nemůže! Já jsem tady! Tvé lidské já obklíčené tím vlčím já. Nesmíš mě oddělit. Jsem jako ty a Christian. Nemůžu žít bez vlka v tobě a ty nemůžeš žít bez Christiana.

Dobrá, uznávám porážku, skřípala jsem zuby. Pokusím se dát dohromady.

Nejlepším lékem bude Christian. S ním jsi dokonalá a úplná, propojená.

Díky. Snad oba neskončíme dřív než mu řeknu, že ho miluju, než mu to dokážu.

Začala jsem zase plně vnímat okolí, vrátila se do reality. Nikdo z lidí kolem mě si nevšiml mé rozepře mezi hlasy v mé hlavě. Bavili se mezi sebou a mysleli si, že poslouchám.

„Budeme muset už jít,“ řekla Heaven.

Čekala nás cesta k Měsíčnímu břehu. Harry ještě netušil, co ho čeká. Netušil, co se stane, když se probudí vlk v něm. Rozloupne se skořápka a dlouho a namáhavě se dere ven. Neví, že možná bude škemrat o pomoc jako malé děcko. Neví, že mu nikdo nepomůže. Část mého já říkala, že mu to patří, že by neměl být o nic ošizen, ale jiná ho litovala a nepřála mu můj vlastní zážitek.

Meredith během mého proudu myšlenek svolala všechny k sobě, abychom se mohli společně vydat na cestu.

Harry bral všechno s tak ledovým klidem, že jsem přemýšlela, jestli jsem jenom já nereagovala tak přehnaně ustrašeně. Harry nedával najevo žádný strach, jestli nějáký měl. Všechno bral tak přirozeně, jako kdyby mu teta Veronica už něco prozradila, jako kdyby už o našem tajemství věděl všechno. Nebo nevěděl nic a uvnitř se cítil stejně jako já, ale hrál drsňáka před Selene. Nebylo by to poprvé ani naposledy, co se chlap předváděl před celým harémem žen. V minulosti se to dělo pořád a nikdy to nezmizí.

Harry prožíval cestu k Měsíčnímu břehu stejně jako všichni ostatní. Skoro všichni ostatní, připomněl mi hlásek v hlavě. Pro zemi, vodu a vzduch tohle bylo dokonalé místo. Ale se mnou, Mary a Meredith skoro nic nedělalo. Nebyl tu žádný oheň, plameny šlehající k obloze sálající teplo. Vnímala jsem i ostatní elementy v lese, avšak jen slabě. Když jsem šla touto cestou poprvé, nebyla jsem ještě úplně zasvěcenou vlčicí, a tak jsem vnímala všechny elementy stejně silně.

Měsíční břeh vypadal stále stejně, jako když jsem tu byla naposledy. Vyvolal ve mně vzpomínky, rozhodla jsem se je raději potlačit.

Jakýsi šepot na mě mířil za všech stran.

Erin řekla něco o Měsíčním břehu, stejně jako při mém zasvěcení. Ten šepot ale nevycházel od ní. Byl všude kolem nás.

„Marion,“ oslovila jsem šeptem ženu vedla sebe. „Co je to za hlasy?“

„To jsou duše. Duše zemřelých předků. Až se začne Harry proměňovat, vstoupí jedna z duší, bývalá dcera Ohně, do tebe a řekne našim předkům, aby přijali Harryho za svého syna.“

„A jak ta duše vstoupí do mě?“

„Ještě duší nejsem,“ usmála se Mary. „Jak to mám vědět?“

Utvořily jsme kruh kolem Harryho. Dívala jsem se kolem, hledala jsem mlžné postavy, duchy, kteří se mi budou snažit dostata pod kůži. Čekala jsem hororový zážitek, ale všechno bylo mnohem snazší, než jsem očekávala.

„Neboj se,“ řekla duše sdílející mé tělo. Nic jsem necítila. Nevěděla jsem o přítomnosti duše, dokud nepromluvila.

„Jsem Lara, dcera Ohně, tvá vzdálená příbuzná. Neboj se. Jen si půjčím tvé rty a jazyk, abych přijala tvého bratrance Harryho mezi nás.“

„Dělej, co chceš,“ řekla jsem ji v myšlenkách.

Lara si půjíčila má ústa a začala říkat slova, která mému potlačenému vnímání nedávala smysl. Nebyla naší řečí, Lara mluvila jazykem čarodějů, jak mi řekla myšlenkami. Když se stala duší, dostala mnoho nových schopností, ale některé ztratila. Mé osobě zůstaly oči a uši. Mohla jsem sledovat, jak se Harry měnil. Nepostřehla jsem dokonale celou jeho proměnu. Začínal se hrbit, kolena měl slabě pokrčená. Harrymu se na těla začala objevovat černá srst, jeho obličej se protáhl a změnil ve vlčí. Jeho oblečení se roztrhlo, talisman se ztratil. Zvedl hlavu k obloze a zavyl.

„Teď je Harry jedním z vás. Jsem ráda, že jsem tě poznala, Dawn. Duchy jistě potěší, že jsem se setkala s Důležitou.“

„Důležitou? Co tím myslíš, Laro? Jak myslíš to, že jsem Důležitá?“ ptala jsem se myšlenkami.

„To poznáš sama. Přijde na to čas,“ odpověděla a zmizela z mého těla, navrátila se zpět k duchům.

Důležitá. Jak Důležitá? Co to mělo znamenat? Není těch otázek už tak dost? Lara mi popletla hlavu ještě víc, než to bylo nutné.

Harry se proměňoval zpět. 

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt Lží - 16. kapitola: