OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vojtíškova křídla - Prolog

14.10.2010 (20:00) • deedee • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 756×

Vojtíškova křídla

Prolog - Vejce

Obrovský havran se přehnal po obloze dnes pestré jako duha. Ve věži Spícího ohně postupně přibývala skleněná vejce. Bylo zrovna období roje a draci z celé Adnegel se slétávali k ohnivým věžím, aby se tam pod duhovým sluncem vylíhli jejich potomci.

Adnegelané byli v ty doby doma. Byli to moc milí a chápaví ičtiané. Ičtiové jsou bytosti postavou podobné lidem. Z lidí se také vyvinuli.

Když před stovkami let zmizela v Bermudském trojúhelníku jedna z největších lodí tehdejší doby – s třemi sty pasažéry - všichni ji považovali za ztracenou, ale nebylo tomu tak.

Jak víme, není to poslední loď, která v těch místech skončila svou plavbu. Co je ale jisté, byla jediná, která se dostala do Adnegel – země tisíce legend. Všechny příběhy, známé i neznámé, vyprávějí lidé, kteří tam byli.

Tahle loď se dostala do jedné z bran Můd. Ty se otvírají na různých místech světa a přenášejí všechny věci, které jim přijdou do cesty, do země za vesmírem a zpátky a tropí tak strašné problémy místním elfům. Ti pak bránu musí najít, zničit a zajistit, aby se do její blízkosti už nikdo nikdy nedostal. Čas od času musí některý z elfích hledačů na Zem. Odnést z ní věci z Adnegel a vzít zpět, co odtud přišlo do legendární země.

Jenže lidé z téhle lodě věděli příliš mnoho a bylo jich moc na to, aby se mohli vrátit. Navíc, kdo by chtěl?

Nebyla to země nijak dokonalá, ale tak jinak krásná a ohromná. Stvoření, zde žijící, se domlouvali myšlenkami, proto tu vládlo kouzelné ticho.

Elfové začali lidem říkat ičtí – hluční – a učili je žít podle zdejších pravidel. Museli se naučit vnímat obrovská zvířata a brát jejich myšlenky v úvahu, nemluvit a naslouchat přírodě, ale hlavně, uctívat nejposvátnější tvory Adnegel – draky.

Z potomků těchto lidí a elfů vznikla jakási rasa ičtů. Lidské tělo a elfí uši zdobily vlasy a oči měnící se podle nebe. Jen mágové dovedli tyhle změny ovládat. Tak se dali rozlišit od ostatních. Většinou se snažili udržet si svůj původní vzhled.

Oblohu řídili draci. Když dračí vejce potřebovalo duhovou barvu, byla duhová. Když se draci párovali, rudá a při líhni tmavě modrá.

„Draci mají jakousi podivnou moc, kterou nebe ovládají,“ vysvětloval Faun ve škole žáčkům, kteří bedlivě vnímali jeho myšlenky.

I jiná zvířata tu byla vzácná, ale pouze draci nevnímali cizí myšlenky, a proto byli tak záhadní.

Ostatní tvorové byli stejně velcí jako lidé a taky stejně civilizovaní. Mouchou počínaje a slonem konče. Byla zde doba velmi podobná našemu středověku. Adnegelané neměli zájem na dalším vývoji. Jen ti, co vyšli na Zem, věděli o vyspělosti našeho světa. Byl to jednoduše krásný svět.

Jediný nespokojený byl člověk jménem Gornter. Jeho rodina a pár dalších si ani po té době nedokázali připustit, že se nevrátí. Byli to jediní čistí lidé a stále hledali cestu domů. Jeho jediným “přítelem“ byl Frégo, velký zcivilizovaný potomek původního psa.

Gornter se stal hledačem a konečně se mu povedlo najít způsob, jak se vrátit. Dostal se na Zem, když se otevřela jedna z bran a s sebou si vzal dračí vejce. Frégo mu ho pomohl ukrást. Mělo mu zajistit bezpečné zavření brány. Podcenil však elfí kouzlo.

Ti stihli bránu zajistit dříve, než prošel. Když zavíral bránu na jednom poli za velkoobchodem v Brně, kouzlo ho “zabilo“.

Jeho věrný psí společník zůstal za vesmírem a vejce odletělo daleko do sněhu.

Světlo se od sněhových vloček odráželo jako od démantu. Lomilo se na tisíce barev. Dračí vejce nepotřebuje teplo, ale právě barvy. Průsvitná skořápka polapovala paprsky a plod v ní rychle dostával určitý tvar. Rýsovalo se v něm malé opeřené dráče. Zvířátko nebylo větší jak myška a nejblíže mělo ke kuřeti s velkými křídly.

Tahle cesta byla hodně vzdálená od obytných čtvrtí a moc lidí tudy nechodilo. Ti, co šli, si stejně vejce ani nevšimli. V hlučném světě uvnitř modré planety se nikdo nestaral o kuře ve skleněném vajíčku. Denní shon se zastavil jen v barvách vloček.

Malé vajíčko bylo stále větší a křehčí. Kuřátko už bylo podobné malé chlupaté ještěrce. Až do jednoho jarního dne, kdy se zvířátko vylíhlo a začalo žít.

. . . .

Luka, tedy vlastně Lucie Strunová je mladá čtrnáctiletá puberťačka, žijící svůj vlastní život. Vysmívá se snílkům a tvrdí, že ví o realitě všechno. Brzo zjistí, jak se mýlí.

„Půjdeš odpoledne do kina?“

„Nepruď, Miki.“

Partička holek stála v prosluněném odpoledni na prostranství před školou a brebentila hlasitěji než motory aut. A že jich tu neprojíždělo málo.

„Co ty a Kuba? Dlouho si o něm nemluvila.“

„Rozešli jsme se. Je to magor. Pořád jen žvaní o těch svejch E.T.ých. Je jak nemocnej.“

„Kdyby jen to.“

Střapatá Luka byla z těch děvčat nejdivočejší. Sukně jen kousek pod kolena, mačkaná a plná ozdob, vysoké kožené boty a velké kruhové náušnice společně s krátkými neposednými vlasy a drzým obličejem. Působila pirátsky. Ale byl to jen tvrdý obal její duše.

„Pudem nakupovat? Chci nějaký nový triko, ale sama nejdu.“

„Fajn. Tak v půl třetí.“

„Jasně, čau.“

Postupně se prostor vyprázdnil a zabrala ho tišší stvoření. Samozřejmě, že kluci tedy ne.

„Vypadám určitě hrozně směšně a to s sebou chce Mary vzít staršího bratra.“ Luka řešila svoje problémy. Vůbec ji neudivovalo, že jde kolem plotu, kam se dobelhalo dračí mládě.

„Kráár“

„Co to bylo? Kdo my kazí myšlenky?“

„Kráár“

Dračí mládě se mrskalo kolem velké tyče plotu a naříkalo. Ale slyšela to Luka? Ano, nebo si to alespoň myslela.

„Co to je?“

Všimla si podivné okřídlené ještěrky fialové barvy. Vzala klacek a zlehoučka se dotkla příšerky. Ta ucukla a pevně přivřela roztomilá očíčka.

Něco jí říkalo, že se nemusí dráčka bát. Odložila větev a uvolnila stvořeníčko. To se přitisklo k její ruce. Bylo šťastné, že se o něj někdo stará.

„Ty maličký, co jsi zač? Já si tě teď nemůžu vzít, jdu za holkama, víš.“

Dráček zakvičel a ne se pustit.

„Co s tebou? Tak pojď, neboj.“

Schovala zvířátko do dlaní a pokračovala v cestě.

„Holky, hele co jsem našla!“ Přiběhla ke skupince čekajících kamarádek a ty ihned obklopily její náručí.

„Co to je?“

„Ten je ale roztomilý.“

„Malej! Co je to zač?“

„Nějaká ještěrka?“

„Myslím, že je to dráče.“ Jak na tohle budou asi reagovat, pomyslela si.

„Od kdy ty, Luko, věříš na tyhle nesmysly?“

„Asi je to nějakej vzácnej druh plaza.“

„Přesně, Luk, podíváme se na net a něco o tom zjistíme.“

„Jo, já vím, je to jen ještěrka.“ Nehodlala se s nimi hádat, ale něco v ní tvrdilo opak. „Ale co teď s tím? Asi ho vezmu domů.“

Maryin brácha stejně nepřišel. Nic jí tu nedrželo. Už se zvedala z lavičky když…

„Máma“

„Cože?!?“

„Co, co se děje?“

Ostatní holky na ni civěly jako na blázna.

„Řeklo mi mami!“ Slyšela to. Byla si tím jistá.

„Co? Už ti z toho začíná hrabat.“

„Opravdu!“ stála si za svým, ale u kamarádek se nedočkala žádného pochopení.

Běžela domů a pod bundou schovávala nestvůrku. Hlavou jí stále znova procházela vzpomínka na to, co slyšela.

„Tady jsem doma.“

Vyndala stvořeníčko zpod bundy a zavřela dveře panelového bytu.

„To je můj pokoj. Položím tě tady na postel. Zůstaň!“ Nevěděla, jak se k němu má chovat.

„Musím něco vymyslet. Máma bude šílet, až uvidí, co jsem přinesla. Vyhodila mě i se psem. O tátovi snad ani nemusím mluvit.“

Pohladila dráčka. Jak byl roztomilý. Přinesla slaměný koš. Ten vycpala polštářem a vedle něj dala misku z vodou. Druhou zamyšleně držela v ruce.

„Co asi jí?“

„Špartofle.“

„No jistě, špartofle... Cože?“ Opravdu jí napadlo tohle slovo. Jak to? Otočila se a s pootevřenou pusou zírala na dračí mládě. Tomu se hýbala tlamička jako by mluvil, ale rozuměl mu jen skrz myšlenky. Teleportace myšlenek, to přece znala z těch sci-fi filmů a tak.

„Je to piškot namáčený v kakau s ovocem.“

„Co, co, co, cože? Asi jsem se zbláznila!“

Chytla se za hlavu. Nechápala, že jí rozumí, i když nemluvila.

„Neboj se, to nic. Já  jsem drak. Kam jsem se to dostal? Tady je moc hlasito na Adnegel.“ Na to, jak byl malý, se pořádně rozmluvil. Nevěřícně zkoumala zvíře.

„Na, na co? Asi tomu moc nerozumím.“

A tak jí malý dráček pověděl všechno.

(Odkud to ví, když nepoznal matku? Jako by to tušil. Zřejmě přenos informací ze starší generace na potomka. Česky? Copak já vím! Řekl mi to jeden známý, co tyhle příšerky a jejich genetiku studuje. Promiňte, už nebudu skákat do příběhu.)

Otupělá Luka nejprve chtěla tvrdit, že blouzní, ale vše bylo tak přesné, vypočítané do nejmenšího detailu. Elfové, mořské obludy, obří zvířata, draci a vodní panny, kentauři a faunové, půllidi a půlzvířata, hobiti a mágové, skřítci a trpaslíci a navíc, živý důkaz před ní! Bylo toho na ní moc. Sundala si, podle ní reálné, kruhové náušnice a nikoli na internetu, ale v matčiných fantasy knihách začala pátrat po informacích o té podivné zemi.

Tohle je začátek povídky, kterou jsem sepsala už před hodně dlouhou dobou. Když jsem jí našla a znova jí pročítala, chvílemi jsem se smála nad nesmyslností věcí. Jindy vzpomínala, proč jsem postavy pojmenovala, tak jak jsou. A kde je důvod všech těchto mých představ. Především jsem ale pochopila, že chci, aby jste si to mohli přečíst i vy. Chcete jí?

Napsala jsem jí původně kvůli svému malému bráškovi, který se v tu dobu sotva batolil. Jemu tedy patří věnování.

V některých momentech se mi prsty doslova chvěly, jak chtěli věty překopat a napsat to všechno úplně jinak, dospěleji. Ale vydržela jsem to a nechala vše tak, jak bylo původně. Uvědomuji si ale, jak je to místy zmateční, takže, kdyby jste něčemu nerozuměli, pokusím se vzpomenout si a vysvětlit:D.

Moc děkuji za možnost psát, vaše Deedee.

Shrnutí  kapitola I. 

Autor: deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vojtíškova křídla - Prolog: