OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » xxx3

06.10.2009 (15:00) • slecinka • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1354×

Zrovna jsem si sedal na své obvyklé místo s výhledem barový pult, když jsem zaregistroval, že tady není Teo.

„Kde je Teo?“ zeptal jsem se rychle a nervozně se ošil.

„Někdo by měl  hlídat“ odpověděl bez zájmu Damian a věnoval se diskusi s Kevinem. Rychle jsem přejel očima po našem seskupení. Ten debil poslal Tea samotného. Copak neví, že ten žádného upíra nezabije a ještě se mu nabídne, aby se upír při  honičce nezranil. Dobře přeháním, ale je to Teo, ať chci, nebo ne je to můj nejlepší přítel a vždycky bude. I když je to moula, co sadí květinky.

„Ty’s ho poslal sám“ Konstatoval jsem hystericky skutečnost, co už jsem věděl. Periferním viděním jsem zaznamenal, jak na mě Kevin ukázal prstem a řekl něco v tom smyslu, jako „Co mu hrabe?“ normálně bych po něm už něco hodil, ale teď můj mozek šrotoval. V hlavě jsem měl jasnou představu toho, co se teď děje venku. Teo jako vlk se prohání lesem, když v tom najednou se zjeví parta upírů. „Chachachááá, osamocený vlkoušek“ zazubí se na něj jedna upírka a Teo vystrašeně stáhne ocas. Snaží se utéct, aby s upíry nemusel bojovat. Je dost rychlý když v tom se objeví upír před ním. A zaútočí na něj. Teo se vůbec nebraní. „Já nechci bojovat“ řekne. „No tak nebojuj, bude to rychlejší“ zasměje se zlomyslně jeden upír…

Najednou mě vyrušil Damianův hlas. „Co blbneš Cory??? Nic se mu nestane a kdyby byl v nebezpečí zavyje a my jsme hned tam.“ Měl pravdu, nevím proč jsem tak vyšiloval, ale stejně se mi v hlavě zjevovaly nepěkné představy.

„Kluci, mamka mi zařídila pobyt u strejdy Matta- do odvolání“ oznámil jsem jim bez emocí.

„Cože?“ zeptali se jednohlasně Oliver s Kevinem a kulily na mě svoje oči. Damian si mnul bradu a vypadal, že nad něčím uvažuje.

„No chce mě poslat na Ostrov prince Edwarda, za strýcem Mattem“ objasnil jsem jim a u slova strýček naznačil úvozovky, aby bylo jasné, že od strýčka má tenhle chlap, kterého jsem viděl naposledy před pěti lety, daleko.

„Aháá, to je, ale blbost“ řekl Oliver a Kevin zuřivě přikyvoval, kdežto Damian stále nereagoval.

„Damiane, hůů, řekni něco“ šťouchl jsem do něj prstem, čímž jsem si zasloužil velmi nehezký výraz, ale aspoň promluvil.

„Já… já si myslím, že to není zase tak špatný nápad Cory. Upíři tam budou určitě taky a my Tě tady nepotřebujeme, kdyby se to tu hemžilo upíry jsem samozřejmě proti, protože jsi skvělý zabiják. Jenže je klidné období. Sem tam nějaký osamocený upírek. A když bude mít tvoje mamka klid. Stejně Tě tam pošle. Ještě nejsi plnoletý a bohužel jí musíš poslouchat a Matt je určitě skvělý chlap, když byl nejlepší přítel tvého otce, třeba o vlkodlacích něco ví a chce Ti pomoct.“ Ukončil svůj monolog a my tři na něj koukali s otevřenou pusou neschopni slova.

„Damiane, ale vy mě potřebujete!“ řekl jsem zoufale a přesvědčoval spíš sám sebe než ho, měl pravdu. Úplně ve všem, co řekl měl pravdu a mě to tak nehorázně štvalo.

„Cory, nekomplikuj to a jeď. Potřebuješ změnu prostředí a ani neřekneš vlk a budeš zpátky. Všichni budou spokojení. My Tě budeme jezdit navštěvovat a když budeme potřebovat pomoct, nasadíš kostým vlka a jsi tu co by dup.“ Měl pravdu, ale mě se chtělo brečet. Chtěl jsem řvát jako malý kluk, nebo provít celý večer, až tak mizerně mi bylo. Objednal jsem si panáka a kopl ho do sebe. Mezitím mě Kevin s Oliverem poplácali po zádech a chtěli mi dát pusu na líčko, ale já je rázně odmítl se slovy: „Bez polibku se obejdu, teplouši“ oba se tomu zasmáli.

„Fajn, pojedu“ řekl jsem. „Ale každý den se budu modlit za záminku se sem vrátit“ dořekl jsem. Damian chtěl něco říct, ale ozvalo se zoufalé zavytí.

„Cory!“ řekli jsme najednou a všichni vyběhli ven s tím, že jsem hodil peněženku po číšníkovi Fredovi- na takové výlevy od nás byl už zvyklí, aby to nevypadalo, že zdrháme bez zaplacení vždycky po něm někdo z nás hodí peněženku, nebo nějakou bankovku. Horší bylo když po něm Oliver hodil nechtěně klíče a on byl kvůli tomu chudák šít obočí.

„Já to říkal“ opakoval jsem celou cestu k lesu, kde se můžeme konečně proměnit. Všichni jsme běželi hrozně rychle a snažili se být, co nejdřív u lesa, být, co nejdřív v kožichu.

„Ještě jednou to řekneš, tak Ti rozbiju tlamu“ zařval po mě Damian a já radši zmlkl.

K lesu jsme doběhli v rekordním čase a k Teovi za pár sekund- nebyl daleko. Ucítil jsem dva upíry. Teo kličkoval mezi stromy a oni se ho snažili chytit. Ještě, že je tak rychlí, jinak by bylo dávno po něm.

„No dobře, že jste tu, už jsem se bál, že je budu muset zabít já“ řekl Teo a my jsme všichni zavrčeli. On je úplně blázen, co si o sobě myslí?!

Rozeběhl jsem se a pustil se do boje s černovlasým upírem. Za pár sekund ležel na zemi a pištěl, jeho řev mě nebavil, tak jsem mu prokousl hrdlo a roztrhal ho na kusy. Stejně dopadla i jeho kolegyně pomocí Kevina a Olivera, kteří trhání upírů brali jako týmovou práci. Damian potom jako největší boss dne zapálil těla a s ohněm v pozadí se dramatickým krokem vracel zpátky.

„Hej to by chtělo fotku, s tím ohněm za zády vypadáš sexy“ Zasmál se Kevin.

„Jo normálně, Ti to fakt sekne“ přitakal Oliver. Všichni jsme se smáli a čekali až nám upírci shoří. Ještě, že to byli noví upíři a ne počáteční linie, se kterou se občas setkáme. S těma by to nešlo tak rychle.

„Teo, Cory se o tebe bál, jako malé děcko.Že vy to spolu pečete?“ zavrčel jsem, tenhle humor jsem neměl moc v lásce, kdežto ostatní se bavili náramně. Když se Teo dosmál a koukl na můj naštvaný výraz, jeho pohled zjihl.

„Netvař se jako kakabus! Stejně vím, že mě máš rád“ řekl a šťouchl do mě.

„Blbost“ odpověděl jsem a začal se smát.

„Tak fajn mám, ale to nemění nic na tom, že si pošuk!“ vyplázl jsem na něj jazyk a celou cestu z lese ho v podobě vlka šikanoval- samozřejmě ze srandy, jen jsme blbli.

Celý večer už proběhl v docela dobré náladě. Akorát Teo dostal pořádně seřváno, že se to už nesmí opakovat. A potom se ještě řešila věc s mým stěhovaním, Teo byl zásadně proti a hádal se s Damianem, ale já jsem ho uklidnil, že už je to stejně stoprocentní záležitost, ať se zbytečně nerozčiluje. Zbytek večera jsme brali jako takovou rozlučku a domů jsem dorazil pěkně napraný. Alkohol na vlkodlaky působil stejně jako na lidi, akorát bylo zapotřebí toho vypít moc, stav opilosti taky nevydržel dlouho a naštěstí pro nás se vůbec nedostaví kocovina. Vlkodlačí jed totiž, všechny škodlivé látky z těla rychle vypudí.

Ráno jsem se vzbudil a všiml si, že věci kolem mě jsou zabalené. To byl první důvod k tomu, abych se rozčílil.

Celé dopoledne proběhlo v hádkách, ale nakonec po loučení s mou smečkou jsem mohl vyrazit. Byl jsem hrozně naštvaný a mace to dával jasně najevo, hlavně cestou na letiště.

„Těšíš se?“ zeptala se, když už asi nemohla vydržet to ticho v autě a já si v ten moment představil, jak ji hlavou mlátím o volant. Zaťal jsem ruce do pěstí a hystericky se zasmál.

„To je to na mě tak vidět?“ zeptal jsem se ironicky a ona se zamračila na cestu před sebou.

„Bude tam Megi, pamatuješ si na ni?“ Pamatuju si na ni? Uvažoval jsem a potom se mi vybavila malá černovlasá holčička, které se mě snažila rozveselit na pohřbu. Teď jí mohlo být tak třináct. Jak jsem na ni mohl zapomenout?!

„Jo jasně Megi“ usmál jsem se ironicky. „Třináctiletá puberťačka- je to, co teď zrovna potřebuju!“ řekl jsem naoko vážně.

„Trochu si se sekl Cory, za pár týdnu je jí patnáct, ale podle toho, co jsem slyšela blázen je to pořádný“ Usmála se, jakoby vzpomínce. Ale já uvažoval, nad tím, co řekla. Nepamatoval jsem si, že by byla o dva roky mladší než já. Vlastně jsem si na ni, nepamatoval skoro vůbec.

„m-m“ zamručel jsem jenom a dál se věnoval svým myšlenkám.

Po deseti minutách jsme byli na letišti. Loučení s mamkou bylo ubohé. Rychle mě objala, dala mi pusu na líčko a já se u toho stále tvářil uraženě. Potom jsem ignoroval, když mi mávala z auta a šel jsem.

Letiště ve Vancouveru bylo vážně obrovské a tak mi dalo docela problém najít správnou uličku a správný let. Když jsem to konečně našel, čekalo mě odbavení a takové ty typické věci. Za hodinu už jsem seděl v kupodivu letícím letadle s divným zpoceným pánem po levé straně. Rychle jsem si nasadil sluchátka, abych předešel pokusu o rozhovor a snažil se nevnímat smrad vycházející z mého spolucestujícího. Po nějaké době mě vzbudil tleskot. Usoudil jsem, že ten povyk je kvůli tomu, že letadlo přistálo v pořádku, nikdo nezemřel a ani nebyl spáchán atentát.

Super. Jsem tady. Odsekával jsem si v duchu, aspoň, že jsem na stejném kontinentě napadlo mě. Ještě, že není strýc afričan, nebo asiat, to bych totiž nemusel přežít.

Prodral jsem se 3x menší letištní halou, vybojoval si svůj kufr a vydal se ven s doufáním, že mamka všechno zařídila a bude tu na mě čekat nějaký odvoz.

Zrovna jsem procházel kolem parkoviště, když se ke mně začalo něco barevného, hroznou rychlostí blížit. Vlk ve mně usoudil, že jsem v nebezpečí a tak chtěl „útok“ odrazit, ale já jsem radši ještě nasál vzduch, žádný upír tu nebyl, právě naopak, ve vzduchu jsem cítil něco mezi vlkodlakem a člověkem, ale než jsem si to stihl uvědomit, držel jsem „to“ v náručí Vlastně to nebylo „to“, ale  nějaká mladá slečna, která kolem mě tvrdě obmotala svoje ruky a dokonce i nohy. V tom šoku jsem si stihl všimnout, jak na mě od auta mává nějaký vlkodlak- strejda Matt, došlo mi.

Předchozí << // Další>>

Autor: slecinka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek xxx3: