OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Volba osudu 5

18.10.2013 (19:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1464×

5.

- Poslední kapka -

Charlie se drala rukama vzhůru a kopala nohama jako šílená. Vynořila se nad hladinu a zalapala po dechu. Rukama divoce rozhazovala ve snaze se něčeho zachytit. Nikde nic nebylo. Znovu se dostala pod hladinu.

Viděla světla, která se odrážela na vodě. Drala se znovu k hladině tím směrem. Nadechla se a rukou do něčeho bolestivě vrazila. Okamžitě se tím směrem vrhla oběma rukama. Zachytila se okraje bazénu a rozkašlala se. Držela se a snažila se dýchat. Celá se klepala. Ne zimou, ale hrůzou. Okraje se držela, až jí nehty zaskřípaly po dlaždicích.

Muselo to celé trval jen chvíli, protože slyšela, jak Oliver vykřikl její jméno a slyšela jeho rychlé kroky. Bylo jí to jedno.

Vzhlédla k Eleně. Ta tam stála kousek nad ní. Vzedmula se v ní vlna vzteku. Byl stejně silný jako ta hrůza, před chvílí. Začala se drápat ven, dokud nebyla na všech čtyřech na břehu. Vzhlédla.

Elena ustoupila. Viděla v její tváři něco, co tam nikdy dřív nebylo. Děsilo ji to.

Charlie se napřímila.

Ignorovala Olivera. Ignorovala by v tu chvíli kohokoliv. Elena vykřikla, když se ocitla ve vzduchu a pak tvrdě dopadla na zeď. Nespadla. Jako by ji něco neviditelného tlačilo na tu zeď. Očima nevěřícně vyhledala Charlie. Ta tam stála a rty se jí bezhlesně pohybovaly. Jakkoliv to bylo nemožné, věděla, že to dělá ona. Nepříčetně zaječela.

To Charlie probralo.

Elena sklouzla po zdi dolů a zůstala tam ležet.

Charlie zírala neschopná pochybu na její bezvládné tělo. Okolo ní se něco mihlo.

Oliver se sklonil nad Elenou a pak se podíval na ni.

„Cos... jak...“ Viděl co se stalo, ale jeho mozek to nepobíral.

„Je v pořádku?“ zeptala se šeptem. Vykročila k nim.

„Nepřibližuj se...“ Nemusel to ani dopovědět, zarazila se okamžitě. Zarazil ji ten jeho tón hlasu. „Ty nejsi normální.“

Ne nebyla.

Nevydržela to jak se na ni díval. Sklonil se nad Elenou, aby zkontroloval, jestli není zraněná a zároveň, jako by ji chtěl před ní chránit.

Ucouvla. Pak znovu. Pak se otočila a rozběhla.

Nebyl nikdo, kdo by ji zastavil. Utíkala a chlad se jí zabodával do těla.

Nad hlavou se jí něco mihlo. Nevěnovala tomu pozornost. Pak to koutkem oka zahlédla znovu. Otočila hlavu a vyděšeně uskočila. Zakopla a tvrdě dopadla na zem. Ani si neuvědomila, že se dostala tak daleko. Okolo byly stromy a na nejnižší větev toho před ní se sneslo to, co dříve mohlo být sovou.

„Seimon.“

Jen jí to vyklouzlo ze rtů. Hlava se tomu zhoupla dolů a zpátky.

Pak se znovu vznesla. Jen přelétla na další strom. Hnusila se jí, ale otočit se a rozběhnout se na druhou stranu... Ne, zpátky nechtěla.

Zvedla se a vykročila za ní. Sova zase o kus popoletěla. Vedla ji dokud nedosedla na další větev a tam počkala, dokud nebude Charlie až u ní. Pak se její tělo zřítilo k zemi. Vyděšeně uskočila a hleděla na nehybné tělo.

Natáhla nohu, aby do ní šťouchla, ale nestihla to.

„Ta už svůj účel splnila.“

Charlie se vyděšeně otočila k hlasu, který jako by se vzal odnikud. Za ní však někdo skutečně stál. Byl o hlavu vyšší a musela k němu vzhlédnout.

„Vy jste Seimon?“

„Ano.“

„Proč jste mě sem zavedl.“

„Chci ti pomoct. Protože tím, že pomůžu tobě, pomůžeš ty mně.“

„To nechápu. Chcete abych vám přivedla Derila?“ Ustoupila o krok dozadu. „To nikdy!“

„Ale o něj tu přece vůbec nešlo.“

* * *

Deril běžel a neměl tušení, kde bere takovou jistotu, kudy se dát. Přeskočil plot a ocitl se jen kousek od bazénu. Nechápal, co by tu jeho sestra dělala...

Na druhé straně se něco pohnulo.

„Charlie!“

Jeho ohlas se rozlehl prázdnou plochou a hned na to se rozběhl tím směrem. Viděl omráčenou Elenu a Olivera, jak se ji snaží bezradně probrat. V první moment na něm viděl úlevu, než ho poznal. Charlie tedy musela použít schopnosti. To teď ale bylo vedlejší.

Překonal tu malou vzdálenost mezi nimi a chytil ho za tričko pod krkem.

„Kde je?“

„Nevím. Stála tam a odhodila Elenu až na zeď. Držela ji ve vzduchu!“

Pustil ho a sklonil se k Eleně.

„Nic jí není, jen omdlela,“ odfrkl ji „Kam zmizela moje setra?“

„Nevím. Když jsem ji viděl naposled, stála tam.“

Deril se tím směrem otočil.

„Proč je tam všude voda?“

Modlil se, aby odpověď byla jiná, než ta, která napadle jeho.

„Charlie tam asi spadla. Nevím, když jsem přiběhl, už vylízala na břeh.“

Deril hleděl na to místo a měl co dělat, aby tomu idiotovi nevrazil.

„Předpokládám, že to byl nápad Eleny, aby jste sem šli.“

„Ano, ale...“ Oliver si všiml, jak Deril otevírá a zavírá křečovitě ruce. Jen stěží se ovládal. „O co tu ksakru jde, co je tvoje sestra zač?“

„Co?“

Deril se otočil. Oliver tak mohl spatřit tu nejprůzračnější zeleň v jeho očích. Pak se ocitl ve vzduchu. Deril se ho ani nedotkl, ale něco ho drželo u zdi neschopného se pohnout.

„Mluvíš o ní, jako by byla nějaká věc nebo zvíře a klepeš se strachy o tuhle?“ ucedil mezi zuby. „Tahle mrcha šikanovala Charlie už od prvního dne co se potkaly. Donutila ji jít sem, i když věděla, jak se bojí vody a shodila ji do bazénu! Moje sestra neumí plavat a pokud sis nevšiml, tahle svině na sobě nemá ani nit mokrou.“

S tím ho pustil.

„Nic z toho jsem nevěděl.“

„Svěřil jsem ti svoji sestru, záleželo jí na tobě, a ubezpečuju tě, že pokud se jí něco stane, nikdy na to nezapomeneš,“ zasyčel mu Deril do tváře.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volba osudu 5: