OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Wolf Academy - 1. kapitola - Zmatená (2/2)

26.09.2011 (20:00) • Shadow3 • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1236×

1. kapitola - Zmatená (2/2)

Byla to žena. Blondýnka. A usmívala se.

„Co tu chcete? Co jste zač?“ křikla jsem na ni. Povolila jsem stisk a žena se ladně postavila. Dívala se mi přímo do očí.

„Nejdřív se asi představím. Jsem Helena Wondersová. Jsem pověřena tě v den šestnáctých narozenin dopravit do akademie.“

Nechápavě jsem na ni hleděla. Chtěla jsem něco říci, ale nedokázala jsem ani pohnout rty.

„Co-cože?“ zmohla jsem se na jediné slovo. Helena si povzdechla.

„Vysvětlím ti to cestou, teď už musíme jet, protože máme zpoždění. Musíš si ještě sbalit věci a na vysvětlování nemám čas.“

„Jak, nemáš čas?!“ vyštěkla jsem. „Chceš mě někam odvést a ani nemáš čas mi to vysvětlit?“

„Cestou. Vím, že to zní bláznivě, ale přísahám, že ti potom v autě povím vše, na co se mě zeptáš. Teď už musíme vyrazit, jelikož…“

Zvenčí jsem slyšela přijíždět auto a rozčilené mužské hlasy.

„Musíme jít,“ řekla Helena naléhavě. Táhla mě za paži do kuchyně. Otevřela okno, stoupla si na parapet a hbitě seskočila na trávník. „Pospěš si!“ řekla.

„To mám jako…“

„Skočit? Jo, skoč! A dělej!“

Polkla jsem. Nebylo to zrovna nízko, ale budiž, zlomená noho buď vítána.

Skočila jsem a překvapivě i měkce dopadla. Na obě dvě nohy. Čekala jsem, že budu mít alespoň vyvrknutý kotník nebo něco takového, ale ne. Nic mi nebylo. Další neznámý reflex, pomyslela jsem si.

„Jdeš už?“ popoháněla mě Helena.

„Proč vůbec utíkáme?“ ptala jsem se otráveně. Mohla být ráda, že jsem si nezlomila nohu a ještě mě tu takhle popohání. Jestli mi tenhle narozeninový žert přichystal Alan, tak nad ním rozhodně žádné slitování mít nebudu. Tři měsíce bude pracovat ve školní knihovně místo mě a výplatu budu dostávat já. Ano, to bude nejlepší odplata.

„Řeknu to asi takhle: Nemusíme zrovna potkat určité lidi, neboť by z toho byly jen a jen potíže.“

„Fajn.“ Zabouchla jsem naštvaně dveře u spolujezdce a zapnula si bezpečnostní pás. Helena se obtěžovala pouze se zavíráním dveří, ale jinak jí její bezpečnostní pás absolutně nezajímal. Automatické pípání auta při nezapnutí pásu řidiče mi začalo vadit.

Když jsme ujely už asi pět kilometrů bez jediného slova a s ustavičným píp, píp, nevydržela jsem to. „Mohla by ses už laskavě připoutat?!“ vyřkla jsem slova bez rozmyšlení.

„Ach, promiň. Já už se ten zvuk naučila ignorovat, když jezdím tímhle autem každý den. Hned se připoutám.“ Auto konečně ztichlo a já se mohla uklidnit.

„Na co se chceš tedy zeptat?“ řekla zčistajasna.

Na všechno, blesklo mi hlavou. „Kam mě odvážíš? Kdo byli ti muži? Kdo jsi ty a proč odvážíš zrovna mě?“

Helena se rozesmála. „Dobře. Začneme od úplného začátku. Koneckonců, máme na to minimálně pět hodin jízdy, potom tři hodiny v letadle a nakonec dvě a půl hodiny autem,“ mrkla na mě.

Zděsila jsem se. Tolik hodin cesty. To mě veze někam sakramentsky daleko. „Cestujeme přes půlku světa?“ zeptala jsem se zděšeně a naštvaně zároveň.

„Ne, jen musíme jet velkou oklikou, aby nás ti jistí lidé nevypátrali.“

„Aha.“

„Takže… Jedeme do Wolf Academy, což je v překladu vlčí škola. Tam tě naučí spoustu věcí, které budeš potřebovat. Obranu, boj, historii o tvém rodu, také tě naučí taktické vedení smečky a spoustu dalšího.

Ty jsi totiž vlkodlak. Lépe řečeno vlčice. Zatím se ještě neproměňuješ, to až po osmnáctých narozeninách, ale už v šestnácti letech k tobě přicházejí nové schopnosti. Máš určité reflexy, lépe slyšíš i vidíš a tvé oči by měly jasně zářit. Tak je to u všech vlkodlaků. Ale s tím přichází i jistá zodpovědnost. Máš větší sílu než kdy předtím, a ta se bude jen zvětšovat. Proto tě musíme na akademii naučit ji ovládat.“

Poslouchala jsem ji jen napůl ucha, protože jsem si všimla stínu zvířete, jež vedle nás běžel celou dobu v lese. Podobal se velkému černému psu.

„Heleno,“ zastavila jsem ji v řeči, „koukni se tam-,“

„Sakra,“ zaklela Helena.

„Co se děje?“

„To je jeden z vlkodlaků, žijících volně v necivilizovaných smečkách. Nejspíš jde po tobě.“

„A to asi není dobře, co?“ vyděsila jsem se.

„Ne, to rozhodně není.“

Náhle se z hlubin lesa vydralo zavrčení. Černý vlk se v běhu odrazil zadními tlapami a teď už se mohutným skokem dostal přímo na střechu auta.

Autor: Shadow3, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wolf Academy - 1. kapitola - Zmatená (2/2):