Vlkodlak • OurStories.cz ~ naše povídky

Hlavní hrdinka se svou kamarádkou jedou pryč z divadla, ale tato cesta se jim stane, dá se říct, osudová. Po cestě potkají zvláštního staříka, který se je pokusí zabít. Jak dopadne jejich příběh? A co vše se stane? To se můžete dozvědět v tomto krátkém příběhu. Předem děkuji za každé přečtení a za každý komentář.

18.11.2013 (14:00) • Tessi • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1227×

Můj krátký příběh začíná v jednom čtvrtečním večeru, kdy jsem se vracela s kamarádkou Verčou z divadla k babičce, kde nás měli vyzvednou rodiče a odvést domů. Celý večer probíhal nádherně. Divadlo bylo velmi vtipné, takže jsme měly o zábavu postaráno. Bavily jsme se dobře a myslely jsme si, že nám tuto idylku nic a nikdo nemůže pokazit. V tom jsme se ale pletly. Vše se zvrtlo, když jsme nastoupily do jednoho z trolejbusů, který nás měl odvést nedaleko bytu mé babičky. Prvních pár zastávek se nic podivného nedělo, našly jsme si místa na sezení, což bylo celkem obtížné, jelikož trolejbus byl celkem narvaný. Usadily jsme se proti směru jízdy trolejbusu, takže jsme většině cestujícím před námi viděly krásně do obličeje. Probíraly jsme divadlo, na kterém jsme byly, a poté navázaly i na školu a menší projekt, který bychom chtěly udělat. Po několika zastávkách se trolejbus částečně vyklidil. Již v něm jelo tak šest lidí, počítaje i s námi dvěma. Nijak jsem se osobám kolem mě nevěnovala a dál pozorovala usměvavý obličej své kamarádky, která vyprávěla velice vtipnou historku. Jakmile ji dopověděla, se smíchem na tváři jsem se otočila vpřed a zahlédla starého muže. Ulekla jsem se jej a otočila zpět hlavu na svou kamarádku. Měla jsem stále před sebou jeho výraz. Měl bělavé vlasy, vrásčitou kůži a černý kabát, který sahal až na zem. Nejstrašidelnější však byl jeho obličej! Jeho výraz! Ten strašlivý výraz sériového vraha, který ti říká „Dnes večer tě zabiju!“. Oči se mu leskly šílenstvím a jeho úsměv měl hrůzostrašný nádech. Připomínal mi strašlivého klauna z mích nočních můr, který mě vždy straší a nedá mi klidného spaní. Vystrašeně jsem se dívala na svou kamarádku, která se dívala z okna na ulici, na chodce pospíchající do tramvaje naproti nám. Tramvaj odjela a kamarádka se na mě otočila. Na první pohled bylo vidět, že ji můj výraz znepokojil. Trolejbus se rozjel a pokračoval dál ve své cestě.

„Děje se něco?“ optala se mě.

„Nedívej se před sebe, nedívej se před sebe, nedívej se tam,“ zamumlala jsem. Pochopitelně mému rozkazu nevěnovala pozornost a zvědavě si prohlédla, čeho jsem se tak zalekla.

„Vždyť tam nic strašlivého není,“ podotkla zklamaně.

„Cože?“ vyhrkla jsem a otočila se před sebe. Na sedadle, kde předtím seděl ten bělovlasý chlápek, teď bylo prázdno. Zastavilo se mi srdce a po celém těle naskočila husí kůže.

„Seděl tam muž. Bílé vlasy, šílenej výraz v očích a ten strašlivej úsměv!“ šeptla jsem.

„Třeba na poslední chvíli vystoupil, nelámej si tím hlavu,“ řekla a mile se na mě usmála.

„Možná máš pravdu,“ odvětila jsem a poté ještě dodala: „Tady vystupujeme!“ Obě dvě jsme vyskočily ze sedaček a namířily si to přímo ke dveřím trolejbusu. Zmáčkla jsem zelené tlačítko, abych dala signál řidiči. Ten na vyznačené zastávce zlehka zabrzdil a otevřel dveře s pronikavým syčením. Vyskočily jsme z trolejbusu a vydaly se rovnou vpřed, za mou babičkou, která na nás již čekala. Přešly jsme přes ulici a k babičce jsme to měly necelých dvě stě metrů.

Procházely jsme zrovna pod jednou lampou, když náhle začala zničehonic blikat. Obě jsme se ulekly a přidaly na rychlosti. Dorazily jsme ke dveřím a já se silně bušícím srdcem zazvonila na babičky zvonek. Ozvala se má matka:

„Terezko? Musíš si odemknout. Dveře jsou zamčené.“

Začala jsem lovit klíčky ve své honosné tašce, trvalo to poměrně dlouho.

„Slyšíš to?“ optala se mě Verča a po chvilce ještě dodala: „Ty divné zvuky?“ Na chvilku jsem přestala šátrat v tašce a zaposlouchala jsem se do večerního ševelení větru, štěkání psů a, a, co to je za zvuk? Jako kdyby někdo jezdil drápy po kamenech cesty, po které jsme přišly. Srdce se mi rozbušilo ještě víc a vytáhla jsem z tašky svazek klíčů. Začala jsem prohledávat, který klíč je ten pravý. Našla jsem ho! Zasunula jsem jej do klíčové dírky a začala otáčet klíčkem. Škrabání drápů se stále blížilo. A klíč v zámku se stále točil a točil. Srdce mi bušilo jak o závod a Verča na tom nebyla určitě o moc lépe. Zaslechly jsme zavrčení. Prudce jsme se obrátily za sebe a rozhlédly se po tmavé ulici. Nikde nikdo. Škrabání drápu již utichlo, i štěkání psů. Mělo by se nám ulevit, ale naopak. Znělo to jako klid před strašlivou bouří, před velkou vlnou tsunami, která pohltí vše, co jí přijde do cesty. Verča pomalinku sestoupila dolů po schůdcích ode dveří, aby se mohla porozhlédnout kolem.

„To není dobrý nápad!“ řekla jsem rozklepaným hlasem.

„Jen se podívám, co to bylo. Možná jen nějaká paní venčila pejska,“ řekla a s úsměvem se na mě otočila. V tom okamžiku se ze křoví po pravé straně vyhrnul jakýsi stín, který dopadal na Verču. Nic netušící Verča se na mě stále usmívala. Otočila jsem se ke křoví a spustila ruku ze zámku s klíčkem. Srdce se mi zastavilo, jelikož ze křoví vykukoval ten děsuplný obličej. Obličej toho strašlivého pána z trolejbusu. Hlava začala pomalu nahoru vystupovat ze křoví. Nahnaly se mi slzy do očí a začala jsem rychleji dýchat. Chtěla jsem utéct pryč, ale mé nohy jako by byly přitavené k zemi.

„Verčo?!“ vysípala jsem ze sebe.

„Ano?“ zeptala se a otočila směrem ke křoví. Utuhl jí úsměv na tváři.

Strašlivému staříkovi se náhle začala prodlužovat čelist a jeho kůže byla chlupatější a chlupatější. Zuby se mu začaly prodlužovat a na první pohled byly ostřejší. Jeho oči, již tak strašlivé, zrudly. A uši se protáhly do špičky. Jeho tělo se začalo zvětšovat a oblečení, co měl na sobě, se roztrhalo. Jeho kůže se obalila chlupy. Připomínal mi psa, vlka. Ano, byl to vlkodlak! Vlkodlak se připravoval k útoku. Protahoval své chlupaté tělo. Stěží se mi dýchalo, chtěla jsem křičet, volat o pomoc a utíkat odtud pryč, ale bylo mi jasné, že když uteču a nechám tu Verču samotnou, něco se jí stane. Byla od vlkodlaka pouhý dva metry. Věděla jsem, že musím něco udělat, ale v této situaci mě nenapadalo nic. Jako by mi mozek vypověděl službu. Ne nadarmo se říká, že ženy v krizových situací nedokáží zachovat klidnou hlavu. Zavřela jsem oči a pokusila se uklidnit. Srdce se trochu uklidnilo a můj mozek naskočil. Otevřela jsem oči. Právě včas, jelikož se vlkodlak připravoval ke skoku.

„Verčo!“ vyjekla jsem a skočila na ni, abych ji strhla na zem. A právě včas. Ucítila jsem vlkodlačí drápy na mých zádech. Ztuhnula mi krev žilách bolestí. Slabě jsem vykřikla.

„Musíme utéct!“ šeptla Verča.

„Tomu neutečeme! Možná tak jediná z nás,“ řekla jsem a zvedla se z Verči. Vlkodlak si právě tlapkou snažil vytrhat veškerá trní z čumáku, do kterého díky mně vletěl.

„Zkus odemknout, já se ho pokusím zastavit!“ řekla jsem Verče. Verča se rozutekla ke dveřím a vytáhla klíč ze zámku. Přeběhla ke druhým vchodovým dveřím. Ještěže tento panelák má dva vchody, pomyslila jsem si. Vlkodlak se napřímil a vycenil na mě zuby. Nevěděla jsem, co si počít. Mám se utkat s několikatunovým vlkodlakem a jediné, co mám, jsou prázdné ruce a jedna narvaná kabelka. Vlkodlak zavrčel a rozběhl se na mě. Sundala jsem si kabelku a připravila jsem se vlkodlaka uhodit. Nejspíše mi útok vyčetl z očí. Kryl si obličej tlapou a tak kabelku v klidu odhodil pryč. Vystrašeně jsem se mu zahleděla do krvavých očí. Vlkodlak vycenil zuby a dopadl na mě svým těžkým tělem. Povalil mě na zem a zakousl se mi do ramene. Vykřikla jsem bolestí. Vlkodlak začal trhat. Jemně hlavou kroutil ze strany na stranu, jako by mi maso z ramene chtěl vyrvat. Úpěla jsem bolestí.

„Mám to! Je odemčeno!“ vykřikla radostí Verča a podívala se směrem ke mně. Bylo mi jasné, že je Verča v šoku, jelikož pohled na tunového vlkodlaka, který rve maso z ramene její kamarádce, není nejlepší pohled. Podívala jsem se na kroutící hlavu vlkodlaka a přes slzy v očích jsem odměřila, kde by tak mohl mít oko. Našla jsem ho! Rudé oko! Volnou ruku jsem se rozpřáhla a zaťala dlaň v pěst. Vší silou jsem udeřila vlkodlaka do oka a ten bolestí zakňoural. Povolil sevření čelisti a já se vysoukala pryč. Chvíli jsem se jen plazila po zemi a poté jsem se pokusila vstát. Nešlo to. Vlkodlak se stále válel po zemi a kňoural jako malé štěně. Verča ke mně přiběhla a pomohla mi na nohy. Vysoukala mě po schodech nahoru a vešly jsme společně do budovy. Dveře se pomalu zavíraly. Verča mě posadila na zem a při tom si mírně poklekla na zem. Vtom ji vlkodlak chytil za nohu. Verča vykřikla a snažila se zachytit. Neváhala jsem ani chvilku a napřáhla zdravou ruku, abych jí mohla pomoci. Vší silou mě chytila a já se zapřela o futra dveří. Tahala jsem, jak jen bylo v mých silách. Verča začala kopat vlkodlaka do tlapy i do tlamy. Ještě že měla podpatky, takže kopance musely celkem slušně bolet. Napřáhla se vší silou a kopla vlkodlaka přímo do čumáku. Ten pustil Verču. Přikryl si tlapami čumák a Verča zabouchla dveře. Měla poškrábanou nohu až do krve. Pomohla mi na nohy a společně jsme se rozutekly k výtahům. Hlava mi třeštila, byla mi zima a chtělo se mi spát. Naštěstí výtahy byly dole, takže jsme nemusely čekat, než přijedou. Vyjely jsme až nahoru. Vyšly jsme z výtahu a já se zhroutila na zem. Jediné, co si pamatuji, bylo, že Verča zvonila na zvonek mých prarodičů a ti s vyděšenými výrazy vyběhli ven i s mou matkou.

Tak tuto byl můj příběh. Po této události jsem se probudila v nemocnici a již nebylo nic jako dřív. Vlkodlaka jsem od té doby nikde nepotkala, ale bylo mi jasné, že na mě číhá. Cítila jsem to a tušila. Až se znova objeví, už to nebude takové jako dřív. Nebudu se bát a nedovolím, aby někomu ublížil. Jelikož tentokrát už se budu moct bránit. Budu rovnocenný soupeř, a ať chci nebo ne. Jeden z nás vyjde ze souboje mrtvý. Ať já, či on. Tím kousnutím mi daroval pár svých schopností. Sice nedokážu změnit své tělo v tělo strašlivého vlkodlaka, ale jsem silná a lačním to jeho krvi.

Následující díl »

Autor: Tessi, v rubrice: Povídky » Na pokračování