OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo - 14. kapitola

14.05.2010 (16:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 845×

3. září, 18:30

Pokoj

 Muhahahá, dnešek je úžasný.

Proč to?

U večeře jsem si vyčůraně dovolila umístit svůj zadeček hned vedle Remuse. Seděl tam chuděra sám a já opravdu nestálo o to, aby mu bylo smutno. Přeci jen, člověk je tvor společenský.

"Ahoj, já si sem sednu, jo?" řekla jsem. Žádný máš tu volno. Snad kouknu a vidím, že tam volno je. Tohle blbý ptaní jsem nikdy pořádně nepochopila.

"Jo jasně, je tu volno, jen si sedni," zabroukal Remus až potom, co jsem už seděla.

"Viděla jsem tě, jak si skvěle odrazil to kouzlo na obraně proti černý magii," řekla jsem jen tak aby řeč nestála. A pak taky z jednoho celkem zřejmého důvodu. Jediným klíček k srdci muže je neustálé utvrzování, že je nejdokonalejším tvorem na světě - to mi vždycky říkala babička.

"Ehm, dík," zamumlal pod nos a zrudnul. Proč vlastně lidi rudnou? Prostudovat!

"Fakt to bylo báječný. Já bych takhle rychle nikdy nestihla zareagovat," pochlebovala jsem dál.

Rem pokrčil rameny.

"Když už šestým rokem žiješ v přítomnosti Siriuse a Jamese, musíš se naučit reagovat rychle, nebo skončíš hlavou dolů."

"Hlavou dolů? To nechápu." Připadala jsem si trochu jako pablb. Jasně, Sirius ani James nejsou zrovna nejhubenější kluci, ale že by jen tak dokázali zvednout člověka nad hlavu? Asi ne…

"Ehm, takhle," řekl a ukázal ke dveřím. Dovnitř si to zrovna kráčeli vlci. Teda ne opravdivý vlci. My o vlku a vlk za dveřmi, takhle jsem to myslela. Sirius zrovna pošťuchoval toho černovlasého kluka ze Zmijozelu, co seděl na lektvary s Lily… Severus, jo!

Než jsem stačila pořádně mrknout, houpal se Severus za kotníky ve vzduchu, v obličeji rudej jako pivoňka a marně se snažil držet si hábit stáhnutý co nejvýš ke kolenům. Ehm, takhle chlupatý a vychrtlý nohy se jen tak nevidí…

Ale stejně mi ho bylo trošku líto. Když se k nám potom ti dva (Sirius a James - Zmijozelák a nakonec s hlasitým žuchnutím a za salvy smíchu pustili na zem), odřízli mě od Remuse, protože se nacpali mezi nás. A zrovna jsme si tak hezky povídali. Zabít oba je málo!!

Mimochodem, konečně jsem se dostala k tomu, abych vyzkoušela to kouzelné pero od Belly. Je sranda jen tak sedět a sledovat, jak se mi deníček píše sám. Takovýhle luxus bych si nechala líbit. Brk stíhá psát stejně rychle, jako mi to šrotuje v hlavě, to je skvělý. Asi bych měla Bells ještě jednou poděkovat, nebo ji třeba nakopat do prdele za to, jak byla dneska nevrlá.

Hej, počkej, tohle tam nepiš! Říkám ti nepiš to tam. Sakra škrtni to! Mám tě škrtnout já? Pomoc, splašil se mi brk! Jak se to vypíná?!?!? Kurník, má to nějakej čudlík nebo tak nějak. Jasně, něco vezmu do ruky a hned to rozbiju. I když tenhle přístroj jsem ani nemusela vzít do ruky.

To budeš psát ÚPLNĚ všechno, co mi profrčí hlavou? To si ze mě děláš prdel ne? A dost, tohle nechám reklamovat! A ty už sakra přestaň psát!!!!

3. září, 18:45

Pořád v pokoji

Ať žije propiska! Provolejte všichni osmdesátkrát sláva moderní propisce, která sice nešetří čas, ale rozhodně šetří moje nervy. Ten ďáblův vynález zvaný "kouzelný samopsací brk" už nikdy nevezmu do ruky. NIKDY! Leda až ho budu vyhazovat z okna. Vsadím se, že má hodně dobrou aerodynamiku, takže poletí mrtěěěěěě daleko. Za hory za doly, mé zlaté parohy…

3. září, 19:00

Ehm, že by v pokoji?

Zrzka se odebrala do knihovny a zbytek osazenstva pokoje je kdesi v pryču. Čas hodit očkem na ten divnej pergamen. Vytáhla jsem si svoji učebnici starodávných run a rukavice. Fakt už nepotřebuju další ránu od nějakýho počmáranýho kusu papíru! Co mě má co mlátit? No nemá…

Ozbrojená vším důležitým jsem se vrhla po pergamenu. Rozložila jsem ho na stůl. I přes rukavice jsem trochu cítila záchvěvy kouzel. Sakra, začínám se tý věci docela bát.

První znak hned na začátku vypadal trošku jako pokroucená osmička. Přísahám, že jsem nic takového ještě neviděla. Hledala jsem v učebnici, ale nenašla jsem ho tam. Jen jedna runa vypadala podobně. Bylo to něco mezi trojkou, osmičkou a nekonečnem a znamenalo to pozvání.

Druhý znak jsem poznala už napoprvé. Smrt. Ale myslím, že se není čeho bát. Vikingové nepovažovali smrt za nic zlého, pro ně to byla jen další část pouti, takže žádný stresy. Není se čeho bát. Jasně, vůbec ne. Sakra já mám strach!

Co mě ale zarazilo, byla třetí runa v hlavičce. Vypadala trošku, jako když letí moucha a narazí do čelního skla autobusu. Špatné přirovnání pro runu. Tak jinak - jako když je moucha zavolaná příliš silným přivolávacím kouzlem a napere to do zdi. O moc lepší to teda není.

Zkoušela jsem ji najít v učebnici, ale nebyla tam. Ani žádná podobná. Jestli jsem tu první nikdy v životě neviděla, tak nevím, co bych měla napsat o týhle. Jako by ji odněkud přivezli mimozemšťani.

Budu muset skočit do knihovny, poslední dobou jsem tam častějc než je zdrávo. Dá se umřít na překnihovnování? Jasně, leda hovno! Jé, já udělala slovní hříčku! No já jsem génius!

(pořád ještě) 3. září, 20:15

Už zase v pokoji

 Přinesla jsem si z knihovny sedm knížek. SEDM! Tolik knížek pohromadě jsem u sebe dobrovolně neměla ani nepamatuju. Něco se mnou musí být v nepořádku, možná bych si měla skočit na ošetřovnu. Ale až pak. Teď se musím vrhnout na tu divnou runu.

V první knížce jsem neuspěla.

3. září, 20:34

No kde asi

 V druhý taky ne.

3. září, 20:57

Až po lokti v knížkách

 Ve třetí to dopadlo nastejno!

21:25

V Nudilandu

Ve čtvrté jsem našla něco, co vypadalo jako lidská prdel. Vtipný, ale teď to fakt nepotřebuju.

3. září, 21.55

V prdeli…

Pátá knížka - nic.

Šestá knížka - nic.

Poslední knížka - nic!

Půjdu se oběsit! To není možný, aby ta runa neexistovala! Co si o sobě jako myslí. Možná, že když ji pořádně chytnu pod krkem a zmáčknu, tak ze sebe vysype, co je vlastně zač! Potvora jedna inkoustová. Stará! Zašedlá! Mrchááá!!!

Strávila jsem půlku dne nad knížkami a nevím nic! Připadám si malinko jako debil. Ale fakt jenom trošku!

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo - 14. kapitola: