OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vstříc světlu - 2. díl

31.12.2010 (17:00) • Orino • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 576×

Díl – 2

Pád anděla

Po ránu mě vzbudily sluneční paprsky, které tiše objímali můj pokoj. Bylo mi divné, že mě nevzbudil Janetin ukřičený hlas. Po chvíli dumání mi došlo, že je sobota a žádná škola mi do života

nepoleze, alespoň pro dnešek. V duchu jsem vyjekla radostí a běžela do kuchyně. Snídaně tam na mne už čekala. Čerstvě udělané volské oko s houskou. Pustila jsem se do pochoutky. Po snídani jsem si lehla zpět do postele a válela se. Převalovala jsem se dlouho. Až někdy kolem deseti jsem se zase vyhrabala z pod peřin. Udělala jsem ranní hygienu a šla někoho najít. Prošla jsem byt dvakrát dokola, ale nikdo nebyl k nalezení. Janet byla nejspíš na nějakým srazu s přáteli, Dona v práci a Patrick (Janetin otec) byl na služební cestě v Německu, ze které se bude vracet až za měsíc. Všichni jsou fuč. To je bezva. Povzdychla jsem si, v tu ránu jsem si vzpoměla na místo, na kterém jsem byla včera, to skryté místo v parku, na kterém jsem poprvé potkala toho zvláštního kluka, Nicka. Je takový záhadný. Jeho oči jsou černé jak ta nejtemnější tma. To místo mě silně přitahovalo. Rozhodla jsem se, že tam půjdu hned po obědě. K obědu mám myslím... To co si ulovím, což znamená, že dnes jím někde venku. Do dvanácti jsem sledovala televizi, kanál o zvířatech. No sledovala, spíše u toho spala. Ve dvanáct jsem vyrazila do své oblíbené zapadlé restaurace jménem Night-Sky.

Jako obvykle tam bylo pět, šest lidí. Sedla jsem si ke stolku do rohu místnosti a pročítala si lístek s denní nabídkou. Už jsem uslyšela kroky mířící ke mně. Otočila jsem se a uviděla osobu nesoucí tác.

Když ke mně došla, zeptala se mě na objednávku a já ji slušně odpověděla. Po chvilce mi přinesla mnou objednaný nápoj. Kofolu! Po delší chvíli mi přinesla jídlo. Tortilu plnou kuřecího masa a špenátu. Mňam! Po jídle jsem zaplatila a odešla z restaurace. Rovnou jsem zamířila k mému oblíbenému parku. Oblíbenému? Byla jsem tam přeci jen jednou ne? Tse. Šla jsem zahloubaná ve svých myšlenkách, když v tu jsem se najednou objevila před mně už známou branou. Byla zavřená. Zvláštní, protože jsem zevnitř slyšela výskání malých dětí. Opřela jsem se tedy do ní a ta se s vrzáním otevřela. Za branou byl úplně stejný park, který jsem viděla včera. Hned jsem vykročila směrem k tomu vyjímečnému místu. Jenže, když jsem tam došla lavička byla rozlomená. Najednou se do mne vlil obrovský vztek. Zatnula jsem dlaň v pěst. Nevěděla jsem proč jsem najednou tak naštvaná. K té lavičce jsem přece neměla žádný zvláštní vztah nebo jo? Přešla jsem k rozbité lavičce a prsty jsem se dotkla jejích trosek. V tu chvíli mnou projelo děsivé temno. Vytřeštila jsem oči a rychle ruku odtáhla.

„Zvláštní, že?“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila. Ve stínech stromů stál neznámý muž v kápi. Byla jsem vyděšená.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se rozklepaným hlasem. Muž pomalu vystoupil ze stínu a sundal si kapuci, která odkryla mně známé plavé vlasy a uhlově černé oči.

„To jsi ty,“ oddychla jsem si a otočila se zpět na lavičku, něco mě k ní táhlo, ale přitom jsem z ní cítila něco zlého. Nick přistoupil k lavičce a dotkl se jí. Po chvíli z jeho dlaně vycházelo světlé zlatavé světlo a obalilo lavičku. Najednou se temno ztratilo někam do neznáma. Bylo to zvláštní.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se.

„To byla má aura. Očistil jsem toto místo od Černé aury,“ opověděl klidně. Očistil? Černá aura? A co ta kápě? Začíná se tu dít něco moc divnýho.

„Cože? Aura?“ vykoktala jsem ze sebe. Vypadalo to, že ignoroval moji otázku. Sednul si na trávu před lavičkou, opřel se o ruce a zadíval se do nebe.

„Posaď se... Podívej jak je to nebe krásné, čisté, mírumilovné. To nebe je všech.“ řekl zasněně bez toho, aby se na mne jen podíval. S malými obavami jsem se posadila vedle něj a zadívala se do nebe. Překvapivě mě to velice uklidnilo. Nebe je všech. Jsou to pravdivá slova. Otočil hlavu směrem ke mně. Zadívala jsem se mu do očí. Černočerné. Jeho oči se zapíchli do mých.

„Co kdybych ti teď řekl, že nejsi normální?“ optal se mě.

„Tak bych ti opověděla, že jseš divnej,“ odpověděla jsem upřímně. On se začal smát. Byl to upřímný smích. Takouvou reakci jsem nečekala. Můj překvapený výraz by o tom mohl vyprávět.

Když se dosmál pokračoval:

„Ty jsi zvláštní,“

„V čem?“ optala jsem se nevěřícně.

„V tvých očích. Zračí se v nich velice mocná aura. Můžeš být dost silná.“

„Cože?“ nechápala jsem o čem to mluví.

„Víš...“ začal. „... brzo budeš ve velkém nebezpečí je možné, že už dnes. Proto tě žádám vstup se semnou skrz Rudou bránu,“ požádal mě a prosebně mi hleděl do očí.

Nevěděla jsem co říct. Nevěděla jsem jestli mám věřit. Pak mne napadlo jestli tou Rudou bránou, nemyslí tu červenou světelnou stěnu?

„ Myslíš tu světelnou stěnu co se poslední dobou objevuje?“ zmateně jsem se mu podívala hlouběji do očí.

„Ano. Tyto jevy jsou výkyvy rovnováhy mezi Černou a Bílou aurou. Poslední dobou Černá převyšuje, takže hrozí, že se přenese i do tohoto světa. Proto musíš jít semnou a pomoct nám to zastavit a nadobro zničit zdroj Černé aury.“ vysvětlil. Byla jsem zmatená. Co mi to tu vykládá?

„Já ti nevěřím. To není možný. Je to divný.“ nevěděla jsem co dělat. Najednou mi to došlo. Tenhle týpek si tu ze mě dělá blázna. Jak se opovažuje?! Začala jsem se cítit jako idiot, jelikož jsem mu na to skoro skočila.

„Musíš mi věřit.“ ujišťoval mne vytrvale.

„Já ti věřím. A až projdeme tou tvojí Rudou bránou, tak najdeme pegasy a odletíme do hradu za sedmero horami, kde porazíme obrovského smrdutého trola. Z jeho masa potom uděláme hostinu pro celou zemi a prohlásíme se za krále a královnu. Budeme mít šest dětí, z toho tři kluky a dvě holky dvojčata. A budeme žít šťastně až na věky,“ vesele jsem dovyprávěla svoji vidinu mé budoucnosti a hlasitě se rozesmála. Podívala jsem se na Nicka. Čekala jsem, že se bude za břicho popadat se mnou, ale to jsem se zmílila, a to těžce. Nick mě krvelačně vraždil očima, až jsem se jeho pohledu lekla a rychle vyskočila na nohy.

„Co-o?“ vykoktala jsem zmateně a v duchu se modlila, aby jeho pohled polevil.

„Já si nedělám srandu!“ zahřměl jeho hlas.

„Já přece taky ne,“ zavtipkovala jsem bázlivě, přičemž jsem se už duševně připravovala na útěk do zaječích. Nickův pohled změkl. Hlasitě si povzdychl a za ruku mě znovu stáhnul na zelenkavou trávu.

„Poslouchej, vysvětli mi tedy, co jsem udělal s tou lavičkou,“ a podíval se na mě s očekáváním v očích.

„Nó, nějakej trik,“

„A jak jsem ho udělal?“ najednou mi začalo docházet, že jsem dnes byla svědkem něčeho né zrovna běžného.

„To nevim,“ přiznala jsem smířeně. Následovala dlouhá chvíle ticha, při které jsem přemýšlela o přítomné situaci a jak se z ní vykroutit. Nebylo mi příjemné, že teď oba mlčímě a on mě nechal vařit se ve vlastní šťávě.

„Okej, okej, co je to teda aura, pane Kouzelný?“ zeptala jsem se v naději, že se mi najednou vysměje, že jsem mu na to nakonec skočila. Nevysmál.

„To ti vysvětlím až budeme v Éadromu. Teď pojď prosím se mnou.“ podíval se na mne naléhavě, stoupl si a natáhnul ke mně ruku. Já ho chvíli sledovala, ale jeho vážnost neopadla. Rozpačitě jsem přijala jeho ruku a vstala.

„Nepouštěj se mne.“ pokynul a stisknul mou ruku silněji. Mnou se začali rozléhat obavy. Nick zvedl dlaň ruky směrem k obloze a zamumlal mně nesrozumitelná slova. Najednou se na obloze objevila světelná 'stěna' rudé barvy. Bylo to zvláštní. Cítila jsem z ní radost, mír a klid. Obavy se najednou ztratili do zakoutí mé duše. Svetelná 'stěna' se najednou zbarvila do ruda a ve prostřed se rozšiřovala stříbrná puklina. Když se otvor otevřel dost na to, aby se do něj vešla snad naše celá školní budova, vtáhnul nás do sebe. Vzlétli jsme.

„Drž se.“ zopakoval mi Nick. Pevněji jsem stiskla jeho ruku. Měla jsem upřímný strach. Podívala jsem se podemně. Byla jsem nejméně padesát metrů nad zemí. Vletěli jsme do pukliny. Chvíli jsme letěli stříbrnou 'chodbou' až jsme na konci uviděli zemi. Na první pohled vypadala úplně obyčejně. Lesy, hory, louky, jezera. Vše jsem spatřila z ohromné výšky. Za námi se puklina uzavřela, 'stěna' zpět zrudla a postupně uplně vybledla. Najednou jsme volně padali dolů. Z šoku jsem pustila Nickovu ruku což mě vyděsilo ještě víc, jelikož jsem se volným pádem řítila k tvrdé zemině. Nekřičela jsem strach, mi zablokoval hlas. Už jsem se viděla rozmáznutou na zemi, když mě najednou chytily nečí silné paže do náruče. Byl to Nick. Pomalu jsme se vznášeli k zemi. Podívala jsem se mu do tváře. Usmál se na mne, ale můj vystrašený pohled to nezměnilo. Najednou jsem si všimla něčeho velice zvláštního. Důvod proč jsme se pomalu vznášeli k zemi byl, že Nickovi ze zad vyrostly zlatá křídla. Neměla jsem ani sílu se zeptat, radeji jsem fandila, aby křídla najednou nepřestala fungovat.

Když jsme přistály na zem, postavil mě, pán Kouzelný s křídlama, na nohy. Byla jsem tak ráda, že cítím pevnou zem pod nohama. Byla jsem si jistá, že na tento pád v životě nezapomenu. Nepletla jsem se.

„Říkal jsem ti, aby si se mě držela. Jsi v pořádku?“ usmál se na mne.

„Jo... Promiň.“

„To nic.“

Najednou jeho křídla zmizela. Jakoby zarostla do jeho zad, když se však otočil ke mně zády, žádné díry v látce nebyly. Bylo to zvláštní, ale díky tomu jsem mu začínala věřit i neuvěřitelné. Takovéhle křídla člověk nevidí každý den, ne? Přistáli jsme na mýtince uprostřed lesa. Les i mýtinka vypadaly úplně obyčejně. Byla jsem zmatená. Co se teď bude dít? Jak se dostanu zpátky? Co po mně chce?

„Budeme muset jít lesem a ubytovat se ve vesnici za ním. Potom vyrazíme do domu mistra Greenyho, ale nejdříve tě naučím pár věcí,“ promluvil ke mne.

„Kdo je mistr Greeny?“ zeptala jsem se.

„No... To poznáš.“ odsekl a vstoupil do lesa. Chvíli jsem sledovala jeho mužná záda, skoro bych se i zasnila, jelikož jeho zjev nebyl vůbec špatný, klidně bych řekal, že je fakt sexy, když jsem si uvědomila, že už je docela daleko. Opravdu jsem nehodlala tu někde zůstat sama uprostřed lesa. Ještě by mě mohl sežrat nějakej lev s třema hlavama.

„Hej, počkej na mne!“ rozeběhla jsem se za ním.

Autor: Orino (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vstříc světlu - 2. díl: