OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » We are Robin Hood! 2. Kapitola

20.11.2012 (16:00) • MeridaOConnor • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 764×

Dny mi už splývají v jeden nekonečný. Zbojníci ani Matylda, která je nějakou léčitelkou nebo bylinkářkou a pravidelně sem dochází, mi nedovolují zvedat se z postele, natož abych dělala něco, čím bych aspoň trochu mohla vynahradit to, že si tu jen válím šunky. Ale uznávám, pořád mi není zrovna nejlépe, však pravdou je, že je to den ode dne lepší a lepší. Slíbila jsem si, že jakmile budu natolik schopna sama fungovat, odejdu z tábora, nikomu přeci nemůžu být na obtíž, už takhle mi je trapně, a co víc, cítím se jak lapená v kleci...

Přemýšlím, a aniž bych o tom věděla, opět si prohlížím tábor. Zjišťuji, že je nejspíše umístěň někde mezi dvěma skalami, už podle toho, že já se opírám o jednu a na protější straně tábora je druhá sklalní stěna. Očividně tu opět nikdo není, už jen podle toho, že není slyšet jediný zvuk, který jinak početná banda zbojníků vyluzuje. A to se mi hodí. Pomalu se zvedám do sedu, opravdu si se vším dávám na čas, vždyť zbojníci se vrací až k večeru a tak není kam spěchat. Jakmile spočívám vsedě, opírám se dlaněmi o podušku, na které jsem už několik dní, možná i týdnů ležela, a skládám pod sebe nohy tak, abych se vzápětí mohla postavit.

A ano, povedlo se! Prvotní pocit úspěchu a sebeuspokojení mizí během následující vteřiny, kdy se mi podlomí nohy, div neupadnu a téměř se mi až zatmí pod očima. Díkybohu za Ezeho, který postával nedaleko, a včas přiklusal a podpírá mě čumákem.

,,Do háje..." mumlám tiše sama pro sebe, nic nedokáže naštvat víc než vědomí, že jste v pasti a nemůžete se odsud hnout, a co víc, patrně nikdy nebudete mít šanci splatit dluh, který si tu střádáte.

Neodvažuji se posadit, ale ani pohnout kupředu, před očima mám téměř dokonalou tmu a nebýt jakéhosi předmětu, kterého se přidržuji a Ezeho, byla bych se válela na zemi. Vyčkávám chvíli, takovéhle stavy u mě nejsou nikterak neobvyklé, s treochou štěstí to za malý moment pomine.

A opravdu, po pár minutách skutečně slabost v kolenou polevuje a vidím natolik dobře, že zmerčím cosi, co by se mohlo stát mým vysvobozením z nudy a částečným splacením dluhu. Však je to moc daleko... Proto se pomaličku spouštím opět na lůžko, štěstí, že tu nikdo není a neslyší mé úlevné oddechnutí při dosedu. 

,,Eze, vidíš támhleto?" táži se koně, který dle mého očekávání souhlasně odfrkne.

,,A byl by jsi tak hodný a nějak to sem přinesl?" ptám se dál, už předem vím, jaká bude odpověď. Někomu se může zdát podivné, že se bavím s koněm jako s jakýmkoli člověkem, ale on jediný mi rozumí, dlouho jsme byli jen on a já odkázáni jeden na druhého... Než se však stihnu zabrat do myšlenky úplně, Eze mi z tlamy pouští něco k nohám. 

Ano, přesně tohle jsem potřebovala. Nemalý uzlík oblečení, kterého jsem si všimla už před několikati dny. Vždy to vypadalo jako něco roztrhaného, bez knoflíků a špatně záplatovaného. Pokládám si uzlík na klín a rozbaluji ho. Jakmile uzel na látce, co oblečení drží pohromadě, pod mými prsty povolí, vyskytne se mi pohled na potrhané oblečení.

,,No, konečně něco, co můžu dělat." Nevědomky se usměju, snad nad tím, že konečně zaženu nudu. Do uzle byla k mému štěstí zapíchnuta jehla, nikterak ostrá, ale nic, čím by se nedalo šít, a smotky nití se k mému nemalému potěšení nacházím smuchlané mezi oblečením.

,,Děkuji, Eze." brouknu k němu, však kůň má už jiné starosti. Ani by vás nepřekvapilo, že si našel nějaký košík s jablky a chroupá jedno za druhým. Je to až úsměvný pohled... Po chvilce pozorování nenažrance se odhodlávám k šití. Provlékám tlustou nit jehlou a dám se do práce. Člověk by neřekl, jak moc budou mít při životě v lese potrhané oblečení, haleny s rukávy roztrhanými na cáry už nic neudělám a proto je dávám stranou na kupičku. Ostatní díry v kalhotech, pláštích, kapucích i šátcích sešívám dohromady, až mě jehla v ruce pálí. Je to zdlouhavá, unavující a dost monotóní práce, ale bez ní bych stěží vydržela dalších pár dní při zdravém rozumu.

Látám dám a dál, do prstu jsem se už mnohokrát píchla, až kapičky krve, vytékající z mého ukazováku, dopadají na béžovou tkaninu, kterou mám momentálně v rukou, a zanechávají na ní pár rudých skvrnek. Okamžitě, aniž bych nad tím víc přemýšlela, strkám ukazovák do pusy abych zamezila dalšímu ničení haleny. 

Však moment. Prohlížím si ji důkladněji, je celá potrhaná, na několikati místěch spálená... 

,,To je moje halena?!" Ačkoli jsem to nechtěla vykřiknout nahlas, stalo se. Teprve teď mě napadne podívat se, co mám na sobě nyní. Je to světle modrá košile o dost větší než je moje velkost, stejně tak kalhoty na mně dosti plandají. 

,,To ne..." šeptám a kdokoli by mě právě viděl, přirovnal by mě barvou v obličeji zapadajícímu Slunci, až tak mě polil stud. Však než stačím nad tím více zauvažovat a promyslet všechny varianty, jak se mé oblečení objevilo v pytli a na mně je úplně cizí, kdosi spouští otevírací mechanizmus vstupu do tábora a následně se dovnitř protahuje vzniklou skulinou.

,,Ó, vidím, že jsi konečně chytla trochu barvy." zubí se na mě už od vstupu nejstarší ze zbojníků. S jeho slovy se však začervenám ještě víc, proklatě! Snažím se uklidnit a nahodit svůj normální odstín pleti, a proto si ho prohlížím. 

Ano, trefila jsem se, jedná se o vysokého, dobře stavěného zrzka s několikadenním strništěm na bradě a tvářích stejně ryšavého odstínu, jako jeho bujná kštice.

,,No, už tomu tak bude..." přitakám o poznání tišeji, doufám jen, že není vidět, jak moc se snažím vzpomenout na jeho jméno.

,,No nic, ty si Angelica, že?" ušklíbne se, blížíc se ke mně. Našlapuje opatrně, snad jako by se obával, že po něm něco nebo někdo skočí a uštědří mu ránu.

,,Jo, tak mi říkají nejčastěji." Usměju se, dělám poslední uzlík na niti a odtrhávám ji od kalhot zuby. Poté je složím a pokládám na kupku zašitých věcí.

,,Že by další potrhlice mnohých jmen, identit a tváří?" směje se zbojník hrubým, ale přesto značně bodrým smíchem.

,,I tak by se tomu dalo říci..." Nemůžu se ubránit úsměvu, ,,Ty jsi Charles, že je to tak?" vypálím možná trochu nečekaně, snad jsem se trefila, i když krk bych na to nevsadila. S trochou obavy, že propukne v mohutný smích a vysměje se mi, si ho prohlížím, však k mé útěše se nic takového nekoná.

,,Jo, přesně tak! Hele, já se nechci chovat jako mamča Will, ale měla by sis zase lehnout, vypadáš unaveně." prohlásí a změří si mě dosti přísným pohledem. Ano, má pravdu, cítím se unavená, ani jsem si doposud nevšimla toho, že už jsem sjele ze sedu do pololehu.

,,No fajn, mamčo Charlie." zazubím se v žertu a podávám mu dvě kupičky oblečení. 

,,Tak tohle za mě ukliď, díky." pověřuji ho. K mému překvapení si ty hromádky opravdu bere.

,,Tak dobrou, čarodějko. A těs se, až ti bude líp, to teprv uvidíš Charlese v plném elánu!" Nevím, jak si to vyložit, ale s těmito slovy na mě mrká a zazubí se. Oblečení a hadry odchází někam uklidit a mizí mi z dohledu....Však toho si už snad nestihnu ani všimnout. Víčka mi těžkou, oči se klíží a já pomaličku propadám do snu.... 

Autor: MeridaOConnor, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek We are Robin Hood! 2. Kapitola: