OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt Lží - 23. kapitola

25.11.2013 (10:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1256×

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

Tento sen nevypadal jako můj vlastní, ale ani jako Christianův. Neměla jsem ponětí, co by to mohlo být, ale bylo mi dobře. Běžela jsem lesem bez potíží, ale ne jako vlk. Byla jsem člověk, vlasy mi vlály ve větru. Ohlížela jsem se, jako by mě někdo honil, ale nikoho jsem neviděla. Nevěděla jsem, proč se otáčím, necítila jsem strach, nebyl to běh o život. Přesto jsem byla ráda, že jsem utekla... Komu? To jsem nevěděla. Ohlížení za sebe se mi moc nevyplatilo. Nekoukala jsem se a narazila.

„Řekl jsem ti, že tě chytím. Vždycky si tě najdu.“

Snová Dawn byla překvapená a já sdílejíc její tělo také. „Nikdy mě nenecháš vyhrát, Christiane.“

„A to ti vadí?“ zeptal se.

„Ne. Takhle jsem to vždycky chtěla, abychom byli nerozluční. Nikdy nebyli jeden bez druhého.“

„A také se nám to splnilo, vždycky budeme spolu.“

„Já vím. Nikdy tě neopustím.“

Políbil mě na čelo. „Ani já tebe.“

„Tati!“ Zničehonic se někde objevila malá holčička a běžela k nám. Měla Christianovy oči a mou barvu vlasů. Vběhla Christianovi do náruče a on ji zvedl ze země.

Nevěřícně jsem ně oba koukala. Byli jsme rodina. Nevěřila jsem tomu, co jsem před sebou viděla, zdálo se mi to nemožné, protože se to v reálném světě nikdy nemohlo stát.

„Mami, podívej,“ řekla holčička. Ukázala mi plnou ručičku natrhaných kytiček.

„Ty jsou krásné,“ řekla jsem a vzala si je od ní. Květiny v mých rukou začaly vadnout. Vzdalovala jsem se od Christiana i té holčičky.

„Ne!“ chtěla jsem zakřičet, nechtěla jsem, aby odešli. Moje ruce po nich marně sahaly. Christian i ta holčička odešli.

Otevřela jsem oči. Bylo poslední ráno roku 2011. Měla jsem zvláštní pocit. Už ten sen byl zvláštní, i když krátký. Bylo to něco jako tušení, že se dnes něco stane, že bych si měla dávat pozor. Tušení, že dnešní den se nebude oslavovat, ale stane se něco strašného. Každý zažil ten pocit, věděli jste, že se něco stane, a váš nejlepší kamarád si zlomil nohu. To patří ještě k těm lepším koncům. To tušení bylo určitě spojeno s tou party, bylo spojeno s tím, že upír nezmizel. Ale také jsem si to mohla jen namlouvat, protože jsem s party Meredith nesouhlasila. Šla jsem se dolů nasnídat a střetla jsem se s Lissou, kterou jsem dvacet čtyři hodin neviděla.

„Ahoj. Tak co, dělo se něco?“

„Ne, slehla se po něm zem,“ odpověděla. „Dáš si kafe?“

„Ne, radši čaj.“ Zapnula jsem rychlovarnou konvici a připravila si hrnek. „Takže žádné nové stopy?“

„Ne. Dneska se to snad potvrdí a my začneme nový rok odznova.“

„Michelle s námi pořád nechce nic mít?“

„Ne.“

„Je to od ní hnusný,“ řekla jsem svůj názor.

„Michelle není zlá, jen musí mít ve všem pravdu. To, že všichni stojíme na straně Selene a Harryho a jsme proti ní, se jí dost dotklo.“

„I tak by na to teď měla kašlat,“ stála jsem si na svém.

„Jsme vlčice a všechny jsme si dost podobné. Někdy neudržíme svoje city na uzdě, já jsem po tvojí proměně byla ukázkovým příkladem.“

„Jo, no, to se pamatuju.“

Po snídani jsem se oblékla a jela k Erin. Meredith tam měla připravovat party a nevěřila jsem, že by s přípravami začala až odpoledne. Tentokrát jsem se trefila. Sue, Selene, dokonce i Harry pracovali a Meredith je dirigovala.

„Dawn, já jsem tak ráda, že jsi tady!“

„Ahoj. Kristen a Erin jsou určitě rády, že jim tady děláš takový hluk a binec.“

„Obě jsou i s Rickem u Mary, takže je jim to docela šumák, mám jen nakázáno nic nerozbít, což jsem stejně porušila, když jsem se chtěla napít a sklenička mi vyklouzla z prstů. Nic horšího už udělat nemůžu.“

„Vážně ne? Já bych řekl, že nás můžeš ještě všechny odrovnat.“

„No jo, Harry, ty jsi hrozně slabý, tebe odrovná i prázdná krabice, kterou bys musel zvednout.“ Zvedla oči v sloup. „Všichni jsou tu hrozně líní. Dawn, pohlídáš mi to tu na chvíli? Zapomněla jsem přinést pořádnou muziku, musím se vrátit.“

„Jasně.“

„Harry, kdy ten tvůj kámoš přiveze ty bedny?“

„Přijede až odpoledne ve dvě.“

„To bych je přivezla dřív sama,“ zabručela Meredith. „No nic, já jdu, mám málo času!“ Vylétla z domu, než jsem stačila mrknout.

„Kde je Selene a Sue?“ zeptala jsem se Harryho.

„Sel připravuje něco v kuchyni a Sue je nahoře.“

Obešla jsem Harryho a šla za Sue. Ta uklízela v horním patře. Bylo tam odpočívadlo, takový druhý obývák a byl z něj výhled na les přes velké prosklené tabule. Bylo vidět, že se Meredith opravdu snažila. Výzdoba byla sladěná do zlaté, modré a bílé barvy. Všechno, fábory, malé lampiónky i skleničky na připití, bylo sladěno do těchto barev. S Erininým domem a vybavením, které v něm měla, to všechno působilo famózně, i když to nebylo ještě úplně dokončeno. Meredith byla prostě mistr.

Hned poté, co bylo všechno připraveno, měla smečka shromáždění. Setkali jsme se v jeskyni opět bez Michelle a Mary.

„Dneska se ujistíme, jestli je náš nepřítel opravdu pryč.“ Slovo nepřítel mi z Erininých úst znělo divně. Ona nemohla mít nepřátele, byla to tak úžasná osoba, že jsem nedělala chybu, když jsem si o ní pomyslela, že je svatá. Pořád si to o ní myslím i přes to, co jsem jí řekla při naší výměně názorů ohledně párty. Ale slovo nepřítel mě rozesmutnilo. Vzpoměla jsem si na Christiana a nevěděla jsem, jestli se mi chce křičet nebo brečet.

„Neznamená to, že bychom měli být méně ostražití, naopak, měli bychom mít o všem přehled. Rozdělení platí stejné, jaké jsem říkala včera. Nová smečka bude na párty a bude sledovat úplně všechno. Já, Alice, Lissa a Veronica budeme na hlídce ve vlčí podobě.“

„Nebylo by lepší, kdybych byl s vámi?“ navrhl Harry.

„Ne. Jsme zkušenější než vy, zvládneme to, síly jsou dobře rozložené. Navíc, pokud se upír objeví, stejně vás všechny svolám.“

„Dobrá.“

„Vy se teď jděte připravit, já tady musím ještě něco dořešit.“

Rozloučili jsme se a rozešli domů. Mě domů vzal Harry, auto jsem nechala mamce, a řekl mi, že mě za půl hodiny vyzvedne se Selene a pojedeme se „bavit“.

Ty šaty, co jsem si koupila, se mi zdály jako prokletí. Měla jsem s nimi spojený Christianův sen, upíry, dny po mém zasvěcení i nové přátelství s Meredith. Vůbec jsem si je nechtěla vzít, ale překonala jsem se. Musela jsem si říct, že s rozedněním tohle všechno skončí a snad začne něco nového a mnohem lepšího.

Mým novoročním předsevzetím bylo si už navždy udobřit Christiana. A taky kašlat na pravidla. Mým novým mottem mělo být: Miluji Christiana, a proto musí jít všechno ostatní stranou. Nedoufala jsem sice v to, že bych tohle všechno dodržela a nějakám zázrakem se mi to splnilo, ale potřebovala jsem si nějak dodat odvahu.

Harry u mě byl rychleji, než jsem očekávala. Sedla jsem si na zadní sedadlo a vepředu jsem nechala místo Selene. Harry se na mě podíval ve zpětném zrcátku.

„Určitě jste nasedla do správného auta, slečno?“ zeptal se.

„Určitě. Co se ptáš?“

„Jen že si nevybavuju, že bys vypadala tak... krásně.“

„To vlčice. Já musím být taková.“

Některé by za mou postavu, oči, vlasy daly nevím co a já to v podstatě proklínám. Kdybych vypadala stejně jako před asi třemi týdny, bylo by všechno jednoduší. Teď už ne. Upíří krev mého pravého otce tomu zabraňovala.

Selene vypadala skvěle. Měla zelené šaty s širokou sukní ke kolenům. Snažila jsem se udělat neviditelnou a slepou zároveň, když se s Harrym líbali na uvítanou. Nešlo to. Tolik mě mrzelo, že já se nebudu moci s Christianem takhle políbit na veřejnosti, pokud vůbec náš vztah někdy dospěje až k tomuhle.

Hudba byla slyšet opravdu hlasitě a o lidi nebylo nouze. S výzdobou a občerstvením byli všichni spokojeni. Měli jsme v domě rozdělená svá místa, okruhy, které jsme měli sledovat. Lidé pořád chodili. Některé jsem poznávala, jiní byli cizí, kamarádi Meredith.

„Ahoj.“

„Ahoj,“ oplatila jsem pozdrav Alexovi.

„Tebe bych tu nečekal. Nevěděl jsem, že se znáš s Meredith.“

„Známe se přes Sue,“ řekla jsem. Byla to pravda jen trochu. Správná odpověď by měla být, že je to má vlčí sestra, ale to by Alex asi nepochopil.

„Aha.“

„Alexi, mě vážně moc mrzí, co jsem ti naposledy řekla, a jestli...“

„Ne, Dawn. Já respektuji tvoje rozhodnutí. Myslím, že jsi tu situaci vyřešila dobře.“

„Ale já se bojím, jestli jsem tě tím neztratila, jestli ten nůž, co jsem zaryla do tvého srdce, nešel příliš hluboko a už nejde vytáhnout.“

„Ne. Pořád budeme přátelé, pokud o to budeš stát.“

„Vždycky o to budu stát.“

„Ujednáno,“ souhlasil. „Půjdu najít Meredith.“

„Přeju hodně štěstí.“ Věděli jsme, že Meredith je jako vítr v bedně, nepostojí na jednom místě.

Party se vyvíjela docela dobře. Bylo už po desáté a nedělo se nic zvláštního. My jsme o ničem nevěděli. Najednou mi Harry dal znamení, abych k němu přišla. Nechápala jsem to a byla jsem i trochu vystrašená. Propletla jsem se mezi hosty a šla za ním.

„Co se děje? Upír...“

„Ne,“ přerušil mě. „Sel měla strach o Michelle, něco jako tušení. Šla se za ní podívat a ještě se nevrátila.“

„Jak dlouho už je pryč?“ zeptala jsem se.

„Skoro půl hodiny.“

„Měli bychom jí najít.“

„Půjdu za ní.“ Harry nečekal na souhlas a hned vyrazil, kdybych ho nechytla za rukáv.

„Nepůjdeš tam sám!“

„Dawn, ona je pro mě všechno. Já vím, že je to ona. Nedokážu bez ní žít, nemůžu o ni přijít!“

V Harryho očích jsem viděla stejnou upřímnou lásku, kterou jsem já chovala ke Christianovi. Pochopila jsem, co cítí, a věděla jsem, že ho nemůžu zadržet. „Tak fajn. Pošlu Meredith zprávu a půjdu s tebou.“

Napsala jsem ve zkartce, co se děje, a vyrazili jsme. Harry běžel jako o život, ale v mých botách to moc nešlo. Naštvaně jsem si je zula a vzala si je do rukou, běžela jsem bosa a vůbec mi to nevadilo. Dohonila jsem Harryho rychle, byla jsem lepší než on i přes úzké šaty.

Byli jsme téměř u Selene doma, když se před námi objevila. Její šaty byly zvláštní, vypadaly tmavší, jako když jsou mokré. Ve tmě a chabém světle lamp nebylo nic jasně vidět.

„Selene. Selene co se děje?“

„Sel, zlato, jsi v pořádku?“

Selene se na nás nepřítomně dívala, mlčela, obrátila dlaně vzhůru a ukázala nám je.

„To je krev,“ zašeptala jsem.

Neváhala jsem ani minutu a opustila Selene, běžela jsem k jejímu domu. Dveře byly otevřené, svítilo se. Ve sněhu se táhla tmavě rudá skvrna do domu. Šla jsem podle ní stejně jako Selene, byly tu vidět stopy.

V obývacím pokoji leželo bezvládné tělo Michelle. Měla na sobě několik bodných ran, zemřela kvůli ztrátě krve. Určitě se ještě snažila dostat domů a zavolat pomoc. Místo telefonátu stihla jen napsat zprávu zakrvavenými prsty. Stálo tam: upír, David. Zbytek byl rozmazaný, ale ne Michellinou rukou. Rozmazala to Selene, nemohl to být ten upír, ten by se do domu nedostal. Michelle musela upíra znát. Nebyla to vražda pro krev, ale kvůli něčemu jinému.

Vzala jsem telefon a zavolala záchranku, i když jsem věděla, že teď už je k ničemu. Šla jsem zpět k Harrymu a Selene, ale ještě než jsem se vydala na cestu, smazala jsem zbytek vzkazu. Lidé o tomhle nemusejí vědět.

Harry se Selene stále stáli na tomtéž místě, Harry objímal Selene a utěšoval ji. Selene to ale vůbec nepomáhalo.

„Harry, Michelle je mrtvá. Zabil ji upír.“

„Cože?“

„Jdu za smečkou, ty dej vědět Sue a Meredith. Máme málo času, dělej!“

Rozeběhla jsem se k lesu, svlékla jsem si šaty. Pak jsem běžela dál

„Ewi, přijď!“ zavolala jsem. Proměnila jsem se. „Erin, Erin! Rychle, upír nezmizel, zabil Michelle, možná tu ještě někde je! Harry zavolá Sue a Dith.“

„Michelle je mrtvá? To není možné,“ nevěřila Veronica.

„Veronico, viděla jsem ji, stála jsem u jejího těla.“ Doběhla jsem zbytek vlčic.

„A Selene?“ ptala se Alice.

„Našla ji jako první, je v šoku,“ odpověděla jsem. „Cítíte to?“

„A co?“ nevěděly ostatní.

„Já ho cítím. Míří na sever.“ Doopravdy jsem cítila dva různé pachy. Jeden byl cítit po čerstvé krvi a byl stejný jako ten, za kterým jsem už jednou šla. Ten druhý jsem neznala, přesto mi byl povědomý, něčemu podobný. Následovaly jsme ten pach, postupně jsme začínaly upíra slyšet a nakonec jsme ho spatřily.

„Liss, Dawn, obejděte ho, my na něj zaútočíme zezadu,“ řekla Erin.

Plnily jsme její rozkazy. Erin dobře věděla, co dělá, jen co si byla jistá, že je upír obklíčený, zaútočila. Rozeběhla se ještě rychleji a mohutným skokem mu skočila na záda a zakousla se do jeho ramene. Ten upír vypadal, že na svou smrt čekal, jako by vražda Michelle bylo to poslední, co chtěl ve svém životě udělat. Vůbec se nebránil, jen zůstal ležet na zemi a čekal, až ho kousnutí Erin zničí. Upírů jsem se zastávala, ale něco bylo neodpustitelné. Navíc jsem věděla, že tenhle upír není jako Christian. Ten nemohl nikoho milovat, když takhle chladnokrevně vraždil. Erin pustila upíra, věděla, že ať už půjde kamkoli, svému osudu neunikne.

„Teď je jisté, že už nás otravovat nebude,“ řekla jsem.

Sue a Meredith přiběhly na pomoc, kterou jsme už nepotřebovaly.

„Potřebujeme, aby někdo pročesal okolí, jestli neměl někoho s sebou,“ řekla Erin.

„Já půjdu,“ nabídla se Meredith.

„Ne, ty rozhodně nikam nepůjdeš!“

„Nemůžeš mi rozkazovat!“

„Jsem tvoje starší sestra. Nechci, aby se ti stalo to samé, co s Michelle.“

„Půjdu já,“ navrhla jsem. „Neboj se, Erin, zvládnu to. To vy jste říkaly, že jsem hodně silná. Navíc vás potřebuje Selene a já jí nejsem moc blízká, nevím, jak bych pomohla.“

„Dawn, to nemůžeš,“ namítla Lissa.

„Mami, já vím, že to Selene pochopí. Bude nejlepší, když půjdu já.“

„Dávej si pozor, Dawn. Věřím ti, myslím, že víš, jak reagovat, a síly máš víc než já. Hlavně se vrať.“

Ta slova mě od Erin potěšila. „Díky, Erin.“

Vlčice se rozeběhly pryč z lesa. Necítla jsem pach žádného cizího upíra, ale věděla jsem, že tu jeden je. Ta stopa, pach, spíš vůně, která mi byla povědomá. Vydala jsem se za ní, měla jsem tušení, že vím, komu patří.

Nebylo dobře, že se nacházel tak blízko smečky, blízko místa, kde zemřel upír. Mohl dopadnout stejně. Mohl jen děkovat tomu, že můj čich byl lepší než čich ostatních a odvedla jsem je za důležitější stopou. Doběhla jsem ke stromu, u kterého jsem si nechala své šaty. Neměla jsem to dělat, ale vlčí podobu jsem mít nechtěla. Bylo to riskantní, ale mně to v tu chvíli ani tak nepřišlo. Rychle jsem se proměnila zpátky v člověka a oblékla se.

Jen co jsem si zvykla na chůzi po dvou, rozeběhla jsem se znovu za pachem upíra. Šlo mi to o poznání pomaleji, nejen proto, že můj čich nebyl tak dokonalý. Vzduch mě pálil v plicích a nohy mi ochabovaly chladem, byly zmrzlé jako rampouchy. Pak jsem ho uviděla. Zatavila jsem se a strnula bez pohnutí na místě. Upír stál čelem proti mně a ve tváři měl výraz, ze kterého se nedalo přesně vyčíst, co si myslí. Byl dokonalý jako každý z nich. Já jsem i přes svou krásu proti němu musela vypadat jako strašák. Vlasy mi v poryvech větru lítaly do všech světových stran a můj neupravený oděv vypovídal o velkém spěchu nebo zuřivosti. Hruď se mi divoce zdvihala, mé srdce trhalo rekordy a plíce si braly více vzduchu, než si mohly dovolit.

„Poslali tebe,“ řekl.

Nevěděla jsem, jestli to mám brát jako pošklebek, nebo lichotku.

„Možná je to dobře. Smrt z tvých rukou přijmu raději než z rukou kohokoli jiného. Ber to jako moje poslední přání.“

Nenáviděla jsem, když mluvil takhle tajemně. Musela jsem o tom moc přemýšlet a to se mi v tuto chvíli moc nehodilo.

„O čem to mluvíš?“

Klekl si do sněhu na kolena a vzhlédl ke mně s nábožnou úctou. „Udělej to, proč jsi sem přišla. Zabij mě,“ řekl Christian. „Zabij mě a osvoboď mě od toho utrpení.“ Jeho tvář byla smutná, sžíraná plameny, zoufalá. V okamžiku jsem se tvářila stejně. Oči se mi naplnily lítostí a pomalu přetékaly. Přišla jsem až k němu a zvedla ho ze země.

„Nekleč přede mnou,“ poprosila jsem ho.

„Dawn, ty víš, co jsem.“

„Ano,“ souhlasila jsem, i když to nebyla otázka. „Ale víš ty, co jsem já?“

„Je tisíckrát, milionkrát lepší být vlčice nebo vlkodlak, než...“

„Upír? To si myslíš? Neřekla bych. Je to ještě horší. Nezaprodáváme jen svou duši, ale i své tělo, celý svůj život. Jsme jen loutky,“ řekla jsem. „Ale já už nechci být taková. Chci žít svůj vlastní život tak, jak chci já. A ten život zahrnuje i tebe.“

„Dawn, já nemůžu patřit do tvého života. Nemůžu to po tobě chtít. Žiješ život člověka a zároveň jsi vlčicí na plný úvazek. Nemůžeš žít ještě život, kde budou upíři.“

„Chceš vidět, že můžu?“

Povzdychl si. „Proč jsi přišla?“ zeptal se.

„Není to snad jasné? Jsem vlčice...“

„Ne, já jsem myslel, proč jsi mi vůbec přišla do života?“

„Možná to tak mělo být,“ řekla jsem. „Christiane, nezáleží na tom, co jsme. Za tu dobu, co tě znám, a za tu dobu, co jsem vlčice, jsem si to uvědomila a vím to, žádné spekulace. Ty to víš také.“

„Němělo by to tak být.“

„A ty to umíš změnit? Ta věc mezi nám, ta chemie, je tady a nezmizí. Nemůžeš ji zničit, nahradit ani potlačit.“

Christian se ke mně ještě více přiblížil. Srdce mi bušilo stejně jako po běhu sem. Byli jsme si tak blízko jako na maškarní párty.

„Asi... asi budeme muset bojovat proti našim nepřátlům, přátelům a rodině, abychom odstranili jejich staromódní předsudky, abychom si vydobyli naše štěstí,“ řekl Christian.

Oba jsme věděli, že jsou jeho slova pravdivá. Bojovat a skrývat se, nebo nikdy nepoznat pravou lásku. V tu chvíli nebylo nic víc, co říct.

Christian mi vzal tvář do dlaní tak lehce, že to vypadalo, že se chce přesvědčit, jestli je to doopravdy skutečné, jestli nejsem jen přelud, který zmizí, kdy se mu zachce. Pomalu přibližoval svou tvář ke mně, oba jsme si chtěli tuto chvíli pamatovat navždy. Poprvé mě políbil na rty. Jeho rty byly jemné, polibky horké. Mému srdci narostla křídla a uletělo pryč ke Christianovi. Pevně mě objal kolem pasu a já jsem ovinula své paže kolem jeho krku. Nikdy, prosím, nikdy mě nepouštěj a tato chvíle může trvat navždy. Chci, aby trvala navždy.

Nikdy, ani v těch nejzvláštnějších a nejbláznivějších snech, jsem si to takhle nepředstavovala. Pravý polibek od Christiana znamenal něco víc než jen bláznivou představu teenagerky, která sní o lásce. Byla to realita, která naplňovala srdce láskou a duši smutkem. S každým dotykem jste museli myslet na to, že to může být ten poslední, s každým dotykem jste museli dát úplně všechno.

Bylo jasné, že naše láska vlčice zabíjející upíry a upíra toužícího po lahodné krvi vlčic není správná. Mezi našimi druhy byla válka a slovo láska mezi nimi neexistovalo. Ale byli jsme jiní. Naše rodiny, moje smečka, nikdo nebude souhlasit s tím, že jsme spolu. Ale oba jsme věděli, že se nenecháme odradit a budeme bojovat za svou lásku. Až do konce.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt Lží - 23. kapitola: