OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Wolf Academy - 2. kapitola - Setkání

29.09.2011 (12:00) • Shadow3 • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1042×

2. kapitola – Setkání

„A to asi není dobře, co?“ vyděsila jsem se.

„Ne, to rozhodně není.“

Náhle se z hlubin lesa vydralo zavrčení. Černý vlk se v běhu odrazil zadními tlapami a teď už se mohutným skokem dostal přímo na střechu auta.

Mohutné černé tlapy promáčkly střechu auta a to se pod vlkovou vahou převrátilo na stranu.

Vlk uskočil stranou a nechal auto, ať se převrací dál po silnici. Už měl svůj úkol téměř hotov. Zabít Helenu. Konečně totiž ta upíří bestie vylezla z hradeb akademie. Stále si pamatoval, jak Helena zabila jeho sestru. Teď za to ale zaplatí.

Když se auto naposledy převrátilo, vlk mu vykročil volným krokem vstříc přesvědčit se, že je Helena v bezvědomí.

Opatrně nakoukl rozbitým okénkem řidiče do auta.

Helena měla na obličeji krev a zdálo se, že je opravdu v bezvědomí.

Pak si vlk ale povšiml ještě jednoho cestujícího v autě. Mladé dívky. Zahleděl se na její bledou tvář a mohl se v tuto chvíli soustředit jen na ni. Dlouhé tmavě hnědé vlasy jí splývaly podél obličeje. V koutě jejího čela však zaznamenal krev. Zranění.

Zbystřil, oběhl auto a v mžiku byl člověkem. Odtrhl dveře od auta a pohodil je vedle. Jemně vzal dívku do náruče a vyprostil ji z vraku vozidla.

Co teď? Postarat se o Heleninu smrt nebo zachránit neznámou dívku? Zas tak neznámá není, pomyslel si. Už při prvním pohledu na ni mu připadalo, jako by ji znal celý život, a přitom o ní vůbec nic nevěděl.

Rozhodl se podle intuice vlka. Helenu může zabít vlastně kdykoli, ale zachránit dívčin život jen jednou.

Rozběhl se lesem s dívkou v náručí daleko pryč od silnice i Heleny. Daleko, ke své smečce.

***

Všechno bylo tak rozmazané. Jako by se mi zdál sen o skutečnosti. Narozeniny, křik mužů před domem, vyskočení z okna, auto, silnice a černý… vlk.

Leknutím jsem se probudila tak prudce, až jsem se při zvednutí praštila o něco do hlavy. To bolelo.

„Au,“ promnula jsem si naražené místo na hlavě a až teď si všímala, kde to vlastně jsem. Uslyšela jsem smích.

„Měla by sis dávat vážný pozor na hlavu, Rozálie,“ smál se cizí hlas. Zcepeněla jsem. Byl to vlkodlak, zajisté. To jsem poznala dalším neznámým reflexem. A hlavně znal mé jméno, pokud jsem ho ovšem náhodou neřekla ze spaní.

Byl dost urostlý s krátce střiženými černými vlasy a oči měl tmavě šedé. Alfa smečky. Ale tohle nebyl ten černý vlk. Tenhle musel být ve vlčí podobě světle hnědý.

Moc jsem nepřemýšlela nad tím, jak jsem to vlastně zjistila, nejspíš intuicí, ale teď mě více zajímalo to, že mě zná.

Podívala jsem se nad sebe a zjistila, že jsem se praštila o dřevěná prkna hořejší postele z palandy. „Kde to jsem, kdo jsi a co se stalo?“ optala jsem se ostře.

„Já jsem Mike. Alfa smečky. Jsi u nás v domě. Po bouračce jsem tě donesl sem.“

Zamračila jsem se. Ihned jsem poznala, že se ptám nesprávného člověka. „Ty jsi ale lhář,“ zakroutila jsem hlavou. „Žádná bouračka nebyla a hlavně,“ odmlčela jsem se, „tys mě nezachránil. Ty ne. Byl to černý vlk.“

Jeho úsměv zmizel. Naštvaně a zároveň zvědavě si mě prohlížel. „Jsi chytřejší, než jsem si myslel.“

„Tak asi moc nemyslíš.“ Vstala jsem z postele a prošla kolem něj. Cítila jsem, jak se vztekem celý napjal. Tohle si k němu zřejmě nikdo nikdy nedovolil. „Kde je černý vlk?“ zeptala jsem se zamyšleně.

„Venku. Najdi si ho,“ byla jediná krátká odpověď. Otevřela jsem dřevěné dveře a náhle mě osvítilo sluneční světlo.

Přede mnou se rozprostíral velký dvůr. Nalevo byly dvě garáže a dílna, zatímco napravo bylo posezení a venkovní stoly. Tam sedělo pět žen s třemi dětmi. Všude po dvoře se pohybovali různí muži, jen jeden, jen jeden mě pozoroval upřeným pohledem.

Nadechla jsem se a sestoupala ze schodů. Ženy si mě zděšeně prohlížely a muži se za mnou otáčeli, když jsem kolem nich procházela. Co na mně bylo tak zvláštní?

Mířila jsem přímo k němu. Stále jsme se dívali jeden druhému upřeně do očí, jako by to byl náš jediný kontakt. Došla jsem přímo před něj a málem zapomněla dýchat.

Jeho modré oči žhnuly směsicí pocitů. Radost, strach, netrpělivost, to vše se mu v nich zračilo.

Usmála jsem se. To on byl ten černý vlk a zároveň můj zachránce.

I tak se mi ale hlavou honilo spousty otázek.

„Vysvětlím ti to, všechno,“ řekl.

„Jak?“ Nedokázala jsem pochopit, že mi může číst myšlenky. Ale zároveň i já jsem dokázala odhadovat, na co on myslí. Dokázala jsem to jen u něho, u nikoho jiného ne.

Lehce se dotkl mé ruky a zvedl ji ve své. „Nejprve ti povím pravdu o vlkodlacích a o tobě…“

Autor: Shadow3, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wolf Academy - 2. kapitola - Setkání: