OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlčice - Skryt Lží - 3. kapitola

22.08.2013 (14:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1328×

KAPITOLA TŘETÍ

Se Sue jsme se dostaly domů v osm. Když jsem rodičům popřála dobrou noc a vrátila se do svého pokoje, dolehly na mě výčitky svědomí, jak jsem dnešní den promrhala. Měla jsem se spíš učit, abych nepropadla. Připadalo mi, že jsem zklamala samu sebe, ale ještě víc jsem zklamala Christiana (jak je možný, že o něm zase přemýšlím?). On mi všechno vysvětloval, abych ten test napsala co nejlíp. A já teď mrhám časem. Ještě víc než to, že jsem zapomněla na nějaký test z matematiky, mě zaskočilo, jak málo mi stačí, abych zase zabloudila k myšlenkám na Christiana Brighta. Přece jsem si zakázala na něj myslet! Nesmím! On je jen kluk, který všechny využívá, který spoléhá na své vymakané tělo (a to vážně stojí za to) a na svý brilantní myšlení. Tabu. Christian je tabu. Začala jsem si to říkat pořád dokola, i když jsem věděla, že až ho zase uvidím, budou mi tyhle řeči na nic.

Z výčitek svědomí jsem vytáhla učebnici a začala se biflovat. Samotnou mě to překvapilo. Sama od sebe jsem ji vzala a začala se večer učit! Doháněla jsem zameškaný čas tak dokonale, že jsem skoro celou noc nespala. Vážně nevím, jak jsem to dokázala.

Neděle proběhla v poklidném kruhu domova. Rodiče se rozčilovali nad naší šílenou nezodpovědností, i když se divili pohledu na mě, jak ležím v knížkách. Já jsem byla hrozně nervozní. Zdálo se mi, že ručičky hodin utíkají moc rychle, než by to bylo doopravdy možné. A já jsem neměla dost času. Uplynuly další dvě hodiny a já jsem ještě nezopakovala to i ono. Prostě jsem to přestala stíhat. Snad poprvé ve svém životě jsem se bála testu ještě dřív, než jsem ho napsala. Byla jsem takový ten typ, který se během hodiny naučí všechno potřebné, pokud ho to baví. Ostatní předměty jsem si opakovala o přestávkách před testy. Ale tohle bylo úplně jiné. Nechtěla jsem nikoho zklamat. Před spaním jsem si opakovala všechno, co jsem si zapamatovala a vůbec jsem nemohla usnout. Podařilo se mi to někdy kolem jedné.

Další den jsem byla pořádně nevyspalá. Vzala jsem si na sebe první věci, které mi přišly pod ruku a vlasy jsem si jenom rozčesala kartáčem. Bez snídaně jsem spěchala k Susan, která už netrpělivě bubnovala prsty na palubní desce. Tak dobře jsem ji znala.

,,Ahoj,“ pozdravila jsem.

,,Ahoj. Tobě se něco stalo?“ ptala se ustaraně Susan.

,,Mně? Nic.“

,,Víš, vypadáš, že máš každou chvílí zkolabovat,“ zdůvodnila.

,,Vážně? To se ti jen zdá.“ Můj hlas ovšem neodpovídal normálu. Pochybovala jsem, že jsem ho měla už někdy položený takhle vysoko.

„Naprosto nic se neděje. Jen dneska píšu ten test,“ řekla jsem.

,,Aha,“ pochopila Sue. ,,Jsi nervozní?“

,,Jo. Snad poprvé ve svém životě. Jestli to nedám, budu vypadat jako blbec, chápeš případ pro zvláštní školu!“

,,To zmákneš. Jako vždycky.“

,,Právě toho se bojím, se to udělám jako vždycky. Vkládáš do mě až moc velký naděje Sue.“

Sue raději celý zbytek cesty mlčela. Snad ji umlčel můj hysterický hlas v každém mém slově. Nebo prostě jen nechtěla nic říkat, abych nebyla ještě víc nervózní. Byla jsem ráda za to ticho, I když myšlenky byly hlasitější než kdy dřív. Bála jsem se. Že zklamu učitele a sebe, že na to nemám. Taky jsem se bála, že zklamu Christiana, ale na toho jsem raději nemyslela, dokud jsem nemusela.

Na chodbě ve škole jsem nevnímala okolní svět. Byla jsem jako kráčející stěna, mohli jste na mě mluvit, ale marně, já jsem vám neodpověděla, moje rty byly zamčené na milion západů.  Takhle mě poprvé v mém životě zasáhl test. Kroky ke třídě mi připadaly jako ty nejdelší, jaké jsem kdy udělala. Christian Bright už seděl na svém místě, podivně dokonalý jako vždy. Jak to dělá? Posadila jsem se vedle něj a snažila se na něj nedívat. Marně.

,,Ahoj,“ pozdravil mě.

,,No nazdar,“ zamumlala jsem. Slyšela jsem, jak se potichu uchechtl.

,,Jak ti je?“ zeptal se.

,,Bylo i líp.“ Po mé odpovědi zazvonilo. Pan Beans vešel s přesným načasováním do třídy a hned si mě zavolal k sobě.

,,Slečno Wolfová, zde máte test,“ dal mi ho do ruky, ,,sedněte si támhle do zadní lavice. Máte na to hodinu,“ řekl.

,,Hodně štěstí,“ popřál mi Christian šeptem, když jsem kolem šla něj. Posadila jsem se do nejzadnější lavice v třídě a začala si pročítat otázky. Odpovídala jsem na všechno, jak nejlíp jsem uměla, napsala jsem všechno, co jsem si stihla zapamatovat a modlila se, aby to stačilo. Ručičky hodin se stejně jako v neděli pohybovali moc rychle. Zvonek přerušil mou práci. Měla jsem hotové všechno, co jsem věděla. Odnesla jsem svou práci Beansovi, když jsem mu jí podávala, třásla se mi ruka.

,,Přinesu vám to opravené nejpozději do konce týdne,“ řekl. A to byl konec. Vzala jsem si své věci a spěchala na další hodinu.

Přes dopoledne jsem se dala zvláštním způsobem zase dohromady. Brala jsem všechno stejně pohodově jako vždy, i když moje smysly byly dneska mimořádně napnuté i na hodině paní Leeové, naší učitelky španělštiny. Hodiny španělštiny byly nudné. Ne těžké, španělština byla jedním z předmětů, které mi šly samy od sebe, jako bych byla víc španělka než američanka. Všechno se zase vracelo do starých kolejí. zase jsem byla Dawn, která se nebojí testů. Ale pořád jsem byla Dawn, která nechápe, jak ji může někdo jako Christian Bright tak příšerně rozčílit a přitahovat zároveň. Znovu jsem to zjistila ten den v jídelně.

Christian seděl sám u stolku v nejzadnější části jídelny. Tolik jsem ho chtěla ignorovat, ale jiná část mého já, mu chtěla poděkovat a omluvit se mu. Ta nakonec zvítězila. Vzala jsem svůj tác s obědem a zamířila k němu. Moc mi na sebevědomí nepřidalo, že se na mě díval. Zastavila jsem u jeho stolu, nadechla se a začala.

,,Omlouvám se ti. Omlouvám se za to, jak jsem po tobě vyjela, když jsi poprvé nepřišel. Řekla jsem si, že by možná bylo správné ti odpustit, takže ti odpouštím a promiň,“ vychrlila jsem ze sebe rychle, abych si to nerozmyslela. A zároveň abych neztratila nit, bála jsem se, že se mi to stane, protože při pohledu do jeho očí, jsem si připadala, jako bych dostala palicí po hlavě.

,,Sedneš si ke mně?“ zeptal se.

,,Co?“

Usmál se, asi jsem to své co? říkala v jeho přítomnosti často; nic neřekl a ukázal na místo naproti němu, které bylo prázdné. Nevěděla jsem, kde jsou jeho sourozenci a upřímně mi to bylo jedno. Sedla jsem si na nabízené místo

,,Mám jednu otázku,“ řekl.

,,Vážně? Myslela jsem, že všechno víš. Co je to za otázku?“ zajímalo mě.

,,Přinutil jsem jako první Dawn Wolfovou, aby se omluvila?“ zněla jeho otázka.

,,Ano, bohužel ano, po dlouhých letech,“ odpověděla jsem kysele na jeho otázku.

,,Dobře,“ řekl spokojeně.

,,Co jsi měl na mysli tím dobře?“

,,Nic. Jen se překonávám. Dohnat Vlčici k takovým nezvyklým věcem je nemožné, přesto jsem to dokázal.“

,,No, to jsi Superman,“ zamumlala jsem, obrátila oči v sloup a on se tiše zasmál.

,,Co tvůj test?“ změnil téma.

,,Uvidí se,“ odpověděla jsem.

,,Žádné další doučování?“

,,Proč se ptáš?“ zeptala jsem se zvědavě. Trochu jsem litovala, že není ještě jeden předmět, který by mi tolik nešel jako matematika, a já bych mu bez otázek mohla říct, že další doučování beru.

,,Baví mě dělat učitele,“odpověděl na mou otázku prostě.

,,Ne. Jsem ráda, že jsi mi pomohl, ale jednou za život mi to stačilo. Uvidíme se jen na našich hodinách.“ A až se mi o tobě bude zdát, pomyslela jsem si.

,,Kde máš bratra?“ zeptala jsem se.

,,On je ten špatný a já ten dobrý,“ připomněl mi. ,,Zřejmě dělá něco nekalého.“

,,A to tě baví? Holky milují rebely a špatný kluky.“

,,Ty taky?“ Tahle otázka mě zaskočila, ale nenechala jsem se vykolejit.

,,Já obzvlášť,“ řekla jsem.

,,Alespoň se nemusím bát, že se přidáš k tomu houfu holek co mě denně obklopuje a teď tě proklíná.“

,,To nehrozí.“ Byla to pravda. Nezamiluju se do něj, protože ho žeru už od prvního dne.

,,Takže se uvidíme zase zítra?“ zeptal se.

,,Když se nic nestane...“ Nechala jsem větu nedokončenou a odešla od jeho stolu. Našla jsem stůl, u kterého seděla Sue a naši přátelé.

,,Ahoj,“ pozdravila jsem je všechny.

,,Byla sis někoho shánět do dvojice na párty?“ zeptala se Camille.

,,Christiana? Ani náhodou! O nafoukance nestojím,“ odpověděla jsem.

,,Jen aby! Pár holek z prváku se mě ptalo, co s ním máš. Řekla jsem jim, že nevím. Ale to pokušení jim něco nakukat...“

,,Měla by sis ale pospíšit Dawn,“ řekla mi Sue. ,,Cam jde se Stevem a já jsem se domluvila s Alexem.“

„Steve mě tam pustí i bez kluka,“ řekla jsem jistě.

,,Nepustím!“ řekl Steve s úsměvem. ,,Pro všechny platí stejný pravidla, nebudeš mít žádnou vyjímku.“

,,Ach jo. A kdy to vlastně je?“

,,V pátek," odpověděl mi Steve.

,,Tenhle pátek? Tak brzy?“

,,Jo,“ řekla Camille. ,,Už jsem si dodělala šaty. Jsem zvědavá, co na ně řeknete.“

,,Budou skvělý, jako všechny, co jsi dělala,“ chválila je Sue, i když je ještě neviděla. Já jsem je taky neviděla, ale musela jsem souhlasit. Camille chtěla být módní návrhářkou a všechny její návrhy i hotové modely byly nádherné. Vlastnila jsem jeden její výtvor, který mi ušila přímo na míru a byl můj nejoblíbenější.

,,Já na tu párty nejdu,“ prohlásila jsem.

,,Co blázníš Dawn? Vezmi s sebou Harryho!“ radila mi Sue.

,,No, to bude super!“ řekla jsem sarkasticky. ,,Počkat, Harryho s sebou vzít nemůžu, je teď někde pryč na Aljašce.“

Tím, že jsem s sebou neměla nikoho na nadcházející party, pro mě všechno zhaslo. Byla jsem s tím smířená, ale nemůžu říct, že by mi to nebylo líto. Sue a Camille to budou probírat až do Vánoc a já jim k tomu nebudu mít, co říct. Každý nemá všechno to, co chce a já bych to měla vědět stejně dobře jako všichni ostatní. A taky bych měla vědět, že nic není jen černé a bílé. Jako Christian. Někdy mám chuť mu vletět přímo do náruče a zůstat u něj napořád. Naopak jindy bych ho nechtěla ani vidět. Tolik obdivu, sympatie, důvěry, možná lásky a zároveň tolik zhnusení, arogance, egoismu, nenávisti... Mohla bych to vyjmenovávat donekonečna. A nejhorší bylo, že jsem nevěděla, co dělat.

Ve středu si mě po obvyklé první hodině k sobě zavolal pan učitel Beans.

„Mám váš test slečno Wolfová,“ řekl. Mně se okamžitě udělal v krku knedlík. Na test jsem úplně zapomněla.

„Aha,“ podařilo se mi ze sebe vypravit.

„Velmi milé překvapení. Máte za dva.“

„Dvojku? Jako vážně?“ Ne, dělá si ze mě srandu.

„Podívejte se sama,“ vyzval mě. Předložil mi můj test a nahoře v jeho rohu opravdu svítila červená číslice dva.

„Páni!“ vydechla jsem. „Děkuju pane Beansi!“ řekla jsem nadšeně a vyběhla z učebny jako hurikán.

„Sue, Susi, nevíš, kde je teď Christian?“

„Cože?“ nevěřila Sue. Snad doufala, že jsem se spletla a hledám někoho jiného.

„Na - jakou - hodinu - šel - Christian - Bright?“ odříkávala jsem slovo od slova. Musela jsem mít ve tváři šílený výraz.

„Aaasi na biologii,“vykoktala. Ani jsem jí nepoděkovala a razila jsem si cestu mezi lidmi na chodbách, abych Christiana našla. Z dálky jsem spatřila jeho černé vlasy jako noc a hlavně houfy dívek, které ho „nenápadně“ obklopovaly.

„Christiane!“ Otočil se po mém prvním zavolání. Doběhla jsem k němu a obmotala jsem své paže kolem jeho krku.

„Díky, díky, díky, díky!“

„A za co?“ ptal se zmateně. Podívala jsem se mu do tváře.

„Dotala jsem dvojku! Chápeš? Dvojku!“

„To je skvělé,“ řekl a usmál se.

„Mocinky dík,“ řekla jsem naposledy a dala mu polibek na tvář. Pak jsem, jako smyslů zbavená, odběhla za Sue do třídy, kde jsem měla mít další hodinu.

Ležela jsem na posteli ve svém pokoji a koukala na prázdný bílý strop nade mnou. Nepohla jsem jediným svalem v těle, kdybych nedýchala a jednou za čas nemrkla, mohla by to vypadat, že jsem umřela. Doopravdy jsem byla v šoku. Neměla jsem co na práci a při obyčejném přemýšlení v mém pokoji mi došla jedna zajímavá věc. Jen tak, bezdůvodně (test jsem nepovažovala za dost pádný důvod) jsem přišla za Christianem a políbila ho! Sice ne na rty (bohudík, i když...), ale i tak jsem to udělala. Před jeho obdivovatelkami, před jeho a mými spolužáky, před celou školou a stejně mi to v tu chvíli nepřišlo divné, ani trochu zvláštní. Udělala jsem to , jako by to nebylo nic zvláštního, prostě přirozená věc. Zaskočila jsem tím jeho i sebe. A teď jsem se na sebe zlobila.

Snažím se na něj co nejvíce nemyslet a udělám tohle, abych na něj musela myslet každou vteřinu. Tím, jak jsem na Christiana myslela, mi postupně docházelo, že jeho příchodem se všechno změnilo, já jsem se změnila a stačil na to týden. Proč a jak mě mohl takhle změnit? Než jsem si mohla odpovědět, přišla mi SMSka od Camille.

„Vážně nejdeš na tu Steveovu party??“

Naťukala jsem rychlou odpověď. „Ne, nejdu.“

Když jsem odeslala zprávu začaly mi v hlavě vířit hlasité myšlenky. Co když na tu party půjde Christian? Kdyby na ni šel musel by mít nějakou holku. To pro něj ale není žádný problém. S jeho vzhledem a inteligencí by ho brala každá. A kdyby ne, může kdykoli sáhnout do svého klubu obdivovatelek. A mně to může být úplně jedno. Ne, nebylo by mi to jedno ani za sto let. Zavřela jsem oči a pokusila se na něj nemyslet.

Otevřela jsem oči na neznámém místě. Ležela jsem sice na posteli, ale nic z toho, co bylo kolem mě, mi nepatřilo, nebyl to můj pokoj. Přesto to tu bylo krásné. Ten dům musel být určitě starý, ale přesto nádherný, okouzlující. Nábytek byl z tmavého dubového dřeva, závěsy na oknech a povlečení na posteli i nebesa, to všechno mělo červenou barvu a látka byla protkávaná zlatou nití.

Vstala jsem z postele, chtěla jsem si to tam celé prohlédnout, dotknout se něčeho. Byl to takový sen, kdy vám připadá, že se to děje doopravdy, že tohle musí teď někde existovat. Ale nebyl to špatný pocit. Natáhla jsem se po splývavém závěsu. Zastavil mě známý hlas.

„Líbí se ti to tady?“ zeptal se Christian. Stál vedle mě a opíral se o stěnu. Jako vždy byl nesmírně krásný. Tričko, co měl na sobě, mu ladilo k očím a jeho černé vlasy se leskly ve světle slunce přicházejícího z oken.

„Ano, moc,“ odpověděla jsem. „Ale nevím, kde to jsme.“

„Tohle je dům, ve kterém žiji,“ řekl prostě Christian.

Proč mě to nepřekvapuje? Nevěděla jsem, že mám tak dobrou fantazii, pomyslela jsem si. Christianův úsměv se z neznámých důvodů ještě více roztáhl.

„Nezeptáš se mě, proč jsme tady?“

„Měla bych?“ odpověděla jsem otázkou. „Je to přece jen sen.“ Jeho úsměv pohasl.

„Ano, je to jen sen,“ přitakal.

„Jsi smutný?“ zeptala jsem se. Nelíbil se mi ten výraz v jeho andělské tváři. Potěšilo mě, že jsem si vysnila situaci, kdy Christiana mrzí, že jsme ve snu a ne ve skutečnosti, ale ten výraz se mi přesto ani trochu nelíbil.

„Ne,“ odpověděl mi a zase se usmál. „Byl jsem tu s tebou.“

„Byl?“

„Už musím jít,“ řekl. Vzal mou ruku a políbil ji. Bylo to jako z nějakého hodně starého filmu, z jiné doby. Líbilo se mi to, všechno sem zapadalo i Christian. „A ty také,“ dodal a můj sen se rozplynul.

Opět jsem otevřela oči. Tentokrát bohužel ve svém pokoji a sama. Posadila jsem se v temné místnosti. Přejela jsem si po hřbetu pravé ruky. Stále jsem mlhavě cítila ten polibek. Ten sen jsem si pamatovala, což pro mě bylo dalším překvapením - své sny si obvykle nepamatuji. Všechno to bylo tak divné, tak moc živé. Tohle jsem si nemohla vysnít. Přesto mi větší část mého já říkala, že něco takového není možné. Chodit někomu do snů? Ne, díky. Umí to někdo? Nikdo. Ale druhá část mého já věřila, že něco takového možné je, že je Christian tak moc úžasný a proto umí tohle. Je to směšné. Začínám bláznit.

Mělo to ale i svou dobrou stránku. Konečně jsem našla odpověď na otázku, která trápila moje srdce i mysl. Ano, příchodem Christiana Brighta se mi změnil celý život. A ano, miluju ho.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčice - Skryt Lží - 3. kapitola: