Vstříc světlu - 3. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Další díl o osudu Tiamat... Doufám, že se vám to bude alespoň trochu líbit ;) ...

08.01.2011 (20:00) • Orino • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 834×

Díl – 3

Diego

Rychlým tempem jsme šli lesem. Nick šel první, já cupitala za ním. Kolem mne bylo plno neznámých rostlin. Mezi stromy jsem několikrát zahlédla mihnout se stín. Vždy jsem, ale usoudila, že se mi to jen zdálo. Když jsem, ale mezi stromy objevila zjizvená tvář mladé dívky, došlo mi, že asi opravdu blouzním. Přiběhla jsem k Nickovi a šla po jeho boku.

„Někdo tu je že?“ zašeptala jsem vystrašeně.

„Jo. V každém lese se potulují ztracené duše. Můžou být nebezpečné drž se blízko mne,“ vysvětlil mi. Řekněme, že mě opravdu neuklidnil.

„To znamená, že to jsou... jako mrtví?“ zeptala jsem se vylekaně.

„Jo.“

Šla jsem blízko Nicka jak jen to šlo. Byla jsem vystrašená. Dál jsem vnímala mihavé stíny mezi stromy. Vždy když jsem zahlídla nějakou tvář naplnila mne hrůza.

„Eeeeh,“ vyšlo ze mne potiché zakňučení při zahlídnutí několikáté mrtvé duše.

„Já tě ochráním,“ uklidňoval mne. Zhluboka jsem se nadechla. Už jsem se neohlížela kolem sebe, raději jsem pozorovala špičky svých bot. Pomalu jsem se uklidnila. Najednou mne do očí udeřil pichlavý sluneční svit. Vzhlédla jsem. Vyšli jsme z lesa. V duchu jsem se zaradovala. Na obzoru byla středně velká vesnice. Mohla být tak deset kilometrů daleko.

„Tumáš. Napí se,“podal mi láhev vody. Měla jsem děsivou žízeň. S vděčností jsem ji přijala a napila se.

„Děkuju,“ poděkovala jsem a vrátila mu láhev. Napil se taky a zase jsme vyrazily. Šli jsme mírným tempem.

„Proč jsem tady?“ zeptala jsem se. Plno věcí jsem stále nechápala.

„Abys nám pomohla,“ odpověděl prostě.

„A v čem?“ pokračovala jsem dál.

„Uvidíš,“ Chm ty za chvíli asi uvidíš. Odfrkla jsem si.

„Co mě budeš učit?“

„Jak vyvolat snového tvora a možná ještě pár základních věcí.“

„Snového tvora? Co je to?“

„Tak dobře poslouchej, vysvětlím ti to. Každý démon, člověk, elf nebo jiné stvoření je od narození spřízněn s jedním snovým tvorem. Je jen na tobě si ho vyvolat a použít a to tě budu muset naučit abychom mohli vyjet k mistru Greenymu,“ vysvětlil.

„Snový tvor? Jako zvíře?“ Doufala jsem v něco velkého třeba slona nebo mamuta, ale takové štěstí mít asi nebudu.

„To uvidíš až ho vyvoláš. Já mám například bílého tygra.“ usmál se na mne.

„Bílého tygra? Ale to, aby byl o něco vetší než je normální ne?“

„Jsou o mnoho vetší než jsi zvyklá,“ zasmál se potichu Nick.

„To bych chtěla vidět.“ sykla jsem nevěřícně.

„Jak si přeješ. Vlastně do vesnice můžem dojet na Diegovi“ zasmál se a přiložil dlaň k zemi. Zavřel oči a soustředil se. Zem pod dlaní zlatavě zazářila a před ním se zjevil asi třikrát větší bílý tygr než normálně. Vyjeveně jsem hleděla na tygra. Instiktivně ustoupila dva kroky dozadu.

„A sakra potvora velká!“ zaklela jsem nevěřícně. Nick přešel k tygrovi a začal ho drbat na zádech. Tygr verně předl.

„Ahoj kamaráde.“ pozdravil ozubené zvíře. Pozorovala jsem ty dva a nevěřícně kroutila hlavou.

„Pojď ho taky poňuchat ať ví, že jsi přítel. Přikývla jsem, ale neodhodlala jsem se k němu jen přiblížit, natož ho „poňuchat“.

„Notak jen se neboj. On nekouše,“ usmál se Nick sebevědomě a dál drbal přerostlou šelmu za uchem..

„Pravda. On rovnou ukousne.“ zavtipkovala jsem a nejistě se usmála. Udělala jsem krok směrem k Nickovi. Potom následoval trhaný druhý, třetí, čtvrtý, pátý... Až jsem nakonec stála u obří tygří hlavy. Nick se na mne povzbudivě usmál. Položila jsem ruku na tygří hřbet. Jeho srst byla překvapivě jemná. Začala jsem ho pomalu hladit. Nevypadalo to, že by mne vůbec vnímal. Oddychla jsem si a začala ho bez obav „ňuchat“. Najednou mě Nick vyzdvyhl a posadil na tygra. Vylekaně jsem vyjekla a panicky začala máchat rukma okolo sebe. To šelmička zjevně zaregistrovala a výhružně zavrčela. V tu ránu jsem seděla nehybně jako socha, jen studený pot mi stékal po tváři.

„V klidu,“ zasmál se Nick a vysedl za mne. Pokynul tygrovi a on se pomalu rozešel. Pozorně jsem sledovala tygrův každý pohyb. Když jsem si zvykla na jeho opakovaný krok, uvolnila jsem se. Nick to postřehl, pokynul tygrovi a ten se rozeběhl. Samozřejmě mě to zaskočilo a celou svou váhou jsem neovladatelně letěla na záda. Naštěstí tam byl Nick, o kterého jsem se opřela. Je se zasmál a pomohl mi znovu nabrat stabilitu.

Nejeli jsme dlouho a už se před náma tyčila mohutná brána a před ní muž oděný v lehké zbroji, který nás podezíravě sledoval. Nick slezl z Diega a pomohl mi seskočit. Poté krásného tvora odvolal.

„Žádám o povolení vstoupit,“ obrátil se k hlídači.

„Tvé jméno?“ zeptal se muž s nevěřícím pohledem.

„Nickolas Rispettoso a...“ odmlčel se a podíval se na mne prosebným pohledem.

„Tiamat Whisperwind.“ doplnila jsem ho a usmála se na vojáka. Najednou mě trklo, že vypravovat své jméno lidem, které neznám, na místě, které je mi blízké snad jen stejně zelenou trávou, je přinejmenším pošetilé a hloupé. Nakonec jsem to ale přece jen hodila za hlavu a zaposlouchala se do rozhovoru.

„Rispettoso? J-je mi p-potěše-šením V-vás potkat, pane. B-buďte vítáni.“ uklonil se muž a sledoval jak vcházíme skrz bránu. Jeho pohled byl pln strachu, respektu a úcty. Mě se drali na jazyk snad miliony otázek nakonec jsem vybrala tu, která by mohla objasnit nejvíce věcí.

„Proč byl takovej?“ otázala jsem se. Naneštěstí ze mě vypadla dřív, než jsem ji dokázala zformulovat do pochopitelnější formy.

„Jakej takovej?“ dělal nechápavýho. Takovou reakci jsem víc než čekala.

„Tak uctivý a slušný vůči tobě,“ osvětlila jsem smysl otázky.

„Hmm... To je kvůli mému jménu a rodu, ze kterého pocházím. Jednou ti to vysvětlím. Možná,“ poslední slovo zašeptal, že jsem ho stěží uslyšela. Ale já ho slyšela, sakra. Začal ve mně znovu bublat vztek, pracně jsem ho zahlanala.

„Hmm... To doufám,“ odfrkla jsem si a slastně se protáhla. Z té jízdy mi nepochopitelně ztuhly záda. Vesnička vypadala velmi starodávně jako za středověku, jen s odlišností oděvu lidí. Všichni měli prosté pláště s prostým zdobením různých barev a vzorů. Šli jsme rušnou uličkou do středu vesnice. Na konci ulice se nacházelo menší náměstí.

„Kde se chceš ubytovat?“ zeptal se mne Nick. Rozhlédla jsem se po rušném náměstí a ohodnotila podniky, které nabízeli ubytování. Všechni byli tak noblesní až se mi z toho udělalo mdlo.

„Nemůžem někam, kde to není až tak... Snobské?“ zeptala jsem se opatrně. Nick mě změřil nechápavým pohledem. Potom mě vzal za zápěstí a táhnul uličkami kamsi na kraj města. Když jsme se zastavili, Nick se na mně otočil a ďábelsky se usmál.

„Tak budem bydlet tady,“ a ukázal na polorozpadlý dřevěný dům, před nímž stála cedule se skoro seškrábaným nápisem: HOTEL U PADAJÍCÍ LABUTĚ – VÍTEJTE

Vešli jsme dovnitř. Naštěstí zevnitř budova vypadala o mnoho lépe než z venku a také jsem si tam připadala normálně. Nick se bavil s recepčním zatímco já se rozhlížela kolem. Byli tam zajímavé obrazy a sošky různých lidí a bájných bytostí. Z jednoho obrazu jsem však vycítila zvláštní auru. Nebyla stejná jako ta, co jsem ucítila z lavičky v parku a ani se nepodobala Nickově auře. Byla úplně jiná, taková světlá, andělská, přitažlivá a příjemně hřála. Na obraze byl bílý jednorožec běžíci po bělostných mracích, v pozadí byly vidět hvězdy. V rohu obrazu byly iniciáli, pravděpodobně malíře. M.J.G.

„Tio!“ sháněl se po mne Nick. Přeběhla jsem k němu a s poděkováním si od něho vzala klíč od svého pokoje. Pokoj číslo 19. Podle čísla usuzuji, že bude v prvním patře. Úvaha byla správná a pokoj jsem bez problémů nalezla. Nick měl pokoj hned naproti. Odemkla jsem pokoj a vešla, pronajmutý prostor byl cítit zatuchlinou, ale jinak byl vcelku útulný. Přešla jsem k oknu a otevřela ho dokořán. Okno směřovalo do ulice, kde bylo prakticky mrtvo. Opřela jsem se o okenní rám a zadívala se na blankytnou oblohu.. V tu chvíli mne napadlo jestli se vůbec ještě vrátím domů. Ta představa mne vyděsila. Představa, že už nikdy neuvidím Jane a její rodiče mi vháněla slzy do očí. Rychle jsem se začala uklidňovat, že je určitě ještě časem uvidím. Shrnula jsem situaci, ve které se teď nacházím. Jsem v neznámém světě plném neznámých věcí s neznámým pochybným člověkem, beze všeho, co mi je drahé. Svezla jsem se na kolena. Pomalu se mě zmocňovala zoufalost. Schoulila jsem se do klubíčka a vyděšeně přemýšlela nad budoucností. Vyrušilo mne až zaklepání na dveře. Vlastně jsem v duchu děkovala dotyčnému za vyrušení z mých úvah. Zvedla jsem se a otevřela dveře. Za nimi stál Nick. „Musím něco zařídit vrátím se k večeru. Nic nevyváděj. Kdyby se něco stalo, tak... No tak se schovej a doufej, že se brzy vrátím. Zatím,“ rozloučil se vesele a odešel. Otočila jsem oči v sloup a vpadla zpět do pokoje. Byla jsem k smrti unavená. Skočila jsem do postele a zachumlala se pod přikrývku, na chvíli jsem se cítila jako doma. Než jsem znovu upadla do mých depresivních myšlenek, jsem i přes hluk z ulice, usnula.

Autor: Orino (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování