OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo - 1. kapitola

Páni, poprvé v životě letím letadlem. Nejsem si jistá, jestli se mám radovat, nebo se spíš bát. Přikláním se spíš k té druhé variantě, protože mi příjde, že takový kolos se ve vzduchu nemůže udržet dlouho. Co když se zřítíme?

Abych nepředbíhala...

Nejdřív jsme se se museli nechat odbavit. Víte, jaký to byl trapas, když se mě ty letušky, celníci a kdoví všechno ještě, začali ptát, proč s sebou do Anglie převážím klec na papouška? Další věc, kterou ty mudlové v uniformách moc nepochopili, byla hrstka galeonů, kterou měl můj inteligentní bratr v kapse. Hlavně, že na té ceduli byly nakreslené mince a u nich šipka, jako že se mají vyndat z kapsy a vložit do jakési pochybné bedny, která potom projíždí jakýmsi pochybným zařízením, které má nejspíš za úkol zjistit, jestli nepašujeme nějaké zbraně, nebo něco takového. No, hůlky nám nevzali, takže to asi nebude nikterak spolehlivé. Bože, jak jsem ráda, že jsem čarodějka.

Ale nic, vážně nic, se nevyrovná tomu trapasu, jak se bratr snažil flirtovat s letuškou. Chudák slečna vypadala docela nervózně. Nemohla si dovolit poslat ho někam (ale klidně mohla říct, a já bych to udělala za ni a ráda), ale nebavilo ji pořád se usmívat jako andělíček a ještě přilejvat oleje do ohně. Nix si totiž zřejmě myslel, že ta letuška už zabírá. Naštěstí jsme letenky kupovali na poslední chvíli, takže sedím dobrých deset sedadel od něj. Propadla bych se hanbou, kdyby každýmu došlo, že s ním mám společnýho víc než jenom cestu z Dublinu do Londýna.

Chlapík, co seděl vedle mě, se ke mě naklonil (fuj, někdo by mu měl sdělit o výrobku zvaném deodorant). "Promiňte slečno, že se tak ptám, ale to si píšete deníček?"

Rychle jsem deník zaklapla. "Ne, ouřední lejstra, jemnostpane."

Asi jsem ho trošku odradila od pokusu navázat hlubší konverzaci, protože do konce letu už nepromluvil ani slovo a já tak mohla nerušeně dál zaznamenávat své postřehy.

V patnácté řadě seděl kluk, co by stál za hřích. Když jsem šla na záchod, usmála jsem se na něj. Usmál se zptáky. Ne, nestál by za hřích. Tak hnusně žlutý zuby jsem už dlouho neviděla. Vedle bráchy seděla nějaká kočka v krátký sukni, div mu oči nevypadly z ďůlků. Jenže slečna ho okázale ignorovala (dobře dělá, to jí schvaluju). Hned v první řadě seděla taková stará babčule, co si pořád volala letušky. A jednou se ptala, jestli jí někdo zapne klimatizaci, že prý je jí vedro. O pár minut později volala zase, že je jí zima. Potom si přála donést sklenici vody. A nakonec, že prý potřebuje na záchod, ale nemůže chodit. No já být letuškou, asi jí urvu palici!

Už musím končit, jdeme na přistání. Jestli mě z toho bude bolet hlava stejně jako ze startu, tak si hodím mašli.

-

Fuj! Už nikdy, NIKDY, nepoletím letadlem. Myslela jsem si, že cestování pomocí letaxu je nepříjemné. Po dnešní skušenosti musím říct, že je to ten nejpříjemnější způsob přepravy z místa A do místa B. Přistání bylo... Přinejmenším otřesné. Strašně mi zalehly uši, nemohla jsem ani pohnout hlavu. Seděla jsem jako přilepená k sedadlu a modlila se, ať to mám co nejrychleji za sebou. Už NIKDY nepoletím letadlem. I kdybych se měla přemístit Justinovi před očima. Teď čekáme, až se tu někde zjeví Potterovi. Myslím, že je dokážu celkem dobře poznat, pokud s nimi bude i James. Ten má totiž černé rozcuchané vlasy a kulatý brejličky. Tak teď nevím, co si o něm mám myslet. Podle těch brejlí vypadá jako prototyp šprta, ale ten by na sobě asi nenosil roztrhané džíny a pomačkanou košili. Navíc mu z kalhot vyčuhoval podolek.

Nechtěla bych být mudla. Když si představím, že jediný způsob, jak překonávat větší vzdálenosti je letět... brr, nechtěla bych. Navíc se mi vůbec nelíbí tyhle příšerně tvrdý a nepohodlný židle. Mám trošku nutkání vyčarovat si přímo pod zadek měkounkej polštář. Bylo by to hodně nápadný? Stejně všichni spí, čtou si, poslouchají cosi ze sluchátek, čumí do blba nebo spěchají, aby stihli to či ono. Ale ne, ten kluk z letadla, ten s těma žlutejma zubama, na mě pořád kouká. Sakra, teď na mě mrknul! Musím jít zvracet!

Všimla jsem si chlapíka v podvné kombinaci společenského saka a manžestrákových kalhot, kterému z tašky (mimochodem květované plážovky) koukal nějaký klacek. Nebylo pochyb, že se jedná o dospělého kouzelníka, takže mě napadla jedna taková docela sviňárna. Stiskla jsem v kapse hůlku, namířila ji na toho žlutozubého ohyzdu a potichounku jsem zamumlala rictusempra - kouzelnou formuli lechtacího kouzla. Nemusela jsem se bát, že by na mě ministerstvo poštvalo bandu bystrozorů, protože to takhle vypadalo, že to kouzlo použil ten dospělej kouzelník. Navíc, ještě jsem do té školy nenastoupila, takže na mě jejich řád neplatí. No, byla to sranda, jak se ten kluk začal drbat na hlavě, jako by tam měl celý vojenský regiment blech. Potom přešel na nos, rameno, řicho... Pokračoval směrem k pásku od kalhot a potom. No fuj, kam až může zajít nevinná kletbička. Ale drbat se TAM na veřejnosti? Nechutný...

Panebože, bratr teď šel hledat záchod a vlezl omylem na dámský. No, možná to nebylo tak úplně omylem. Ten jekot, co se potom zpoza dveří ozval, se docela povedl. Zaslechla jsem tři slova: úchyl, hovado a to třetí sem nemůžu ani napsat - dala jsem si totiž předsevzetí, že se pokusím být trochu slušnější a budu krotit svoji nevymáchanou hubu.

Když se vrátil, byl rudej až za ušima - ladilo mu to s vlasama, vypadal trošku jako oranžová ředkev. Řekla jsem si, že ho trošku potrápím.

"Copak si tam dělal, Nixi?"

"Di do prdele!" Óóó, pán je drsnej jako šmirglpapír.

"Mileráda, předkloníš se?"

"Ty si kráva!"

Pak po mě ten idiot hodil kus salámu z jeho bagety, který skončil v otevřeném deníku. Takže teď mám přes polovinu stránky ohromnej mastnej flek. Fakt debil!

Právě jsem v davu zahlédla rozcuchanou černou hlavu, Potterovi už nejspíš dorazili

"Poppy, Nicholasi!" ozvalo se z davu... Tak už je to tady...