OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo - 2. kapitola

No, tak jsme tady. Moje postřehy? Zaprvé - James je debil. Zadruhé - bydlí tu s nimi jakýsi Sirius a to je taky debil. Zatřetí - skvěle si rozumí s mým bráchou. Wow, jsem dobrá, prakticky celej dnešek jsem vypsala ve třech větách.

Takže to trochu rozvineme.

Když nás Potterovi zahlédli na letišti, začala velká akce vítání se. Nevěděla jsem ani, jak se jmenují, ale prý jim mám říkat teto a strejdo. Přijde mi to trošku ujetý, ale je to rozhodně příjmnější než pane Pottere a paní Potterová. Celkově to vypadá na sympatický lidi - teda až na ty dva retardní puberťáky.

Všichni jsme se naskládali do obyčejného auta, dokonce ani nebylo kouzlem zvetšené, takže ve finále jsem seděla vzadu uprostřed, po pravé ruce jsem měla bratra a po levé Jamese, kteří spolu debatili o famfrpálu a mě přitom okázale ignorovali. To by mi zas tak nevadilo, jenže Nix v nových rovnátkách prská na všechny v okruhu deseti metrů. Jenom jsem sama sebe litovala, že mám deštník schovaný až někde v kufru. Takže po nějakém čase stráveném v dešti jsem se celá vykoupaná konečně vykolébala z auta před takovým menším domem. Vypadal celkem sympaticky, bylo vidět, že je o něj dobře staráno. Panebože, teď se tady ještě začnu rozplývat nad krásně udržovanou zahrádkou plnou krásných orchideí, nebo co to tam vlastně roste za plevel. Radši trošku popojedeme...

Když jsme přijeli, padlo pár slov na uvítanou. Například: "Vítejte v Godrigově dole"... Takže je to důl a ne vůl. Škoda, vůl by byl originálnější.

Hned jak nás vyporoučeli z auta (přičemž Nixovi se tam někde zasekla tkanička od bot - upřímně netuším kde - a museli jsme ho odtamtud vyprostit s pomocí hrubé síly) spolu s kufry, který se vznášely pár centimetrů nad zemí jsme se nastěhovali do pokoje. Jo, není tu dost místností, takže musím svůj pokoj sdílet s mým milovaným bratříčkem, kterému nejspíš samou láskou ukopnu koule, vycpu je vatou a pověsím na vánoční stromeček. Říkala jsem si, proč sakra nemůže Nix bydlet u Jamese v pokoji, jenže tam bydlí Sirius. Ale to už zase předbíhám, měla bych se naučit taky někdy něco zaznamenat ve správný časový posloupnosti. Brali jsme to v angličtině, říká se tomu chronologická kompozice (jako když je to zapsaný podle času). Pokud se vracíme v čase zpátky, jedná se o retrospektivní kompozici. A odbočkám od děje se říká digrese...

Kufr jsem hodila na postel a mávla hůlkou, všechny potřebné věci (třeba kartáček na zuby a podobně) se mi vybalily a zbytek se zpátky úhledně poskládal. Nix to zkoušel taky. Všechno vystřelilo styl blesk. Do toho jeho pobeďárovanýho ksichtu mu narazil celý obsah jeho kufru a složilo ho to na zem. Když se mu podařilo se z té hromady bordelu vyhrabat, zůstaly mu na každém uchu vyset jedny šedivý sepraný trenky (má totiž příšerný klapáky). Začala jsem se tlemit tý jeho nešikovnosti, hodil po mě knížkou. Surovec! Hřbetem mi přerazil nos, ze kterýho se hned vyvalily potoky krve... Sice jsem si ho hned spravila, ale jak vyčisit ty fleky na tričku, to nemám šajnu. A zrovna tohle moje oblíbený. No jestli já s ním těch pět dní v jednom pokoji přežiju, tak to bude moje smrt. Moment, co to plácám??? (pozn. aut.: Když jsem po sobě tuhle kapitolu kontrolovala, musela jsem si předchozí větu přečíst 3x, než jsem to pochopila. A to jsem ji sama vymyslela, no to snad není možný, jak já jsem blbá)

No, hned po "vybalení" (v uvozovkách proto, že ta hromada šatstva, co tu zbyla po tom hloupějším z nás - pokud netipujete mě, tak jste na správné cestě - se nedá nazývat vybalením) nás Potterovi zavolali dolů na večeři na uvítanou. Brr, nemám ráda takový ceremoniály. Vždycky si připadám strašně trapně, když mi třeba spadne řízek do klína, což se stává docela často.

No a tam jsem vlastně zjistila, že nejsme jediní návštěvnící v tom domě.

"Poppy, Nicholasi, tohle je Sirius Black. Jamesův kamarád ze školy, bude teď taky chodit do šestého ročníku jako vy a teď tady s náma bude bydlet po zbytek prázdnin," stručně shrnula paní Potterová (proč já blbka se nezeptala předem mamky, jak se jmenují křestníma? Teď se budu buď muset naučit psát teta, nebo si brzo vypíšu propisku). Sirius vypadá... no přinejmenším fakt dobře. Ale takovej namachrovanej frajírek u mě nemá sebemenší šanci. Celou dobu na mě koukal těma svejma černejma kukadlama a tvářil se jako největší Cassanova. Tak jsem zkusila jeden trik, co fungoval už na všechny čumily. Předklonila jsem se a lokty se opřela o stůl, abych mu tak poskytla nerušený přímočarý pohled na má plně vyvinutá ňadra, zatímco jsem koukala kamsi na druhou stranu místnosti. Periferním viděním jsem zahlédla, že se chytil a očima se mi topil ve výstřihu. Následovala fáze dvě. Upřený pohled do očí, pomalu olíznout nejdřív horní a potom dolní ret a potom sklouznout očima do míst poklopce. Účinek se dostavil prakticky hned. Sirius si posunul židli blíž ke stolu a ruce složil do klína. No a taky trošku zrudnul. Chudák? Ani trochu! Pak po mě bůhví jak dlouho pokukoval, dokud jsem na něj nevyplázla jazyk.

Moc jsem neposlouchala, co se kolem mě děje a o čem tam spolu mluví, protože jsem a) musela dávat pozor, aby část mého jídla (mimochodem vynikajíího) neskončila na zemi a b) dávat si sakra majzla, abych se při pohledu na Siriuse nerozesmála na celý kolo. Taky jsem dávala pozor, jestli nezaslechnu svoje jméno jako znamení, že mám dávat pozor, ale víceménně se řešilo, jak se těšíme do Bradavic a většinu žvatlání obstaral Nix. Já se jenom občas mile usmála, pokývala hlavou nebo prohodila něco jako "Hm-mm," nebo "Taky si myslím."

No a jak jsem tak poslouchala/neposlouchala, málem by mi uniklo další jméno. "Remus přijede zítra na večír..."

Začala jsem dávat pozor. Další návštěva? No nazdar... to budeme všichni spát ve skříni, nebo co? Jo a nebo bude taky volno za komínem. Ovšem jestli je ten Remus co k čemu, možná bych se s ním mohla podlělit o svoji postel... Sakra, zmlkni, zmlkni mozku!

"Kdo je ten Remus?" zeptala se má maličkost.

Paní Potterová (TETA!!!) začala vysvětlovat. "Remus je další společný kamarád Jamese a Siriuse a zůstane tady s náma do konce prázdnin."

Hmm, společný kamarád. Takže další trotl do sbírky. Celkově se to tady hemží samejma debilama (ještě štěstí, že já se do tý ketagorie neřadím). Panebože! Jestli je celý osazenstvo Bradavic taky tak vymaštěný, tak si nejspíš uvážu šutr kolem krku a půjdu si zaplavat. A to tam mám vydržet do Vánoc? To jsem na sebe zvědavá, teda.

No a pak jsem se totálně přežraná odkolíbala sem do pokoje. Od tý doby se nestalo nic zajímavýho. Konečně tady teď mám trošku klidu, protože ty tři exoti se zdejchli někam ven. Úplně se najednou líp dejchá. Nikdo tady nekazí vzduch...

Ne! Teď jsem uslyšela bouchnout dveře! Ne!!!

Zezdola se ozvala salva smíchu (ehm, smíchu? spíš hýkání a kejhání - neklamná známka toho, že se blíží jedna zrzavá pohroma). Klid skončil, vážení!