OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vstříc světlu - 6. díl

13.02.2011 (14:00) • Orino • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 958×

Díl – 6

Cesta

Otevřela jsem oči a zadívala se na čistou oblohu. Svítalo. Hned mě napadlo, co dělám venku? Ležela jsem na tlusté matraci pod dekou. Proč jsme se nevrátili do hotelu jsem nebyla sto pochopit.

„Ááá princezna se nám probudila,“ ušklíbl se na mě stařík s vyholenou hlavou a bílým vousem. Vstala jsem a podezíravě si ho měřila pohledem.

„A vy ste?“ optala jsem se.

„Melichar Julius Greeny děvenko. Určitě si o mě už slyšela a jestli ne, nevadí. Myslím, že spolu budeme mít ještě co dočinění,“ odpověděl aniž by se na mě podíval.

„Co tu chcete?“ zeptala jsem se ho podezíravým tónem. Náhle mě však vzal někdo za rameno a pošeptal mi. „Buď zdvořilá.. Přeslechla jsi snad jeho jméno?!“
Trochu jsem se zarazila. „Greeny!“ blesklo mi hlavou. Otočila jsem se a setkala se s Nickovými očima, které byly plné respektu. Bohužel ne vůči mně. Měli jsme se za ním vypravit. Proč je tedy tu? Podle Nickových zdvořilých frází k tomu dědulovi jsem usoudila, že ho silně respektuje, avšak mně nepřipadal ničím nadřízený nebo vážený kromě jeho stáří.

„Ale děvenko, copak ti tady Nick nevysvětlil, že já tě poučím o používání aury? Já zastanu post tvého mistra,“ vysvětlil mi pokojně a podíval se na mne pohledem plným očekávání. Raději jsem jeho pohled ignorovala a obrátila se na Nicka.

„Nicku, kde je Red? Je v pořádku?“ zeptala jsem se ho trochu otřeseným hlasem. Nick mi daroval chápavý úsměv a podal mi ruku, abych vstala.

„Tvůj snový tvor se přenesl do tebe, kde bude čekat dokuď ho nebudeš znovu potřebovat,“ vysvětlil mi. Prostorem kolem nás se najednou ozval prapodivný zvuk. Zčervenala jsem, když mi došlo, že to je kručení mého žalůdku. Rychle jsem si objala břicho, aby kručení ustalo a ztišilo se.

„Hohoho mám dojem, že se tvůj žalůdek dožaduje něčemu dobrému,“ vlezle pronesla nahlas svůj objev světlo odrážející kebule. Ten stařík mi byl vysoce nesympatický, plus mě rozčiloval vším co dělal. Shrňme si to jeden pěkně vypadající, nepochopitelně často se smějící blonďák a otravný, vlezly, ošklivý dědula, který má chuť hrát si na mého učitele. Myslím, že v tomto světě potkám jen samé zajímavé lidi. Náhle mě obejmul ohromný stesk po Jane. Co bych dala za to, aby tady mohla být též. Povzdychla jsem si.

„Tio, jdeme se někam najíst. Pojď rychle!“ křiknul na mne Nick. Když jsem je doběhla položil mi Nick na rameno ruku a chlácholivě se na mne jak jinak než usmál. Musím říct, že až uvidím tohoto člověka se mračit, budu se cítit jako Alenka ve světě divů. I když je pravda, že už bych se tak mohla nazývat teď. Vzpomněla jsem si na spacák a matraci, díky nimž jsem mohla pohodlně spát.

„Um... Co ta matrace s dekou?“ optala jsem se.

„Aaaah zapomněl jsem,“ projevil se děďula (opravdu ho nemůžu vystát) a luskl prsty. Matrace i se spacákem v tu ránu zmizeli.

„He?“ projevila jsem se pro změnu já a civěla na místo, kde se ještě před chvíli nacházely věci, ve kterých jsem spala. Po pár vteřinách snaživého mrkání, jsem usoudila, že se věci asi jentak nevrátí. Obrátila jsem se s pohledem nechápavosti na Nicka. Kdybych se právě teď vzbudila, ať už by to bylo kdekoli, vůbec by mi to nepřišlo nijak zvláštní. Všichni jsme moji reakci přešli mlčením a vyrazili do vesnice.

Zasedli jsme do pochybného podniku na kraji vesnice. Místnost voněla pečeným masem. Při ochutnání té vůně mi žalůdek začal vydávat 'líbezný' zpěv. Znovu jsem si objala břicho. Tentokrát spolu se zvuky, mnou zmítala bolestivá křeč. Konečně přišel číšník. Nick nám objednal. Vůbec jsem neměla páru co mi bude předloženo, ale momentálně mi bylo fuk co k jídlu dostanu. Hlavně, aby ho bylo hodně a bylo poživatelné. Po přibližné čtvrt hodině neustálých křečí a bručení. Přede mně postavili misku s hnědou omáčkou, ve které plavali modré a zelené kusy něčeho. Zběžně jsem prohlídla Nicka a dědulu, kteří se ládovali jak jen to šlo. Pokrčila jsem rameny. Vzala krajíc chleba a pustila se do jídla.

Třetí přidání mi už žalůdek uspokojilo a já šťastně vyběhla z podniku. Zmítala mnou radostná nálada.

V hlavním paláci Éadromu

Těžké dveře byli rozraženy a mile vypadající postarší muž vešel do honostné místnosti. Na hlavě měl železnou zdobenou korunu, která dokazovala, že právě on má v této zemi rozhodující slovo. Všichni v sále sedící u velkého hranatého se postavilo a králi se uctivě uklonili. Král vstřícně kývnul a posadí se do čela. V každém páru očí bylo vidět dychtivé očekávání.

„Všichni určitě tušíte, proč jsem svolal Radu. Je mi líto, ale zklamu vás. Nejsme zde, abychom znovu probírali války s Temnem, jsme tu, protože jsme nalezli dítě, které nám může pomoci. Její jméno je Tiamat. Právě je na cestě s mým synem a mistrem Greenym. Nejlepší bude, když ji neřekneme kdo je. Sir Nick si je vědom o důležitosti její nevědomosti,“ skončil král a podíval se po svých radních. V jejich tvářích se zračili různé názory. Najednou se mezo muži strhla hádka. Připomínalo to hádku malých dětí. Král se snažil trpělivě vyčkat. Po několika minutách mu došla trpělivost. Dlaní bouchl do stolu a okřiknul všechny radní. „Uvědomujete si, že se tu hádáte jak malý děti?! Jsme tu kvůli momentálně nejzávažnější věci a nejsme schopni se dohodnout!“

Muži se sarazili a začali po sobě vyděšeně pokukovat.

„Jako malý děti,“ povzdychnul si král.

V Gludiu

„Tio, vyrážíme!“

„Jo, už jdu.“ Vyvolala jsem Reda a vyhoupla se na něj. Nick to samé opakoval s Bleskem, s tím rozdílem, že za jeho záda vyskočil mistr Greeny. Velice blízce mi připomněl malýho skřeta. Uchechtla jsem se při té představě a vyjeli jsme.

Cesta byla... Nudná. Nikdo z nás zjevně neměl chuť si povídat, a protože jsme jeli krokem, cesta ubíhala pomaleji než film pro pamětníky. I když jsem neměla nejmenší chuť ani žádné zajimavé téma, přesto jsem zkusila započít rozhovor.

„Áááh, dneska je tak krásně.“ Nic. Jako kdybych nic neřekla. Odfrkla jsem si a započala pokus číslo dvě.

„Zajímalo by mě jestli je tady stejné počasí jako v mém světe.“ Nic. To mě ignorují? Začala jsem pomalu rudnou vztekem a hanbou, ale přesto jsem se pokusila ještě jednou.

„Je až moc velké vedro už by jsme tam mohli bejt ne?“ Nic! Ani na otázku mi nezareagují. Není možné, aby mě neslyšeli. Jedou hned vedle mne. Najednou mistr Greeny něco pošeptal Nickovi. Na jejich tváří se náhle objevil pobavený úšklebek. To mě dopálilo. Rudnutí dosáhlo hranice.

„Hééj! Určitě je vám jasný, že se snažím zavést rozhovor! Víte jaká je to nuda? Ještě, když jsou kolem jenom stromy, tráva, stromy, kameny, stromy, a ještě nesmím zapomenout na stromy! Já zešílím!“ ječela jsem a mlátila se do hlavy. Nakonec jsem se vyčerpaně svezla na Redovo hřbet. Vlk schovívavě zavrčel.

„Ještě ty se mi směj.“ V tu ránu Nick s mistrem Greenym vypukli v hlasitý smích.

„Promiň, jen jsme si z tebe trochu utahovali,“ usmál se Nick a čekal odezvu. Tůdle! Jsem oficiálně uražená, takže se s váma neba! Nick zřejmě pochopil mé počínání a dál nemluvil. Byli jsme zase tam kde jsme byli. Až na to, že i ta nejmenší chuť o pokoušení započatí rozhovoru zmizela.

„Jsme tu,“ oznámil dědula.

„Kde?“ nechápala jsem. Kolem byli jen stromy, kameny, stromy, tráva, stromy a ano změna velká skála. Podívala jsem se pátravě na skálu. Najdřív mě napadlo, že si ze mne zase chtějí střílet, ale potom mi v mysli cvaklo, že tady není nic normální. Tou skálou nejspíš povede tajný vchod někam. Když o tom tak přemýšlím, nikdo mi neřekl, kam to vlastně jedeme. Přesto jsem byla přesvědčena, že je skála vchod. Svižně jsem slezla z Reda a začla skálu všemožně ohmatávat a bouchat do ní. Nic se nedělo.

„Co to děláš?“ zeptal se pobaveně Nick. S leknutím jsem se otočila. Nejspíš tam žádnej vchod nebude. Co to teda dělám? Hledám jídlo? Dřevo? Ne, cokoli řeknu budu vypadat jako blázen.

„Ehm... Ééé... Jáá... Já kontroluji ty kameny... Aby nespadli,“ vymáčkla jsem ze sebe. Dědula se začal výšměšně smát. Nick se na mě usmál a pohladil mě po vlasech jako malou holku, co právě vyřkla obavu, že má pod postelí bubáky. Zakabonila jsem se a zhluboka vydechla.

„Dobře teda. Co tady hodláme dělat?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na Nicka.

„Přespíme tu, zítra nás čeká dlouhá cesta.“

„Skvělý,“ pronesla jsem ironicky a odvolala Reda. Přinesla jsem dřevo. Dědula s Nickem zatím připravili deky a skládací matračky ke spaní. Teda, abych byla přesná, Nick připravil. Najedli jsme se a zalehli. Před usnutím mi hlavou zase lítali myšlenky na Jane a na život s jedinou otravnou starostí, kterou byl Joe. S myšlenkou na Joea jsem raději rychle usnula.

Autor: Orino (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vstříc světlu - 6. díl: