OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Volba osudu 1

12.10.2013 (14:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1719×

1.

- Deril, Charlie a Oliver -

Vzduch pročísl teplý vánek. Charlie cítila jak ji zalechtaly prameny čokoládově hnědých vlasů na zádech. Kroutily se jí v nezvladatelných pramenech do půli zad a občas se zaleskly zlatavými odlesky. Nesnášela je česat, ale kdyby si je ostříhala, zkroutily by se jí okolo hlavy jako hříva. Tohle bylo prostě to menší zlo.

Na druhou stranu je ale milovala, byly na ní asi to nejhezčí. Tvář měla srdčitou s nevýraznýma zelenohnědýma očima a rty měla sice plné ale malé.

Byl i jiný důvod proč svoje vlasy milovala. Byly to jediné, co jí záviděla Elena. Byla to namyšlená nána, kterou její rodiče rozmazlily v nesnesitelného spratka. Ona měla vlasy blond a neplácat si na ně každý den nějaký sajrajty, měla by je zplihlé jako slámu. K tomu ale měla bohužel i nebesky modré oči, úzký nos a rty jako by si je vysoustružila. Když se rozesmála, jako by se rozezněly zvonečky. Žádný chrochtání, jak se občas zadařilo Charlie.

Jenže ten roztomiloučký cinkot z její papuly většinou vycházel, když se s ostatními někomu posmívala. Jako třeba teď.

Charlie se snažila soustředit se na zavazování tkaničky, ale to pochechtávání a to jak se po ní s nenápadnosti hrocha otáčely, ji prostě lezlo krkem.

„Bych ji nejraději...“

„Pozor na pusu,“ vzhlédla na svého bratra, který postával nad ní. Obočí se mu sice varovně stáhlo, ale ve tváři se mu spíše zračilo pochopení. Byl o dva roky starší a byl jí nejenom skvělým bráchou, ale taky nejlepším přítelem. Tím, komu se mohla se vším svěřit. Jediným, komu se mohla se vším svěřit.

„Když si představím, že s ní budu možná chodit do třídy,“ hlesla nešťastně. Na podzim nastupovala prvním rokem na střední a před pár dny zjistila, že Elenu přijali na tu samou. Její nadšení se tak dostalo skoro na nulu. Jediné co to zachraňovalo byl fakt, že na tu samou už chodil brácha. Měla alespoň jednu dobrou duši, na kterou se tam těšit.

„Každý ročník otevírá asi tři nový třídy, minulý měl dokonce čtyři,“ chlácholil ji.

„Jestli ji budu vídat každý den, tak se neudržím.“

„Na to ani nemysli,“ zašeptal a jeho hlas zněl nezvykle vážně. Na rozdíl od ní měl jasně zelené oči, které se na ni naléhavě upíraly.

„Myslíš, že by se mi ji podařilo proměnit v husu?“

„To nehodlám zjišťovat a ty taky ne. Raději pojď.“

Pomohl jí se zvednout. Občas ji štvalo, jak už je zodpovědnej. Byl jen o dva roky starší a ona si vedle něj pořád připadala jak tele. Navíc měla podezření, že ji dostal za úkol i hlídat. Bylo to sotva dva měsíce co měla patnáct a začal se u ní projevovat talent. No, talent. Jak se to vezme. Běžně plácla co jí na jazyk přišla, jenže od jejích patnáctin se to občas i stalo. Její babička dokonce prohlásila, že v jejím případě se to ani talentem nazývat nedá, spíše prokletím.

V těle jim kolovala krev starých čarodějnic. Sice už dost zředěná, ale pořád tam byla. Deril ji občas chláchol, že každá rodina má něco. Někteří mají sklony k infarktu, někdo k plešatění a oni holt umí kouzlit.

Jenže jim to bylo k ničemu, protože nikdo jiný to nesměl zjistit, takže se pořád vlastně museli hlídat, ať se to neprovalí.

Deril odběhl pro balon, aby se vydali zpátky domů. Šouravě se vydala za ním. Hlavu měla otráveně sklopenou a sledovala tkaničky jak jí poskakují z jedné strany na druhou a začínají se jí rozvazovat na druhé botě.

Zvažoval, jestli ji znovu zavázat, nebo dojít ten kousek domů takhle, když se náhle ocitla ve stínu. Bleskově zvedla hlavu.

Výsledkem tak bylo, že se netrefila čelem, ale rovnou nosem.

„Jau! Sakra!“

Ztěžka dopadla na zadek. Jednu ruku stihla dát pod sebe, aby ztlumila pád a druhou se chytila za nos. Před očima se jí roztančily tmavé skvrnky, ale naštěstí ne natolik, aby nemohla zkontrolovat, jestli jí z nosu necrčí krev. S ulehčením zjistila, že tak velká šlupka to nebyla.

„Jsi v pohodě?“

Otázka a především neznámý hlas ji donutil vzhlédnout. Zamrkala na objekt, který ji sem dolů dostal.

„Ne.“ Na nic jinýho se nezmohla. Na nos ale v tu chvíli rozhodně nemyslela. Kluka, co se nad ní skláněl, tady nikdy neviděla. To by si pamatovala. Byl vysoký sportovní typ s blond vlasy, které mu spadaly do půli čela. Především na něm ale bylo něco, co ji lapilo a nepustilo. Nedokázala vnímat nic jinýho.

„Mrzí mě to...“ Natáhl se k ní, aby ji pomohl vstát. To ji trochu vrátilo do reality.

Cítila, jak se jí jeho prsty sevřely okolo paže. Začala se zvedat a okolo druhé paže se jí sevřela další dlaň. To jí nějak nepasovalo do počtu. Otočila hlavu k Derilovi.

„Jsi v pořádku?“ Upíral na ni pátravě pohled a neznat ho, snad by jí uniklo, jak podezíravě zašvidral i na toho, co ji pořád držel za druhou ruku.

„Jo, jsem.“ Na důkaz toho si konečně pustila nos. Opatrný stisk povolil a blonďák kousek ustoupil.

„Ještě jednou se omlouvám, nedíval jsem se na cestu.“

„To máte asi společný,“ přikývl Deril. Asi mu už došlo, že Charlie není momentálně schopna komunikace. Ochranitelsky ji držel stále za paži.

„Já jsem Oliver,“ natáhla se k němu dlaň.

„Deril,“ přijal ji a stiskl jen s kratičkým zaváháním.

„Včera odpoledne jsme se přistěhovali.“ S těmi slovy pohodil hlavou za sebe.

„Do toho domu s laťkovým plotem?“ ujistil se Deril.

„Jo, přesně do toho,“ usmál se Oliver. „Prototyp amerického domu snů.“

Deril na to jen pokývl hlavou.

„Tak se třeba ještě uvidíme.“

„Jo, snad jo. Nazdar,“ pokývl zaraženě. Deril se totiž otočil a vyrazil pryč a ji táhl sebou.

„Ahoj,“ hlesl i na ni.

„Ahoj.“

„Co to do tebe vjelo?“ vzhlédl k němu nechápavě, když už byli dostatečně daleko.

„Nevím, ale ten kluk se mi nelíbí.“

„Ještě aby se ti líbil,“ rýpla si. Švihl k ní pohledem. Neměl náladu na srandičky.

„Když jsem se otočil a viděl jsem, jak tam sedíš a hledíš na něj, úplně se mi stáhl krk.“

„Jedné z těch tvých tušení?“ Teď zvážněla i ona. Deril dokázal dopředu vycítit, když se mělo něco stát, ať už to bylo dobré nebo zlé. Nedokázal dopředu říct, co se stane, ale nikdy se nespletl. A nejsilnější měl intuici co se týkalo jí.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu 1: