OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vlkodlak 2



Vlkodlak 2Pokračování povídky Vlkodlak. V této kapitole se hlavní hrdinka (Elena) setká s vlkodlakem. Co se stane a jaké další trable se jí stanou? Budu ráda za každý komentář :)

Je úleva spát ve vlastní posteli a ne na nemocničním lůžku, kde vás požírají kdejaké sny o tom, co se té strašlivé noci stalo. Ještě teď vidím jeho krvežíznivý pohled a cítím jeho tesáky na svém rameni. Kousanec se sice uzdravil rychle. Překvapivě rychle, ale bolí stále. Stále cítím, jak se mi jeho nažloutlé tesáky zabořily do mé kůže. Cítím, jak mi trhá maso a krev teče všude kolem. Každou noc se s křikem probouzím a přeji si, aby vše, co se mi stalo, byl jen strašlivý a krutý sen. Do reality mě vždy přivedou jizvy, co mi po útoku zbyly. Od té doby uteklo jíž hodně let. Předtím jsem byla jen mladá blbá holka, kterou jedné noci napadl vlkodlak, a od té doby touží po pomstě. Možná doufá, že vlkodlakovou smrtí se jí uleví a ona bude moci v klidu spát. Ano, to je bláznivé přání. Ale přání, aby bídák, co mi provedl tyto strašlivé věci, zemřel, to není zas tak bláhové přání. Říká se, že když člověka pokouše vlkodlak, tak při dalším úplňku se promění ve vlkodlaka. To je nesmysl, nejsem žádná strašlivá příšera, co po nocích pobíhá a hledá oběti, co zabije, a poté se ráno probouzí v jejich kaluži krve bez oblečení a s kruhama pod očima. Sice od té doby mam větší chuť na maso, ale není to tak strašné, abych toužila po tom zabít nějakého člověka. Měnit se ve vlkodlaka neumím, jsem jen obyčejná holka. Jediné, co by se vám mohlo zdát extra, jsou mé schopnosti. Jsem rychlá a silná, mám dobrý sluch i čich, ale to je snad všechno, co umím. 

Od té nehody uběhlo už hodně let. Částečně jsem se vzpamatovala a pokračovala dál v normálním životě, ale má kamarádka to psychicky nezvládla. Ale řekněte, kdo by byl psychicky v pořádku, když vaši kamarádku málem zakousne vlkodlak a vy máte na rukou kamarádky krev a málem vám vykrvácí před očima? Chudinka, musela z toho být hodně vystrašená. Teď má osobního psychiatra. Je mi jí moc líto, kdybych tak mohla udělat něco, abych jí pomohla. Jediné, co budu moct udělat, je pomstít se. Zabít toho proradného vlkodlaka. Ano, to je vlastně to, po čem poslední dobou toužím. Koukat se do jeho očí, které pomalu, ale jistě přicházejí o jiskru. Jiskru života. 

Jak už jsem jednou říkala, od té strašlivé nehody uteklo již hodně let a já dostudovala střední školu a začala pracovat jako oděvního grafika. Chápu, není to nic extra dobrodružného jako zvídavý novinář či super dokonalá policistka. Ale dělám to, co mě baví. Ale jeden můj dobrý kamarád, Petr, dělá u policie a jako jeden z mála mi věří, že mě napadl vlkodlak. Sice si ze začátku ze mě utahoval, ale postupem času, když ho přivolali k jednomu z případu, kde byl polomrtvý muž pokousaný od zvířete a mumlal nesmysly o vlkodlacích, tak mi uvěřil. Pokousaný muž poté zemřel. Petr mi od té doby dodává veškeré informace o napadení zvířetem či spatření velkého vlka, či další podobné věci. Ale teď k tomu hlavnímu, a to k pokračování mého příběhu.

Byl nedělní podvečer a kapky deště bubnovaly do střešního okna. Měla jsem vlasy rozhozené na polštáři a mlčky si četla knížku. Krásné odreagování od reality. V tom okamžiku mi u hlavy zazvoní mobil. Úlekem odhodím knížku stranou a rychle mačkám zelené tlačítko. 

„Prosím?“ zeptám se.

„Tady Petr. Máme další případ. Je nedaleko tvého bytu, v parku. Pokud chceš přijít, připrav se na hodně ošklivou podívanou,“ řekl a rázem zavěsil.

Neuvažovala jsem nad tím dlouho a rázem jsem se vyhoupla na nohy. Své polomokré vlasy, které se točily do menších lokýnek, jsem si stáhla do culíku a oblékla si oblečení na ven. Po chvilce jsem přeběhla do předsíně, kde jsem hledala černý kabátek a modrou čepici. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsem vše našla. Skákavě jsem si natáhla kozačky, přičemž jsem málem sletěla na zem. Pobrala jsem veškeré věci, co potřebuji, a vyběhla z baráku. Déšť zeslábl, spíše už jenom mrholilo, a já rychlou chůzí šla rovnou do parku. Na ulici se začaly rozsvěcovat první pouliční lampy. Žárovky v nich zmateně poblikávaly. Slabý vítr mi přinášel pod nos vůni krve, ale nepřišla mi jako lidská. Podívala jsem se na nebe. Byl úplněk. Jaká to zvláštní náhoda, pomyslela jsem si.

Netrvalo to dlouho a dorazila jsem k Petrovi, který právě konzultoval něco s jedním policistou.

„Ahoj,“ řekla jsem a mile se na oba usmála.

„To je dost, že jsi tady, už to tu chtěli uklízet!“ řekl Petr a jako vždy mě objal kolem ramenou.

„Kde je to tělo?“ zeptala jsem se.

„Tam za rohem, ale je to doopravdy ošklivý pohled. Potrhané tělo, kousance po celém těle. No prostě hrůza!“ Během Petrova proslovu jsme došli až k tělu. Pohled na něj byl opravdu příšerný. Potrhaná kůže, vykousnuté maso z krku a rozpárané břicho.

Velice odporný pohled. Muž, co ležel na zemi, vypadal normálně, tedy až na to poranění, ale jediné, co mi zde nesedělo, byla vůně jeho krve. Nebyla lidská, a to mě vystrašilo. Cítila jsem v ní vůni psa. Přiblížila jsem se k obličeji nebohého muže a pořádně si ho prohlédla. Nevypadal jako ten dědula, naštěstí, jediný, kdo toho dědulu zabije, budu já!

„Smrdí,“ řekla jsem.

„No né! Když je to rozkládající se maso,“ odvětil Petr.

„Tak jsem to nemyslela. Nevoní jako člověk, ale jako, jako pes“

„Takže toto je ten vlkodlak?“

„Myslím si, že vlkodlak to byl, ale ne ten, který mě napadl, tenhle je menší a mladší.“

„Ach tak, takže je možné, že tuto nechutnost zase spáchala ta tvá noční můra, co?“

„Je to možné, má totiž vytržené maso z krku. Ta mu nejvíce chutná.“

„Brrr! To je nechutné. Už to tu musíme zabalit, než jsem přijdou nějací lidé,“ řekl a zavolal na připravené zdravotníky, kteří si tělo odvezou na pitvu. Pomalu se začali všichni vytrácet a já si stále prohlížela to děsuplné místo a hlínu nasáklou krví.

„Ely? Už musím jít, zítra si když tak zavoláme, jo?“ řekl Petr a poplácal mě po rameni.

„Dobře,“ řekla jsem s úsměvem na rtech a poté ještě dodala: „Měj se hezky!“

„Neměla bys tu být sama, je to nebezpečné,“ řekl a zmizel mezi stromy.

„Vždyť já už jdu,“ odvětila jsem spíše sama sobě, jelikož Petr už mě slyšet nemohl. Upřeně jsem hleděla na hlínu nasáklou krví a přemýšlela nad tím, jak ráda bych viděla toho staříka ležet takto na zemi. Po chvilce jsem se odtrhla od skvrny krve na zemi a rozhlédla se kolem. Už byla tma a některé lampy zmateně poblikávaly. Pomalu jsem se vydala zpět domů, abych to, co jsem viděla, mohla pořádně vstřebat. Pomalu jsem šla liduprázdným parkem a kopala do malého kamínku. Zprava se ozvalo jakési zašustění, pomalu jsem se podívala do strany a všimla si malé veverky, které právě spadl oříšek ze stromu. Nasadila na mě zlostný pohled, vzala si do tlamičky oříšek a začala šplhat na strom. Odfoukla jsem si vlasy, co mi spadaly do očí, a pokračovala dál. Nevnímala jsem nic a pomalinku se šourala domů. Dívala jsem se do země, dívala jsem se na malý kamínek, který se kutálí podle síly mého kopu. Vtom jsem ucítila jakýsi horký dech na mém zátylku. Smrděl do shnilém mase. Ztuhla mi krev v žilách. Pomalu jsem se otočila. Uviděla jsem strašlivé drápy na chlupatých packách. Pomalu jsem zvedala oči stále více a více nahoru. Packy se měnily v silné nohy částečně přikryté černými, napůl roztrhanými kalhoty. Trup, ruce i krk byly samý chlup. A pak jsem se té stvůře zahleděla do očí. Do rudých očí. Vlkodlak hlasitě zavrčel. Jeho dech byl smradlavý jako stoka, jako sto let staré maso. Naskočila mi husí kůže na těle. Neváhala jsem ani chvilku a vší silou odstrčila vlkodlaka daleko od sebe. Odlétl až k jednomu ze stromů, o který se také zastavil. Pomalu z vlkodlačího těla začala mizet srst a vlčí tvary se proměnily na lidské. Vlkodlak se proměnil ve strašlivého staříka. Měl na tváři svůj strašlivý výraz a jeho oči mě zabíjely pouhým pohledem. Vlasy měl bělejší a po obličeji měl rozsetých více vrásek. 

„Jsem rád, že se zase potkáváme,“ řekl hlasem, který mi nahnal strach, a naježily se mi chloupky na rukou. Ztuhle jsem stála na jednom místě a nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku.

„Dva za jeden den, jaká to náhoda,“ stařík znovu přerušil hrobové ticho.

„Co prosím?“ vyhrkla jsem ze sebe.

„Už mi nezbývá moc času a proto hledám svého nástupce, a nebo svého zachránce.“

„Stále vám nerozumím!“

„Máš určitý dar od té doby, co jsi přežila můj útok, abych pravdu řekl, překvapila jsi mě. Ty a tvá kamarádka. Měly jste být jen lehce ulovená večeře, ale ty ne, ty ses se mnou musela prát.“

„Jak milé,“ odvětila jsem ironicky.

„Máš tedy určitý dar, a teď si ho chci vzít zpět. Získám zas svou nesmrtelnost zpět. Jsi již poslední žijící nástupce a mám tě ze všech nejradši, a pro to ti slibuji, že tvá smrt bude rychlá a bezbolestná, tedy, pokusím se o to,“ řekl a začal se strašlivě smát. Během svého smíchu se jeho tělo začalo měnit zpět na vlkodlačí. Srdce mi začalo rychleji bít. Vlkodlak na mě zavrčel. Začala jsem rychleji dýchat. Co to se mnou, sakra, je? Na tuto příležitost jsem čekala šest let a teď mám strach? Zaťala jsem ruce v pěst a z čela si odfoukla pramínky vlásků.

„Mě jen tak nezabiješ,“ zavrčela jsem mezi zuby a rozběhla se k vlkodlakovi. Ten nic takového nečekal, takže chvíli jen stál na místě a díval se, jak se k němu blížím nebezpečnou rychlostí. Pak se náhle probral, ale pozdě. Stihla jsem mu zasadit první ránu pěstí. Trochu zavrávoral na místě, ale nakonec ránu ustál. Připravovala jsem se mu dát druhou ránu, ale vtom sebou pohnul a svou mohutnou tlapou mě chytil pod krkem a vyzvedl do výšky. Začala jsem se mírně dusit. Vlkodlak jen stál a díval se mi do očí. Poté ke mně natáhl svou druhou tlapu. Napřáhl se a jeho drápy směřovaly přímo k mému srdci. Neváhala jsem ani chvilinku a zaryla jsem své nehty do jeho tlapy. Náhodou jsem se trefila přímo do jedné ze žil. Vlkodlak zaúpěl bolestí a pustil mě na zem. Při dopadu jsem si vykloubila kotník. S bolestmi jsem odskákala dále od vlkodlaka. Ten mezitím přestal kňučet bolestí a rozběhl se na mě. Otočila jsem se, a jelikož jeho čelisti mířily přímo na můj obličej, tak jsem si před něj dala ruku. V ten okamžik jsem ucítila zuby, co se zaryly do masa na mé ruce. Volnou rukou jsem se rozpřáhla a silně bouchla vlkodlaka do spodní čelisti. Ucítila jsem, jak se mi zuby zaryly hlouběji, ale poté sevření povolilo a vlkodlak zub vytáhl. Nezraněnou rukou jsem vlkodlaka silou bouchla do čumáku. Vlkodlak o krok ustoupil a jazykem si olizoval čumák od krve. Jeho hruď nebyla nijak bráněná, a proto jsem se rozmáchla a silou praštila do míst, kde by se mělo vyskytovat srdce. Trefa! Vlkodlakovi jsem vyrazila dech a druhou ranou do hrudi jsem ho položila na zem. Celé mé tělo bylo jako v jednom ohni. Jako bych v tom okamžiku byla někdo jiný. Mé tělo si dělalo, co chtělo. Pěstmi jsem bušila do vlkodlaka i přes palčivou bolest v pokousané ruce. Vlkodlak jen s kňučením ležel na zemi a neměl sílu na to se bránit. Mé rány ustály. Poté jsem vycenila zuby a zabořila je do vlkodlačího hrdla. V ústech se mi objevila krev. Měla železitou chuť, byla horká a hustá, ale přesto byla výtečná. Vlkodlačí tělo se začalo zmenšovat, ale já tomu nevěnovala žádnou pozornost a dále pila krev své kořisti. Byla tak výtečná, nemoha jsem se jí nabažit. Po chvilce jsem ucítila slabý dotyk na svém rameni. Odtrhla jsem se od krku a podívala se, co se děje. Pode mnou ležel stařík. Jeho obličej byl bílý a celý od krve.

„Tušil jsem… že to budeš… ty!“ vydechl ze sebe pracně a poté jeho ruka padla na zem. Postavila jsem se a v ten okamžik si uvědomila, co se stalo. Zabila jsem ho! Podívala jsem se na své dlaně. Nebyly to obyčejné dlaně, ale tlapy! Tlapy vlka. Celé mé tělo bylo chlupaté. Po chvilce se chlupy začaly ztrácet a vlčí tlapy se proměnily zpět na lidské dlaně. Byly celé od krve. Zvedla jsem zrak a všimla si, že je již tma. Z očí se mi začaly kutálet slzy, když jsem si uvědomila, co se stalo. Jsem jako on! Jsem jen zvíře, co prahne po krvi! Rozklepaně jsem se rozutekla domů.

S třesoucími dlaněmi jsem si odemkla dveře a vběhla do předsíně. Zabouchla jsem za sebou dveře a rozutekla se do koupelny. Když jsem spatřila své tělo celé od krve, začala jsem brečet ještě více. Klepala jsem se a nemohla jsem pobrat dech. Zadívala jsem se do svých očí a snažila se uklidnit. Srdce se mi uklidnilo a já se podívala na svou zraněnou ruku. Překvapením jsem vytřeštila oči. Na mé ruce nebyly žádné kousance, byly tam jen a pouze malé jizvičky. Poté jsem si uvědomila, že kotník mě už také nebolí a mohu klidně a bez bolesti stát.

Stáhla jsem ze sebe zbylé roztrhané oblečení a vběhla do sprchy. Zapnula jsem si vodu a na své kůži ucítila horkou vodu. Narůžovělá voda odtékala z mého těla a já ze sebe drhla krev dolů. Mírně jsem zaklonila hlavu a nechala si natéct čistou vodu do úst, abych si je vypláchla. Nechtěla jsem již nadále cítit na jazyku chuť krve. Ne že by se mi hnusila, spíše mě lákala. Měla jsem na ni chuť a toho jsem se děsila nejvíce. Smyla jsem vůni staříkovy krve a vystoupila ze sprchy. Zabalila jsem se do ručníku a vyždímala mokré vlasy. Podívala jsem se do zrcadla a všimla si, že jedna duhovka se mi zbarvila na světe hnědou, jako mají psi a vlci. Přiblížila jsem se k zrcadlu a upřela zrak na své oči. Bylo to zvláštní. Jedno oko modré, druhé hnědé. Obdivovala jsem své oči, když vtom zazvonil zvonek u dveří. Vyplašeně jsem odskočila od zrcadla a poplašeně přeběhla k řinčícím dveřím. Podívala jsem se kukátkem a spatřila Petra. Měl velice vystrašený výraz a v ruce cosi žmoulal. Otevřela jsem dveře.

„Díky bohu! Měl jsem o tebe strašnej strach!“ řekl a zamával modrou čepicí. Nechápala jsem.

„Co se děje?“ optala jsem se.

„Našlo se tělo, blízko od toho předešlého, a na místě činu tvá čepice,“ řekl a zamával mi znova čepicí před očima a poté se ještě zeptal: „Co se stalo? Ihned mi vše řekni! Můžeš ty za ty všechny vraždy? Přiznej se, bude to pro nás oba lepší!“

„Cože? To nemyslíš vážně! Já nikoho nezabila, tedy, pojď dovnitř! Je tu zima.“ Petr vešel do mého bytu a já zabouchla dveře. Společně jsme mlčky přešli do obýváku a Petr se posadil na sněhobílý gauč.

„Teď mi vše řekni.“ Zaťala jsem ruce v pěst a posadila se vedle Petra. Zahleděla jsem se mu do očí.

„Víš, já…“ začala jsem, ale Petr mě přerušil.

„Co to máš s očima? To je čočka, v tom pravém oku?“

„K tomu se dostanu,“ odpověděla jsem a zvedla oči v sloup a poté pokračovala. „To mrtvé tělo, co jste nalezli, to je on! Je to ten vlkodlak. Ten, co mě pokousal. Ten, co vraždil a zabíjel. To je jeho tělo!“ řekla jsem nadšeně hlasem.

„Počkat! Jak to víš?“

„Nejsem na to hrdá, tedy, jsem, tedy, já nevím. Jsem zmatená! Odcházela jsem zpět domů a vyděsila mě veverka, a pak se tam objevil on a začal něco říkat o nástupcích a darech a nesmrtelnosti, a poté mě napadl. Tedy, řekl, že mě chce zabít, tak jsem se bránila a zabila jsem ho nakonec já. Ale to nejhorší na tom je, že teď… teď jsem…“ začala jsem.

„Co jsi?“ zeptal se.

„Teď jsem jako on! Krvelačná bestie, co lační po krvi!“ Jakmile jsem dořekla, Petr se začal smát.

„Krvelačná bestie! To ne!“ chechtal se Petr.

„Fajn, tak se směj! Ale já ti říkám pravdu. Věř mi!“ řekla jsem a položila mu daň na jeho tvář. V tom okamžiku jsem ucítila jeho srdce. Bilo zrychleně kvůli smíchu. Zhluboka jsem se nadechla a nasála jeho vůni. Ta slastná vůně! Vůně jeho vlasů, kůže, jeho parfému. Jeho krve! Pomalu jsem se k němu přiblížila. Petr se přestal smát a upřel na mě nechápavý výraz.

„Ely? Docela mě děsíš!“ řekl a po hlasitém polknutí ještě dodal: „Tvé oči! Jsou rudé!“

„Ššt!“ špitla jsem a přiložila mu prst na rty. Byla jsem od něj necelý centimetr, když vtom jsem se probrala.

Vytřeštila jsem oči a trhnutím se od něj odtáhla.

„Moc se omlouvám, já nechtěla,“ řekla jsem a zkřížila si ruce na hrudi. Co to do mě vjelo? říkala jsem si v hlavě a přitom sebou mírně pohupovala dopředu a dozadu, což mě vždy uklidňovalo. 

„Dobrá, věřím ti,“ řekl a opatrně mi položil ruku na rameno, „Ve všem ti milerád pomůžu, pojď sem,“ řekl a pevně mě objal. Začala jsem ho od sebe odstrkovat, abych mu nic neprovedla, jelikož vůně jeho krve mě tak lákala. Nenechal se odbýt a přitiskl se ještě více.

„Je ti jasné, že teď děláš něco hodně riskantního?“ řekla jsem rozklepaným hlasem.

„Vím, ale je mi to jedno. Já vím, že ty nejsi zlá. Ty mi neublížíš,“ odvětil.

„Myslíš?“

„Já to vím,“ řekl a pohladil mě po mokrých vlasech.

„Mám strach, nechci se stát zrůdou, jako byl on, ale mé smysly velí k tomu, abych zabíjela. Nejhorší na tom všem je, že mám strašlivou chuť…“ začala jsem plačtivě vykládat.

„Na co?“

„Na krev, na maso.“

„No, tak maso seženeme v řeznictví a uděláme si pořádný masový dýchánek. Oba dva nepůjdeme do práce a budeme se jen a jen cpát masem!“

„Ty jsi blázen,“ řekla jsem posměšně a zabořila hlavu do jeho hrudi.

« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlak 2:

7. Tessi přispěvatel
07.12.2013 [13:18]

Tessitím začátečním kecáním, jsem se právě potřebovala rozepsat :D :)... jsem ráda, že se vám to líbí :) ^_^

6. superduper12
05.12.2013 [21:53]

Som rád, že som sa prihovoril za pokračovanie, je to skvelé. Na začiatku mi trošku prekážalo, ako si tam stále mala, stalo sa to pred rokmi, no ptom to bolo maso ... :D :D :D. ja jednoducho nemám slov, toto si proste nutne vyžaduje ďalšie pokračovanie :D :D :D.

5. zelva přispěvatel
05.12.2013 [14:46]

zelvaTo nevadí. Jen aby bylo pokračování!!!! :D je to naprosto hustý

4. Tessi přispěvatel
05.12.2013 [12:35]

TessiNo tak pokračování už bude poslední díl. Bude to krátké. Jde tam jen o to, zdali se stane stejným vlkodlakem jako ten stařík a nebo se pokusí být hodnou, ale ještě nevím jak přesně ten konec udělám :)

3. zelva přispěvatel
04.12.2013 [19:27]

zelvaJe to snad lepší než předchozí díl. :D je to fakt nádhera. Moc se ti to povedlo. Jaké bude pokračování???

2. Tessi přispěvatel
04.12.2013 [15:17]

TessiJo moc děkuji, psala jsem to po večerech, jinak jsem neměla čas. Proto tam tolik problémů :/ :)

1. Poisson admin
03.12.2013 [19:35]

PoissonMusím tě upozornit na opravdu velké problémy s gramatikou:
- skoro všude máš špatně shodu podmětu s přísudkem (y/i)
- příliš mnoho hrubek (y/i)
- naprosto špatná interpunkce (čárky nejsou tam, kde mají být, a naopak)
- špatné skloňování přídavných jmen
- slova jako poté apod. se píší dohromady
- každá přímá řeč musí končím některým znaménkem. Pokud je za přímou řečí navazující slovo, ukončujeme ji ,?! (např. „Ahoj,“ řekla jsem.)
- vše řádkujeme od sebe, aby text nesplýval v jednolitou masu (jak odstavce, tak přímou řeč)

Tentokrát jsem ti vše opravila, abys viděla, jak to má vypadat. Dej si na tyto okolnosti pozor, jinak ti budou články místo publikace jen vraceny k opravě. Děkuji.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!