OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Wesland - 1. kapitola

05.09.2014 (12:00) • valero • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 504×

Povídka je spíš taková oddechovka a nevyskytují se v ní žádné nadpřirozené postavy.

Vážně nemám moc představu o tom, co dělá takový manažer turné. Že by vařil, pral a uklízel?

Pokud někoho irituje nespisovná forma českého jazyka, vulgarismy a montování anglických výrazů, tak by to asi neměl číst.

Vím, že život dokáže být hnusnej, nudnej a únavnej a je fajn utéct pro oživení duše do světa fantasy, ale v tomhle příběhu jsem se chtěla zabývat spíš něčím reálným.

První kapitoly nebudou moc ukecané.

Have fun! :)

„Je to moje slabost, že se ráda vrhám do věcí, které nemají smysl."

Jen pokrčil rameny a zatvářil se, jako by má slova vůbec nebral vážně: „Někdy to může být dobrá slabost."

„Já vím, že ne," usmála jsem se smutně a dívala se mu přitom do očí.

„Jak to můžeš vědět, když se nepřesvědčíš?" přistoupil zvolna ke mně. Znovu jsem se pousmála a schválně se ani nehla, zůstala jsem jako přikovaná na místě a věděla, že už narušuje můj prostor. To dobře věděl i on a zjevně si to užíval, protože v očích mu zvláštně hrálo a na rtech měl ten svůj typický klidný úsměv. Věděla jsem ale, že to neznamená, že by on sám byl klidný.

Krátce jsem sklopila oči. „Víš, baví mě s tebou hrát tuhle hru. Ale to je asi tak jediné, co mezi náma kdy bude. Jenom hra."

Když jsem pak znovu vzhlédla do jeho tváře, setkal se nám pohled, ale oba jsme pak zůstali mlčet. Myslela jsem, že už k tomu ani není co říct a chtěla radši odejít, protože tu stál tak lákavě, bez trička, v těch chutných tmavých džínách, a ovládat se bylo čím dál těžší.

„Už půjdu," řekla jsem nakonec a snažila se znít prostě jen organizačně, hlavně ne tak, že se mi odsud nechce, což ve skutečnosti jinak nebylo.

„Počkej ještě," zarazil mě najednou a přistoupil ke mně tak, že už byl těsně při mně a já neměla kam couvnout. Ani jsem nechtěla. Před jeho očima nebylo úniku, byly úplně všude a právě kvůli nim jsem se stávala slabší a povolnější, protože přímo vybízely jim ve všem vyhovět a udělat kvůli nim úplně všechno. „Řeknu to takhle. Myslím, že je úplně jasný, že tě chci, a myslím, že ty cítíš to samý. Nevím, proč tu pořád musíme kolem sebe chodit a tvářit se, že jsme úplně v pohodě, když nejsme. Popravdě mě to zabíjí, ta překážka mezi náma, ten nějaký prostor, do kterého mě nechceš pustit. Jestli v tom nevidíš žádný smysl, tak jsem ochotný to akceptovat. Ale co kdybys teď třeba dala stranou veškerý logický, racionální okolnosti a soustředila se jen na to, co cítíš a co chceš." Nakonec dodal tiše, ale důrazně a zároveň trochu prosebně: „Dej mi svolení, že už se nemusím od tebe držet dál. Protože mě to vážně dohání k šílenství."

Pořád jsem nevěděla jak dál. Celé to teď bylo na mně, čekal moji reakci a já pořád nenacházela slova, jak ji zformulovat. Tvářil se trpělivě, znovu tak poklidně a já zatím udělala pár kroků, než jsem se vrátila zpátky k němu. Dál mi hleděl do očí, ale mě pořád rozptylovaly ty jeho ramena a klíční kosti a svaly. Ještě před chvílí byl celý natřený na bílo, s nějakou šílenou maskou na obličeji a bílou parukou, ale naštěstí to ze sebe stihl sundat, než jsem přišla. Naneštěstí si nestihl obléct tričko, což mi celou situaci ještě víc ztěžovalo. Jemu to však nikdy nepřekáželo. Věděla jsem, že normálně vystupuje na koncertech jen v džínách, takže tohle on vůbec neřešil. Zato já se teď musela dívat buď jenom jemu do očí, nebo úplně jinam, abych dokázala přemýšlet.

Nakonec jsem mu dala svou odpověď: „Máš pravdu v tom, co jsi říkal. Budu zde tedy pro tebe. Musíš ale vědět to, že ti to nežeru, že v tom nebudu hledat něco víc. Myslím, že to bude dobré pro nás oba. Ty si můžeš dělat, co chceš, a stejně tak já."

Zdálo se mi, že se mu v očích mihl nesouhlas, ale nic na to neřekl a já se tím pak už nezabývala.

„Tady nemůžeme zůstat," obrátila jsem se ke dveřím a vyšla z místnosti.

Autor: valero, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wesland - 1. kapitola: