OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vyvolení - 2.kapitola

08.08.2009 (08:00) • Lillith • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1178×

Krásná neznámá

Dorian prošel kolem kašny a zastavil se u ní. Nic, jen tma. Ani vítr nefoukal, jen v dálce zahoukala sova, spadl uschlý list na zem a liška se vydala na lov, aby nakrmila mláďata. To vše mladík slyšel, jen ne kroky, šustění hedvábí nebo zvuk štěrku. Pak se otočil a jeden pár modrých očí na něj zíral z úzké cestičky, kolem které byl vysoký živý plot. Tak moc mu to připomnělo onu osudnou noc. Tma, zima, ticho…a světlo na konci tunelu. Její oči. Neváhal a vydal se za světlem. Dívka také nečekala a zmizela ve tmě. Dorian šel dlouho, už ani nepočítal kolikrát zahnul nebo odbočil na jinou cestu. Šel pouze za vůní nebo světlem v jejich očí, když na něj čekala, aby ho neztratila úplně. Vždy byla o kus před ním. Dávala tím najevo, že ona je tady ta, která bude udávat pravidla, ne on. Najednou došel na mírně osvětlenou mýtinu s jezírkem. Normální člověk by toho moc neviděl, Dorian ale nebyl obyčejný. Jeho velké ego a sebedůvěra, jako by se vytratily, když viděl krásku stát v mírném světle luny. Opět stála bez hnutí, čekala na něj a tentokrát už si nehodlala hrát na honěnou, už jen čekala.

Dorian popošel kousek blíže. Najednou se cítil tak obyčejně a fádně. Jeho krása nebyla nic s porovnáním s tou její.

„To je jen tím světlem,“ řekla kráska.

„Co je tím světlem?“ zeptal se nechápavě Dorian.

„To jak vypadám.“

„Jak jste věděla na co mys…“

„Vím toho o tolik víc než vy, ale ne dost jako jiní…“

„Proč mluvíte v hádankách?“ Jako správný anglický gentleman se rozhodl Dorian krásce vykat.

„Protože my jsme hádanka,“ zasmála se zvonivě, ale v jejím hlase byla slyšet i trpkost.

„My?“

„Ano, my. Ani nevím, proč vlastně poslali mě. A proč vás nepřivedli už před tím…“

„Myslíte potom, co jsem se stal žíznivý?“ přerušil jsem její hlas. Bolelo mě to, ale potřeboval jsem se toho dozvědět, co nejdříve. „Co když je to jen přelud?“ kladl jsem si otázku v duchu.

„Nejsem přelud. A mohl by jste se trochu uklidnit, bolí mě z vás hlava,“ odpověděla na moji otázku a promnula si spánky.

„Promiňte,“ šeptl jsem a udělal jeden krok k ní.

„Ha…promiňte. Odpovím vám na vaši otázku, kterou jste neřekl nahlas a vy mi říkáte promiňte?“

„Anděl mi nemusí nic vysvětlovat,“ dodal tónem s lehkostí a naprostým přesvědčením. „Co jiného by mohla být než anděl?“

„Anděl…“ usmála se pro sebe, tentokrát upřímný úsměv. „To by bylo hezké, ale bohužel ne…máme sice spousta času,“ zasmála se ironicky… „Že by taky nemusela spát?“… „ale já tu nechci strávit až moc nadbytečně času.“

„Dobře, chcete se někde posadit?“

„Anglická galantnost. Tohle bych spíš měla navrhnout vám, nevím, jak na to budete reagovat…ale nechce se mi tady hledat něco na sezení, tak nám nezbývá nic jiného než postát,“ řekla a během sekundy stála naproti Dorianovi a dvě pomněnky se právě vpíjely do sladkých čokolád.

„Prvně mi musíte slíbit, že mě nebudete přerušovat. Otázky budou až na konci pohádky, jasné?“ zeptala se blondýnka výhružně se jí zalesklo v očích. Dorian němě přikývl a dál se nechal hypnotizovat. Dívka nejspíš postřehla, že ho její blízkost trochu rozptyluje, tak poustoupila o krok dozadu.

„Stalo se vám někdy, že jste potkal nějakou divnou osobu s červenými oči, ledově studenou pokožkou, nepřirozeně krásný…“

„Ano…jednou než jsem se odstěhoval z Nottinghamu a poprvé vlastně než jsem…“ začal, když ale chtěl odpovědět „než jsem získal tu nadpřirozenou moc“, tak se mu v krku zadrhl knedlík a nebyl schopen pokračovat. Vzpomínal na tu noc v Londýně, kdy se poprvé z nudného venkova dostal do víru velkoměsta.

„Chápu,“ zašeptala a zase odpověděla na myšlenky proudící Dorianovou myslí.

„Každý z nás tohle prožil,“ pokračovala.

„Víte, to s čím jste se setkal, my to nazýváme nečistí nebo upíři.“ Dorian slyšel pověsti o podobných stvoření, ale nikdy je nebral moc vážně.

„My jsme vlastně taky upíři,“ řekla blondýnka a chvíli čekala než se Dorian vzpamatuje.

„U…upíři? Ale vždyť nevypadám stejně. Nemám červené oči a můžu na slunce, vy taky ne…“ řekl zmateně s notnou dávkou zoufalostí v hlase. Kráska zavrčela, aby ho umlčela. Nikdy by nevěřil, že něco tak křehkého a jemného, může vydat tak hrozivý zvuk.

„Už mlčím,“ řekl a zvedl ruce, jako že se vzdává.

„My jsme nová generace upírů…vyvolení…jsme lepší. Proto nemáme červené oči, proto naše teplota je stejná jako lidská, proto nám nevadí slunce…Jsme dokonalejší. Máme být pro lidi nebezpečnější. Naštěstí máme Reubena. Je to náš jakýsi vůdce. Vyhledává nás a potom nám pomůže zvládnout naší žízeň. Později se soustředíme na naší moc.“

„Moc?“ zeptal se Dorian a raději kousek od krásky ustoupil. Zjistil, že není radno ji štvát.

„Vy jste si toho vážně nevšiml?“ zasmála se zvonivě a toho, že ji přerušil, si vůbec nevšimla. Zakroutil nechápavě hlavou.

„To, že vám každá padá k nohám, každý hltá vaše slovo. Když někomu něco řeknete nebo ho o něco porosíte, udělá to. To je váš dar. Velmi vzácný dar. Každý z vyvolených má svůj dar. Někteří z upírů je mají taky, i když ne tak silné.“

„Váš dar je čtení myšlenek?“

„Ano. Velmi jednouše řečeno, ale ano.“

„Vysvětlete mi to. Času máme dost“ zeptal se zvědavě. Kráska se na chvíli zastavila a potom se na Doriana zkoumavě podívala. Chvíli tam jen tak stáli a zkoumali si každičkou část svého dokonalého obličeje.

„Dobře. Čtení myšlenek je jen část mých schopností. Já ve vás nečtu jako v knize, já s tou knihu můžu dělat, co chci. Můžu listovat dozadu, můžu do ní psát, můžu i trhat listy. Myslí neovládám jen živé,“ řekla a na důkaz slov se kámen ležící pár metrů od nich velikosti psa zvedl, posunul se o metr a zase neslyšně dopadnul.

„Páni,“ řekl Dorian a v očích nebyla ani stopa strachu, spíš vzrušení. Poprvé, od té doby, co jí poprvé uviděl, sklopila oči a po její tváři se rozlil ruměnec.

„Tak myslím, že povídání bylo dost, měly bychom vyrazit.“

„A kam?“

„Do New Yorku.“

„Amerika?“

„Ano…divoký západ,“ zasmála se.

„A jak pojedeme?“ zeptal se mladík dychtivě. Nikdy neopustil ostrovy, na tuhle novou zkušenost se těšil.

„Nejprve vlakem do Londýna a poté trajektem do New Yorku,“ řekla nevzrušeně.

„Úžasné,“ zašeptal.

„Neměli bychom promrhat čas klábosením. Vlak nám dojíždí zhruba za hodinu. Dost času na to, abyste se taktně vytratil z večírku a sbalil jste si věci. Počkám na vás u nádraží přesně o půlnoci,“ řekla. Poslední co cítil, než zmizela, byl lehký závan její vůně a pohled jejich očí…

Autor: Lillith, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vyvolení - 2.kapitola: