OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo - 7. kapitola

24.02.2010 (20:00) • Sasanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1234×

29. sprna, 19:00

v kuchyni

Konečně zase po dlouhý době píšu u stolu. Dneska mě teta pustila z klece (neboli z pokoje) do volné přírody (neboli do kuchyně). Nejspíš uznala, že na nachlazení se většinou neumírá a proto není důvod mě držet v zajetí. Ale ven prý ještě nesmím, abych nezmeškala první dny školy, kdyby má obranyschopnost neudržela nátlak vnějších vlivů. Nekecám, vážně to řekla takhle. Sice je trochu šáhlá, ale já ji mám ráda. Je hezký vědět, že o vás má někdo starost.

Dneska jsem mluvila s mamkou. Má se fajn, našla si práci jako prodavačka v jednom fajnovým butiku na hlavní třídě a moc se jí tam líbí. A pozooor - Justin požádal mamku o ruku. Koukala jsem jako puk, když mi to říkala. Mluvily jsme spolu přes letax, takže jsem měla co dělat, abych ji radostí neobejmula. Strašně jí to přeju, Justin je správnej chlap. Jenom doufám, že až se teda vezmou, nebude po mě chtít, abych mu říkala tati. To bych přes srdce nepřenesla.

Jinak se dneska nic zajímavýho nestalo. Kromě toho, že všichni jako zběsilí balí, prý aby toho zítra a pozítří neměli tolik. Dva dny jsou totiž na zbalení málo. Stejně si ještě vzpomenou na milion dalších věcí, které s sebou musí mít. Já mám všechno srovnané v kufru, jenom tam ještě přihodím kartáček na zuby, hřeben a takové věci. To mi zabere maximálně deset minut a to počítám i sezení na Nixově kufru. Protože si asi neumí skládat oblečení, nebo já nevím co. Nikdy si ho nesloží, jenom ho naháže na hromady a pak se diví, že mu kufr nejde dopnout. Je to debil, já to říkám pořád, jenom mě nikdo neposlouchá.

Začínám být docela unavená, asi přece jenom nejsem tak úplně zdravá. Asi si půjdu na chvíli lehnout do postele. Ale ještě předtím musím povinně vipít hrnek čaje. Já z toho čaje jednoho krásného dne dostanu vyrážku, dneska je to už devátý hrnek! A začíná mě to lézt ven i ušima!

30. sprna, 15:30

možná je to trošku trapný, ale schovala jsem se do stromu

Nikde jinde není volno, dokonce i záchod je zarbanej každou chvilku. Včera prý bylo to maso k večeři nějaký divný, říkal brácha. Já nevím, nevečeřela jsem, nějak jsem neměla hlad ani chuť. Takže teď každých pár minut zahlédnu někoho, jak zběsile běží na záchod. Nevím, co konkrétně tam dělají a ani to vědět nechci. Doufám, že je to přejde hodně rychle. Když si představím ten trapas, až bude Nix schánět ve vlaku záchod... Ne, nepotřebuju vidět všechno, radši si sednu minimálně o 10 kupéček vedle. Nebo úplně nejlíp do jiného vagónu, tak. Páni, já jsem geniální...

30. srpna, 18:20

Jsem tak znuděná, že mě nezajímá kde

Bože, tady chcípnul pes. A já chcípnu taky. A hodně brzo. A všechny vás to bude strašně mrzet. A v závěti napíšu, že všechno odkazuji sobě. Tak a máte to, jste si mysleli, že se vám podaří mě unudit k smrti a já vám odkážu celé moje dědictví (zahrnující tunu oblečení, milión párů bot, dvacet galeonů a patnáct liber). Jenže to jste se šeredně přepočítali. Muhehe...

30. sprna, 22:50

v posteli

Už jsem mrtvá!

31. srpna, 9:00

v posteli

Pomoc, já se vzbudila. Nejsem mrtvá! Achjo, takhle mi zkazit celej den.... Ten pán nahoře na mě úplně kašle, pak na něj mám věřit.

Dneska to vidím na nudu, nudu, nudu, nudu, nudu, nudu, nudu, nudu, nudu...

31. sprna, 15:45

v kuchyni

Složila jsem básničku.

Je to tady nuda,

praskla mi podprda.

Unudím se k smrti,

něco tady smrdí.

Nix je velkej vůl,

zapíchnu do něj kůl.

Už nevím co psát,

tak jdu radši spát.

Já myslím, že bych za to měla dostat nobelovu cenu míru, nebo přinejmenším literární hodnotnou cenu. Když jsme u té literatury, četla jsem si dějiny Bradavic. A teda moc mě to nenadchlo. Děcka do kolejí tam rozděluje KLOBOUK? To nás rovnou může rozdělovat záchodový prkýnko. To je úroveň teda.

Autor: Sasanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všichni jste blázni, jen já jsem letadlo - 7. kapitola: