Vojtíškova křídla - VI. - Odmítnutí rady • OurStories.cz ~ naše povídky

Co se Ostim dozví v hostinci? A jak Setua pochodí u rady města Lůt. Bude vůbec možné pokračovat dál? Ten kentaur přece nemůževyhrát!
P.S.: Moc se omlouvám, za to pomalé přidávání. Mám toho vážně nějak moc. Díky za pochopení a užijte si to:). Vaše Deedee

13.12.2010 (15:00) • deedee • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1077×

Vojtíškova křídla

Kapitola VI. - Odmítnutí rady

V Hospodě U Sv. Tapěna to žilo. Roznášely se nejrůznější druhy pití a kam oko pohlédlo, se válely lahve, číše a opilci. Typická krčma.

Náš elf se bavil zpočátku jen na půl, ale nechal se unést. Spoustu z těch lidí neviděl už léta.

Rozhovor každopádně nestál. Probraly se problémy od školních let až po současnost. Ostim se rozesnil a - jak měl upito - i o Setue něco vypustil. Naštěstí mu došlo, že by to nebylo nejlepší a rychle to zamluvil.

Postupně se převedla řeč na současnou situaci. Bylo zábavné poslouchat řeči opilců o vládě. Měli pravdu a ani o ní nevěděli.

„Jak mohli pustit toho čokla. Z toho zůstává rozum stát.“

Naproti Ostimovi sedělo něco zdánlivě podobné mouše a snažilo se to pít z obrovských sklenic mindráků. U toho stolu byli ještě lišák a dva ičtiané. Všichni se pustili do debaty ohledně volného Fréga. Elf z toho pochopil, že vědí o ztraceném drakovi, ale co nebo kdo je Frégo, netušili.

Přiřítila se k nim krčmářka s novým pitím. Bylo jí tak třicet. Ičtianka, trochu při těle, dlouhé kytičkované šaty klidnila snad jen bílá zástěra.

Naklonila se k nechápajícímu Ostimovi a jeho přátelům.

„Ten kentaur, co ho pustil, něco kuje.“ Její hlas byl pisklavý. „Nevěřila bych mu ani koňskej ocas mezi půlkama. Prý že to zvíře bez něj nepřivedou. Phe, to tak.“

„Jaký kentaur?“ zeptal se ještě elf, ale zřejmě to pro hostinskou nebylo dobré téma. Neodpověděla a odešla k jiným hostům.

Hledač se tázavě rozhlédl. Moc se toho změnilo od dob, co ho povýšili ze stráže na hledače. Noví vojáci, nové zbraně a nové uniformy a dokonce i nový hostinský.

Lišák, který sršel vtipy a dobrou náladou celý večer, si teď docela vážně a smutně poposedl k Ostimovi.

„Pan Bobr tu už dva a půl roku nepracuje, drahý příteli. Byl stár a nemocen. Odešel do luk paní Hard.“

„Vždyčky měl tuhej kožínek. Měli šme o něj štlach, ale němáme žádné šplávi, škyt.“ Přidal se ke skupince postarší opičák. Už měl něco za sebou.

Jakási užovka se připlazila dveřmi.

„Ty odporné sssmradlavé prassse. Ty dobytku, ty ssskunku. Já tě tak nesssnáššším. To ti doma ješšště ssspočítám, rozzzumělsss?“ Srazila opilou opici na zem ránou ocasem. Omotala mu nohy a odvlekla ho pryč. Z dálky byly ještě slyšet její nadávky.

„Zřejmě manželka,“ propustil hledač a všichni u stolu se začali smát.

„Tak hele, slečno, nenadávejte nám, jo?“ ozval se jeden z prasečích bratrů v rohu krčmy a skunk u baru jen ve smíchu přikyvoval.

Lišák se smutně vrátil k příběhu.

„Je to pravda?“ Ostim se bavil, ale hlavně si chtěl doposlechnout ten příběh.

„Ano. Ale snad mu je ještě dobře. Nicméně, to nemá ještě moc společného s krčmářkou Ritou.

Ten kentaur, co o něm mluvila, je ničema. Než se dostal do rady, byl vojevůdce. Je to jeden z těch, co tvrdí, že jediné, co myslí na druhé, je jejich rasa. V té době, co Bobr odešel, měl manžel Rity možnost, se dostat do rady. Byl to vlkodlak. Bukarovi, tomu kentaurovi, se to nelíbilo. Ne jen, že mu chtěl vzít flek, ale taky že byl s ičtiany v dobrém vztahu.“ Vždyť tohle smějí jen kentauři“, chápeš?“

„Asi ano,“ přikývl.

Napil se ze sklenice a ocasem švihl procházející labuť. Ta ucukla. Otočila dlouhým krkem tam a zpět, ale nedošlo jí, že by to mohl udělat ryšavý voják. Uchechtl se a pokračoval.

„Vyslal tedy vlkodlaka na zem a zajistil, aby se nevrátil. Rita zůstala sama. Ale nemluv o tom před ní. Milovala ho,“ odmlčel se, „proč mám pocit, že o tom něco výš.“

Ostim nepatrně zrudl při vzpomínce na Setuu, ale ten příběh ho příliš vzal, než aby se mohl radovat ze šťastného vztahu.

Ve vypravování se pak strhl zmatek. Hledač se snažil, jenže moc neslyšel. Snad jen, že odešel s tím psem na zem a htějí přivést dráče. Proč a jak se nedozvěděl. Svrběl ho jazyk. Nesměl říct nic z toho, co ví. Raději se sebral a odešel.

V pokoji, co si propůjčil od Rity, na posteli s péřovými duchnami, dělal co mohl, aby si uvědomil podstatu věci. V hlavě měl ale strašný zmatek. Chtěl se lépe soustředit. Zavřel oči a hned usnul.

. . . .

„Cože?“

Stála prostřed kruhové místnosti jako na začátku tohoto příběhu její drahá polovička. Vlasy siréně volně vlály kolem těla. Její krása ale radu nezlomila. Myslela si, jak budou všichni nadšení z možností řešení problému.

Členy nebylo potřeba svolávat. Všichni byli v Lůt a čekali na zprávy. Mýlila se, když myslela, že na zprávy od ní.

„Vážíme si vaší pomoci, slečno, ale za týden je den líhně a my nemáme čas na další výpravu. Navíc, když celá akce proběhne za neúčasti pozemšťanů, bude to nejlepší. Všichni tu máme rádi svůj klid a oni nám ho s radostí vezmou.“

Mistr Čem kázal k vodní panně s hereckým výkonem hodným Oskara. Prošedivělá vlasy a oči starého otce ještě podtrhával přívětivými hnědými barvami pláště. Rukama mával jako zběsilý.

„Jak dojemné.“

Setua si uvědomila, co vyslala za myšlenku. Omluvně se chytla za pusu.

Celá rada působila dojmem herců v telenovelách.

„Proč proboha? Paní draků neznamená jen zakončení téhle situace, ale ochranu draků a nás před nimi na dobro. Po tom přece celý život toužíme. Rozumět drakům. Ona to umí! Ona jim vymluví další útoky. Nějaký hloupý pes nemůže dokázat to, co ona.“

Byla zničená. Ten kentaur ji doháněl k šílenství už dříve, ale tohle. Jak mu jenom mohla rada věřit? Copak nevědí, že mu jde jen o vlastní moc?

Byla strašně rozčílená. Šaty jí vlály kolem těla. Vítr rozrazil okna. Bylo slyšet šumění přílivu.

„Setuo, uklidněte se!“

Ze zadních řad se rázně zvedla ičtianka s jistými příznaky zkřížení s faunem. Káravě pokynula siréně:

„Není třeba se rozčilovat. Způsob, který napadl pana Bukara je mnohem rychlejší a účinnější. Jak si můžete byt jistá, že je to ta pravá? Další chybu si nemůžeme dovolit.“

Tohle už byl vrchol. To neměla! Setua zapištěla a vztekle ječela své myšlenky.

„Vy jste ji neviděli! Její křídla, její copy! To jak působila! Nevíte, jak silný je její vztah k tomu dráčeti! Nesmíte jí ho vzít! Poštvete ji proti nám! Kdo ví , co dokáže!“

Ou, jak ona nenávidí tyhle zabedněnce. Chvěla se po celém těle. Nejradši by si půjčila Ostimovu kuši a všechny je postřílela. Teď už se nechtěla ovládat. Ne, nechtěla. „To chcete riskovat?!?“

Její myšlenky se šířili jako lavina. Přehlušily i vnitřní hlasy štěbetající rady. Vlastního slova slyšet nebylo.

Stvoření procházející pod okny zvedaly hlavy k střechám. Hledali, odkud ten strašný zvuk pochází. Byl to ten nejhlasitější výkřik, co je možné, ale i nemožné slyšet. Na jeho popsání mi nestačí slova.

Jekot stále sílil. Radní měli pocit, že se jim hlava rozskočí. Možná, že kdyby někdo nedokázal teleportovat myšlenky a stoupl by si vedle ní, taky by to slyšel. Energie, která z ní vycházela, roztříštila okenní tabule. Blízké moře se rozburácelo. Voda stříkala až do oken rady. K pobřežnímu městu Lůt se blížila silná vlna.

Všechno utichlo. Naráz, jako když se vypne televize. Vlna spadla. Jekot ustal. Setua uznala, že to nemá cenu. Bylo to jako mluvit do kusu dubového dřeva.

Oči jí zářily nenávistí. Prudce se otočila ke dveřím a skoro odběhla do svého z pokojů pro členy rady. Těžko říci, jestli kapky, které po ní zůstaly, byly její slzy nebo jen slaná mořská voda.

Věřila, že tohle není konec jejich výpravy. Přivést ji přece dovedou sami. Rozhodně nenechá toho kentaura, aby byl lepší než ona. Nikdy! Ráno vyrazí za Ostimem a domluví se, co bude dál. Snad ani nebylo potřeba přemýšlet nad tím, jak zareaguje Ray. Byla si jistý, že to tak nebude chtít nechat. Tu Luku vlastně vůbec neznala, ale on ano. Věděla, co k ní cítí. To by snad poznal každý. A také chápala jak se cítí ta copatá. Sama měla bratra. Dokázala se vžít do dívky, které někdo chce vzít skorosourozence.

Za ticha tak obě osoby, ač si vzdálené na několik stavení, usínaly se stejnými otázkami. Co bude dál? Jen Ray o tom ještě nevěděl. Možná to bylo dobře. Možná ale taky ne. Třeba by to dost změnilo.

kapitola V. Shrnutí

Autor: deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování