OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vstříc světlu - Úvod + 1. díl

25.12.2010 (20:00) • Orino • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 790×

ÚVOD

„Hej, Tio, pojď sem honem,“ křičí na mne Jane. Podle hlasu usoudím, že je v obýváku a pospíchám za ní.

„Podívej,“ pokyne mi, když mne uvidí ve dveřích a hlavou hodí směrem k televizi. Zaposlouchám se do slov hlasatele sedícím za stolem.

„... tyto pozoruhodné jevy se objevily i na několika místech v Evropě a v Asii. Více se pro vás pokusil zjistit náš reportér v následující reportáži.“ Poté se na obrazovce objevila noční obloha, ta byla doprovázena slovy.

„Takto vypadá námi známé noční nebe a takhle vypadala noční obloha v Evropě, v Rusku.“

Na obrazovce se objevila noční obloha, přes níž byla částečně průhledná červená jakoby ''stěna''.

„Co to může být?“ zeptala se mě Jane. Já jen zakroutila hlavou na důkaz, že nemám tušení. Najednou jsem za tou ''stěnou'' zahlédla tmavé obrysy, které vzdáleně připomínaly lidské postavy.

„Vidíš to? Ty obrysy?“ zeptala jsem se.

„Co? Jaký obrysy?“ ptala se nechápavě Jane. To už ale pohled na červenou ''stěnu'' zmizel a místo toho se ozval zase reportér, který upozorňoval na neznámost tohoto jevu vzdáleně připomínající polarní zář. Já pořád v mysli viděla tu 'stěnu' a za ní neznámé obrysy. Je možné, že se mi to zdálo, přece není možné vidět něco co ostatní, že?

Díl - 1

Tiamat

Ráno jsem vstala tradičně na poslední chvíli. Pozdravila spolubydlící, umyla se, oblékla se a pak spolu s Jane vyrazila do školy. Jane chodí do devítky, já do osmičky. Takže jsme se na chodbě rozloučili a každá zapadla do své třídy.

„Jéé ahoj Tionko!“ pověsila se kolem mého krku Kelly hned po mém příchodu.

„Hm ahoj,“ pozdravila jsem, sundala ji a posadila se na své místo u okna. Vedle mne seděl Joe. Uřvaný, otravný, hloupý Joe.

„Nazdárek jakpak se dneska máme?“ objevil se mi před obličejem Joeův rozzářený úsměv. Hodila jsem na něj pohled nezájmu a odpověděla: „De to.“

Bylo na něm vidět, že chce pokračovat v ''konverzaci''. Už se nadechoval, že zas něco chytrého kvákne, když v tom zazvonilo. Díky bohu. Do třídy vešla učitelka a začala nám něco vysvětlovat. Já pozorovala oblohu.

Najednou mi na mysl skočil obrázek červené světelné ''stěny'' a neznámé obrysy za ní. Mou mysl ale náhle upoutaly houstnoucí tmavé mraky. Bude pršet, usmála jsem se.

„Tiamat Whisperwindová! Posloucháš mě?“ uslyšela jsem naštvaný hlas volající moje jméno.

„Eeh?“ otočila jsem hlavu směrem k tabuli.

„Tiamat, mohla by si nám konečně prozradit, kdy začala druhá světová válka?“ nasupěně zvýrazňovala každé slovo učitelka.

„1939 - myslím.“ a s nezájmem ve tváři jsem se zase otočila k oknu.

Po škole jsem se setkala s Jane a spolu jsme si to mířily domů.

„Tio, tak co?“ zeptala se mě s očekáváním Jane.

„Tak co, co?“ nechápala jsem.

„No přece co ten Joe.“ uculila se na mne.

„A co s ním.“

„No přece jak to s ním pokračuje.“

„Pokračuje?“ Nechápala jsem dál. Jane se náhle začala chichotat a mne to v tu ránu došlo.

„Hej, já s Joem nic nemám a ani nic mít nechci. Je to jen otravnej kluk s mozkem sedmiletýho prcka.“ vyjela jsem na ni.

„No jo, no jo. Já jenom, že si ke všem tak chladná. Najdi si nějaký nový přátele než jen mě.“

„Ty mi bohatě stačíš, nikoho nepotřebuju.“

„Jak myslíš.“ ukončila náš rozhovor Jane a mlčky jsme došly domů.

V obývacím pokoji nás uvítala Dona (Janeina matka) a připravila nám oběd na stůl. Po obědě se Jane vytratila na aerobic a já zůstala doma užírajíc se nudou. Takhle je to často. Jane někam vyrazí a já se nudím, takže se povětšinu času učím. Proto mám ve škole vynikající prospěch. Nuda začínala být nesnesitelná, tak sem si sedla za psací stůl a vyndala učebnici Dějepisu. Po nějaké chvilce se ve dveřích objevila Dona.

„To už se zase učíš?“ snažila se vypadat překvapeně.

„Hm.“

„A nechceš jít dnes třeba ven. Podívej jak je tam krásně jdi třeba do parku nebo tak něco.“

„Hmm.“

„Tak jo nutíš mě k tomu. Poroučim ti, abys vypadla ven a dřív než v sedm hodin se nevracej!“ poručila a měřila si mě přísným pohledem.

„Ach jo.“ vzdychla jsem a zvedla se od stolu.

Vchodové dveře se za mnou s hlasitým „buch“ zavřeli. Rozhlédla jsme se kolem sebe. Lidi, stromy, auta, nuda. Zhodnotila jsem situaci. Řešení této situace, že si jednoduše sednu před dvěře a počkám do sedmi, se zhroutilo jakmile jsem se podívala na hodinky.

„Čtyři hodiny... Sakra. Tři hodiny tady fakt tvrdnout nebudu!“ sykla jsem. Po chvíli dumání jsem se rozhodla, že nejlepší bude, vyrazit do parku.

Pomalu jsem se ploužila zaplněnými ulicemi na místo určení. Mířila jsem do parku kousek od naší školy, neboť byl nejdál a cesta k němu mi zabrala nejvíc času. Při cestě jsem se koukala za výlohy obchodů - nic zajímavého. Do parku to bylo už jen přes silnici. Zdi co ohraničovaly park byly čistě bíle místama pokreslené graffity. Vešla jsem umělecky vytvarovanou bránou a naskytl se mi pohled krásně udržovaného parku. No je pravda, že jsem tu nikdy nebyla, ale tohle jsem opravdu nečekala.

Zhluboka jsem se nadechla a udělala krok vpřed. Park byl plný listnatých, místy jehličnatých stromů. Dalo se tam najít několik mýtinek, které byly obsazeny teenagerama hrající fresbee nebo polehávající na dece. Procházela jsem se dál až jsem uviděla dobře skrytou lavičku na menším kopci. Když jsem k ní přišla, usoudila jsem, že sem moc lidí nechodí. To mi plně vyhovovalo. Lehla jsem si na lavičku a pozorovala oblohu lemující listnatými větvemi. Podívala jsem se na hodinky. Pět. Ještě dvě hoďky. Po málé chvilce jsem usnula.

„Jé ahoj... Co tady děláš? Teda sem moc lidí nechodí, vlastně sem chodim jen já.“ probudil mě přijemný veselý hlas.

„Um cože?“ zamžourala jsem. Posadila jsem se a pořádně si prohlédla přicházejícího. Byl to na první pohled obyčejný kluk. Blonďaté delší vlasy sportovní postava a příjemný úsměv, ale jeho oči byly uhlově černé s bojovým, ohnivým pohledem.

„No jen mě překvapilo, že tu někdo je. Můžu si přisednout?“ otázal se.

„Jo... Klidně.“ odpověděla jsem a on si přisedl. Ruce si dal za hlavu a pozoroval oblohu. Chvíli jsme mlčky seděli.

„Krása co? Tohle místo.“ přerušil ticho.

„Jo... Klid.“ přitakala sem. Potom bylo zase chvíli ticho oba jsme byli zaujati modrou oblohou a bílými mraky plující na ni.

„Hele, jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se a zadíval se mi do očí.

„Tia.“ opověděla jsem. Byla jsem zvědavá na jeho, ale nezeptala jsem se.

„Hezký. Já jsem Nick.“ usmál se.

„Nick... Hm, obvyklý.“ usoudila jsem a měla jsem pravdu.

„Si upřímná.“

„Hm.“ Pak bylo zase ticho. Po nemalé chvíli zase promluvil.

„Chodíš sem často?“ zeptal se.

„Proč? Vadim tu?“

„Ne to ne jen si neobvyklá.“

„Cože? Normální holka černé vlasy, zelené oči. Nic na mě divnýho není... Aspoň doufám, když se tak moc snažím být nenápadná.“ vychrlila jsem ze sebe.

„Jo jasně, ale tvé oči jsou opravdu moc sytě zelené... Chodíš sem teda často?“ optal se znovu a já nevěděla jestli to byl kompliment nebo urážka. Radši jsem to dál neřešila

„No jsem tu poprvé.“ řekla jsem po pravdě.

„Tak zejtra určitě přijď. Jako dneska.“

„Hmm... možná.“ Najednou mi zazvonil mobil. Zvedla jsem ho.

„Prosím?“

„Kde jsi? Už se stmívá! Měla jsem strach proč si nezavolala.“

„To je tak pozdě?“ Kouknu na hodinky a opravdu. Bylo půl devátý.

„Jo tak já už jdu.“ Položila jsem mobil, stoupla si a protáhla si záda.

„Tak já jdu. Měj se.“ rozloučila jsem se.

„Tak ahoj... Tio. Uvidíme se zejtra.“ mrknul na mě.

„Jo, možná.“ a odešla jsem.

Kdesi v Temnu

„Myslím, že jsem ji našel.“ ozval se melodický mužský hlas.

„Výborně! Zahájíme akci.“ zahřměl jiný, děsivý hlas.

Autor: Orino (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vstříc světlu - Úvod + 1. díl: