Volba osudu 15 • OurStories.cz ~ naše povídky

Charlie se konečně dostane k Derilovi a toho málem z pohledu na ni trefí šlak. Ji o chvíli taky, když zjistí, jak blízko už je nebezpečí u její rodiny.

13.07.2022 (11:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 350×

Zrůdička

S vědomím, že už své cesty skrz zrcadlo nemusí tajit, vyrazila tentokrát už odpoledne. Stále musela myslet na to, co říkal Seimon. Chtěl, aby se soustředila na okolí. Musel mít důvod, proč jí to řekl.

Automaticky se přenesla do těla kočky a bylo příjemné, že tentokrát se nemusela odnikud vyhrabávat. Oliver se evidentně smířil s tím, že znovu probudí.

Protáhla se okolo domu a přeběhla k vratům garáže, odkud se ozývaly kroky. Nahlédla dovnitř. Oliver si právě házel věci na trénink do auta. Nikdo další tam nebyl. Přeběhla k němu.

„Ksakru!“ zaklel, když se ta kočičí zombie objevila přímo před ním. Takhle brzo nikdy vzhůru nebyla.

Vyskočila a opřela přední tlapky o dveře. Chvíli tak musela vydržet, než mu to došlo.

„To ani omylem,“ zamítl razantně. „Ten smrad bych z auta už nikdy nedostal.“

Propnula tlapky a drápy zaškrtaly o lak.

„Jo, chápu,“ vzdal to. Seskočila na zem. V příštím okamžiku ji podebral pod břichem a než se vzpamatovala, zaklapl se jí nad hlavou kufr auta.

„Sorry, číčo, ale do auta fakt ne,“ ozvalo se zvenku.

O čtvrt hodiny později zastavil, aby vyzvedl i Derila. Vyběhl z auta a zazvonil u dveří. Opřený o rám čekal, než se objeví.

„Jen si ještě nabalím boty,“ hlesl místo pozdravu. Asi měl v plánu zase vběhnout do domu, ale zarazil se.

„Olivere?“ začal zaraženě. „Neuraž se, ale hrozně smrdíš.“

Ten si chytil tričko a přičuchl.

„Do pr...“ sykl. „Být to možný, tak ji snad zabiju!“

„Mám se ptát?“ hlesl opatrně Deril.

Oliver ho na místo toho chytil za rameno a táhl za sebou ke kufru auta.

Když ho otevřel, Deril zůstal vytřeštěně zírat na chcíplinu, co tam ležela.

„Ty ji vozíš celou dobu v autě?“ zasýpal a přetáhl si okraj trika přes nos. „To je rychna. Neříkals, žes ji zakopal?!“

V příštím okamžiku se doteď nehybné tělo vymrštilo a neohrabaně proletělo mezi nimi. Deril se lekl tak, že dopadl na zadek. Oliver už byl otrlejší, takže sebou jen trhnul a během chvíle už pomáhal kámošovi ze země.

„To dělá furt, jen dneska se probrala nějak brzo.“

Deril se postavil a zahleděl pod živý plot, odkud na ně dva ta chodící mršina zírala.

„Tohle není normální.“

„Fakt? Na to bych nepřišel,“ ucedil Oliver a chtěl zavřít kufr auta. Deril ho zastavil.

„Nech ho otevřenej a raději i všechny dveře.“ Jen to po něm nepřítomně houkl, protože v podřepu hleděl na tu kočku. „Tohle není dobrý.“

„Proč?“

„Ta kočka už je mrtvá a to dost dlouho. Takže její tělo musí něco ovládat.“

„Asi to bude mít s váma něco společný. Srazil jsem ji u vás před domem a dnes vehementně chtěla se mnou.“

Deril k ní natáhl ruku.

„Pojď sem,“ začal ji lákat. Překvapilo ho, že ho poslechla. Začala se toporně prodírat živým plotem k nim. „No pojď, zrůdičko.“

Oliver se rozchechtal, když se při tom oslovení zarazila.

„Být tebou, tak dávám pozor na jazyk.“

Znovu se dala do pohybu. Než vylezla z křoví na trávník, rozhlédla se. Byl to jen reflex, ale pohled jí padl na postavu za plotem. Najednou nebyla schopná se dál pohnout, jen stála a zírala na tu jeho tvář. Už ji viděla. Sice jen krátce ale určitě to byl on. Byl to jeden z těch, co zahlédla v zrcadlovém sálu.

I oni dva se po něm otočili.

„Kdo to je?“

„Soused, přistěhoval se před dvěma týdny,“ zamumlal Deril a zaujatě sledoval, jak se ta kočka stočila a vydala mezi spodními větvemi živého plotu směrem k němu.

„Zpátky, čičíí, příšerko...“ snažil se ji přivolat Oliver. Deril ho zastavil. „Jestli ji ten váš soused uvidí, tak jsem zvědavej, jak mu to vysvětlíš.“

„Že se něco takovýho motá okolo mý rodiny, tak to bych pochopil, ale proč ji tak zaujal on?“ Něco na tom se mu nelíbilo. Nenápadně se vydal za ní.

Všichni tři se tak ocitli schovaní za hustým zelených plotem a sledovali souseda, který zastříhával větve na jabloni.

Charlie netušila, jestli to dokáže, ale potřebovala si být jistá. Deril s Oliverem sledovali, jak se jedna z horních větví stromu pomalu začala sklánět. Neviditelný tlak ji táhl stále níž, takže během chvíle to už byla jen otázka vteřin, než se větev zlomí a spadne přímo na jejich souseda. Sebou škubl při představě, že tomu budou odsud celou dobu přihlížet.

Deril ho chytil za rameno, aby zůstal kde je a v ten okamžik se ozvalo hlasité zapraštění dřeva. Větev se řítila přímo dolů. Soused při tom zvuku vzhlédl.

Necítit, jak Derilův stisk na jeho rameni zesílil, myslel by si, že se prostě zastavil čas. Větev uprostřed pádu náhled zůstala nechybně viset ve vzduchu. Viděl, jak ustoupil stranou a pak teprve větev dopadla na trávník. Přímo do míst, kde před chvilkou stál. Jako by tušil jejich přítomnost, podíval se přímo k jejich domu.

Deril naznačil Oliverovi, aby se nenápadně vydal k domu.

„Co ona?“ zarazil se Oliver.

Oba se ohlídli po přikrčené kočce pod plotem.

„O tu se bát nemusíš,“ uklidnil ho a její tělo se v ten moment bezvládně sesulo na hlínu. „Mám takový dojem, že ta se snažila zachránit krk nám.“

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování