Využívat smrt se nevyplácí 2. Nikam nepůjdu • OurStories.cz ~ naše povídky

Další díl. Elena navštíví nemocnici.

23.05.2010 (17:00) • MaiQa • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1060×

2. Nikam nepůjdu

Temnota se začala odtahovat a já otevřela oči. Začínalo se stmívat a jakmile jsem se podívala na mobil, uviděla jsem spousty zameškaných hovorů od mamky. Měla jsem hodně napuchlou ruku a bylo mi, jako by mi na břichu, tancovali kankán obrové. S obtížemi jsem si stoupla a po napsání smsky mámě, se vydala na autobus. Ten přijel ihned, sedla jsem si dozadu a zkoušela si nevšímat těch lítostivých pohledů lidí, kteří seděli přede mnou. Dívala jsem se z okna a modlila se, pro co nejbližší setkání s mojí postelí. Autobus konečně zastavil, tam kde bydlím a tak jsem vystoupila. Mohla jsem jen doufat, že matka někam odešla. Otevřela jsem skoro neslyšně dveře a vklouzla do domu. Otočila jsem se a málem dostala infarkt. Jako bůh pomsty, stála uprostřed chodby matka.

„Kdo jsi byla?“ zeptala se. „Volala jsem ti.“

„Byla jsem venku,“ zalhala jsem a vydala se do pokoje.

„Co se ti stalo?“ vykřikla vyděšeně. Musela zahlédnout moji viditelně napuchlou ruku.

„Upadla jsem,“ řekla jsem jak nejlhostejněji bylo v mích silách. Neuvěřila mi.

„Jedeme do nemocnice,“ rozhodla.

„To není nutné,“ vyhrkla jsem vyděšeně.

„Je, jedeme,“ řekla a já se musela chtě nechtě podřídit. Se svěšenými rameny jsem vyšla před dům a čekala až máma vyjde. Trvalo ji to dvě minuty a aniž by se na mě podívala se poté vydala do garáže. Nastartovala naše starší, ovšem stále funkční autíčko a vyjela. Nastoupila jsem, připoutala se a poté jsme vyjely. Pozorovala jsem noční Brno a z těch světel všude okolo, se mi začalo dělat špatně. Raději jsem začala pohledem provrtávat sedačku přede mnou. Zastavily jsme co nejblíže nemocnici a vydaly se dovnitř. Chvíli jsme v hale čekaly a poté nás poslali na chirurgii. Tam nás po půl hodině zavolala sestřička.

„Máte ji zlomenou,“ řekl po půl hodině čekání na rentgen a desetiminutovém čekání až přijdeme zase na řadu tady, doktor. Vážně? Toho jsem si nevšimla.

„Neporouchal se vám náhodou rentgen? Mě ruka nebolí,“ zkusila jsem se vyvlíknout z přicházejícího obvazování ruky.

„Rentgen se nám opravdu neporouchal. Říkáte že vás ruka nebolí?“ zeptal se zvědavě. Zakývala jsem hlavou. Bolela, ale to jsem jim přiznávat nehodlala.

„Možná by jsme vás mohli poslat na nový rentgen, ale i já poznám že nám asi lžete. Pokud ovšem opravdu chcete, tak vám napíši novou žádanku,“ pokrčil rameny.

Povzdychla jsem si.

„Dobrá tedy. Kam si mám jít na obvázání?“ vzdala jsem se a po ukázání směru se vydala k příslušným dveřím. Obrovský nápis na nich hlásal SÁDROVNA. Jak nepředvídatelné. Za mnou tiše cupitala matka a já cítila její káravý pohled v zádech. Nedělala mi to dobře. Komu by se taky líbilo cítit v zádech probodávající pohled? Zachvěla jsem se. Vešla jsem urychleně dovnitř a sedla si na židly.

„Tak jste tady zase,“ usmála se na mě postarší paní. Pokaždé když jsem si něco zlomila, tak ona mi dávala obvazy a poté i sádru. Vždy jsme si dobře popovídaly.

„Zase jste spadla ze schodů?“ zeptala se kázavým hlasem. Musela vědět, že si to jen vymýšlím, ale v ničem se nerejpala.

„Ve zlosti jsem uhodila rukou do zdi a zlomila si ji,“ usmála jsem se a nenuceně ji odpověděla. Už nic neřekla, raději mi začala obvazovat ruku. Za chvíli bylo hotovo.

„Za dva dny jdete na sádrování?“ zeptala se. Přikývla jsem.

„Tak to se uvidíme,“ usmála se a propustila mě. Před sádrovnou na mě čekala matka a aniž bych se na ni podívala, vydala jsem před nemocnici a nastoupila do auta.

Autor: MaiQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování