OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Welcome To The Black Parade - 1. kapitola

11.11.2010 (16:00) • Fearless • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 574×

„Starku?“ ozval se ostrý, vážný hlas z přízemí. Ale ne, zrovna když se cpu čokoládou, kterou mám zakázanou.

„Co je tati?“ zamumlal jsem, i když to vyznělo asi jako “šoeati“.

„Co to tam zase jíš? No to je jedno, hlavně běž brzy spát, zítra uskutečníme ten náš rodinný výlet.“ Tak tohle mě vážně zajímá. Prý rodinný výlet. To určitě. Jsem jedináček, a moje máma umřela když mi bylo sotva pár týdnů. Bydlím už skoro 6 let pouze se svým tátou, což by někdo považoval za nevýhodu, vždyť přece dítě potřebuje mámu... ale přestože věřím že byla vážně fajn, jsem rád, že jsem jen s tátou. Jsme jako nejlepší kamarádi, vždycky mi poradí, pomůže, udělal by pro mě snad cokoliv. Mám ho hodně rád, do školky jsem nikdy nechodil a nejsem moc zvyklej bavit se s cizými lidmi, ani se neumím seznámit s jiným dítětem. Takže je to vlastně můj jedinný přítel.

Vtom mi došlo, že asi čeká na nějakou odpověď.

„Jo, hmm..“ někdy uvažuju, jestli nemám nějakou poruchu řeči, že třeba neumím slušně odpovídat na otázky.

Chvíli jsem čekal, ale když se nic neozývalo, tak jsem šel usednout zpět ke svému “pracovnímu“ stolu. Jo, není mi ještě ani 6 let, ale jsem na svůj věk hodně chytrej. Už tak rok umím číst a psát, jednoduše proto, že jsem se to chtěl naučit. A tak jsem se to naučil. Mám rozečteného Harryho Pottera – už druhej díl. Je to vážně napínavý, ale táta má pravdu. Jestli zítra mám přežít ten jeho rodinej vejlet, tak bych měl jít brzy spát.

Neochotně jsem se odšoural do sprchy a schválně práskl dveřma, abych na sebe upozornil. To já dělám rád. Ušklíbl jsem se vlastnímu vtípku a pustil na sebe proud vody, který mi v tomhle vedru krásně ochladil tělo.

Seděl jsem přikrčený na lavičce v parku a jen tak pozoroval momentálně opuštěnou přírodu. Až pohyb ve stínu upoutal mou pozornost. Někdo tam byl, a moje intuice mi našeptávala, že ten chlápek jde po mně. Zase něco zaštustilo – tentokrát za mnou. Tak moc jsem se bál, že jsem se radši ani neotočil.

„Starkuu...“ Tohle už jsem nevydržel. S trhnutím jsem se obrátil za jasně ženským hlasem... ale nikdo nikde.

„Vím o tobě všechno, i to, co ty sám nevíš. Poslouchej zítra dobře svého otce a pamatuj si každičké slovo, které ti řekne. V pěti letech se chováš jako třicetiletý muž, ve dvaceti ovládneš svět. Ale dokud bude tvůj otec naživu, dělej že o ničem nevíš, že jsi mě nikdy nespatřil, ani neslyšel...“

Hlas se rozplynul do ticha. Až postupně mi začaly docházet všechny slova, teda jejich významy. Ve dvaceti ovládneš svět. Ve dvaceti ovládneš svět!

V momentě jsem byl vzhůru. Slyšel jsem nějaké dítě křičet, velmi blízko mě, ale byl jsem tak mimo, že jsem ten hlas nedokázal nikam zařadit. Až když přiběhl táta a začal ze sebe sypat konejšivá slova, došlo mi, že vlastně křičím já. Zavřel jsem pusu a kousl se do jazyka, abych se uklidnil.

„Starku, no tak, co se děje?“ tátův ustaraný hlas mě přiměl se zamyslet. Co se to vlastně stalo? Co blbnu? Vždyť to byl jen sen. Měl bych začít s jógou, nebo tak něco, poslední dobou jsem v kuse nějakej divnej.

Ale co mu mám odpovědět? Ta ženská mi řekla, že mám dělat jakoby nic. Možná jsem blázen, ale já měl nutkání ji poslechnout.

„Já, já nevím.“ řekl jsem, a se slzami v očích se zhroutil tátovi do klína. Poslední dobou je toho na mě vážně moc, potřebuju se uklidnit.

„Zkus znova usnout. Určitě to byl jenom nějakej škaredej sen, viď? Zítra tě vezmu do města, a užijem si spolu krásnej den. Mám tu zůstat s tebou než usneš?“

Mám ho rád, ale věděl jsem, že zrovna teď potřebuju být sám.

„Já to zvládnu, už je mi dobře.“ Utěšoval jsem  spíš sebe než otce.

„Dobrou noc, synku.“

„Dobrou  tati.“ Políbil mě na čelo a odešel. Já teda rozhodně spát nebudu. Tu ženu jsem sice neviděl, ale ani vidět nechci. Stoupl jsem si a po tmě došel ke stolu. Jestli mě něco dokáže uklidnit, tak je to kreslení.

Tlumené lupnutí mě přikovalo k zemi. Když jsem si uvědomil, že zvuk pochází od zapnuté lampičky, vrazil jsem si facku na uklidnění. Jo, to pomáhá. Asi jsem se už vážně zbláznil. Začal jsem hledat prázdnej papír, na kterej bych mohl čmárat. Potom tužku a mohl jsem začít. Opřel jsem se a zadíval se na jemně osvětlenou zeď. Svítící hodiny s rákosníčkem (jak trapné), mi ukazovaly že je teprve půl jedné. Měl bych spát. Chci jít spát. Ale zároveň vím, že bych strachy neusnul. Ale pokud má ta žena pravdu, a chovám se jako třicetiletý, potom všechno v pohodě zvládnu, no ne? Nebudu to riskovat.

Po chvilce se ozvalo škrábání tužky po papíře. Díval jsem se na obrázek, kterej jsem tvořil, ale nevnímal jsem ho. Až když jsem ho dokončil, pořádně jsem se na něj zahleděl.

Dlouhé, zvlněné, kaštanové vlasy, hnědé oči zasazené hluboko pod tmavým obočím, malý, dokonale symetrický nos, vážně jako knoflíček. Smysluplné vínově zbarvené rty, ostře řezané, vysoko postavené lícní kosti. Vysoká, štíhlá, očividně sportovní postava, ze které vyzařuje sebejistota. Docela mladá, víc jak devatenáct nemá. Bohyně krásy, a to má jen lehce zvýrazněné oči tužkou, či jak se tomu v dívčím světě říká.

První věc, co mě napadla, byla, že tohle je má vysněná holka. Vážně nádherná. Ale to, co mě napadlo potom, mě vážně odrovnalo. Nevím jak jsem na to přišel, ale tahle mladá dívka byla určitě ta samá žena z mého snu. Mohla být tak jedna hodina ráno, a já jsem dneska už podruhé začal křičet, jako by mi šlo o život.

Autor: Fearless, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Welcome To The Black Parade - 1. kapitola: