Vstříc světlu - 4. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Díl – 4
Les ztracených duší

Z mého odpočinku mě probudil až Nickův hlas. Otevřela jsem oči a pohlédla jsem do jeho hlubokých černých očí. „Ahoj. Jsi v pohodě?“ usmál se na mne. „Jo jsem... "

17.01.2011 (15:00) • Orino • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 840×

Díl – 4
Les ztracených duší

Z mého odpočinku mě probudil až Nickův hlas. Otevřela jsem oči a pohlédla jsem do jeho hlubokých černých očích.
„Ahoj. Jsi v pohodě?“ usmál se na mne.
„Jo jsem... Proč se ptáš?“ vyděsila jsem se.
„Já jen tak, když člověk usne jen tak za denního světla,“ usmál se znovu. Pomalu ale jistě mě jeho úsměvy začínaly štvát. To jen úsměv sem a úsměv tam. Opravdu vyčerpávající.
„Proč se pořád usmíváš? Nebolí tě z toho už pusa?“ zeptala jsem se ho trochu podrážděně. Vypadalo to, že ho tato otázka poněkud zaskočila.
„No... Víš já zastávám názor, že úsměv je to nejhezčí co může člověk někomu dát,“ odpověděl mi s... Úsměvem.
„Aha,“ pípla jsem. V podstatě to je rozumné, každý člověk pořád může obdarovávat úsměvem, ale na to dneska mnoho lidí zapomíná. Vstala jsem a v koupelně, která byla spojena s pokojem, jsem si opláchla obličej. Za oknem už panovala tmavá uklidňující, chladná noc.
„Připrav se ještě dnes tě naučím jak vyvolat snového tvora. Buď za pět minut u recepce,“ oznámil a odešel.
„Bezva a jak se asi mám připravit hm?“ pronesla jsem ironicky a sedla na postel. Pečlivě jsem pozorovala hodiny na zdi přede mnou. Když na hodinách uběhlo pět minut vstala jsem a vyšla z pokoje.

Kdesi v Temnu
Tmou se rozléhaly duté kroky, které zanechávaly děsivou ozvěnu, šly pomalým tempem jako by se zdráhaly dojít do konce cesty. Avšak jednou konec přijít musel. Kroky ustaly a ozval se temný melodický hlas naplněn špetkou strachu.
„Jsem zpět můj pane a nesu vám špatné zprávy.“
„Cože? Jak se opovažuješ přinášet mi hořké zprávy v této důležité době?“ ozval se přímý, hrubý hlas, který vzbuzoval obrovský respekt.
„Moc se omlouvám, můj mistře, ale druhá strana byla rychlejší, odvedla ji. V této době ji už nejspíš připravuje. Vypadá to zle,“ opatrně popsal situaci.
„Aaaah, chápu... Ale toho můžem i značně využít. Najdi ji a sleduj ji. Za měsíc mi dones zprávy!“ přikázal hrubě.

V Gludiu
Když jsem došla k recepci, Nick tam na mne už čekal, jak jinak než s úsměvem. Budu si na to muset zvyknout, jinak to s ním nevydržím.
„Tak můžem?“ optal se, když jsem k němu došla.
„Hmm,“ zabručela jsem na souhlas. Vyšli jsme z hotelu a poté zamířili směrem k lesům za vesnící. Když jsme došli k lesu Nick se na mne otočil.
„Teď tě naučím použít tvou auru pro vyvolání tvého snového tvora. Až ho vyvoláš, tvůj tvor se objeví v nejbližším jeho přirozeným prostředí, což předpokládám bude nejspíš tento les. Ty se ho potom pokusíš najít. Nebudu ti lhát, bude to nebezpečné. Až najdeš svého tvora musíš ho přesvědčit o tom, že k sobě patříte. Hlavně nezapomeň, že jste spolu spojeni jak duševně tak i aurou.“ Po tomto proslovu mi hlavou bliklo jen: les, zvíře, nebezpečné. Tak je pochopitelné, že se mi do toho vůbec nechtělo, ale nechtěla jsem začít hysterčit, vlastně jsem ani nevěděla jak zareagovat, proto ze mne vypadlo jen: „Héé?“
Nick si po mém výroku jen povzdychl a dlaní otřel čelo.
„Postě tě teď naučím základy ovládání aury,“ usmál se - zase.
„A to chceš udělat jako jak?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Musíš se podívat do svého vnitřku... Zkus se ponořit sama do sebe. Tím vyvoláš auru na povrch tvého těla. Po nějaké době sama zjistíš i jak tu auru soustředit tam kam potřebuješ. To je potřeba pro dokázání věcí o kterých se ti ani nesnilo,“ vysvětlil a hodil po mě triumfní pohled. Já na něj jen hleděla a v hlavě si přehrávala jeho slova.
„Popravdě myslím, že ve svým „vnitřku“ nenajdu moc pěkné věci,“ ušklíbla jsem se, nacož Nick raději nereagoval.
Každopádně jsem zavřela oči a pokusila se o to. Po deseti minutách jsem otevřela oči a... Nic.
„Nejde to,“ oznámila jsem mu znuděně.
„Ale ono to půjde... Jen zkoušej dál. Budeš tu dokuď ti to nepůjde,“ usmál se na mne.
„Bezva... Tak to tu budem hóódně dlouho,“ pronesla jsme sarkasticky a započala další pokus.

Po necelé hodině neustálého zkoušení jsem ucítila zvláštní sílu ze vnitř sebe. Bylo to zvláštní jako by ve mně hořel plamen, který měl mrazivý základ a vařící konec. Držela jsem se toho pocitu a žila jen pro něj. Otevřela jsem oči. Na mém těle byla vrstva blikající rudě zbarvené aury.
„Nicku!“ zakřičela jsem a přede mnou se v tu ránu objevil usměvavý blonďák.
„Ááá vidím, že už ti to jde. Dál se soustřeďuj na tu auru a při tom zkus v hlavě zakřičet jak nejvíc to jde,“ poradil mi. Pokusila jsem se splnit jeho pokyny. Najednou aura zmizela a mě nesnesitelně začala bolet hlava. Svezla jsem se na kolena a rukama se opřela o zem.
„Au...“ konstatovala jsem svoji bolest.
„Dokázala si to. Tvůj snový tvor byl vyvolán. Teď musíš jít do lesa, najít ho a přesvědčit ho o vašem poutu. Tady máš krátký meč, dej si pozor na ztracené duše a divokou zvěř,“ oznámil mi a pomohl mi se zvednout.
„To si děláš srandu... Nedokážu se bránit a ty mě posíláš samotnou?“ vyjela jsem na něj rozladěně.
„Na divokou zvěř máš ten meč a ztracené duše odeženeš aurou. Stačí ji jenom vyvolat.“ usmál se na mě a zmizel. Nezbylo mi nic jiného, než jít bojovat o život do toho divného lesa. Sakra vždyť ani nevim, jaké zvíře můj snový tvor představuje. Náhle mě na Nicka přepadl obrovský vztek.
„Co si myslí nechat mě bez čehokoliv!“ zařvala jsem a cítila jak vztek pomalu ustopoval. Povzdechla jsem si a pomalu se vydala do lesa.

V hlavním paláci země Éadromu
„Vaše Výsosti, dostal jsem zprávu od prince. Přivedl ji do našeho světa. Hned jak se spojí se svým snovým tvorem, vyrazí k nám. Momentálně se nachází v Gludiu,“ předal zprávu posel.
„Výborně, řekněte to Greenymu,“ pokynul zdatný, starší muž sedící na zlatě zdobeném trůnu uprostřed obrovské, honostné haly.

V lese Ztracených duší
„Sakra! Au! Stupidita!“ klela jsem když jsem se zamotala do trní. Mé prosté oblečení bylo potrhané, a protože jsem si chytře vzala jen šortky, mé holé nohy byly plné krvavých škrábanců. Procházela jsem tmou. Svoji auru jsem se snažila mít pořád slabě vyvolanou, jenže mojí šikovností byla nestabilní a každou chvilku zmizela úplně. Opravdu jsem neměla chuť potkat se s nějakou duší tváří v tvář a už vůbec ne v takové tmě. Na mysl mi ihned padla vzpomínka na zjizvenou tvář mladé dívky, kterou jsem dnes viděla. Když si vzpomenu, že ještě dnes jsem jedla v NightSky. Je mi úzko. Neměla jsem nejmenší potuchy, jak svého snového tvora najdu, o to hůř jak ho vůbec poznám. Přes cestu mi předběhl bílý kůň.
„He? Kůň?... Že by...?“ uvažovala jsem nahlas a rozhodla se koně pronásledovat. Běžela jsem za koněm a sama sebe jsem překvapovala svojí hbitostí a rychlostí. Je sice pravda, že jsem v tělocviku byla vždycky nejlepší, ale teď jsem se cítila při běhu přirozeněji, lehčeji. Kůň najednou začal zrychlovat. Přidala jsem též a rychle oddechovala. Kůň zahřál a skočil z útesu a beze strachu padal na pevninu pod sebou. Nestihla jsem zastavit a spadla z kraje skály též. Vykřikla jsem. Nesmírnou rychlostí jsem se řítila k zemi. Bylo mi jasné, že takový pád nemůžu přežít. Přes oči mi rychle prolítla bílá šmouha. Něco mě zachytilo. Otevřela jsem oči. Ležela jsem na hřbetě bílého koně, kterého jsem pronásledovala. Teď měl ale dvě krásná, sněhově bílá křídla. Pomalu jsme se vznášeli k zemi. Když jsme přistáli, slezla jsem z koně nebo spíš pegase a uklonila se.
„Díky,“ zašeptala jsem tak, aby to slyšel.
„... Hlavně nezapomeň, že jste spolu spojeni jak duševně tak i vaší aurou...“ vybavila jsem si Nickova slova. Jestli je tohle můj snový tvor, tak by mohl reagovat na mojí auru. Vyvolala jsem ji nejsilněji jak sem dokázala. Pegas se na mne zaujatě podíval. Zahřál. Poté se jen bez zájmu otočil a odběhl do lesů. Podívala jsem se na tmavou oblohu posetou zlatými hvězdami. Vzpoměla jsem si na Nickovu auru. Byla tak noblesní. Tolik elegantní, že bych klidně věřila, že je to nějaký král. Sedla jsem si do trávy. Nacházela jsem se na louce uprostřed lesů. Šíleně mě bolely nohy. Byla jsem ospalá a unavená. Hlad mi lomcoval se žalůdkem. Seděla jsem a pozorovala oblohu.
„Nebe patří všem,“ zašeptala jsem do ticha. Zajímalo by mě co teď dělá Janet. Třeba se právě teď taky dívá na oblohu a myslí na mě, stejně jako já na ni. Povzdechla jsem si a položila se do trávy celá. Zanedlouho jsem usnula.