05.02.2010 (18:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1265×
26. srpna, 12:40
v pokoji u Potterových
-
Ta noc byla... přinejmenším příšerná. I když to slovo vůbec nevystihuje, jak děsná byla. Jsem zvyklá na svůj klid. Jestli ještě jednou budu muset strávit noc v přítomnosti svého chrápajícího bratra, půjdu se dobrovolně zasebevraždit. Ne, počkat! Půjdu zasebevraždit jeho!!! Panebože, co to plácám? Jestli tenhle deník někdo najde, až mi bude padesát, tak si bude muset myslet, že jsem byla za mlada labilní osobou. Což nejsem, to musí bejt jasný každýmu, kdo mě zná. A komu to jasný není, ten ať si to vyřídí s mou pravou pěstí!
Ne, dobře. Už mlčím. Se svýmy 165 centimetry a padesáti kily bych jen tak někoho nepřeprala. Navíc ani nemám koho poslat, aby případný nepřátele zbil za mě. Bratra? Ten by skončil na chirurgii se zlomeninama všech končetin, i těch, který nemá.
Někdy kolem jedenáctý mi zazvonil mobil. Dobrá, je to možná trošku divný mít mobil, když vlastně patřím do kouzelnickýho světa... Ale protože jsem nikdy nechodila do Bradavic, našla jsem si kamarády jak mezi kouzelníky tak mezi mudly (i když mezi mudly o trošku víc). Byla to Jessi, moje sousedka. Vysvětlovala jsem jí, že tenhle rok musím kvůli srdeční chorobě jet do ozdravovny v Anglii, kde jsou mobily zakázané a navíc tam není signál, ale slíbila jsem jí, že jí budu psát dopisy. Ještě musím vymyslet, jak to udělám, protože pochybuju, že v Bradavicích seženu nějakou poštovní schránku. Chvilku jsem přemýšlela, že jí ten mobil nezvednu, abych si nemusela vymýšlet další lži, ale nakonec jsem přece jenom to zelené tlačítko stiskla.
"Haló?"
"Poppy, jsi tam? No to je dost, já už myslela, že mi to nevezmeš. Jakto, že nejsi doma? Já myslela, že do té ozdravovny nastupuješ až prvního?" zvedla to na konci do otázky.
"Povinná návštěva příbuzných v Anglii. Teď budu bydlet u nich a pak rovnou pofrčím do tý ozdravovny."
"Počkej, to jsou ti Potterovi, jak jsi o nich mluvila?"
"Jo, přesně ty."
"Nejsou to ti s tím pěkným synem?"
"Jo, přesně ty."
Pro upřesnění - James se na fotce líbil JESSI ne mně. Moji pozornost by takový zabržděný ucho neupoutalo. Nikdy.
"Hmm, tak ho pozdravuj."
"Jasně, budu." Já vím, sliby chyby. Ale pozdravovat ho teda rozhodně nebudu, protože to bych na něj musela promluvit. Tfujtajksl!
"A co, jací jsou? Na té fotce vypadali sympaticky."
"Ale jo, ujde to..."
Nebyla jsem zrovna sdělná a to jindy bývám podstatně ukecanější. Možná akorát nemám náladu bezstarostně si povídat, když už možná dneska v noci budu nucená spát na balkóně nebo v kadiboudě v rohu zahrady (poznámka: musím se jít kouknout, jestli tam nějaká je - jen tak informativně).
"Hmm, hele Jess - já už musím letět, slíbila jsem tetě, že jí pomůžu s obědem." Lež jako věž.
"Tak dobře, já ti zavolám jindy, jo?"
"Jasně, ahoj."
"Ahoj"
No a z toho je jasně vidět, že mé vztahy s okolím jsou nějaký narušený. Už ani se svou skoro nejlepší kamarádkou si nedokážu o ničem povídat. Za to určitě může Sirius a jeho rádoby svůdný pohled. Teď z toho mám trauma!
Od toho telefonátu jsem vlastně až do teď koukala do zdi a čekala, až bratr vypadne z pokoje, abych to sem všechno mohla napsat. Dávám si pozor aby nezjistil, že si píšu deník - zaprvý je to dost trapný, když je mi už šestnáct a zadruhý neznám žádný zaklínadlo, který by mu stoprocentně zabránilo si to všechno přečíst a následně roztroubit všem lidem, který znám. Nebylo by to nic příjemnýho...
Ovšem, teď mě něco napadlo. Naučím se francouzsky a budu si vést zápisky ce francouzštině. Jelikož je tupej jako... jako... Jako já nevím co. Prostě hodně tupej. No, jelikož je hrozně moc tupej, nedokázal by přečíst ani slovo, takže by nemohl nic troubit. Páni, já jsem geniální.
-
26. srpna, 18:20
na záchodě
-
No jo, nikde jinde není volno... V "mém" pokoji se producíruje debilní bratr a snaží se vybalit si aspoň ty základní věci, aniž by rozbil všechno v dosahu padesáti metrů. Obývák okupují teta se strejdou a jídelna je plná Siriuse, Jamese a Remuse... Ano, dlouho očekávaná návštěva přijela, Remus je tady... Tak abych to shrnula:
1. On je tak nááááádherný! Nemůžu uvěřit, jak může mít někdo tak krásný oči. Aaaaach! Já se asi rozpustím a zbyde po mě jenom loužička. On je neuvěřitelně úžasný!
2. Je hrozně nesmělý. Když mi podával ruku, strašně u toho rudnul a koukal mi někam nad levý rameno. Ale koukal těma svejma očima, tak mu to odpouštím.
3. Na tváři má docela velkou jizvu, zajímalo by mě z čeho. No ale ptát se ho nebudu, to bych vypadala jak největší šťoura. A to nemám zapotřebí. Ale ta jizva mu strašně sluší. Já mám jizvu na koleni, to jsem jako malá spadla z kola. Naši mi zakázali jezdit na štěrku, prý že bych mohla dostat smyk. Muselo se to ozkoušet, ne? Ale hlavní je, že mě ta jizva teda určitě tolik nesluší.
4. Jedinej, vážně jedinej z tý jejich úžasný skvadry je normální. A já si pomalu už myslela, že Bradavice budou plný namachrovanejch vygumovanejch impotentů s mým bratrem v čele.
A co je úplně nejlepší? Na dnešní večer nám teta naplánovala, že když už jsme tady (jako já a brácha), musíme poznat krásy Godrigova dolu se vším všudy. Takže donutila Jamese, aby nás tu
provedl a ukázal nám, co kde je. Nevím, co na takovým zapadákově může být zajímavýho - rozhodně nic, co bych v Dublinu nenašla. Ne moment, jedna věc tu přece jenom je. Banda tří slaboduchých puberťáků, co mají místo mozku vajíčko na měko a z čehož dva jsou moji příbuzní. No a ta dobrá nejlepší věc na tom? Půjde tam Remus... No a ve tmě se dá děla takových věcí... Ne, nejsem úchyl. A co třeba náhlé chytnutí za ruku se slovy "Co to bylo? Slyšeli jste to?" Potom si jakože všimnu, koho to držím za ruku. "Jééé, promiň" a nacvičené začervenání a sklopení očí.
Jestli se na to nechytne, tak jsem asi fialová mandarinka. Všichni se na to vždycky chytli. A to se nevytahuju, to je fakt...
Sakra, bouchání na dveře. "Vole, Siriusi, neser se s tím tolik!" hulákal James. A potom se tomu vtipu strašně smál, i když nebyl vůbec vtipnej. Vypadá to, že budu muset tuhle útulnou místnůstku opustit. Achjo, ani trocha klidu tady není. Takže ještě spláchnout (aby to nevypadalo, že jsem hovado, co nesplachuje) a najít si nějaké lepší místo. Asi půjdu prozkoumat tu kadiboudu.
Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo - 3. kapitola:
Poppy se zabydluje u Potterových a seznamuje se s Remusem, který se jí líbí podstatně víc než James a Sirius. V téhle kapitole má Poppy mobil, i když v době, do které ten příběh spadá, určitě ještě mobily nebyly (nebo aspoň nebyly běžné). Takže mi trochu promiňte, že míchám přítomnost a budoucnost. xoxo ___ Sasanka
Sdílet
Ach jo, je to dokonalé, to mi vždy spraví náladu...vždycky se na tvé povídky těším jak na smilování boží, protože je to dávkovač optimismu...a líbí se mi u tvůj styl, protože se nepřečte (myšleno tak, že si to mohu číst pořád dokola) a vždy najdu něco nového, čeho jsem si dříve nevšimla pro slzy smíchu.....pokračuj, pokračuj a pokračuj a jedno jak, protože to bude výborné
To je perfektní... 
bože můj! ona nám tady popisu technky bylení! v minulý eppzodě sváděla Siriuse a teD se vrhá na toho druhýho... jak jen se menuje? to je fuk... ale i tak... člověk se zasměje a ještě k tomu poučí
