Wrong, which can change the future - 12. část • OurStories.cz ~ naše povídky

UPOZORNĚNÍ: Celá kapitolovka bude zaměřena na vztah dvou mužů (= shounen ai).

Po dlouhé době přicházím s jednou z posledních kapitol. Yoshi bude trošičku žárlit a pak se nám to maličku zvrtne...

04.03.2014 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 672×

12. část – Žárlivost

Celý nesvůj jsem v práci obědval speciální bento. Yoshi kvůli mně vstal nezvykle brzo, aby mi ho mohl připravit. Usmál jsem se na vaječnou omeletu a labužnicky ji skousl mezi zuby, byla vynikající. Už to bylo přes tři týdny, co spolu „chodíme“. V podstatě se toho příliš nezměnilo mezi mnou a jím. Chodil ke mně každý den domů, měli jsme společné večeře, připravoval mi bento do práce…

Tohle bylo úplně stejné, jako když jsme spolu bydleli. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem mohl spát v ložnici a ne v obýváku na gauči. Možná tu bylo ještě pár rozdílů… Třeba včera, když mi spal na klíně při sledovaní filmu. O víkendech jsme spolu chodívali se projít do parku.

Zprvu jsem se té jeho sázky bál, ale teď mi to přijde úplně v pohodě a normální. Zvláštní. Asi jsem se do něj zamilovával čím dál tím víc. Netušil jsem, čím to může být. Nerad jsem si to přiznával, ale bude mi to všechno chybět, až bude muset přestat si hrát na pár. I když měl jsem trochu strach, ještě jsem mu nedal úplně vše. Měl jsem strach se s ním milovat… Nevěděl, jsem co od toho čekat.

Znepokojeně jsem si pohrával s mobilem v ruce a nakonec vyťukal Hirokiho jméno. Napsal jsem mu rychlou SMS, kde jsem ho žádal o schůzku. Musel jsem se ho zeptat na pár věcí. Kladná odpověď mi přišla vzápětí. Nemohl jsem se dočkat, až bude pět hodin a já budu moc odejít z práce. Čas se vlekl, jako by mu bylo jedno, že chci být jinde. Jakmile pátá odbila, popadl jsem věci a běžel na ulici, kde v pořádném bouráku čekal Hiroki. Okamžitě jsem pochopil, co Akiu na něm tak lákalo.

„Yo, Toshi…“ usmál se, když mě pozdravil, trochu provokativně. „Mám jen chvilku, potom jdeme s Aki-chanem do divadla.“

„Čau, to je v pohodě… kam půjdeme?“ přisedl jsem si na sedadlo spolujezdce. Hiroki mi na otázku neodpověděl a vesel jel do jedné ulice, která mi byla svým způsobem sympatická. Skousl jsem si ret. Našli jsme si v onom baru místečko. Nervózně jsem se rozhlížel kolem.

„Ou, promiň… skoro jsem zapomněl, že tu pracuje ten tvůj andílek,“ provokativně se zašklebil.

Praštil jsem ho po rameni. „Mám ti to věřit?“

Tiše se zasmál, ale to už k nám kráčela servírka, teda… Měl jsem co dělat zachovat si tvář. Nešlo přehlédnout kraťounkou sukénku, zpod které vyčnívaly černé podvazky na pevných stehnech. Sice plochý hrudník, nebyl nijak zvláštní… Jen já věděl, s kým mám tu čest. Jindy usměvavé oči metaly nyní blesky po naší dvojici. Probodl mě uraženým pohledem s mírnou nechutí, jako by mnou opovrhoval. Co jsem mu udělal?

„Yoshi-chan…“ radoval se ten idiot. „Jste krásná! Já bych si moc rád dal…“

Nevnímal jsem ho, dokázal jsem se soustředit jen a jen na mého maličkého andílka. Vypadal jako ztělesněný bůh pomsty. Cukal mu sval ve tváři, jak moc se snažil být klidný. Nasr*ně odkráčel, až se klapot jeho podpatků hlasitě ozýval.

„Proč jsi nás vzal zrovna sem?“ podíval jsem se na něj.

„Chtěl jsem vědět, jak vypadá,“ pokrčil rameny.

Dál jsem to neřešil, byly tu věci, které jsem potřeboval znát. Yoshi nám přinesl pití a trochu s tím vším práskl o stůl, jak by naštvaný. Hiroki něco žvatlal, ale já se ho chtěl zeptat na to, jak vypadá sex mezi gayi. Jenže když jsem konečně dostal odvahu, on se zvedl s tím, že musí za Akirou. Nemohl jsem ho nijak drže a nechal se odvést domů.

Zamyšleně jsem seděl na gauči a ani si nevšiml, že dveře hlučně práskly. Yoshi naštvaně hodil svoji tašku s oblečením do kouta obýváku a k mému překvapení mi vrazil facku. Trochu jsem sebou trhl, nečekal jsem to.

„Yoshi… co to má znamenat?“ povytáhl jsem obočí a mnul si načervenalé místo.

On se na mě přísně podíval. „To bych se snad měl ptát já, ne?“

„Vůbec nechápu, o čem to mluvíš…“ zamumlal jsem. Nikdy jsem neviděl andílka takhle rozpáleného… Připadal mi docela sexy, takhle…

„I když to byla sázka, tak spolu chodíme! Nemusíš mě hned přímo přede mnou s někým podvádět! Umíš si vůbec představit, jak jsem se cítil?!“ Měl co dělat, aby se nerozplakal.

„… ale já tě nepodvedl…“ znovu jsem se zmohl jen na šepot.

„Ne, Toshi-san… cítíš ke mně vůbec něco?“ změnil náhle téma.

„Cože?“ trochu mě jeho otázka vykolejila.

„Já trochu jsem doufal…“ uhnul pohledem. „Já… už hodně dlouho jsem do tebe zamilovaný…“

Cože to řekl? Nějak mi to mozek nedokázal zpracovat. On? Já? … Co to…? Nedokázal jsem se soustředit ani cokoli jiného. Najednou mě ale něco napadlo…

„Tak mi to dokaž…“ promluvil jsem do ticha.

Hrozně moc se omlouvám, že to tak trvalo, ale nebyla jsem v náladě psát o nich. Nějak cokoli, co jsem napsala, skončilo v koši. Vážně se omlouvám, ani tak se mi tahle část příliš nepovedla. Budu ráda aspoň za malý komentář, i když jich příliš nečekám.

Tak, a už nás čeká jen a jen poslední kapitola, na kterou se snad všichni těšíte, protože já se na ni těším už od první kapitoly.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování