OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vražda pro sílu 1. kapitola

08.06.2012 (15:00) • Eilonwy • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 758×

1. Vězení

  Když se probouzím, doléhá na mě tma mé cely. Chvíli si musím přivyknout na tmu kolem. Ležím na tvrdé posteli. Dívám se na malé okno a přes mříže vidím krásný velký měsíc. Jehož svit je jediné světlo v mé cele. V tomto patře je třináct cel v každé je třináct lidí čekající na svou smrt. Když jsem včera usínala, slyšela jsem plakat malé děvčátko. Vedle mojí cely je stejně starý kluk jako já. Mě je patnáct let. Před pěti lety mi zabili matku. Zabili ji, protože je taky gaurinn stejně jako já. Gaurinn znamená nemanželské dítě. Král všechny takové lidi dál zabít někteří utekly, někteří neutekli.

   Do dvou necelých dnů se musím rozhodnout, jak chci zemřít. Mám tři možnosti. Nikdy to takhle nedělali, ale náš král bude mít padesát let. Takže naše poprava je něco jako dárek. Král je šílený blázen, který mi zničil celý život a teď mě hodlá zabít ke svému potěšení. Před celami všech tak zvaných gaurinnů leží tři věci. Pochodeň, sekera a nějaké bobule, každá věc znamená jeden způsob smrti. Všechny způsoby smrti jsou bolestné a kruté. Pochodeň znamená upálení za živa, sekera useknutí hlavy a bobule křečovitou, bolestnou smrt. Teoreticky je nejlepší useknutí hlavy bude to rychlé, ale doufám, že bezbolestné.

  Najednou vedle mě něco zašustí. Nevnímám to, protože to byl zvuk, který většinou dělá krysa, když jde. Slyším nějaké tiché kroky. Podívám se na uličku mezi celami, ale tam nikdo nejde. Poslouchám pozorněji a uvědomuju si, že ten zvuk šel od místa, kde měla být krysa. Když se tam podívám, vidím temný obrys něčí postavy. Okamžitě se postavím naproti neznámé postavy. Nevím, co si mám myslet. Mám pocit se jako bych se zbláznila.

„Ty tu určitě nejsi. A já nejsem blázen,“ Řeknu nejistě a ukážu na osobu přede mnou.

  Osoba nějak nereaguje a rozejde se ke mně. Začínám couvat, až narazím na postel a spadu dosedu. Trochu mu vidím do tváře, jeho čokoládové oči mě upřeně sledují. Na sobě má černý plášť, kapuci má nasazenou takže mu stíní tvář. Na sobě má všechny věci černé, jen vlasy má delší a zářivě blonďaté. Byl o něco starší tak o 5 let možná víc.

„Já tu určitě jsem a ty, jestli jsi blázen, tak to nevím.“ Pobaveně se na mě usmívá.

„Allegro, poslouchej mě pořádně.“ Dřepl si přede mě a díval se mi přímo do očí.

„Musíš si vybrat sekeru. Rozumíš mi?“ Šeptal rázně, ale i tázavě.

„Proč bych tě měla poslechnout? Jsi cizí chlápek ani nevím, jak se jmenuješ nebo co si zač a ty čekáš, že tě jen tak poslechnu!?“ řeknu překvapeně z jeho žádosti.

„Vyber si sama smrt nebo život.“ Klidně odpoví na moje protesty. Postaví se a se stejným šustěním zmizí pryč.

  Chvíli přemýšlím, ale pak usínám do neklidného spánku.

   Běžím k velkému stromu krásnému stromu. Směju se, jsem šťastná, ale v dáli uvidím stát tři neznámé osoby. Jsou zahalení v tmavě zelených dlouhých pláštích. Na hlavě mají nasazené kapuce, které jim zakrývají celé obličeje. Přestávám se smát, zachvacuje mě panika a strach. Všichni tři natahují ke mně ruku a pak spadnou na zem jako mrtví. Najednou se mi udělá černo před očima a já padám neznámo kam.      

  Probudí mě až hlídač cel, který řve na plné pecký. Svůj typický budíček.

„Stávejte, vy špinavé mrtvoly, je tu snídaně!“ zařve silný svalnatý chlap a hodí nám chleba, jako nějakému psovi. Všichni se do chleba s chutí zakousli. I když byl tvrdý a nechutnal příliš dobře. Tiché mlaskání se rozléhalo po patře. Nikdo nemluvil, všichni přemýšleli nad tím, co je čeká.

„Hej, hej, ty!“ šeptá na mě po tichu kluk z vedlejší cely.

„Co je?“ A podívám se na něho tázavým pohledem.

„ S kým si to v noci mluvila?“ zeptá se zvědavě.

„S nikým.“ Důrazně odpovím. Sakra. Úplně jsem zapomněla na toho chlápka.

„Ale já tam u tebe viděl někoho stát. Ty jsi sním mluvila a on pak zmizel. Viděl jsem to na vlastní oči.“ Podíval se na mě svými modro-šedými oči.

  Kluk byl pohublý a šlo na jeho rukách vidět, že pracoval v kovárně. Měl černé krátké vlasy a výrazné obočí.

„To se ti jen zdál zvláštní sen. Mně se zdál taky divný sen, byla jsem šťastná a pak plná strachy. Ale to neřeš. Teď půjdu spát a ty mě nebudeš otravovat, je ti to jasné?“ řeknu pomalu, aby to pořádně pochopil.

„Ale…“ Namítne

„Pššt…! Cos nepochopil na tom, že chci jít spát?“ Podívám se na něho, jak na debila.

  Lehám si na postel a přemýšlím o tom, co mi říkal ten chlápek. Po dlouhé době usínám. A zdá se mi stejný sen.

Běžím k velkému stromu krásnému stromu. Směju se, jsem šťastná, ale v dáli uvidím stát tři neznámé osoby. Jsou zahalení v tmavě zelených dlouhých pláštích. Na hlavě mají nasazené kapuce, které jim zakrývají celé obličeje. Přestávám se smát, zachvacuje mě panika a strach. Všichni tři natahují ke mně ruku a pak spadnou na zem jako mrtví. Najednou se mi udělá černo před očima a já padám neznámo kam.

Probudí mě až něco uprostřed noci. Když se rozkoukám, zjistím, že je to ten chlápek ze včerejška.

„Tak co, jak ses rozhodla?“ Zeptá se klidně jako by mluvil o kupování chleba.

„Asi to vezmu, vyberu si sekeru. Ale mám otázku, co se stane, když jsem si to vybrala. Půjdu za to třeba do nebe nebo do pekla?“ Položím otázku co nejvážněji, protože na nebe ani na peklo nevěřím.

„Já nevím, kam půjdeš, jestli do nebe nebo do pekla. Ale dám ti radu, Allegro, utíkej, co nejrychleji, protože druhá šance už nenastane. Pak se možná za nějakou dobu potkáme,“ řekne rychle a s šustěním zmizí.

Autor: Eilonwy, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vražda pro sílu 1. kapitola: