Vlkodlak 5 • OurStories.cz ~ naše povídky

Předposlední díl mé povídky. Eleně přibude další problém. I když se jí zpočátku zdálo, že je už konečně šťastná a bez žádných problémů. A kvůli jedné chvilce se jí zpackal celý život.

10.01.2014 (16:00) • Tessi • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 496×

Vzbudil mě pronikavý zvuk zvonku, který řinčel jak pominutý. Unaveně jsem otevřela oči a pomalu se soukala z postele. Byla jsem ještě v polospánku, když jsem si přes sebe přetahovala župan, který jsem měla pověšený nedaleko mé postele. Až když jsem otvírala dveře, uvědomila jsem si, že mě celé tělo bolí. Krk mám znecitlivělý a zápěstí skoro ani necítím. Pomalu jsem se dokulhala až ke vchodovým dveřím a do závěsného sluchátka unaveně řekla: „Ano?“

„Eleno, rychle otevři!“ zaslechla jsem Petrův hlas a pomalu odzvonila. Pootevřela jsem dveře a pomalu přešla do kuchyně, odkud bylo vidět na vchodové dveře. Ty se po chvilce rozrazily a v nich se objevil udýchaný Petr.

„Kde je Lucas?“ vyhrkl.

„Taky tě ráda vidím!“ řekla jsem překvapeným hlasem.

„Kde je?“ zeptal se znovu.

„Nevím, asi spí,“ mávla jsem rukama nad hlavou a dala vařit konvici s vodou.

„V obýváku není!“ řekl naštvaně.

„Tak se koukni do ložnice,“ zvedla jsem oči v sloup. Petr na chvilku ztuhl a poté se vydal do ložnice. Uslyšela jsem jen bouchnutí dveří o zeď a pak veškeré zvuky zakryl hluk varné konvice. Jakmile voda dovařila, zalila jsem hrnek s mátovým čajem. Nechala jsem si jej chvilku odstát a pomalu šla do ložnice.

„Co to, sakra, děláš? Vždyť jsme se tak domluvili!“ zaslechla jsem Lucasův hlas.

„No a? Změna plánu,“ odvětil Petr.

„Ty kreténe! Říkal jsi, že to uděláš, a teď meleš takové kraviny!“ vyhrkl Lucas.

„Nemáš věřit lidem, které znáš teprve pár hodin, blbče.“

„Říkal jsi, že to uděláš pro ní!“ V tom okamžiku jsem vtrhla do ložnice a zmateně se na oba dva podívala. Lucas držel v ruce jakousi podivnou injekční stříkačku, ve které byla jakási nazelenalá tekutina. Směřoval s ní na Petra, ale ten držel Lucasovu ruku dál od svého těla. Oba dva si mě nevšímali a nadále se prali o injekční stříkačku. Byla jsem zmatená, netušila jsem, co si o tom všem myslet. Vběhla jsem mezi ně a snažila se je od sebe odtrhnout. Během krátké chvíle se stalo tolik věcí, že jsem nebyla ani schopná je pozorovat. Jediné, co jsem cítila, byla prapodivná vůně Petra. Byla jiná a nebyl na vině žádný parfém či jiná kolínská. Jeho tělesný pach byl jiný. Nevěnovala jsem tomu takovou pozornost, jelikož mě z přemýšlení probrala pichlavá bolest na pravé ruce, na které jsem měla vyhrnutý rukáv svého županu. Všichni najednou ztuhli. Pomalu jsem sklopila hlavu a pomalu si prohlížela svou ruku. Kolem zápěstí jsem měla modřiny z předešlého večera a několik čísel nad ním byla zapíchnutá prázdná injekční stříkačka.

„Ely, já se omlouvám, to nemělo být pro tebe! Já nechtěl!“ vyhrkl rychle Lucas a vytáhl mi injekci z ruky. Petr jen mlčel a díval se na mě. Nechápala jsem, o co šlo a proč všichni z toho dělají takový neštěstí.

„A, co bylo v té injekci?“ zeptala jsem se zmateně.

„Jedno látka, která dokáže zabít lovce, přitahuje je, a ti mají větší chuť ochutnat tvou krev. Jakmile se lovec tvé krve napije, přetvoří se mu jeho krev na vlkodlačí, tedy její pach, a ostatní lovci, jakmile tuto vůni ucítí, tak budou nuceni ochutnat krev lovce, který se napil tvé krve a tak dále a tak dále, dokud se nepozabíjí navzájem. Ale háček je v tom... Pokud tě lovec kousne, jeho sliny obsahují jakýsi jed a ten tě zabije. Stačí jen jeden jediný malinkatý kousaneček,“ vysvětlil mi s klidným hlasem Petr.

„Aha, takže rozumím správně. Pokud lovec ucítí můj pach, tak mě zabije, a nedá se tomu nijak ubránit?“ zeptala jsem se s mírně rozklepaným hlasem strachem. Petr se podíval na Lucase a ten smutně svěsil hlavu.

„Pokud tě ucítí, nikdy se jich nezbavíš a budou tě pronásledovat dnem i nocí, dokud tě nezabijí,“ řekl smutně, skoro až plačtivě Lucas. Zatočila se mi hlava a nevěděla jsem, co dělat. Tato jediná injekce mi podepsala rozsudek smrti. Není úniku. Pokud se setkám s nějakým lovcem, což je zřejmé, tak zemřu, ale zachráním tím ostatní. Tímto strašlivým zjištěním se mi podlomila kolena a padala jsem k zemi. Lucas mě však včas zastavil a posadil na postel. Nezmohla jsem se na nic. Jen jsem seděla na kraji postele se zatajeným dechem a vytřeštěnýma očima. Dlaně se mi začaly klepat. V pokoji zavládlo naprosté ticho a uvědomovala jsem si, že nejen pro mě je tento okamžik velice těžký. Lucas měl nasazený kamenný výraz a leskly se mu oči více než kdykoliv jindy a v Petrových očích se dal vyčíst strach. Nechtěla jsem nadále prodlužovat tuto strašlivé ticho. Prohrábla jsem si tedy vlasy a nasadila na tváři falešný úsměv, abychom tu za chvíli všichni nebrečeli.

„Tak, a problém s lovci je vyřešen. Ostatní vlkodlaci budou svobodní a lovci vymřou. Vše dopadne dobře, ale teď mě hlavně zajímá, jak to, že smrdíš jako pes, Petře. Vysvětlíte mi to laskavě, pánové?! A žádné výmluvy neberu!“ řekla jsem s úsměvem na rtech, aby tu nebylo takové hrobové ticho.

„Lucas ke mně přišel,“ začal povídat Petr.

„Šel jsem za ním, až když jsi usnula, jelikož jsem od něj něco potřeboval,“ dodal Lucas.

„Přišel za mnou a vyložil mi jeho plán, nejprve tě chtěl připravit na jistou smrt,“ pokračoval Petr.

„Chtěl, ale nevěděl jsem, že jsi to ty, takže si to nevykládej nijak špatně,“ skočil Petrovi do řeči.

„Požádal mě o to, abych se obětoval a zachránil tak tebe a ostatní. Jeho čin mi připadal velice sobecký, ale přesto jsem souhlasil. Udělal tedy ze mě vlkodlaka, abych mohl to sérum pojmout a obětoval se tak.“

„Ale on, když jsem dnes přišel, tak se rozhodl, že vše posere, a rozhodl se, že to sérum dá mně. Ale nakonec jsme jej vpravili do tebe, což mě moc mrzí, co bych teď dal za to, abych to sérum měl v sobě raději já!“ vydechl Lucas.

„Proč jsi šel vlastně za mnou, abych se já obětoval, a ne ty? Víš, přijde mi to strašně sobecké. Nejdříve hledáš vlkodlaka, kterého podrazíš a zabiješ. Pak potkáš Ely a rozhodneš se to sérum dát mně, abys ty mohl skákat nadále po tomto světě a užívat si dál svůj mizernej sobeckej život!“

„To není sobectví. Kdybych mohl, tak se sám obětuji, jenže na mě to sérum nepůsobí! Sám jsem ho vytvořil ze své vlastní krve! Nechápu, proč na mě nepůsobí. Proto jsem hledal nějakého jiného vlkodlaka, aby se obětoval a zachránil tak ostatní, ale najít takového, který je stále na svobodě, je velice těžké. Skoro polovina vlkodlaků je sobecká a nikdy by nic takového neudělala! Hledal jsem tedy čisté srdce, které je schopné se obětovat! Cesta mě zavedla až sem. K Eleně. Její vůně krve byla tak něžná a ihned se dalo poznat, že má čisté srdce. Ale nedokázal jsem ji o to požádat. Poté, co jsem poznal tebe, mě napadlo, že vlkodlaka hledat ani nemusím, stačí jen, když najdu ochotného člověka, který by byl schopen se obětovat pro jinou rasu. Myslel jsem, že jsi jím ty, ale to jsem se šeredně spletl. Místo toho, abys dostál slibu, ses pral a snažil ses vpravit sérum do mě. Bránil jsem se kvůli tomu, že toto je poslední sérum, co mám, a jiné už nebude. Je v něm má, otcova i matčina krev. Královská krev. A já jsem poslední vlkodlak z královského rodu. Díky smíchání těchto tří krví a jedné prehistorické rostliny, která už také není nikde k nalezení, vznikne toto sérum, které dokáže přivábit lovce,“ řekl Lucas.

„Ty jsi urozeného původu?“ vyhrkla jsem a poté ještě dodala: „To u vlkodlaků také existuje?“

„Ano, existuje, urození mají ve své krvi nějakou látku, její jméno si nepamatuji, když mi to vtloukali do hlavy, tak jsem je tak trochu ignoroval,“ uchechtl se a poté pokračoval: „A pokud chcete udělat takovéto sérum, musíte mít tři druhy královské krve, jinak nebude fungovat.“

„A proč jste lovce nevyhubili již dávno?“ zeptal se Petr.

„Chtěli jsme, ale nepodařilo se nám to. Kvůli tomu byli zabiti mí rodiče a ostatní šlechtici, je to dlouhý příběh, nechce se mi jej vyprávět, mám na to dost bolestivé vzpomínky.“

„V pořádku, neříkej nám ho,“ řekla jsem a vstala z postele. Mírně rozechvělou chůzí jsem odešla z ložnice a přesunula se do koupelny, kde jsem za sebou zabouchla dveře. Svalila jsem se na zem a propukla v pláč. Vždy, když se mi přihodí spousta dobrých věcí, tak poté se musí stát něco hrozného. Nejhorší na tom všem je, že vím, že zemřu. Stačí jedno kousnutí a umřu. Nechci působit nijak sobecky, ale snad mám právo na to být smutná z toho, že zemřu. Nechtěla bych, aby to sérum měl v sobě Petr. Mám ho ráda, ale jinak, než má on rád mě. Přála bych si, aby nikdo nemusel zemřít. Aby vše dopadlo šťastně, jako v pohádkách. Ale bohužel toto není žádný pohádkový příběh, ve kterém polibek zachrání před smrtí. Toto je realita, ze které není úniku. O vše jsem přišla během jedné vteřiny.

Zvedla jsem hlavu a prohrábla si vlasy. Opřela jsem se o dveře hlavou a zavřela oči. Vnímala jsem každý pach, své srdce. Jak se pomalu uklidňuje. Ucítila jsem ledovou slzičku, která mi ochlazovala rozpálenou tvář. Zaslechla jsem ťukání na dveře.

„Ely? Pustíš mě dovnitř?“ zeptal se Lucas. Chvilku jsem jen seděla a koukala do blba. Poté jsem se vyhoupla na nohy. Pustila studenou vodu a opláchla si rozpálenou tvář.

„Ely? Prosím.“ Utřela jsem si mokrou tvář a otevřela jedním rychlým hmatem dveře do koupelny. Otočila jsem se zády ke vchodu, aby mi Lucas neviděl do tváře. Uslyšela jsem mírné klapnutí dveří.

„Vše se vyřeší, věř mi. Nenechám tě zemřít,“ řekl a já ucítila jeho dlaň na mě paži.

„Jenže to nejde, Petr mi to objasnil, tohle není pohádka, Lucasi! Nemohu… Já… Prostě zemřu,“ začala jsem vykládat a pomalu se otočila k Lucasovi. „Ale víš, co je na tom všem nejlepší? Že tě zachráním. Tebe i Petra. Jen mi slib jediné. Stůj při mně až do konce, nic jiného si nepřeji.“ Nahrnuly se mi slzy do očí, ale dokázala jsem je potlačit. Lucas se na mě jen smutně podíval a poté mě k sobě přitiskl a pohladil mě po vlasech.

„Budu při tobě stát navždy,“ zašeptal mi do ucha. Objala jsem ho a tím se k němu přitiskla ještě blíž. Cítila jsem jeho tlukot srdce. Přitiskl mě k sobě ještě blíž a já jsem toužila jen po jediném. Splynout s jeho tělem. Mírně jsem se od něj odtáhla a podívala se mu do očí.

„Jak to, že ti tak důvěřuji, a přitom tě znám jen jeden den?“ zeptala jsem se.

„Jsme pro sebe stvoření…“

Autor: Tessi, v rubrice: Povídky » Na pokračování