OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo - 12. kapitola

03.05.2010 (18:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 838×

2. září, 21:25

Pokoj

Cestou ze společenky jsem narazila na Remuse. Měl trošku rozcuchané vlasy a vypadal tak strašně sladce… Usmála jsem se na něj jako sluníčko a on si mě vůbec nevšiml a pokračoval v chůzi dál. To mě naštvalo, aspoň pozdravit mohl.

"Ahoj, Reme," zavolala jsem na něj. "Taky tě zdravím, to jsem ale ráda, že se ke mně tak hlásíš."

Otočil se a chvilku zmateně prohledával očima chodbu. Zdál se mi býti malinko mimo. Nakonec si mě všimnul, zamumlal si pod vousy (i když teda žádný neměl, to se jenom tak říká… né asi) něco, co znělo jako pozdrav. Ale klidně to mohlo být i "jahoda" nebo třeba "Blbá" nebo něco podobně z cesty. Pak se  otočil, chvilku jen tak stál a čuměl do blba, potom se znovu rozešel a pokračoval v cestě, jako by se nic nestalo. Chudák asi dostal pořádnou do palice něčím hodně tvrdým. Třeba cihlou… Ale nebuďme hned tak brutální.

S Bellou jsem se měla setkat u Velké síně, protože jsem pořád ještě nevěděla, kde je knihovna. Navrhovala jsem, že mě vyzvedneme před vchodem do Nebelvírské věže, ale z nějakého důvodu se to mezi studenty nedělá. Prý si studenti mezi sebou neříkají, kde mají vchody do kolejních prostor. Přijde mi to malinko pošahaný. Co bych mohla udělat, proplížit se v noci do Zmijozelu a všechny je tam povraždit? Nebo udělat Mrzimoru kanadu a všem jim nakreslit kočičky na nos? Nebo ukrást deníčky každé holce z Havraspáru? Trapný. Aspoň podle mě.

Cestou k Velké síni jsem narazila na spoustu neznámých lidí. Neznámí ale byli nejspíš jen pro mě - většina z nich mě zdravila, jako bychom bili nejlepší přátelé. A pak jsem narazila na Lily, bože ochraňuj mě.

"Ahoj, Poppy, kam to jdeš?"

"K Velké síni, tam se mám setkat s Bellou a ta mě zavede do knihovny."

Zrzka se zarazila. "Nemyslíš náhodou Bellatrix Blackovou?"

"Ano, myslím Bellatrix Blackovou. Co je na tom divnýho?" podivila jsem se.

Zrzavá se přiklonila blíž ke mě a málem už šeptala, když říkala: "Ale on je ze Zmi-jo-ze-lu."

"A má být?" To jsou tady všichni tak strašně přátelský, nebo se mi ta nenávist mezi Zmijozelem a Nebelvírem jenom zdá? Je to podobné jako na mojí mudlovský škole, do který jsem chodila. Roztleskávačky červeného týmu se nesnášely s roztleskávačkami modrého týmu. A když si jedna z červených sedla na oběd k modrým, všechny ostatní červené se s ní přestaly bavit. Je to tady nějak podobně? Nejspíš…

"Já jen že… Bellatrix Blacková není ta nejlepší společnost pro tebe."

"A to si myslíš proč?"

"Ona… je to zmijozelačka, co od ní čekáš?"

Pak jsem si vzpomněla na toho mastného kluka, se kterým dělala Lily lektvary. Nevšimla jsem si ho u nebelvírského stolu. Spíš mám pocit, že místo k červeným patří k zeleným. "A co ten tvůj kamarád z lektvarů, ten chodí do Nebelvíru?"

Ťala jsem nejspíš do živého. Lily se snažila ohradit. "Severus není takový, je na mě hodný…“

"Kecy v kleci, jeden zelenější než druhej. A teď, jestli ti to nevadí, půjdu navštívit svoji zelenou ale hodnou a moc milou kamarádku. Pořád lepší než červená semetrika. Au Revoir, mon chérrie." (pozn. aut.: nejsem si jistá, jestli je to správně napsaný a jsem moc líná to zjišťovat… tak mě omluvte) Pak jsem jí poslala vzdušnou pusu a šla dál.

Za jednu kraťounkou cestu jsem potkala dva magory a to jsem ještě nedošla do knihovny. Hezky nám to začíná. Jestli jsou všichni v Bradavicích takoví, nejspíš se půjdu dobrovolně oběsit na tkaničce od bot.

Bella už u Velké síně čekala.

"Promiň, jdu pozdě. Za to může ta zrzavá užvaněná kreatura ode mě z ložnice. Hrála si na kachnu Matyldu a měla plnou hubu chytrých keců."

Bella se ušklíbla. Tvářila se jako člověk, který našel na botě takovou tu nepříjemnou smradlavou věc. "Naše skvělá a všemi obdivovaná Lily Evansová. Jistě."

"Tak můžeme jít? Zeptala jsem se.

"Určitě," řekla Bella.

Snažila jsem se cestou chytit několika záchytných bodů, abych příště už trefila sama, ale můj orientační (ne)smysl mě opět nezklamal. Pamatuju si akorát, že se od Velké síně muselo jít doprava… Nebo doleva? Která strana to byla? Sakra, já už nevím… Asi si začnu kreslit nějakou mapku, tenhle hrad je větší než celý Dublin. Začínám se cítit trošku anti-klaustrofobicky.

"Jak to bylo s tvými rodiči?" zeptala se najednou Bella.

Moc jsem nechápala, na co se mě ptá, a nejspíš mi to šlo poznat v obličeji, protože se Bella hned pustila do vysvětlování.

"Víš,  na lektvarech jsi říkala, že tvůj otec byl jediný kouzelník v jejich rodině. Je to pravda?"

"Jo, proč bych to jinak říkala?"

Pokrčila rameny. "Nevím, možná abys od toho dědka měla pokoj."

Pořád mi to přišlo trochu divný. "Myslím, že nějaká jeho babička byla čarodějka, ale nejsem si jistá. On sám ji moc dobře neznal."

"A nemůžeš se ho zeptat?" Ptala se, jako by na tom záležel celý její život.

"Nemůžu," povzdechla jsem si. "Umřel, když mi bylo pět," řekla jsem a při vyslovování toho faktu mě pořád píchalo v břiše. Kdyby se od nás odstěhoval a já už ho nikdy neviděla, dokázala bych se s tím vypořádat po pár letech. Ale se smrtí se nevypořádáte nikdy…

Bella se možná malinko zastyděla. "To je mi líto. Promiň, že jsem tak vyzvídala."

"To je v pořádku, stalo se to před jedenácti lety. To je hodně dlouhá doba."

Chvilku bylo ticho, ale mě bylo jasné, že Bella s vyptáváním ještě zdaleka neskončila. A překvapivě jsem se nepletla.

"A co matka?"

"Ta ještě žije."

"Byla čarodějka?"

"Pořád ještě JE čarodějka."

"Jasně, promiň…“

Zase chvilka ticha. Vsadím se, že ne moc dlouhá. Tři, dva, jedna…

"Z jaké pocházela rodiny?" Výborně, načasování jsem odhadla skoro stoprocentně přesně.

"Smithovi jsou už po hodně dlouho generací čistokrevní kouzelníci. Teda, ne úplně čistokrevní… Protože hodně často si brali někoho, kdo je jediný kouzelník z jeho rodiny, jako mamka. Ale pokud vím, tak nemáme ze strany Smithových žádného mudlu. Vlastně jednoho jo - prastrýček Joe je moták. Ale možná je to tím, že je psychicky narušený. Když měla babička Smithová sedmdesáté narozeniny, tancoval na stole nahý, mával babiččinou hůlkou jako pomatenec a občas se mu podařilo vyšlehnout blesk a něco rozbít. Tenkrát jsem měla docela ošklivou popáleninu na levé ruce, doteď tam mám takovou skoro-polo-jizvu."

"Takže čistokrevná. Skoro…“ podotkla Bella.

"Proč, záleží snad na tom?"

Bellin obličej se rozzářil do úsměvu, kterému jsem tak úplně nevěřila. "Jasně, že na tom nesejde."

"Tak proč ses tak vyptávala?" nešlo mi to na mozek.

"Jen tak, abych toho o tobě víc zjistila. A jsme tady."

Ta knihovna byla ohromná, největší, co jsem kdy viděla. Ale trošinku zaprášená.

Mezi rty mi uniklo tiché: "Páááni."

Ze všech těch starých knížek byla cítit magie. Bylo to jako stát mezi stánky s cukrovou vatou, kdyby tedy kouzla voněla cukrovou vatou. Kouzla jsou spíš pocit. A ze všech knih, z každého svazku mě trochu mrazilo v zádech a brnělo v konečcích prstů. Dýchalo se trochu hůř, vzduch v knihovně připomínal ticho před bouřkou. Chvíli jsem nemohla dělat nic, zůstala jsem stát přimražená na prahu, neschopná pohybu.

"Páááni," zopakovala jsem.

"Jsi docela výřečná," řekla Bella. "Někdo ti ukradl slovník?"

"Ha, ha, ha." Znovu jsem se rozhlédla a ta magie píchala do očí. "Ty to necítíš?"

"Myslíš smrad pergamenu?" pousmála se Bells. "Jasně, cítím. Tak a teď půjdeme najít něco o věštění z čísel. Jestli nezačneme hned, strávíme tu zbytek života."

V tu chvíli mi došlo, že Bella asi nevnímá tu magii okolo. Ani nikdo jiný v knihovně se nechoval tak pošahaně jako já. Tak buď jsou všichni pokrytecký a strašně povrchní a nevšímaví… Nebo jsem pořádnej kus magora. Jo, jedno nebo druhý. Já bych byla spíš pro to první, ale pravda bude možná někde jinde.

"Počkej, nikam nechoď," zarazila jsem ji. "Chci něco zkusit."

Bella zvedla obočí. "A co, chceš si čuchnout, jestli tu odněkud neucítíš smrad Lexikonu umění čísti z čísel?"

"Ani nevíš, jak jsi blízko?"

Zavřela jsem oči. Částečně jsem čekala, že ta síla jen tak zmizí, když přestanu pohledem hypnotizovat knížky. Těsně vedle... Pocit bagru přejíždějícího mi po zádech ještě zesílil. Nějak jsem nevěděla, co mám dělat, tak jsem se zkusila nadechnout. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Zhluboka. Nic. Uvnitř mě bylo prázdno, až na malé chlupaté klubíčko kdesi vzadu v hlavě. Chytila jsem ho, vzala do dlaně a roztáhla přes celé moje já. Takhle napsaný to vyzní divně, ale najednou to nebyla magie okolo, ani magie uvnitř mě. JÁ jsem byla tou magií. A pak to zmizelo, jako chmýří z pampelišky. Ne, rychleji. Jako padající sklenička tříštící se na milion skleněných střípků tak malých, že je nejde pořádně uklidit.

Prudce jsem zalapala po dechu a zamrkala.

Bella se tvářila jako… jako... nevím. Asi jako někdo, kdo právě viděl mě, jak stojím v knihovně a lapám po dechu. Zcela bezdůvodně. "Na co si to hraješ, na tajemnou kněžku voodoo?"

"Promiň," špitla jsem. Připadala jsem si malinko trapně. "Pojďme najít ty knížky."

Bells se k tomu mému záseku už nevracela, ale po zbytek dne na mě koukala jako na psychicky narušenou osobu. Ne že bych jí to měla za zlé...

Nakonec jsem si kromě plánovaného Lexikonu umění čísti z čísel odnesla i Veškerá zákoutí číselné říše a Věštění z čísel pro začátečníky. Ten chudák, co ty názvy vymýšlel, musel být buď impotentní znuděnej panic, nebo psychopatický surovec vyžívající se v lámání lidských jazyků.

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo - 12. kapitola: