OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Wolf Academy - 7. kapitola - S neznámým si nezahrávej

10.11.2011 (15:00) • Shadow3 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 918×

7. kapitola – S neznámým si nezahrávej

Cítila jsem Nikolasovy pocity. Už skoro šílel, a přitom stál nehybně na místě s kamenným výrazem. Upřeně se na mne díval a pečlivě přemýšlel o každém mém pohybu, o každém mém slově.

„Milá Helen,“ začala jsem, „jelikož jsi nám teď vypověděla, že technicky vzato za všechno může Mike, měl by dostat nějaký trest, nemyslíš?“ Přecházela jsem sem a tam kolem ní a vychutnávala si tu chvíli. Mrchu jsem uměla hrát neodolatelně.

„Ach, já málem zapomněla! Mike ti neřekl o mé první proměně? No to je ale ošklivý hafan, viď? Přitom první proměna byla proti němu, to si musel určitě pamatovat… a stejně ti to neřekl. Chtěl snad, abys tu umřela?“ Vložila jsem Heleně do hlavy brouka a jen koukala, jak jí to pomalu dochází a postupně víc a víc sála vzteky. Tentokrát ne kvůli mně, kvůli Mikovi. Dokonáno.

„Pustím tě,“ zašeptala jsem těsně vedle ní, „ale chci, aby Mike pykal. Ano?“

Souhlasně přikývla.

Urychleně jsem ji rozvázala a jakmile povolil poslední uzel, byla fuč.

Tleskla jsem rukama a vítězoslavně se usmála. „Tak, co na to říkáš?“ zářila jsem jako sluníčko.

„Popravdě, měl jsem z tebe celou tu dobu pořádný strach,“ přiznal Nik.

„Hrála jsi to dost přesvědčivě, ale… prozraď mi, co to mělo znamenat to všechno? Vždyť jsi ji stejnak nechala jít…“

„Vrtá ti to hlavou, co?“ zasmála jsem se lišácky, natáhla se k jeho rtům a lehce ho políbila.

„Tak copak jsi teda udělala?“ zašeptal.

„Uvidíš,“ šeptla jsem zpět v odpověď a pustila z hlavy Nikolase, Helenu i Mika. Teď jsem se hodlala jít věnovat smečce.

***

Helena utíkala co nejrychleji na hrad.

Už se těšila, jak si Mika vychutná. Tohle mu nedaruje.

Dorazila k hradbám a prudce rozrazila bránu. Uviděla dva upíry před vchodem do sídla. Jen upřeně koukali, kdo to k nim jde.

„Heleno, ty… ty… ty nejsi…“

„Nejsem mrtvá,“ řekla rozhodně Helena, ale upírům nevěnovala jediný pohled. Rychle kolem nich prošla a zamířila si to do knihovny. Slyšela Mikův dech i srdce. Zmetek jeden. Však skončí v krbu na milion kousků.

Prudce otevřela dveře knihovny a spatřila tam překvapeného Mika.

Mike na ni oněměle zíral. „Tak moje motlitby byly vyslyšeny,“ zašeptal radostně. Chtěl Helenu přivítat, místo toho však skončil rozplácnutý na druhé straně pokoje.

Rychle se vzpamatoval a snažil se bránit. Znovu skončil na zemi.

„Co se to děje?“ zařval, když se to opakovala už potřetí.

„Jak to, že jsi mi neřekl o Rozáliině první proměně?“ řvala na něj z plných plic Helena a znovu ho udeřila.

„Jak jsem měl vědět, že to je důležitá informace?“ dělal hloupého a znovu se stavěl na nohy. Helena se však nenechala nachytat Mikovými lžemi a chtěla vykonat další útok. Na ten už byl ale Mike perfektně připravený, hladce uhnul a proměnil se ve vlkodlaka. Teď už poznal, že s Helenou nebude žádná řeč. Začal boj na život a na smrt.

***

Pomáhala jsem pohřbívat všechny padlé.

Bylo neskutečně traumatizující vidět těch několik malých dětí s rozdrásanými hrdly a vyděšenými výrazy v tvářích. Lehce jsem jim dvěma prsty zavírala oční víčka, aby to vypadalo, jako kdyby spaly. Za tohle se pomstím. Mohou zabíjet dospělé lidi pro krev, ale děti? Děti, které ještě ani nezačaly chodit do školy?

S těžkým srdcem jsem ta křehká tělíčka ukládala k věčnému spánku, když jsem si v lese povšimla zvláštní dívky.

Měla obličej plný škrábanců a oblečení celé potrhané. Vypadala vyděšeně a celkově v hrozném stavu. Rozhlédla jsem se, jestli ji už taky někdo zahlédl, ale jakmile jsem se k ní pohledem vrátila, už tam nebyla.

„Zvláštní,“ řekla jsem a zamračila se. Zaměřovala jsem zrakem k tomu místu, kde jsem ji spatřila, jenže tam opravdu nikdo nebyl. Možná jsem měla pouhou vidinu, ale jedna má část si byla stoprocentně jistá, že ji tam viděla.

Chvilku jsem se nad tím zamýšlela, ale pak jsem to pustila z hlavy. Kdyby ta dívka potřebovala pomoc, přišla by sama.

„Tino?“ oslovila jsem mladou hnědovlasou dívku, která po těžký čas byla mou pravou rukou.

„Ano?“ vzhlédla a čekala na povel.

„Jen, kdyby se tu objevila neznámá zraněná dívka, tak ji ošetřete, ano?“ Nechápavě zvedla obočí, ale poté souhlasila.

Pomáhala jsem ošetřovat zraněné, nosila jim poslední zásoby jídla a pomalu si začala dělat starosti s tím, kde tuhle noc přečkáme. Pokud budeme spát venku, musíme mít hodně hlídek, kdyby na nás zase někdo udeřil. Jelikož však byla polovina smečky zraněná nebo dokonce mrtvá, hlídalo by se špatně. To by nikdo nemusel chodit spát a všichni bychom zůstali vzhůru na hlídce. Ne. Ti, co jsou zranění, si potřebují odpočinout určitě. A ti, co je ošetřují, co jsou unaveni po dlouhé bitvě, ti potřebují odpočívat dvojnásob. Ach jo, těžké rozhodování. Nebyla jsem z toho dvakrát na větvi, taky jsem trpěla nedostatkem spánku, ale přemluvila jsem se.

Vstoupila jsem do domu – nebo spíš do toho, co z něho zbylo po nenasytných plamenech – a prohlížela si ty trosky.

Odhodila jsem několik ohořelých kusů na jednu hromadu, abych mohla projít. Střecha nade mnou se kolébala ze strany na stranu. Tady se spát vážně nebude, to bychom si mohli všichni naráz popřát upřímnou soustrast.

Všechno vevnitř shořelo na popel. Nic tam nebylo. Nic, vůbec nic.

Postupně jsem prohledávala všechna místa domu, až jsem to nakonec vzdala a vydala se ven. Koutkem oka jsem náhle zaznamenala něco jako třpyt. Ohlédla jsem se a zadívala se za leskem. Ano, něco se tam pod těmi troskami opravdu blýskalo. Odhodila jsem rychle ohořelé kusy stěn a spatřila poklad pod nimi ukrytý.

Vzala jsem ho do ruky, ale zase rychle pustila. Byl ještě stále horký. Zelený drahokam na něm zářil stejně jako mé oči toho osudného dne.

Ano, byl to řetízek s drahokamem. A ne ledajakým. Vycítila jsem z něho moc. Riskla jsem bolest popálení a pevně ho stiskla v ruce.

Najednou jsem už nebyla v ohořelém domě těsně před spadnutím, ale v sídle.

Alespoň jsem to určitým způsobem tušila.

Zamířila jsem instinktivně ke knihovně. Připadala jsem si jako stín, jež nikdo nemůže spatřit. Prošla jsem stěnou jako duch a spatřila boj o holý život.

Mike s Helenou se dočista rvali. Chvilku každý toho druhého rozmazával po zdi, ale pak nastal okamžik zlomu.

Mike se mohutným skokem odrazil z trosek po knihovně a zaútočil na Helenu. Ještě než stihla útok odrazit, svalila se pod ním na zem a on…

***

„Vždyť ti to celou dobu říkám,“ vysvětlovala jsem už asi po sté Nikolasovi.

„Takže ses ocitla jako duch v sídle a viděla Helenu s Mikem?“ ptal se nevěřícně a přitom si se zaujetím prohlížel drahokam.

„Ano, rvali se a…“ došla mi slova.

Vážně, když jsem ty dva viděla bojovat proti sobě, myslela jsem, že jsou stejně silní, ale ne. Mike byl silnější a hbitější. Jakmile se odrazil ke skoku, Helena neměla šanci. Omámeně jsem na ně zírala. Helena celá od krve bez známky života leží na podlaze a Mike se strachem pohlíží ke dveřím. Ano, čekal je.

Upíři se vynořili pozdě. Vůdkyně byla mrtvá, ale ani to jim nezabránilo v boji. Vrhli se na zrádce.

„Dost!“ přikázal jim přísný mužský hlas.

„Dejte ho do žaláře.“

Toho muže jsem znala. Ano. A dobře. Kdo to jen mohl být?

Náhle se na mě zahleděly jeho zelené oči. Probodával mě pohledem. Díval se určitě na mě. Jsem si jistá.

Myslela jsem si, že jsem neviditelná, ale zřejmě i v tomhle existují výjimky. Ani jsem si nestihla všimnout, jak Mika vláčí už jako člověka dolů do sklepení. Pohled toho neznámého mě naprosto očaroval.

A pak zmizelo zase sídlo a ocitla jsem se zpátky v troskách. Byla jsem neskutečně zmatená. Skoro jedině, co jsem si pamatovala, byly ty zelené oči.

Když jsem to vyprávěla Nikovi, náhle mi to znělo jako čistá blbost. Ale byla to pravda. Pokud neblázním, tak to byla pravda.

Teď už ten náhrdelník ale nefungoval. Vlastně vůbec nevím, co dělal. Třeba jsem ho rozbila.

S povzdechem jsem se posadila vedle Nikolase a snažila se dávat pozor. Smečka klidně spala a já s Nikem, Samem a Jerrym hlídali.

Uvědomila jsem si, že to byl opravdu dlouhý, náročný a hlavně podivný den. Nejprve pochovávat mrtvé děti, potom ta zraněná dívka v lese – pokud byla skutečná, a nakonec náhrdelník. A ty oči. Ty zelené oči toho muže, jako… jako by se mi při jeho pohledu propalovaly do kůže. Otřásla jsem se při té vzpomínce.

„Copak?“ zeptal se starostlivě Nikolas.

„Ale… jen, jen jsem si na něco vzpomněla,“ usmála jsem se. Dal mi ruku kolem pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. Políbil mě do vlasů a zašeptal: „Miluju tě, Rozálie.“

„Miluju tě,“ odpověděla jsem.

Autor: Shadow3, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wolf Academy - 7. kapitola - S neznámým si nezahrávej: