OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo - 4. kapitola

Děkuju moc za pozitivní komentáře, které píšete :) A tady máte další díl, ve kterém se možná už malinko začíná něco dít, ale ten hlavní děj tu bude až za hodně dlouho. Toť ode mě vše XD xoxo ___ Sasanka

08.02.2010 (20:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1246×

26. srpna

Ehm... Pardon

27. srpna, 0:20

V pokoji u Potterových

-

Wow, to bylo něco! Ta chemie a noční obloha!! Ty hvězdy a ta chemie! No, dobře... Budu konkrétnější.

Před půl hodinou jsme se vrátili domů z večerní procházky Godrikových dolem (kterému se tímto omlouvám, že jsem ho kdy nazvala Godrikovým volem). Je to opravdu rozkošná vesnička. Napůl kouzelnická a napůl mudlovská - i když ta kouzelnická půlka je větší (kdyby to tak viděl můj matikář, toho by kleplo). Odešli jsme něco málo před osmou, to ještě bylo světlo a ta prohlídka spočívala v tom, že jsme jak trotlové rázovali tou pidivesničkou sem a tam a James občas prohodil - tohle je kostel (jakobysme to nepoznali), tohle je dům těch a těch (které stejně neznám) a podobně.

No a po nějakém čase se setmělo.

Našli jsme si takovou sympatickou lavičku. Ti čtyři burani si ji prakticky celou zabrali pro sebe. Sirius se spokojil s opěradlem a zbylí tři seděli "pod ním". Chvilku jsem tam stála a sledovala je, jestli třeba někoho nenapadne mi uvolnit fleka. Překvapivě nikoho z nich to netrklo. Tím líp pro mě.

Zpod řas (zatraceně hodně prodloužených maskarou) jsem koukla na Remuska a usmála jsem se. "Nikdo z vás neudělá dámě místo na sezení?" A když se nikdo k ničemu neměl, kecla jsem si Remusovi na klín. No co, bolely mě nohy! Vzala jsem si totiž ty úúúžasný botky na podpatku, ve kterých mám strášně dlouhý nohy (a taky v nich nejsem tak strašně zakrslá). Holt ty botičky nejsou stvořené na delší túry, budu si to pro příště pamatovat.

Hej, to jak Remus zrudnul - to bych přála vidět každýmu. Byl jako pivoňka nebo spíš jako rajče!

"Nevadí?" zeptala jsem se a zase zamrkala (skoro od těch řas šel vítr, vážně!)

"Ne-e" vykoktal ze sebe a zrudnul ještě víc (copak se sytá červená může ještě zesytit??? Ano, může. Rem je toho živým důkazem)

"A co teď?" optala jsem se, když už došla témata k hovoru. Podle cibulí na ruce mého bratra bylo něco kolem půl jedenácté, ale nejsem si jistá - byly to ručičkovky. Měla bych si začít zvykat, v Bradavicích asi těžko budou v každé učebně digitálky.

Všichni mlčeli, no s těma teda je zábava.

"Tak fajn, jdeme na hřbitov!" odpověděla jsem si sama, když byli ostatní tak staršně aktivní. Energeticky jsem seskočila z Remuse, protože kdybych to neudělala rychle, asi bych se začala bát a nakonec bych zůstala za lavičkou a strachy bych se div nepoto... Hmmm, někdo mi měl říct, že v podpatkách nemám skákat, ten asfalt na bradě dost bolel (resp. ta brada na asfaltu). A nikdo mě nechytil. Vážně, tahle skvadra je fakt na prd!

No a když jsem se posbírala ze země, šli jsme na ten hřbitov. Přiznávám, strašně jsem se bála, ale nikomu jsem nic neřekla, aby si ze mě nezačali utahovat. Jak těžké je postavení emancipované ženy v mužské společnosti...

Vrata od hřbitova vrzaly tak strašně, že se v baráku opodál rozsvítila světla, protože jsme jeho obyvatele nejspíš vzbudili.

"Klid," uklidnil mě James (A zase si u toho cuchal vlasy. Vážně si myslí, že mu to sluší?). "Tam bydlí jenom stará figidní Joylová. Je to mudla, ale strašně pověrčivá. Věří na duchy a kouzla, lidi si o ní myslí, že je blázen."

"A vážně tady straší?" zeptala jsem se, jenže to už jsem mrkala na Remuse.

Zase zrudnul, nejspíš právě překonal světový rekord v červenání.

"No," vložil se do toho James. Kdo se ho prosil o nějaké zapojení do rozhovoru? Všechno to kazí. "Někteří lidé to říkají, ale já bych tomu moc nedal. Většinu z těch údajných strašidelných výjevů máme na svědomí my a pak tady náš kolega Moony, že?"

Remus po něm hodil kámen, ale nestrefil se. Nejspíš to hodil naschvál vedle, přece nechce udělat kamarádovi bouli na hlavě, nebo tak něco.

"Hej, hej, hej... Brácha, klidni svý hormony. Nedělej si před dámou ostudu." počkádlil ho Sirius. Potom na mě zase hodil ten "smyslnej" a "neodolatelnej" kukuč (a já se málem poblinkala, jak si může tak strašně věřit?).

No ale zpátky na hřbitov. Byla vážně tma jako v prdeli (kdeže jsou ty časy, kdy jsem si říkala, že nebudu sprostá). Potom, co jsem si ho trošku prohlídla jsem se přestala bát. Žádné velké rodinné hrobky se sochami znetvořených příšer se nekonaly, prostě normální udržovaný hřbitov. Sem tam nějakej náhrobek s rozdroleným nápisem, ale jinak se všechno lesklo čistotou, někde plápolal ohýnek svíčky, voněly tam květiny (a já začínám být nechutně romantická a to se přece ke hřbitovu vůbec nehodí).

Chvilku jsme tam jen tak blbli. Hádali jsme se, kdo najde nejdebilnější jméno. Vyhrála jsem. Ta moje se jmenovala Gertruda Eximorona Brüggerová. Já se takhle jmenovat, nejspíš si hodím mašli. Ale je fakt, že žila v období první světový války. Třeba to tenkrát bylo normální.

Pak jsme tak různě posedávali po zemi a povídali si. Spíš kluci si povídali. James se chlubil tím, jak hraje famfrpál. To já umím taky a nevytahuju se. Docela mi to jde na pozici střelce. Párkrát jsem hrávala s dětma od mamčiny kamarádky, když jsme ještě jezdívali v létě stanovat. Ale všichni byli o dva roky mladší než já, takže třeba jsem ve skutečnosti úplný lempl.

"Bradavice mají svůj famfrpálový tým?" zeptala jsem se Jamese.

Všichni se začali smát. I Nix, který vůbec netušil o co jde. Smál se jen proto, že se smáli ostatní.

"Jasně, co tě nemá," vysvětloval James. "Každá kolej má svoje družstvo a vždycky se během roku hraje několik zápasů. Ta kolej, která potom celkově vyhrajem, dostane na konci roku pohár. A zatím jsme to pokaždé byli my!" Nafouknul se pýchou jako ta akvarijní rybka. Určitě víte, kterou myslím. Nafouknce se v případě ohrožení a vypadá potom jako ostnatý fotbalový míč. (pozn. aut.: Teď vás odkážu na animované filmy Hledá se Nemo nebo Příběh žraloka)

"Myslíš, že bych tam taky mohla chodit?" zeptala jsem se.

Demence mé vzdálené rodiny se potvrdila. "Myslíš na zápasy? Jasně, co tě nemá." (Moment, tuhle větu už jsem slyšela.) "Všichni tam chodí, vždycky se sleze celá škola a všichni mi fandí a skandují a tak."

Nádech, výdech. Chce to klid. Řekla jsem mu: "Víš, oceňuju tvou skromnost, ale jsou tu dvě věci, které bych ti ráda vytkla."

A on: "Jaké?" Fakt mu to nedošlo. Prostě výmaz.

Tak povídám: "Za prvé, ty lidi nepřišli aby fandili jenom TOBĚ. A za druhé jsem chtěla vědět, jestli bych mohla chodit famfrpál HRÁT. Chápeš? Rozůmíž ángliský?"

James a Sirius se začali smát jako dvě šestnáctiletý paka (což taky jsou).

"Ty bys chtěla hrát famfrpál?" smál se mi Sirius. "Ty?" Chacha a ještě jednou cha. Co je na tom vtipnýho? "Vždyť vážíš sotva 30 kilo i s postelí, jak tak na tebe koukám. Tebe by z toho koštěte smetli. Navíc, jsi HOLKA!!"

Tím se mě docela dost dotknul. Copak nežijeme v emancipovaném světě? Copak není postavení žen rovnoprávné? To vážně tolik záleží na tom, že nemám mezi nohama to... ehm?

Rozhodla jsem se dát mu najevo, že ačkoliv nenosím mozek v kalhotách, nemusím být zákonitě úplně levá. Sehla jsem se rychle k zemi a vzala jsem kámen, co se tam válel vedle hrobu slečny Gertrudy (doufám, že jí to nebude vadit). Mrskla jsem ho po Siriusovi přesně tak, aby mu proletěl kolem ucha.

"Tak, co. Připadá ti, že jsem na střelkyni moc holka? Nebo potřebuješ přesvědčit ještě jednou? Tentokrát bych se ti do toho ucha strefila."

"Klid, klid, ségra, dejchej z hluboka," žvanil bratr. Fakt mi ty jeho chytrý kecy chyběly. Tak jsem po něm taky jeden kámen hodila.

"Teda ale trefu máš dobrou," musel poznamenat James. "Hele, víš co? Až budeme v Bradavicích, tak si tě jednou vezmu na trénink a uvidíme, co se s tím bude dát dělat, oukej?"

"Dobře!" odsekla jsem a dál si ho nevšímala. Procházela jsem se po hřbitově, občas se u některého jména zasekla a přečetla si, co o něm píší.

"Ty jsi metamorfomág?" ozval se za mnou Siriusův hlas. Že si nedá pokoj.

"Ne. Nejsem. Proč se ptáš?"

Vzal mi do ruky culík. "Já jenom, že tady máš modrej pruh."

Docela jsem zazmatkovala, honem jsem mu vyrvala culík z ruky a začala ho zkoumat, jenže nic modrého tam nebylo. Pak jsem si všimla, jak se všichni čtyři válí smíchy po zemi.

"Ty vole, ségra, teď ses měla vidět." hulákal můj idiotský bratr.

Už jsem jich měla plný kecky. Tak jsem se zvedla a odešla. Dva metry před hřbitovní branou se mi zomil podpatek a já si dala na tlamu. Domů jsem musela jít naboso.

Fakt super.

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo - 4. kapitola:

To je skvělá kapča... ... kdy bude další???

Jé, děkuju moc za pochvaly (nějakým zázrakem se mi podařilo místo "pochvaly" napsat "pochvy"... Ale stihla jsem to opravit)XD Další díl by měl být hotový už dneska, takže někdy k večeru ho zveřejním :)

Ach jo Sirius a jeho ,,neodolatelný pohled´´.....musím uznat, že při této pasáži, jsem myslela na podobného playboye....ale zpět ke kritice.....samozřejmě je pozitivní, protože jinou si slečno hold nezasloužíš....opět jsem měla výtlem, opět jsem se sbírala z koberce a opět jsem utírala slzy....mám strach, že pokud budeš pokračovat v tomto tempu odvezou mě....ale co, za takovou povídku, mi to stojí....takže potlesk, podpora a přání dalšího dílku

YES!!! Sice to vždycky docela trvá, než sem přibude další, ale to čekání pokaždý stojí za to!!! Tleskám

Ten Nix:DDDDDDDDD!
A ten Siri :DDDDDDDDDDDDDDD
A Remus :DDDDDDDDDDDDDDDDD
A James (oj, to je macho) :DDDDDDDDDDDDDDDDDDDDDD
A (né, už jsem chtěla napsat LIs)no, stejně jsi nejlepší!

jjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjjooooooooooooooooooooooooo!!!!!!!!!!!!!

ha, tohle je supertaková praštěnka

Přidat komentář:

Nick:

Text: