OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Volba osudu 2

14.10.2013 (12:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1486×

2

- Havranův vzkaz -

Věděla, že se Deril nikdy se svými tušeními neplete, ale i přesto nedokázala a ani nechtěla Olivera dostat z hlavy. Ještě do noci si vybavovala jejich setkání. Bylo jí jasný, že se chovala jako idiot. Věděla, že jednou narazí na někoho, koho bude milovat, možná na první pohled, ale netušila, že to bude až tak prudké a doslovné.

Ty pocity co se v ní rozpoutaly, když k němu poprvé vzhlédla, ty byly na míle vzdálené všemu, co doteď cítila ke komukoliv jinému. Musela to být láska. Možná to jejího bratra tak děsilo. Její probuzené schopnosti versus její telecí mozeček, který se v přítomnosti Olivera vypíná docela.

Hlavou se jí pořád honily myšlenky na Olivera, takže nebylo divu, že usnula pozdě a když jí začal někdo bušit na dveře, zdálo se jí to jako pár okamžiků, co usnula.

„Charlie, snídaně,“ zahlaholil její bratr ve dveřích.

„Vypadni,“ odsekla a připlácla si polštář na hlavu.

Ten rachot, co následoval ale ani vrstva peří nedokázala ztlumit. Vyděšeně se napřímila.

„Derile!“

Jako střela vyrazila z pokoje.

Deril seděl na chodbě zády opřený o zeď a s bolestným syknutím si přejížděl po temeni.

Kecla si k němu a ustrašeně se mu zahleděla do obličeje.

„Promiň, já... já nechtěla,“ omlouvala se, netušíc, jak mu pomoct.

„Dobrý, jsem v pohodě,“ klidnil ji. Pochybovačně ho sledovala, zatím co se zvedal. „Jen nepočítej s tím, že tě budu od září budit do školy,“ ušklíbl se, aby jí smázl z tváře ten zkroušený výraz.

„Co provedla tentokrát,“ ozvala se jejich babička, hned jak vešli do kuchyně.

„Vyhodila mě z pokoje,“ odpověděl jí poslušně Deril, jako by o nic nešlo.

„Jednou nám zboří dům nad hlavou,“ zabrblala.

„Aspoň se bude umět bránit,“ zašeptal Deril spíše pro ni a mrkl na ni. Jejich babička byla poklad, ale ještě se tak úplně nesmířila s tím, že Charlie dokáže použit svou schopnost jen podvědomě. Zatím to byly jen náhodné projevy. Ať se snažila sebevíc, nedokázala to ovládat. Nikdo z rodiny s tím tak nebojoval.

„Kde je mamka?“ odvedla raději Charlie pozornost jinam.

„Šla právě na zahradu, ostříhat růže...“

„Evelyn!“

Všichni se vyděšeně otočili. Deril vyběhl jako první a Charlie se mu držela za patama. Mámin hlas zněl hrozně vyděšeně.

Trochu se jim ulevilo, když ji uviděli stát na zahradě a košík s nůžkami se jí válely u nohou. Tvář měla ale bledou a oči upřené před sebe. Doběhli k ní a podívali se tím směrem.

„Co...“ vyrazil ze sebe Deril. Díval se na tu zrůdnost, která seděla na plotě.

„Seimon,“ ozvala se přiškrceně odpověď od domu.

Jejich máma konečně odtrhla pohled od toho stvoření a ohlédla se po tchýni.

„Evelyn, co... proč je to tady?“

Babička se vzchopila, ačkoliv i na ní bylo vidět, že ji pohled na toho tvora otřásl. Charlie ale měla pocit, že ne proto jak odpudivě vypadal. Znova se na to zahleděla. Byl to nějaký pták. Část těla mu pokrývalo černé peří a dal se rozeznat i zobák. Lépe řečeno, předtím to mohl být pták, možná havran. Nyní už jen to, co z něj zbylo. Velká část jeho těla byla holá a místo jednoho oka mu zela rozšklebená díra. Břicho měl nafouklé a ta část, která nebyla krytá peřím byla bílá a... hýbala se. Ne nahoru a dolů, ale jako by se pohybovalo něco pod kůží.

Babička šla k nim. Podívalo se to po ní. Prudce to otočilo hlavu a Charlie se tak natočil z druhého boku. Tam mu zela hluboká díra, ze které něco vypadlo. Podívala se dolů na trávník a došlo jí, proč se mu tak divně hýbe břicho. V nízké trávě se kroutili drobní červi.

„Asi budu blejt,“ hlesla a otočila se.

Dlaněmi se opřela o kolena a snažila se to rozdýchat.

Babička se došourala až k nim a Charlie ucítila její dlaň, jak jí konejšivě položila na její záda.

„Seimon je jediným, koho znám, co vládne tak silnou magií.“

„Takže tohle...“ zaskřehotala přiškrceně jejich máma, „je jeden z vás?“

„Částečně,“ připustila. „Tohle je jediný způsob, jak komunikovat mezi světy, aniž by mezi nimi musel přejít.“

„Takže přenese své vědomí do něčeho, co už vědomí pozbylo,“ zkonstatoval nejistě Deril.

Babička na něj hrdě pohlédla. Byl to její chytrý chlapec. Pak jako by dostala políček. Ve tváři se jí objevil děs a vykročila k Seimonovi.

Charlie se otočila.

„Co po nás chceš?!“ zavrčela jejich babička a zastavila se čelem k němu. Jako by se je snažila zaštítit vlastním chabým tělem.

Ptačí hlava sebou škubla dopředu. Charlie to nechápala. Její babička asi ano. Jako by tušila odpověď dopředu a proto se tak zděsila.

„Ne. Nikdy!“

Ptačí tělo se napjalo. Jako by se snažilo vyjádřit protest.

Babička se nahrbila. Zahradou se ozvalo zasyčení a polorozpadlé tělo ptáka se vzňalo. Babička se zapotácela.

„Evelyn!“ Máma se vrhla dopředu a zachytila ji. Bylo to příliš rozruchu a námahy na její staré tělo.

Nikdo kromě jejich babičky netušil, o co šlo. Mamka ji dovedla do kuchyně a posadila.

„Evelyn,“ oslovila ji a sevřela jí dlaně do rukou. Měla je hrozně studené. „Co tu chtěl?“

Podívala se na ni a pak na Derila.

„Jeho.“

Na chvíli se rozhostilo ticho.

„K čemu potřebuje Derila?“

Charlie slyšela, jak se mamce třese hlas, ale snaží se ovládnout paniku.

„Jako pokračovatele. Pokud by nepředal znalosti dál, tak by s ním zanikly. Když někdo jako...“ trhavě se nadechla, „jako on vycítí svůj konec, začne si hledat učně.“

„Proč tě to tak vyděsilo? Proč ho nesmí učit?“

„Seimon by ho odvedl do svého světa. A pokud by s ním Deril šel, už by se nevrátil, ať by chtěl sebevíc.“

„V tom případě tě můžu uklidnit, já nikam jít nehodlám,“ utnul to Deril.

„On se ale nevzdá. Bude se tě snažit přesvědčit.“

„Tak v tom případě to celé bude dělat zbytečně,“ sklonil se k babičce. „Já už mám dost práce tady.“

Obě ženy se na něj nechápavě podívaly.

„Musím přece dohlídnout tady na Charlie, aby nám nezbořila dům na hlavu.“

Charlie cítila, že není tak klidný, jak se snaží před mamkou a babičkou vypadat, ale to že by je nikdy neopustil, tomu věřila beze zbytku.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu 2: