Vyvolení - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak vám sem dávám první kapitolu... doufám, že se bude líbit a prosím o komentáře!

04.08.2009 (19:00) • Lillith • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1306×

Rozlučkový ples

„Pane Grayi, dneska vám to ale neobvykle sluší,“ prohlásila postarší paní s velice složitým účesem a velmi draze vypadajícími šaty.

„Děkuji,“ odpověděl mladík. Lady Smithová, i když se snažila vypadat alespoň na třicet, měla dost šedin, které se snažila skrývat klobouky, a její staré klouby se bolestivě ozývaly při každém kroku, ale i tak dokázala ocenit krásu. Slovo „sluší“ ovšem bylo nedostačující. Dorian Gray byl neobyčejně hezký. Trochu delší černé vlasy, které mu nedbale padaly do čokoládových očí. Jeho úsměv roztál i to nejledovější srdce v místnosti a každá slečna i paní s ním chtěla dnes večer tančit. On si ovšem mohl vybírat. A vybíral si pozorně.

I když by měl mezi přítomnými pány působit nevoli, jeho osobní kouzlo působilo i na ně a nedokázali se na něj zlobit moc dlouho. Jejich zlost přešla hned, jak jejich manželku, milenku nebo dceru vrátil zpět na místo, laškovně se usmál na ni a omluvně na něj.

Protancoval už půl večera, a proto si teď uvolněně opřel o stěnu a popíjel šampaňské. Jednu ruku zastrčenou v kapse u kalhot a pohledem prohledával místnost, kdo by mohl být jeho další oběť. Zrovna kolem něj prošla slečna Gravesová i se svým snoubencem. Slečna se plaše usmála a její snoubenec se jen obdivně koukal. Každý muž v místnosti by dal cokoliv, aby mohl vypadat jako Dorian. A přece Dorianovi to nebylo dost. Anglické ženy byly krásné, to ano, ale jemu to nestačilo. Chtěl někoho dokonalého. Najednou se ozvalo tříštění skla a křik.

„Au,“ ozvalo se z toho místa a Dorian stočil tím směrem svůj pohled. Jedna z dam právě tak snažila upoutat Dorianovu pozornost až rozbila skleničku s vínem. „Ještě, že jsem dnes už jedl,“ řekl si v duchu a ušklíbl se nad představou, co by říkala místní smetánka, kdybych se tu na ni teď vrhl a zakousl bych se jí do hrdla.

Vrátil se zpátky do své pohodlné polohy a dál sledoval lidi kolem. Měl rád, když věděl, že může lidi ovládat. Cokoliv jim řekne, to udělají. Bylo to už bezmála třicet let, co poprvé svoji „moc“ zjistil, ale jemu to připadalo jako nic. Od té doby, co se probudil u lorda Wottona, věděl, že se něco změnilo. Nebyla to jenom ta neustálá žízeň a jeho schopnost působit na lidi kolem sebe téměř božsky. Jeho smysly, krásná nestárnoucí tvář, síla, rychlost,…Lidé by si začali šuškat, že na svých skoro padesát let, vypadá až moc dobře, proto se hodně stěhoval, i když pořád zůstával na území království.

Přelétl pohledem přes celou místnost. Tohle byla vlastně jeho rozlučková oslava. Lady Smithová si ho za těch pět let, co zde v Cambridge pobýval, tak oblíbila, že byla velmi rozmrzelá, že musí pracovně odcestovat. Její smutek ovšem nahradilo vzrušení, když jí nabídla ať pro něj uspořádá malý večírek. No…malý. Lady měla ráda vše, co bylo drahé, třpytivé a velkolepé, takže se ani Dorianův „malý“ večírek nedal zařadit mezi rodinné typy oslav.

Lady se vesele bavila se nějakým malým obtloustlým mužem středního věku a nejspíš se svým šarmem snažila přesvědčit, aby tu den či dva ještě zůstal. A najednou JI uviděl. Nikdy o nikom takovém ani nesnil. Menší štíhlá postava, dlouhé blonďaté vlasy se v loknách spouštěly až do půlky zad a její oči brouzdaly po parketu. Ty oči. Normální člověk by si z takové dálky spíš všiml jiných partií, ale pro Doriana nebylo těžké rozpoznat jejich barvu. Byla to pomněnkově modrá. Zrovna se její ladná postava zastavila u několik mladíků okolo dvacátého roku a nejspíše se několik z nich ji snažili vyzvat k tanci. Dorian takovou vlnu žárlivosti v životě nezažil. Kdyby tu nebylo tolik lidí, okamžitě by je roztrhal na místě. Dívka ale naštěstí s úsměvem odmítla a vydala se dál po parketu. Už se blížila k Dorianovi. Chtěl zkusit to, co dělal vždycky, když nějakou ženu chtěl okouzlit. Nedbale kroužil se zbytkem šampaňského na dně skleničky. Chvíli vyčkával a když uslyšel vrznout parket pod její tíhou přímo před ním, zvedl hlavu. „No to není možné!“ vykřikl v duchu, když se na něj dívka ani nepodívala. Dál šla s hlavou hrdě zvednutou na ladném krčku a pomalu kráčela ke stolu s občerstvením. Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Žádná žena neodolala pohledu Dorina Graye. Pomalu jí následoval a zastavil se kousek od ní, když si zrovna na tácek nabírala trochu ovoce. Vzal si taky něco a zkusil se na ni podívat. Zrovna zvedla hlavu, tak se na ni usmál. Úsměv mu vrátila. Zatímco neznámá odešla bez žádné psychické újmy, Dorian zůstal šokovaně stát a neustále si v paměti přehrával její andělský obličej a její okouzlující úsměv. „Tohle jen tak nenechám. Dorian Gray se nikdy nevzdává,“ řekl si v duchu a vydal se k dveřím na zahradu, kde naposled krásku spatřil. Vešel do chladného večera, i když to ani nezaznamenal. Jeho mrtvé srdce toužilo jen po jednom. Vešel vstříc tmě a rozhlédl se po dívce. Nikde nikdo. Už byl doslova zoufalý. „Kam probůh zmizela?“

„Už na tebe čekám dost dlouho…a já nejsem trpělivá,“ ozval se medový hlas zleva a Dorian okamžitě stočil hlavu za hlasem. Stála tam jako nějaká bohyně. Nemohl se vynadívat. Když dívka zjistila, že nejspíš se jen tak nepohne, otočila se ztratila se ve tmě. Dorian neváhal ani minutu a vydal se za ní…

Autor: Lillith, v rubrice: Povídky » Na pokračování