Vojtíškova křídla - I. - Uspávač • OurStories.cz ~ naše povídky

V prologu jsme se seznámili s maličkým dráčkem Vojtíškem a jeho novou kamarádkou a ochránkyní Lukou. Jejich příběh na Zemi necháme plynout a podíváme se na druhou část, za vesmír. V Adnegel se vyšetřuje ztracení vejce. Co to může způsobit? A kdo se rozhodne to vyřešit?

18.10.2010 (17:00) • deedee • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 917×

Vojtíškova křídla

Kapitola I. - Uspávač

„Skořápka? Nemohl se přece už vylíhnout. Zdejší dračí vejce ještě nemají ani barvu!“

„Je to katastrofa, pane. Zřejmě se tam draci líhnou mnohem rychleji než u nás. Teď už může být kdekoli. Nestihneme ho najít a jestli potká lidi…“

Frégo se přiznal. Když se jeho člověčí přítel nevracel, šel oznámit, co provedl. Tušil, jak těžké by to mohlo mít důsledky. Nemělo cenu ho trestat, a tak ho jen uvěznili. Teď se řešily důležitější věci.

Uprostřed rozlehlé kruhové místnosti na nablyštěné zdobené podlaze stál dospělí elfí hledač. V rukou svíral dva průsvitné střepy a vzhlížel k tisícům hlav členů rady nad sebou. Všechna Adnegelská stvoření poslala své zástupce na zasedání.

„Jestli se vejce vylíhnou a my toho draka nebudeme mít, ostatní z jeho druhu zaútočí.“

„Každý mrtvý drak vytvoří svou silou novou bránu Můd!“

„To bude konec! Zavládne mezisvětový chaos!“

„K tomu nesmí dojít!“

„Ale co dělat? Jsme bezbranní!“

Všechna stvoření se postupně začala zvedat a dohadovat. Hledač dole neměl šanci slyšet ani jedinou jejich myšlenku.

„Tak dost!!“ Jedna ze sirén rozrazila směs hádek.

„Všichni dobře víme, že je možnost, jak to zastavit!“ odmlčela se.

Všichni se na ni obrátili a pár jich souhlasně přikývlo. Sál usedl. Siréna teď mohla ztišit svůj myšlený proslov.

„Jestli se draci dozvědí, že vejce chybí, zastaví je jen vyvolený. Ten musí mít sílu se s nimi dorozumět. Není čas na dohady. Je potřeba ho najít.“

„Ale kdo? Kdo je podle Vás ten vyvolený? Jsem pro vyslání všech vojsk na zem. Je to přece jen batole. Nemohl zmizet moc daleko. Ještě neumí ani létat. Vy si pátrejte po legendě a my půjdeme dělat, co je třeba. Jednat!“

To byl ten starý šedivý vlkodlak. Na svůj návrh však získal většinu. Adnegelský vůdce, představený rady, ičtian Čem pozvedl své kopí. Tím rozpouštěl radu.

„Nechť hledači vystoupí na zem!“

„Ale vždyť tohle je země legend! Příběhy jsou tu skutečné!“ pokoušela se svůj názor obhájit vodní panna.

Věděla, že není možné to dráče najít včas. Ostatní se po ní ani neohlédli. Hala se postupně vyprázdnila až na hledače, co přinesl skořápky a sirénu.

„Co tady ještě děláš? Máš přece jít s ostatními na Zem!“ soptila roznícením.

Naštvaná vodní panna stála ve středu místnosti a vražedně se dívala na zmateného elfa. Ruce křížem jí pokrývaly plavé, lehce kudrnaté vlasy, dlouhé až na zem. Byla vysoká a štíhlá. Na souši měla, jako všechny sirény, nohy. V obličeji byla bledá a v pomněnkově modrých, hedvábných šatech doslova nádherná. Hledač na ni koukal, div mu oči nevypadly. Jako zhypnotizovaný.

„Já… já… totiž… já znám toho, co s nimi umí mluvit. Myslím s draky,“ koktal zmateně. Nechtěl jí rozhněvat ještě víc a rád by na ní zapůsobil. Ale motal se mu jazyk.

„Cos říkal?“ Vodní panna roztála. Tohle byl důvod k debatě.

„Kde je? Proč jsi to neřekl před radou?“ mluvila na něj jako na malého nerozumného chlapce.

„Stejně by mi nevěřili. Tvrdí, že je to cvok, ale já ho znám. Žije s draky od narození. Vychovali ho. Je to anděl deště. Na to jak je mladý, to je opravdu dobrý mág. S nikým se ale nestýká. Někdy ho vídám na dračí hoře. Teď bude spíš v údolí Nyzal. Neznám jeho jméno a nevím, jestli bude komunikovat, ale můžeme to zkusit,“ řekl všechno, co věděl. Chtěl by toho ale vědět mnohem víc.

Siréna už nepochybovala. „Na co čekáme? Musíme ho najít.“

Vyběhli ze sálu. Tím jediným krokem přes práh se jim otevřel divoký příběh, jako se otvírají vzácné knihy.

. . . .

„To je on. Ještě jednou, já nevím, jestli se s námi bude bavit.“ Ještě pořád byl v rozpacích.

„Musí. Je to v zájmu celé Adnegel,“ ujišťovala ho, ale sama si nebyla moc jistá.

Elfí hledač a siréní kněžna stáli ve zdobených pláštích a úpatí nevelkého kopce nazývaného, trochu naivně, Dračí hora. V údolí dnes draci nebyli, ale tady na hoře se to jejich vznešenými křídly jen hemžilo.

Mezi spícími draky se pod již černou oblohou procházel jakýsi kluk. Měl na sobě trochu otrhané kalhoty a dlouhou košili. Delší černé vlasy měl mastné a mokré, ale šaty i obličej suchý. Byl hezký. Jemný, ale sálal z něj ochránce.

Obrátil se na sirénu. Z jeho tváře nebylo poznat, co si myslí. Měl velké oči podobné těm psím a elfí uši. Byl to ičtian. V ruce držel nůž připravený k útoku a flétnu, na kterou hrál drakům ukolébavku, než ho ti dva vyrušili. Mohlo mu být nanejvýš šestnáct.

„Jděte pryč od draků. Spí!“ Měl rozumný a dospělý hlas.

„Prosím, dej nám svůj čas. Musíme najít vyvoleného draků.“ Zvedla siréna prázdné ruce a přiblížila se o krok. Bylo těžké s ním mluvit jako s dospělým, ale bála se, že by ho mohla jinak urazit. Anděl vytasil meč.

(Anděl, to je jedna z úrovní mágů. Každý kouzelník má svůj druh – déšť. Mohou být vill -víly, angel - andělé a got - bohové. Úrovně se píší před jména. Takže například will´Harn je zdejší paní luk.)

„Draci jsou v nebezpečí.“ Zastavil ho hledač. Chlapec zbystřel. Siréna tak získala čas mu všechno vypovědět.

„Já nejsem vyvolený. Uspávám draky a ochraňuji je. Před deštěm je ochráním, aby jim oheň neuhasl, ale mluvit s nimi nedovedu. Je mi líto. Ve vašem pátrání vám nepomůžu.“

Mezitím už na horu spadla úplná tma. Siréna, elf a anděl seděli kolem ohně mezi draky hluboce zamyšlení do řešení problému.

„Ale co budeme dělat?“ Neměla už sílu myslet.

Již zbědovaná mořská panna Setua pomalu usínala. Na její nohy padaly kapky kouzelného deště, aby ji oheň nevysušil.

„Rayi, ty výš přece o dracích všechno. Kde může být?“ Proč ten kluk vypadal, že se ho to netýká. Div se nepustila do prosebného pláče. Tak důležité to bylo pro budoucnost země za vesmírem.

„Neplač, paní. Najdeme ho.“

Hodný hledač by pro krásnou mořskou ženu udělal cokoli. Oči mu při pohledu na ni zářily jako dvě světlušky.

„Tykejme si, Ostime. Je divné, když mi říkáš paní,“ natáhla k němu ruku, „zanedlouho už ničí paní nebudu,“ smutně dořekla.

„To ne. Takhle nemluvte… totiž nemluv. Já, teda my ho najdeme.“ Stydlivě se natáhl po ruce, ale panna ji volně spustila. Ne, že by mu to neušetřilo další trapné situace, ale...

„Co zmůžeme sami?“ vdychla. Ruka jí spadla do ohně.

„Setuo!“ Hledač jí podpíral záda. Mladý Ray na ni spouštěl proudy deště. Omdlela.

„Musíš ji odvést do vesnice. Postarej se o ni. Sejdeme se tady, všichni zdraví, zítra ráno. Půjdu hledat s vámi. Draci nás ochrání. Vrátí mi moji péči.“

Nejprve se mu nechtělo. Taky, co je mu po nich. Jemu by draci neublížili. Ostatně, oni mu taky nikdy nepomohli. Ale když ty dva viděl, přestal pochybovat. Oni drakům nechtějí ublížit. I kdyby nešlo o něj, ta ztráta dračí rodiny by byla příliš silná na jeho mladé srdce.

Ten, kdo by v tuhle chvíli procházel kolem, by byl svědkem něčeho kouzelného. Pod kopcem chudý elf nesoucí na rukou kněžnu. Na vrcholu mladý chlapec hrál stádu draků podivnou píseň. I plameny ohně usínaly a spustil se déšť.

Prolog Shrnutí kapitola II.

Autor: deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování