OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Wrong, which can change the future - 10. část

21.01.2014 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 820×

10. část – Sachiko se nezdá

S veselým úsměvem jsem si poskakoval po náměstí. Byla středa, což znamenalo jediné. Dnes jsem mohl vidět Toshiho. Bylo mi po něm vážně smutno. Nikomu jsem se nemohl přiznat, jak moc mě vzrušovala jeho postava jenom v ručníku. Ale nějak jsem si ho nedokázal představit v „jistých“ situacích. Zavrtěl jsem hlavou, až mi spadly prameny vlasů do očí.

Vyběhl jsem těch pár schodů do příslušného patra, kde bydlel. Už ze zvyku jsem vzal za kliku, ale tentokrát nic. Dveře byly zamčené. Co to…? Vždyť… Zamračil jsem se. Proč tu ještě není? Měl končit už před půl hodinou…

„Toshi volal,“ ozval se za mnou ženský hlas, „že se zasekl v dopravní zácpě.“

Prudce jsem se otočil, abych v protější dveřích spatřil Toshiho kamarádku Sachiko, která mi jednou zachránila život. Stála si tam v letních šatech a podivných papučích s Naruto postavičkou. Neměl jsem ji rád z jediného prostého důvodu – motala se neustále kolem mého Toshiho. A ten její úsměv mě děsil. Tvářila se, jako by o mně věděla všechno.

„Co ten nepřátelský pohled?“ povytáhla obočí.

„To vám může bejt fuk,“ odsekl jsem naštvaně. Nechtěl jsem, aby ona o něm věděla tolik a já vlastně vůbec nic.

„Pojď si promluvit!“ Tón jejího hlasu se mírně změnil.

V životě by mě nenapadlo, že bych se mohl dostat do takové situace. Neochotně jsem ji následoval do jejího bytu. Zavedla mě do obýváku, kde pomalu jako jediná dekorace byl obrovský plakát kytaristy, jehož jméno mi nic neříkalo, ale v levém horním rohu bylo logo kapely – The GazettE. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Ta ženská musí být magor, když si tohle pověsí do obýváku, kam zve návštěvy. Byl jsem rád, že nevím, jak vypadá zbytek bytu. Asi by mě dost překvapilo, jak „vyzdobený“ to tu má.

„Posaď se,“ řekla rádoby přátelsky, ale nemohl jsem si nevšimnout těch jiskřiček v jejích očích.

„Proč si chcete promluvit?“ posadil jsem se velice nerad. Chtěl jsem co nejdřív pryč.

„Nebudu chodit kolem horký kaše, chlapečku. Co po Toshim chceš? Nejsem blbá, abych si nevšimla, že po Toshim jdeš!“ sklopila smutně vražedné oči. „Jenže on bohužel k takovým věcem je slepý…“

Vyrazila mi tím dech. Tohle bylo to poslední, o čem bych se chtěl bavit a zrovna s ní. „Nic vám do toho není!“

„Ale je. Toshi je můj kamarád a já nechci, aby mu zas někdo ublížil,“ mluvila už zase velmi klidně.

Nevěděl jsem, co na to říct. Chtěl jsem všechno popřít, říct jí, že Toshiho beru jen jako kamaráda. Že prostě nechci nic víc, ale… Ano, bylo tu jedno velké ale. Co když to cítím úplně jinak?

„Když mi to řekneš, můžou se stát jen dvě věci… Buď budeme nepřátelé, anebo ti pomůžu.“ Znělo to jednoduše, jenže co když si ji znepřátelím? Byla ve mně velká nejistota a já nemohl téhle ženě uvěřit. Odklonil jsem zrak.

„Ale no tak,“ sarkasticky se usmála. „Děláš ze sebe citlivku a přitom…“

„Co je vám vůbec do toho?!“ Už jsem se nedokázal ovládat a vylítl.

„Ale, ale…“ Na její tváři byl usazený ten její úsměv. „Nějak nám chytáš barvu.“

„Bavíte se?“ procedil jsem skrz zaťaté zuby.

„A víš, že docela jo?“ Pobaveně zvedla úzké obočí. „Tak to už vyklop, jinak tu oba ztrácíme drahocenný čas.“

Nic jsem na to neřekl. Seděli jsme tam proti sobě a oba mlčeli. Bylo to vážně trapný. Čas utíkal pomalu a mučivě.

Nakonec jsem to byl já, kdo prolomil mlčení. „Když vám to řeknu, pomůžete mi?“

Vítězoslavně se usmála. „Pravděpodobně…“

„Fajn,“ pootočil jsem uraženě hlavou. Sám jsem ani netušil, jestli mi tenhle trapný rozhovor stojí za to, abych Toshiho dostal. „Nejdřív jsem to chtěl brát jako hru. Prostě další zářez na mé posteli, chápete to?“

Neutrálně si rozčísla ofinu a vyčkávavě se mi dívala do očí.

„Jenže pak jsem ho poznal trochu víc, než bych si přál. Zjistil jsem, jak moc úžasný člověk je. Byl jsem zmatený! V hlavě jsem si znovu a znovu přehrával první okamžik, kdy jsem ho spatřil, a pomalu mi docházelo, že jsem vlastně do něho zamilovaný po celou tu dobu,“ sklopil jsem oči a ztišil hlas. Kývla hlavou, jak se dozvídala nové informace. „Ale pak…“ polkl jsem, nerad jsem si vybavoval ty vzpomínky.

„To je v pořádku,“ stiskla mi rameno. Netuším, kdy se zvedla a přisedla si vedle mne. „Nemusíš mi vysvětlovat, jak ses cítil… eto… v tu chvíli. Co bylo pak?“

Věděl jsem, že mluvíme o stejné chvíli. Najednou ten jeden její chápavý dotek ve mně vyvolal chvilkový pocit porozumění.

„Pak? Bylo mi ze sebe hrozně. Nechtěl jsem, aby něco zjistil o mé minulosti, ale já byl neuvěřitelně slabý a všechno mu vykecal. Nedokázal jsem být v jeho přítomnosti klidný. Už jsem ho prostě nemohl obtěžovat a odstěhoval jsem se pryč.“ Jedna slza si našla cestu na povrch. „Ale celou tu dobu, co jsem žil bez něj, jsem si uvědomoval, jak moc ho miluju…“

„Můžu ti věřit?“ zeptala se naprosto vážně.

Podíval jsem se jí do tváře. „To je mi úplně fuk! Já se vrátil, abych zjistil, jakou mám u Toshiho šanci. Nevím, o co jde vám, Sachiko-san, ale já Toshiho miluju!“

Najednou se na její tváři objevil široký a velice radostný úsměv. „Zdá se, že máš o přítele navíc.“

„Cože?“ vylekaně jsem na ni vytřeštil oči. Vůbec jsem netušil, o čem to tak náhle mluví.

„Chceš, abych ti pomohla, ne?“ pobaveně se usmála.

Kývl jsem. „To jó, ale nevím, kam tím míříte…“

„Zkus sázku,“ mrkla na mě. „Toshi se rád sází a experimentuje…“

Tak, slíbená kapitola končí. Doufám, že nejste příliš sklamaní. Jenže já jako autor při téhle povídce trochu trpím, protože mě baví mučit tohohle "Maličkého andílka", ale nebaví mě myslet jako on. Ale musíte uznat, že jsem se snažila. Takže u dalšího dílu čekejte na bezvadnou sázku, kterou vymyslela Sachiko. Budu ráda za nějaký komentář. Moc děkuju, že vás to stále baví číst a neomrzelo Vás to. Vaše Gwendolin.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Wrong, which can change the future - 10. část: