OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Volání o pomoc 1. část

15.05.2013 (16:00) • VampireMichelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 705×

„Eleno, na ten táborák musíš jít. Je to školní akce. Přeci si nenecháš ujít takovou zábavu?"

„Já si to ještě rozmyslím, Caroline."

„Super, super. A přemýšlej o tom opravdu důkladně."

„Jasně, že jo. Pospěš si, nebo přijdeme pozdě na hodinu."

Elena s Caroline se usadily na svá místa a pozdravily zbytek třídy. 

Pan profesor Tenner má opět zpoždění, takže půlka třídy využila situace a navazují na téma, které kvůli nepřijemnému zvonění museli odložit. Většina třídy se baví o večerním táboráku a ten zbytek jsem vlastně jen já.

Sedím a přemýšlím o tom, jaké by to bylo, kdyby tu byli rodiče se mnou. Rodiče zemřeli před rokem a už jsem se s tím vypořádala, ale vždy se najde chvilka, kdy bych jejich přízeň potřebovala, kdy bych potřebovala jejich pomoc, jejich útěchu. To ten táborák mě donutil zavzpomínat na staré časy. Vzpomínám na den, kdy se měl konat táborák. Seděla jsem s mamkou v kuchyni, popíjela kávu  a povídaly jsme si o klucích a o všem možném. V obýváku seděl Jeremy s taťkou a pařili nějaké hry. Byla jsem opravdu šťastná. Vzpomínám si, jak jsme se tehdy spolu smály. Byli jsme rodina. Chybí mi to.

Cítím, jak mi po tváři stéká slza. 

„Psst, psst, Eleno." 

Z mého snění mě vyrušila kulička papíru, která mě trefila přímo do obličeje. Otočím se na Bonnie, která papír hodila, a ta na mě nenápadně pokoukává a kýve hlavou směrem k tabuli. Pochopila jsem. 

„Slečno Gilbertová, jste vzhůru? Nejsem si jist, zda mě plně vnímáte."

Byla jsem tolik ponořená do vzpomínek, že jsem nezaregistorvala, že pan Tenner je již ve třídě a nechápavě na mě zíral.

„Oh, omlouvám se, pane Tennere, ano, jsem vzhůru."

„Slečno Gilbertová, několik měsíců jsem na vás bral ohledy, ale s tím je nyní konec. Přesvědčím se o vašich znalostech. Povězte mi, Eleno, kdy...." pan Tenner nestihl dokončit otázku. Někdo zaklepal na staré, nepříliš dobře vypadající dveře. 

„Dále." 

Vrzající dveře se pomalu otevírají. 

Všichni ze třídy, tedy spíše dívčí část třídy, zpozorněli. Do třídy vchází ladným, pomalým krokem kluk, který mě přinutil zalapat po dechu.

Před třídou stojí ten nejvíc sexy kluk, kterého jsem kdy viděla.

„Dovolte mi, abych vám představil vašeho nového spolužáka. Ehm, jak že..."

„Stefan Salvatore," doplnil pana Tennera.

Vidím, jak si Stefan prohlíží třídu, a jeho oči nyní směřují ke mně. Naše pohledy se střetly. Cítím, jak mi srdce tluče tisíckrát rychleji, než by mělo. Stále na mě zírá a já nemám odhodlání oči odtrhnout, nejde to. Jeho pronikavé, tmavé oči si mě chvíli prohlíží, pak se usměje a dále se věnuje panu Tennerovi. 

„Pane Slavatore, můžete nám o sobě něco říct?" pobídl ho pan Tenner

„Jmenuji se Salvatore, pane." Celá třída propukla v smích. Stefan se na mě znovu podíval a lehce se pousmál. „Vyrůstal jsem zde v Mystic Falls. Pak jsme se na čas odstěhovali pryč. Myslím, že rodiče už unavoval ten stereotyp. Nyní je mi sedmnáct let a já jsem se rozhodl zase vrátit. Už mi to tu chybělo. Doufám, že je tu stejná zábava jako dřív." Zase ten jeho úsměv.

Jsem z něho paf. Srdce děvčat si získal jen tím, že vešel do této třídy. Zbožňují ho. A mně se taky líbí, ale to nemusí vědět.

„Dobře, pane Salvatore, posaďte se, prosím, vedle slečny Forbesové, děkuji."

Stefan bezeslova uchopil své učení a posadil se vedle rozzářené Caroline.

„Ahoj, jmenuji se Caroline, doufám, že si budeme rozumnět. Je skvělé, že naší školu navštívil někdo nový. Nikdo z nás nemá rád stareotyp, že? Jsem ráda, že tě pan Tenner posadil vedle mě. Kdyby ses někdy náhodou ztrácel, tak ti se vším pomůžu." 

Typická Caroline. Nenechá nikoho vydechnout. Nikoho nepustí ke slovu, a když se jí líbí nějaký kluk, tak je to hrůza. Ale stejně ji mám ráda, je to skvělá kamarádka. Každopádně chudák Stefan, myslím, že díky Caroline asi bude litovat, že se sem vůbec vracel. 

Tato myšlenka mě přinutila se zasmát. 

„Caroline, velmi rád tě poznávám, ale teprve se tu rozkoukávám, tak na mě musíš pomaleji" Konečně měl příležitost promluvit a nahodil svůj roztomilý sexy úsměv, kterým snad dostane každou dívku na kolena. Zdá se, že Car to vzala trošku osobně, ale úsměv mu oplatila. 

„Na příští hodinu se připravte! Budu velmi přísný při zkoušení," dodal profesor Tenner, když odcházel ze třídy, a po celou dobu jeho výhružek zíral přímo na mě.  

Sebrala jsem učení ze stolu a šla ke své skříňce. 

„Ahoj, Eleno, mohla bys mi dneska pomoct s výzdobou na dnešní táborák?" 

Bonnie. Drobná hnědovlasá dívka, má druhá nejlepší kamarádka, na mě zírá svýma velkýma tmavýma očima s prosebným výrazem. 

„Když, Bonnie, já ještě nevím, jestli tam vůbec půjdu."

„Myslím, že by sis to neměla nechat ujít."

„Ještě o tom popřemýšlím."

„Jasně. Ty, Eleno, ten Stefan je vážně sexy, viď?"

„Jo, to teda je." 

„Tak jdi do něj, Eleno. Potřebuješ už nějakýho krasavce, který tě učiní šťastnou." Bonnie do mě párkrát strkla a šibalsky se zasmála.

„Bonnie, dej pokoj, vždyť někdo jako on se nebude zabývat holkou, jako jsem já." 

„Náhodou jsem si všimla, že na tebe celou dobu zírá." Usmála jsem se, a aniž bych stihla odpovědět, Bonnie byla pryč. Zakroutila jsem hlavou a zavřela skříňku.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli nezahlédnu Jeremyho, ale ten už tu dávno nebyl.

S nadějí, že ho ještě někde venku potkám, jsem přidala na kroku.

„Ah, sakra." Do někoho jsem vrazila. Byla to taková rána, že jsem z toho upadla na zem. 

„Omlouvám se, jsi v pořádku?" 

Ten hlas nemohl patřit někomu jinému než..

Když jsem se podívala nahoru, uviděla jsem jeho tvář. Byl to Stefan, do koho jsem to narazila.

„Neomlouvej se, to byla moje chyba, měla jsem dávat větší pozor."  

„Pojď, pomůžu ti." Stefan natáhl svou ruku, aby mi pomohl vstát. Usmála jsem se a ruku mu podala.

„Vážně se ti ještě jednou moc omlouvám," znovu se mi omluvil. Je tak sladký.

„Jsem v pořádku." 

„Ty jsi Elena, viď? Já jsem Stefan."

„Já vím, kdo jsi. Máme spolu děják a fráninu."

„Přesně tak."

„Víš, Stefane, já vlastně pospíchám. Musím sehnat bráchu."

„Jasně, popovídáme si jindy."

„Jo." Pohleděli jsme si hluboko do očí a prohodili jsme pár jiskřivých pohledů.

Škoda, že šel na druhou stranu, mohli jsme si po cestě ještě popovídat. 

„Ty, Eleno?" volá na mě z dálky Stefan. Otočila jsem se. „Doufám, že tě dnes uvidím na tom táboráku." Zase nezapomněl na svůj neodolatelný úsměv, otočil se a pokračoval ve své cestě.

Stála jsem chvíli bez hnutí a pak mi došlo, že pospíchám.

Po cestě domů jsem stihla o všem popřemýšlet.

Nevím co, ale něco je na Stefanovi tak moc přitažlivého, něco, čemu nedokážu odolat. Snad jeho okouzlující úsměv, nebo jeho pronikavé oči, nebo snad jeho sametový hlas?

Možná jeho zvláštní šarm. Je tak vychovaný, naprostý džentleman. Je milý, hezký, hodný. Ale já ho vlastně ani neznám. Co když má nějakou temnou stránku? Každý nějakou má. Jaká je ta jeho?

Chci ho poznat blíž. Chci se dozvědět, kdo je Stefan Salvatore. 

Dnes je ten táborák. On tam bude a chce, abych tam šla. 

Mám jít? Nemám jít? 

Půjdu! Jsem rozhodnutá. Zavolám Bonnie a Caroline. 

_________________________________________________________________

Snažila jsem se a doufám, že se vám to bude líbit. 

Do teď jsem si povídky psala pouze do sešitu a nikomu jsem je nikdy neukázala. Teď ale chci slyšet názor ostatních, chci vědět, jestli mám psát dál nebo ne. Tak pište vaše názory. :)

Autor: VampireMichelle, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání o pomoc 1. část: