Wesland - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Dokud v tom Wes nebude hledat něco víc, nechám ho, ať vyhraje.

09.09.2014 (12:00) • valero • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 362×

V tu chvíli jsem si zakázala cokoliv cítit, jen jsem se soustředila na své kroky, zatímco jsem šla do pokoje, odemkla dveře a přitom zamkla svý pocity. Co mně je vlastně po tom, že tohle celý je úplná blbost? Člověk prostě někdy chce udělat blbost. Koneckonců se tu jednalo jen o nás dva, nikomu jinýmu jsme neměli jak ublížit, takže veškerý následky budou jen naše věc.

Ale stejně, když se Wes objevil ve dveřích, nějak jsem nechápala, jak jsme se tu octli a co má být tohle za divnou chvíli. Jak jsme se vůbec dostali k tomu rozhovoru před pár minutama a kdo ho vůbec začal. Co tu dělá ten člověk, kterýho znám asi rok a přitom ho neznám vůbec. A přestože jsem vždy věděla o jeho existenci kolem sebe a snažila se předstírat, že pro mě nic neznamená, i když to nakonec bylo úplně marný, přemýšlela jsem, proč to bereme zrovna z tohohle konce.

Ale pak jsem tu horskou dráhu svých pocitů definitivně vypla, protože bych se k žádnýmu relevantnímu konci ani nedobrala, a soustředila se na jiný věci.

Když jsem se vzbudila, pár vteřin mi trvalo, než jsem si vzpomněla, co jsem, kde jsem, co se stalo a proč je v místnosti tolik světla. Jako by ani nebylo ráno, ale spíš odpoledne, což by byl hodně velký problém vzhledem k tomu, že nejsme na žádným výletě. Vyděšeně jsem se podívala na mobil, kolik je hodin, a naštěstí bylo jen devět, takže jsme měli ještě trochu času.

Byla jsem otočená k Wesovi, on ke mně. Jako bychom v týhle stejný pozici usnuli a už se nehli, nebo možná jsme tak vůbec neusnuli, ale podvědomě se k sobě obrátili. Myslela jsem, že odejde, ale on byl pořád tady a ještě spal.

Wes byl kytaristou v americký rockový kapele, a kromě hudby se věnoval malbě dost divných věcí a taky sochařině, kterou vystudoval. Celkově měl velkou zálibu v umění a byl hodně kreativní, co se týče tvorby masky, ve které jako jediný člen skupiny vystupoval. Čím divnější, děsivější a nenormálnější masku vymyslel, tím líp.

Já byla manažerkou skupiny a právě jsme byli na měsíc v Evropě, kde jsem měla na starost organizaci dvaceti koncertů.

S Wesem jsem se znala už docela dlouho, ale nikdy jsme k sobě neměli nějak blízko. Moc jsme spolu nemluvili a rozhodně neměli nic společnýho, nestarali jsme se o sebe navzájem a řešili spolu čistě jen pracovní záležitosti. Nikdy jsem jeho svět nechápala; byl příliš pokřivený, temný, netradiční a já vždy dávala ruce pryč od oblastí, kterým jsem nerozuměla, nebo které byly neslučitelné s mým životem.

Ale i přes tu všechnu vzdálenost a rozdílnost mezi náma jsme se vnímali, což ještě víc zesílilo tady v Evropě, kde jsme se viděli každý den. A přestože jsme spolu třeba zrovna nemluvili, jistá komunikace mezi náma probíhala a věděli jsme o sobě. Čím dál víc to bylo celý na spadnutí.

Až jsem se pak jednou probudila a on tu ležel vedle mě.

Byly jen dvě možnosti: buď tohle ráno bude úplně normální, oba si půjdeme po svým, jako by nic, a všechno bude v pohodě. Nebo se stane něco naprosto nenormálního, úplný extrém oproti první možnosti. Protože tak to většinou bývalo, nikdy nic nešlo prostě hezky. Buď jenom den o ničem a každodenní stereotyp, nebo naprostý chaos.

Posadila jsem se a opřela se zády o čelo postele. Pak jsem se podívala na Wese, jak spí. Konečně jsem si mohla nerušeně prohlédnout tetování, co měl na rameni, nějakou malou obludu, a věděla jsem, že jedno má ještě na zádech, ale to jsem dodnes nerozluštila. Pak jsem radši odvrátila pohled.

Taky jsem vždy chtěla tetování, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlala, protože mě děsilo, že je to už napořád, a já nevěděla o ničem, co by se v mých očích nikdy nezměnilo. Na všechno jsem měnila názor, jednou jsem měla něco ráda, příště mi to šlo na nervy a nesnášela jsem to, jednou mě něco odrazovalo, podruhé lákalo.

„Půjdeš s náma dneska?" uslyšela jsem najednou, až jsem se lekla a prudce se po Wesovi ohlédla. Nějak jsem nepostřehla, že už je vzhůru, nebo možná se vzbudil ještě dřív než já, ale na to jsem radši nechtěla ani myslet vzhledem k tomu, jak jsem tu na něj před chvílí civěla.

„Myslíš na ten rozhovor? Vždyť víš, že s váma jezdívá Paul," řekla jsem mu na to a nezaujatě si prohlížela nehty. „A navíc bude stejně lepší, když každý budeme někde jinde."

„Vážně si to tak přeješ?"

Nevěděla jsem, jestli to tak přímo chci, abychom nebyli spolu, ale rozhodně jsem to považovala za správné. „Bude to tak nejlepší. A nemusí o nás nikdo vědět, je to jen naše věc."

Po chvíli jsem pokračovala: „Wesi, já tohle opravdu nemíním brát nějak vážně a dělat z toho vědu. To máš to samý, jak to, že jsme skončili tady," ukázala jsem na postel a mluvila trochu rozhořčeně, ale nakonec dodala o něco klidnějším tónem: „Myslíš, že nevím, o co ti šlo?" Můj pohled však vyjadřoval, že mi to tak jedno není. Bylo mi jasný, že vybral zrovna postel, protože to bylo romantičtější než někde jinde.

„Myslíš, že já nevím, o co ti šlo?" zeptal se místo odpovědi a já naštvaně zatnula zuby. Teď mi zas bylo jasný, že věděl, proč jsem chtěla jít radši hned do postele, než si jen někde povídat.

Nadechla jsem se, abych mu na to něco řekla, ale nevěděla jsem sama co. Nevěděla jsem, jak se chovat. Když budu mírná a klidná, bude to vypadat citově, což jsem nechtěla, ale chladně jsem se taky nechtěla chovat. Tudíž jsem se v sobě snažila najít nějaký neutrál a tak svý jednání řídit.

Nakonec jsem si jen unaveně povzdychla a zakroutila hlavou. „Wesi, co po mně vlastně chceš?"

Myslela jsem, že to vezme trochu vážně, ale on se tvářil, jako by mu byl ten dotaz spíš k smíchu. Ale pak odpověděl klidným tónem a jen se zlehka usmál: „Prostě jsem jen chtěl být s tebou."

„A můžeš mi říct, co to podle tebe jako všechno obnáší?" Podívala jsem se na něj a znovu se odklonila od svýho předchozího klidu.

„To je zajímavý. To by snad měla ženská vysvětlovat chlapovi a ne naopak, ne?" zasmál se a zdálo se, že ho to normálně pobavilo. Zkoumavě jsem mu hleděla do očí a nadávala si, proč mě už dřív nenapadlo, že Wes obvykle v ničem nejedná nějak normálně. U něj to byly pořád samé nezvyklosti a nepředvídavé situace.

Nakonec mi odpověděl: „Chtěl jsem žádný otázky. Chtěl jsem pochopení a jenom nás spolu, neřešit nic kolem. Chtěl jsem dělat cokoliv, co oba budeme chtít, a chtěl jsem být tvůj pocit štěstí. Chtěl jsem být někdo, na koho se budeš těšit a s kým nebudeš jen existovat."

Můj pocit štěstí. Ale já svý pocity přece zamkla a nemůžu jim dát znovu přístup. Tím bych porušila své rozhodnutí, které jsem řekla i jemu. Moc dobře jsem si však ze včerejší noci pamatovala ten pocit, jako bychom na světě žili jen my dva. Ten pojem mluvil za vše.

Ale všechno, co teď říkal, bylo o pocitech a já předtím myslela, že to o nich nebude vůbec. Doufala jsem, že emoce půjdou stranou a já budu méně ohrožená, že to celé pro mě začne něco znamenat. Protože já k němu nechtěla nic cítit, hrozně jsem se tomu bránila, protože jsem věděla, že by se to jednou obrátilo proti mně. Nevěřila jsem, že by náš vztah měl trvání. Láska tady neměla co dělat, místo tu bylo jen pro chtíč a touha. To jediné tu mělo, řekněme, smysl.

Už jsem se o tom s ním nechtěla bavit, protože stejně jsme na to měli každý svůj názor. Ale dokud bude respektovat můj pohled na věc, nebudu to řešit a všechno půjde hladce. Teď mě čekal další pracovní den a už jsem neměla čas zůstat dál v posteli. Wes si to možná dovolit mohl, protože ten rozhovor měl být až odpoledne, ale já měla ještě nějaké povinnosti, na které jsem se potřebovala soustředit.

Vstala jsem z postele, oblíkla se a pak mu podala jeho věci. Přitom jsem se na něj kamarádsky usmála: „Tričko jsi neměl."

« Předchozí díl

Autor: valero, v rubrice: Povídky » Na pokračování