Vlkodlak 4 • OurStories.cz ~ naše povídky

Tento díl sice není moc krvelačný jako předchozí 3, ale je tu jedna velice romantická krvavá scénka, proto jsem tento článek dala až od patnácti let. Doufám, že se vám to bude líbit. Jako vždy. Každý komentář potěší.

30.12.2013 (09:00) • Tessi • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 931×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

„Proč jsi ho tu nechala? Vždyť ani nevíš, jak se jmenuje. Co když je to jen všivej pes, co tě chce zabít?“
„Kdyby mě chtěl zabít tak to udělal, když jsem spala, nemyslíš? A navíc já jsem také ten všivej pes jak si řekl!“ řekla jsem a vyrvala špunt z láhve vína.
„Vezmi prosím tě ty skleničky“ řekla jsem a šla zpět do obýváku. Za mnou šel Petr a neskrýval své naštvání.
„Takže, jak se takoví lovci poznají?“ zeptal se s odporem Petr a posadil se vedle mě.
„Jednoduše, všichni mají takové nažloutlé oči a panenku nemají kulatou jako lidé, ale zúženou jako kočky. Pleť mají našedlou a vlasy nejčastěji bílé či mají plešatou hlavu. Takže i děti od nich vypadají jako staříci. Nejsou nijak extra silní a nevadí jim, když jejich blízký zemře. Nemají city, dá se říct. Ale dokáží vymyslet takové pasti, které my vlkodlaci nedokážeme nalézt. Jsou to vraždící stroje, který chtějí jen a pouze potravu“ řekl muž.
„A jak se dají zabít?“ zeptala jsem se vyděšeně.
„Normálně jako každého člověka, ale nejúčinnější je jim zlomit vaz.“
„Takže normální lidská zbraň je zabít dokáže?“ zeptal se Petr.
„Ano, copak jsem to neřekl dost jasně?“ řekl muž, bylo vidět, že mu Petr nesedl.
„Mám poslední otázku, Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala jsem se po chvilce, abych přerušila to vražedné ticho.
„Jmenuji se Lucas“ odpověděl.
„Ty nejsi odtud, že?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Ne, jsem z Francie“ řekl a usmál se.
„Tomu nedokáži uvěřit! Nemáš vůbec francouzský přízvuk!“ vyhrkla jsem.
„To víš léta cviku.“
„Takže Lucasi, proč ses přestěhoval zrovna sem? A proč si přišel zrovna za Ely?“ přerušil naši konverzaci Petr.
„Jelikož byla nejblíže a jelikož také voněla nejlépe“ odpověděl a zasmál se. Petr se jen ještě více nabručel. Já dělala, jako bych jeho poznámku neslyšela.
„Lucasi, prosím tě, řekneš mi něco o vlkodlacích. Jsem v tomto nováček, dá se říct. Plnohodnotným vlkodlakem jsem teprve den“ řekla jsem.
„A v kolika tě tvůj stvořitel pokousal?“ zeptal se.
„V šestnácti letech.“
„To jsi byla tak mladá? To není moc časté. Nejmladší označený bývá vždy tak od dvaceti, či od osmnácti, což je také málo, dá se říct a hlavně u ženy, muž by vlkodlaka přepral, ale žena, vlkodlačích žen také moc není. No to nevadí. Co by si o vlkodlacích chtěla vědět?“
„Řeknu to jednoduše, vše!“
„Takže začneme od zrození. Někteří vlkodlaci se vlkodlaky narodí, ale to jen když máš otce i matku vlkodlaka. Když je třeba otec vlkodlak a matka pouhý člověk, dítě je pak obyčejné, stejné tak když je matka vlkodlak a otec člověk. Takže to je první typ vlkodlaků. A druhý typ je, když člověka napadne vlkodlak, pokouše ho a člověk štěstím přežije, což nebývá moc časté. Po té musí označený člověk zabít svého stvořitele, či stačí ochutnat jeho krev. Ochutnat no, spíš vypít část jeho krve, ale většinou to je tak, že je stvořitel zabit. Krví se nástupci předají schopnosti. Dokonalí čich, zrak, rychlost, síla a také nesmrtelnost. Ale ta se musí udržovat. Ta nesmrtelnost. Musíš pít krev a také nesmíš označovat moc lidí. Čím více označených nástupců máš, tím jsi slabší. Ale když pak zabiješ všechny své nástupce, tvá nesmrtelnost se ti vrátí a také získáš jejich sílu. Takže jsi silnější, ale tvé mládí se ti nevrátí. Chápeš mě alespoň trochu?“ zeptal se Lucas.
„Ano, takže jsem nesmrtelná?“
„Ano, od včerejška, když se z tebe stal plnohodnotný vlkodlak“ odpověděl.
„A ty jsi také plnohodnotný vlkodlak?“
„Ano už od narození, mé rodiče byli zabity lovci a můj učitel, který se mě pak ujal, dokud mi nebylo dvacet, tak toho jsem tak trochu zabil“ řekl a uchechtl se.
„Tak trochu?“ vyhrkl Petr.
„Naštval mě, byl to vydřiduch a sobec, tak jsem si s ním dal souboj a zabil ho, ten den jsem poprvé ochutnal vlkodlačí krev“ vydechl zasněně Lucas.
„A co lidská krev?“ zeptal se ostražitě Petr.
„Tu popíjím každý den“ řekl s vážným výrazem Lucas a po chvilce se začal smát a po té ještě dodal „Lidi nezabíjím, piju jen krev z nemocnice, nejsem jako ostatní vlkodlaci, nechci být jako všichni ostatní vlkodlaci, nelíbí se mi to.“
„Už je pozdě, měl bych jít, zítra jdu zase do práce, když tak večer zase přijdu“ řekl Petr po delším tichu a vstal. Postavila jsem se také a šla Petra doprovodit. Sundala jsem kabát z věšáku a podala mu jej.
„Doprovodíš mě ven?“ zeptal se mě Petr.
„Dobrá“ odpověděla jsem a natáhla si přes ramena kabát. Vzala jsem si do rukou klíče a společně s Petrem vyšla z bytu. Potichu jsme šli chodbou k východu, až u velkých skleněných dveří mě Petr zastavil. Opřel mě o zeď a podíval se mi do očí.
„Mám o tebe strach Ely, nechci, aby ti ten vtipálek něco udělal“ řekl a pohladil mě po tváři.
„Nemáš proč se bát, jsem vlkodlačice a dokážu se prát“ řekla jsem a usmála se na něj. On se na mě jen díval a nedokázal ze sebe vydat ani hlásku. Pak se ke mně nebezpečně naklonil. Vytřeštila jsem oči a už, už jsem se chystala protestovat, ale Petr byl rychlejší. Volnou ruku mi položil na šíji, přitáhl si mě blíže a políbil mě. Po chvilce se ode mě odtáhl a rychle odešel pryč. Chvíli jsem jen stála na místě jako solný sloup. Po chvilce jsem sebou konečně pohnula a pomalu šla zpět do svého bytu. Vešla jsem dovnitř a Lucas ležel na gauči.
„V ložnici pod postelí je peřina a polštář navíc. Vezmi si je a rozestel si“ řekla jsem a namířila si to rovnou do koupelny.
Stáhla jsem si ze sebe veškeré oblečení a napustila horkou vanu. Sedla jsem si do vany a nechala jsem, aby mě voda zahřála. Chvíli jsem jen ležela ve vodě a přemýšlela nad vším, co se dnes stalo. Rychle jsem se umyla a po té vylezla z vody. Zabalila jsem se do jednoho delšího ručníku, který mi zakrýval část mého těla. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Měla jsem mokrou hlavu a pár neposedných kapek, které z nich skapávali, mi kopírovali tvar těla.
„Sluší ti to“ řekl Lucas a já se na něj pomalu otočila. Měl na sobě pouze tepláky.
„Jaký to neslušný host“ řekla jsem s úsměvem. Lucas přistoupil ke mně blíž a odhodil mi pramen mokrých vlasů z ramene.
„Ještě něco jsem ti neřekl, my vlkodlaci umíme na první pohled poznat naši spřízněnou duši“ řekl a přistoupil ještě blíže. Nebránila jsem se. Jelikož jsem chápala, co mi tím chce říct. I já to cítila podobně, nějaké si kouzlo. Přitahovalo mě to k němu a každý jeho pohled mi zahřál u srdce.
„Smím?“ zeptal se. Kývla jsem jen hlavou na souhlas, i když jsem přesně nevěděla, s čím, mám souhlasit. Lucas povolil ručník omotaný kolem mého těla a shodil jej na zem. Chtěla jsem zakrýt dlaněmi, ale Lucas chytil obě mé dlaně a pevně je sevřel, aby se nemohla schovat. Prohlédl si mě a po té se mi zadíval do očí.
„Prostě nádhera“ vzdychl. Pustil mé dlaně, přikrčil se a vzal mě do náručí. Pomalu semnou šel až do ložnice, kde mě položil na postel a začal pomalu líbat na rty. Nechápu, co to do mě vjelo. Muž, kterého jsem právě poznala. To nejsem já! Taková já nejsem. Otevřela jsem oči a své dlaně položila na Lucasovu hruď. Silou jsem se vzepřela a odstrčila tak Lucase. Ten se mi jen podíval do očí, chytil mi ruce a silou je položil na mou hlavu. Jeho sevření bolelo. Snažila jsem se vykroutit, ale nešlo to. Byl moc silný, silnější než já a to mne děsilo. Políbil mě na rty a jeho polibky směřovali až na krk, kde mi naskočila husí kůže. Pomalu jsem se přestala vzpírat a užívala jsem si tu slast. Lucas však nepovolil své sevření a já pomalu cítila, jak mi do dlaní přestává téct krev. Nezmohla jsem se ani na slovo a pro to jsem otevřela pusu a kousla Lucase do ruky. Nechtěně jsem zakousla tak hluboko, že se z rány vyvalila krev. Na jazyku jsem ucítila trochu krve. Byl to tak nádherný pocit. Lucas se na mě zmateně podíval.
„Děje se něco?“ zeptal se překvapeně.
„Necítím ruce“ vydechla jsem. Lucas ihned povolil sevření a dále nic nedělal. Byla jsem trochu zklamaná, tak jsem se rozhoupla a převalila ho na záda a posadila se na něj. Lucas se podíval a posadil se také, takže jsme byli tváří tvář. Cítila jsem jeho dech na svých rtech. Dlaněmi jsem vjela do jeho vlasu a políbila ho na rty. On mi horké dlaně položil na nahá záda. Nechala jsem se unášet tou vášní a touhou, co mě obklopovala. Probrala mě až pálivá bolest na krku. Všimla jsem si, že Lucas zabořil své zuby do mého obnaženého krku. Nevadilo mi to, spíše to vzbuzovalo mou touhu. Lucas si mě přitisknul k sobě. Bolest prostupovala mým tělem. Jemně jsem tedy zaryla nehty do Lucasovo zad. Po chvilce Lucas začal povolovat své sevření a odtrhl se od mého krku. Něžně mě políbil na rty a já ucítila vůni i chuť své krve. Lucas mě znovu položil na záda. Zavřela jsem oči a nechala ho, ať si semnou dělá, co chce. Po chvilce klidu jsem ucítila slast, která pomalu prostupovala mým tělem. Lucas se zapřel dlaněmi vedle mé hlavy. Pootevřela jsem mírně oči a všimla si napnutých svalů na jeho pažích. Můj pohled směřoval dolů a dolů. Všimla jsem si krásného vysportovaného těla, pohybující se do rytmu. Mírně jsem se prohnula a ucítila jsem tak silnější slast. Připadala jsem si jako v sedmém nebi. Jako kdybych lítala v oblacích. Po chvilce jsem znova ucítila bolest, tentokrát na rameni. Otevřela jsem oči a na oplátku jsem zabořila své zuby do Lucasovo ramene. Mírně sebou škubl, ale nepřestával zpomalovat své tempo, spíše zrychloval. Začala jsem mírně pít Lucasovi krev. Hlava se mi točila, i když jsem ležela na posteli. Náhle jsem ve svém těle cítila něco jako explozi. Celé mé tělo se prohnulo a já si užívala každou vteřinu tohoto okamžiku. Po chvilce vedle mě svalil unavený Lucas. Položila jsem se na bok a políbila ho na rty. Přitáhl si mě k sobě blíž a já cítila na svém těle jeho obnaženou kůži. Slastně jsem se zabořila do jeho hrudi a po chvilce se ponořila do říše snů.