Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Šestá kapitola je tu. Myslím, že je celkem povedená a už se tam alespoň náznakem něco děje. Druhá (a o poznání katastrofičtější) část výletu do Příčné ulice. Nechte si chutnat x) xoxo_Sasanka

15.02.2010 (19:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1208×

28. srpna, 12:30

v pokoji, v posteli

Nedokážu uvěřit, že jsem včera v tý kose nakonec fakt usnula. Bylo tam asi mínus milión stupňů a já stejně vytuhla. Nářez. Nejvíc mě štve, že jsem nastydla. Mám rýmičku, kašlíček a chrapůtek, tři nejzávažnější nemoci. Takže musím ležet v posteli jako nějaká lemra a nesmím vystrčit nos z pokoje. Strašně se bavím, skoro jako když jsem byla malá a mamka mě poprvé v životě vzala na pouť. Doteď si pamatuju ten růžový balónek do tvaru srdíčka, který mi tenkrát koupila. A taky to, jak se Nix pozvracel na lochnesce, protože se přecpal cukrovou vatou.

Teta mi každou chvilku nosí nahoru horký čaj s citrónem. Vždycky se říkalo, že Angličané jsou čajoví maniaci, ale že by až tolik? No, nestěžuju si, já mám čaj ráda, ale za dnešní dopoledne jsem ho vypila víc než za celé prázdniny dohromady. Může se umřít na přečajování? Jestli jo, tak jsem první adept!

James, Sirius, Remus a ten debil Nix půjdou odpoledne hrát famfrpál. Já bych hrozně ráda šla s nima! Život je taaaak nefér! Hlavně, že tam jde mé milované dvojče, když se to pako skoro neudrží na koštěti.

28. srpna, 13:20

v pokoji, překvapivě pořád v posteli

Teta mi donesla oběd až do postele. Ne, že bych měla něco proti, trocha luxusu a obskakování ještě nikoho nezabila (aspoň jsem o tom zatím neslyšela), ale já už vážně trpím nedostatkem aktivity. Nejsem z lidí, co by vydrželi v jednom kuse nic nedělat. Takže zatímco se tady budu nudit, můžu dopsat zbytek našeho veleúspěšného výletu na Zatáčecí ulici. Rozhodla jsem se ten název provizorně zkrátit, kdo by to chtěl pořád vypisovat?

Posledně jsem skončila jsem u koštěte.

Pak jsme se obtěžkáni tunou nakoupených věcí uchýlili do stínu slunečníku a skočili si na zmrzlinu. Prodával ji strašně sympatický chlapík, pořád se smál a nejspíš se s Potterovými znal, protože si spolu dost dlouho povídali. Potom teta a strejda řekli, že si ještě něco musí zařídit v bance a nechali mě smotnou a opuštěnou mezi třema debilama a jedním téměř normálním člověkem (jestli někdo uhodne, kdo je kdo, tak to není génius, ale jenom umí číst). Miluju dobrou společnost, to bych možná radši hrála po večerech kanastu s mojí tělocvikářkou (pozn. aut.: myslím, že jsem se zmiňovala, že Poppy chodila i do normální mudlovské školy), a to ji FAKT nemám ráda.

Většinou se předháněli, kdo viděl víc famfrpálových zápasů, kdo má víc kartiček se slavnými hráči a kdo létá na koštěti rychleji. Proč kluci pořád řeší jen famfrpál. Ve škole zase všichni kluci řešili fotbal. To je nějaká chlapská nemoc nebo co? I když... Holky ve škole zase pořád řešily módu, líčení a kluky. Taky nic moc záživného. Pak se nedivím, že si píšu deník, protože to je nejspíš jediná rozumná konverzace, kterou ve svém životě vedu. Bože, zachraň mě, a já už nikdy nevynechám nedělní mši. Bůh mě nevyslyšel, moji společníci se na místě nevypařili, takže do kostela nemusím! Chachá!

Zmrzlinu jsme celkem rychle dojedli a už nebylo co jíst. Sluníčko pražilo i přes slunečníky a začínalo mi být celkem vedro. Úplně jsem cítila kapky potu, jak mi stékají po zádech.

"Kdo mi skočí pro limonádu?" zeptala jsem se naivně. Nikdo se nezvedal, proč mě to překvapuje? Zvedla jsem se, že si pro ni teda dojdu sama, načež ke mě James vztáhl ruku se srpcem.

"Díky," řekla jsem uznale, protože jsem si myslela, že mi tu limonádu chce zaplatit.

Sirius se začal chectat jako papoušek, co spolykal koňskou dávku viagry. Fakt už jsem slyšela papouška po viagře! Byla to nehorázní prča, našli jsme ji u tříďase v šuplíku a o přestávce před studijkou z biologie, jsme tím nakrmili papouška v kabinetě. Zpět k Siriusovi. Když se konečně dochechtal, podalmi taky jeden srpec a řekl: "Mě taky jednu, prosím!" A dál se chechtal.

No, dobře. Předpokládat, že by se James nebo Sirius uchýlily k velkorysému, dokonce až galantnímu činu, jako je zaplacení pití dámě, bylo tak naivní, až to hraničí s demencí. Tak jsem od něj peníze vzala a nasupeně odešla pro pití.

"Tři limonády," nahlásila jsem tomu chlápkovi u obsluhy. Mezitím se už vystřídali a teď tu místo toho sympaťáka stálo nějaký uhrovitý ucho.

Ani nezvedl oči od čištění sklenic. "Citron, pomeranč, malina, borůvka, višeň, hroznový víno, tropická..."

"STOP!" zastavila jsem ho. "Prostě mi dejte tři citronový limonády. Děkuju."

Nekoukl se na mě, nic. Jenom doleštil sklenici, prohlédl si ji proti světlu, jestli tam náhodou není nějaká šmouha (vážně psychopat) a odložil ji mezi ostatní sklenice. Trvalo mu to skoro déle než koni pastva.

Asi za dvě století přede mě postavil tři citronové limonády a houkl: "Tři srpce!" Hodila jsem po něm požadovaný obnos a s hlavou vztyčenou odešla.

Moje nohy nikdy nebyly zrovna čtyřikrát stabilní. Občas se mi zdaří zakopnout jednou o druhou. A když mám v ruce tři skleničky s limonádou a na nohou sandálky s podpatkem (jiný než jsem měla na hřbitově - ty letěly do koše), šance o držkopád se zvětšuje. Já za to nemůžu! Pod nohy se mi připletl jezevčík, takovej ten pes, co vypadá jako klobása. Tohle byla sakra tlustá klobása, takhle vyžranýho psa jsem ještě v životě neviděla, vážně. Prostě jsem o něj zakopla, protože jsem měla co dělat, abych nevylila sklenice, takže jsem nezvládala sledovat terén.

Nakonec jsem naštěstí nespadla. Ale...

Polila jsem psa. Ten se oklepal a pocákal mě. Polila jsem jednu postarší paní, co jí ten pes nejspíš patřil a nalila jsem jí trochu pití i do zmrzlinového poháru. Zbytek limonády skončil Remusovi na hlavě a za tričkem. A pak troška na zemi.

"Jéééžiš, promiňte, já nerada!" začala jsem se omlouvat té paní a přitom se mi podařilo přišlápnout psa, který leknutím vystartoval a narazil do nohy stolu. Bohužel zrovna do toho stolu, u kterého seděla chudák paní. Její pohár se převrátíl a veškerý jeho obsah (původní - zmrzlina, i ten nově dodaný - limonáda) se jí vylil na sukni. V tu chvíli bych si nejradši nafackovala.

Paní se zvedla s pusou plnou nadávek adresovaných dnešní nevychované mládeži. "Pojď, Ferďánku," řekla svému obtloustlému čoklovi a odešla. I s tím flekem na sukni. Vypadala strašně vtipně. Musela jsem se začít smát, to jinak nešlo.

Takže ve finále jsem stála mezi stoly, chechtala jsem se jako maniak a po tvářích mi tekly slzy smíchu. Netrvalo dlouho a přidali se ke mě kluci. Po chvíli Se pochechtávala většina lidí a nakonec celá cukrárna vybuchla v nekontrolovatelný záchvat smíchu. Bylo to jako šířící se lavina.

Někdy mezi smíchem, chechotem a chihňáním ke mě přišel jeden kluk od vedlejšího stolu - docela kus - a v ruce nesl tři sklenice. Na tváři mu taky pohrával úsměv.

"Za to, že si mi zvedla náladu. A taky za to, že seš kočka," řekl a sklenice mi podal. Neobratně jsem je od něj vzala a sedla si ke svému stolu. Sirius a James se hned začali sápat po svých limonádách, ale jenom jsem na ně vyplázla jazyk. "Máte smůlu, chlapci," řekla jsem jim. "Když jsem se kvůli tomu zatracenýmu pití ztrapnila před celou Příčnou, tak si ho vypiju sama!"

To, že jsem pak měla po celý zbytek dne žaludek plný vody a žbluňkalo to v něm, jim říkat nebudu. Taky nemusí vědět všechno!

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování