OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » xxx8

10.11.2009 (17:00) • slecinka • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1533×

Došlo mi, že jsem teď udělal největší chybu, ale nedokázal jsem své emoce udržet na uzdě. Jestli se tak dnes cítí každý vlkodlak, tak jsme pěkně v nevýhodě. Byli jsme slabí a psychicky vyčerpaní, to by byl pro upíry ten pravý čas na útok. Doufám, že se nic takového nestane. I když je tady i možnost, že to byla dlouhou dobu plánovaná akce, můžu jen doufat, že ne. Nevím, co by se v takové situaci stalo. Ale co vím je, že následujících pár dní bude hrozných, upíři budou šílet a dělat si, co chcou až se to k nim dostane a to my nesmíme dovolit. Od toho tady přece jsme. Odtrhl jsem se od Matta a rychle švihl pohledem k Megi, která stála s rozcuchanýma mokrýma vlasama a nechápavým výrazem kousek od nás. Netušil jsem, jak se z toho vykecat.

„Cory je mi to tak líto. Znali jste se dlouho?“ zeptal se Matt a já nechápal kam tím míří. Vlkodlačího krále jsem v životě nepoznal, musí to být nějaký rituál, že při tom tak trpíme. Najednou mi bliklo a začal jsem hrát jeho hru.

„Znali jsme se asi 4 roky“ posadil jsem se na sedačku a dal si hlavu do dlaní, slzy, které ještě občas zabloudili a stekly mi po tváři, dělaly naše divadélko ještě věrohodnějším. Taky moje klepající se ruce, nepůsobili zrovna dvakrát přirozeně. Chtěl jsem ať už to tady skončí, abych se mohl jít zahrabat do postele, ale před tím si ještě zapálit a informovat Tea. No, informovat, spíše se s ním podělit o mé hrozné zážitky o to, že jsem zabil člověka. Proboha já zabil někoho, koho mám chránit. Nevím z čeho jsem byl více mimo. Jestli z vraždy, nebo smrti krále.

Megi asi musela vyslat němou prosbu o vysvětlení, protože jí to začal Matt objasňovat.

„Corymu zemřel kamarád, víš. Jeho mamka mi volala ať mu to nějak šetrně řeknu z očí do očí, protože nemá ráda mluvení o takových věcech přes telefon. Ale bohužel už mu to mezitím zavolal někdo jiný.“ Seděl jsem a poslouchal ty lži, fascinovalo mě, jaký mezi sebou měli úžasný vztah, ale plný lží.

„Pane bože kdo? Teo?“ zeptala se okamžitě.

„Ne, Justin“ plácl jsem rychle první jméno, co mě napadlo.

„A co se mu stalo?“ ptala se dál a tikala pohledem ze mě na Matta, určitě se jí na tom něco nezdálo, ale naše výrazy v obličeji jí to musely vyvracet.

„Megi, Cory Ti to řekne až bude chtít“ zašeptal Matt a ta malá se mi vrhla kolem krku. Nečekal jsem to, ale objetí jsem jí vroucně oplácel. Potřeboval jsem někoho, koho bych mohl obejmout . U ní to bylo tak přirozené, objímal jsem ji jako bych objímal svou sestru. Trošku se mi ulevilo, ne že by mi bylo lépe, prostě jsem měl pocit, že na to nejsem sám. Ten stejný pocit, jako jsem měl i s Teem. Po chvíli se ode mě odvrátila a chtěla pronést nějaké moudro, ale já ji zastavil mávnutím ruky. Vyšel jsem ven z rodinného baráku a zapálil si. Cigareta mě neuspokojila jako obvykle, tak jsem si dal ještě další. Nic, žádný pocit úlevy. Vběhl jsem do bytu a začal hledat svůj telefon, displej mi ukazoval šest nepřijatých hovorů, jeden byl od Damiana zbytek od Tea. Okamžitě jsem jeho číslo vytočil a poslouchal otravné pípání, které se ozývalo asi půl minuty. Celou tu dobu jsem nervozně klepal nohou do podlahy.

„Cory!“ oddechnul si do telefonu Teo.

„Teo, jak to tam u Vás vypadá?“ zeptal jsem se zoufale.

„Cory budeme Tě potřebovat. Zatím je to v pořádku, ale to může být každou minutou jinak. Upíři šilí, co nevidět budou zprávy plné záhadných vražd. Musíme být všichni v pohotovosti. Prosím, přijeď, co nejdřív.“ Z Tea jsem cítil jeho strach, určitě si je vědom toho, že bude muset vraždit.

„Budu tam“ řekl jsem a z druhé strany se ozvalo volání Damiana, Teo na jeho vkus vykecával příliš dlouho.

„Musím“ zaskučel a zavěsil telefon.

Okamžitě po ukončení rozhovoru jsem začal hledat batoh, položil jsem ho na zem a házel do něj nějaké oblečení. Do přední kapsy jsem si dal pas, mobil a jiné důležité věci. Batoh jsem nechal ležet a vyběhl z pokoje za Mattem. Megi jsem slyšel z pokoje něco bušit do klávesnice, takže nehrozilo, že by nás mohla slyšet.

„Musím jet pomoct smečce“ sledoval jsem výraz Matta, který právě koukal na zprávy.

„Jasně, chápu to. Tvojí mamce nic neřeknu, bude to jako by jsi tu byl a Megi si bude myslet, že jsi na pohřbu. Jdi se kouknout na nějaké lety. Já zatím půjdu ven, budu taky hlídat okolí.“ Matt byl inteligentní chlap, fascinovalo mě, jak mu všechno docházelo a jak se uměl ze všeho krásně vylhat. To budou asi roky praxe.

„Dávej na sebe pozor. Není moc dobrý nápad chodit sám“ Bál jsem se o něj a navíc nechat tu Megi samotnou taky nebyl zrovna nejlepší nápad.

„Všechno bude v pořádku, neměj strach.“ Usmál se na mě a vyběhl z domu.

Přesunul jsem se do svého pokoje a začal hledat nějaké lety, bylo něco kolem půlnoci a první let mi letěl už kolem 7 ráno. Zatím budu moct pomoct strejdovi.

Zaklepal jsem na pokoj Megi a vešel, ta se vesele smála nějaké zprávě, co jí přišla na icq. Okamžitě když mě uviděla smát se přestala.

„Megi, jdu s tvým otcem zařídit něco ohledně zítřejšího letu. Pojedu na pohřeb Justina. Za pár dní budu zase zpět. Když se probudíš už tady pravděpodobně nebudu, tak jsem Ti chtěl jenom říct ahoj“ zatvářila se sklesle a zadívala se na svoje nohy.

„Ahoj“ pípla a otočila se zpátky k počítači. S tím jsem já opustil její pokoj a vběhl do chladné noci. Za pár minut už jsem se ve vlčí podobě proháněl lesem ve snaze najít Matta a hlavně zabít všechny upíry, co by se tady opovážili být.

Celou noc až do rána jsme spolu běhali a snažili se najít nějaké pachy, které by dokazovali přítomnost upíru, ale nic. Ten večer tam žádný nebyl. S hrozným pocitem, že v tom Matta nechávám samotného jsem se vydal na letiště a z něho si to svištěl přímo do Vancouveru. Když jsem dorazil, dával jsem si velký pozor na to, abych někoho nepotkal. Nevím, jak bych vysvětloval svou přítomnost tady, kdyby se to doneslo k mamce.

Automaticky jsem vběhl do lesa a přeměnil se, okamžitě jsem ucítil pach jiných vlkodlaků, těch, co mi v mém novém domově tak chybí. Vydal jsem se po jejich pachové stopě a zanedlouho se moje tělo zastavilo před smečkou vlkodlaků. Černý vlk začal nadšeně vrtět ocasem a poskakovat z místa na místo, větší vlk na něj zavrčel a pokynul hlavou k lesu. V těch dvou vlcích jsem poznal Tea a Damiana. Oliver a Kevin postávali kousek od nás a přešlapovali z tlapy na tlapu. Věděl jsem, že není čas na vítaní tak jsem okamžitě vyběhl. Proháněli jsme se lesem asi osm hodin a stále nic, proto jsme se rozhodli nechat tady Kevina s Oliverem a jít si popovídat někam do hospody.

„Co se bude dít teď“ zeptal jsem se, protože mi bylo jasné, že oni už mají tohle téma dávno probrané.

„Potřebujeme nového krále, potom se situace uklidní. I když zatím se nemá naštěstí, co uklidňovat. Počítal jsem s tím, že upíři využijí naší slabé chvilka, ale asi jsou tupější než jsem si myslel…“ zasmál se Damian.

„…Každopádně jsme ve výhodě, do Vancouveru se můžou dostat pouze přes lesy, to je naše obrovské plus, můžeme je v klidu likvidovat bez toho aniž bychom byli prozrazeni.“ Více se uvelebil na stoličce a já zatím vstřebával informace, které mi řekl.

„A kdo bude nový král?“ zeptal jsem se. V takových věcech jako byla vlkodlačí hierarchie jsem se vážně nevyznal.

„Spekuluje se o tom, že jeho místo připadne jednomu z jeho bratrů. To musí schválit nejstarší.“ Naštěstí Damian byl o takových věcech dobře informován, to byla i jeho povinnost, protože byl Alfa.

„Aha“ řekl jsem zadumaně.

„Do dvou dnů by mělo být všechno v pořádku, ale zatím si musíme dávat pozor. Nevím, jestli jste to zaznamenali, ale teď jsme daleko slabší.“

Oba jsme záporně pokroutili hlavou.

„To je logické, asi se to projeví v boji. Měli bychom jít, nechali jsme je tam dlouho samotné a jak je znám, určitě se nehoní za upíry, ale mají jiné věci na práci“ zamračil se a my jsme se při té představě zasmáli.

Zaplatili jsme a vydali se zpátky do lesa. Všichni jsme zrychlili když jsme ucítili pach upírů, byli asi dva, nebo tři. Pádili jsme lesem a přitom nebezpečně vrčeli. Z dálky se k nám dostal smích Olivera a Kevina. Naštěstí jsou v pořádku. Doběhli jsme k nim, oba byli v lidské podobě a pálili těla tří upírů. Nechápavě jsme se koukli na hořící hromádku.

„Právě jsme byli v tom nejlepším a oni nás vyrušili. Byli jsme tak vytočení, že byli roztrhání během minuty“ objasňoval nám Oliver a Kevin zuřivě přikyvoval hlavou. Damian se proměnil a pochválil je, sice se u toho musel přemáhat, ale znělo to docela upřímně. Damian z nás byl docela nešťastný, byli jsme asi nejpodivnější parta vlkodlaků na světě. Ne každá smečka se mohla chlubit homosexuálním párem, anti zabíječem, a vlkodlakem na půl úvazku, což jsem byl teď já. Začal jsem Damiana litovat, já být vůdce takové smečky, tak asi spáchám sebevraždu.

Vyrazili jsme společně dál, za těch asi 18 hodin jsme zabili každý aspoň jednoho upíra, každý kromě Tea. Byla to doslova invaze upíru, vzhledem k tomu, že tady za normálních okolností zavítali tak tři upíři za měsíc, více asi ne. Každý z nich toužil ukojit svou žízeň právě ve Vancouveru, jenže ten byl dobře chráněný.

Všichni už jsme byli unavení a oddechovali. Já uvažoval o tom, jaký je to pocit zabíjet upíry, vždycky mi to přišlo jako ta nejúžasnější věc na světě. Miloval jsem vraždění bez výčitek svědomí, byl to uklidňující pocit. Ale vražit s tři čtvrteční silou bylo o něco horší. Bál jsem se o sebe a bál jsem se o celou smečku, kdyby se tady objevil nějaký čistokrevný upír, asi by to jeden z nás nepřežil. Minimálně. Dneska jsem měl třikrát zlomené žebro a ostatní na tom byli podobně, naštěstí se vlkodlaci tak rychle hojí a můžou se okamžitě vrátit do boje. Přemýšlel jsem nad tím, jaké to je bojovat s čistokrevným s první linií, všichni, co měli možnost se s nimi setkat byli unešení jejich šarmem a dokonalou taktikou boje. Já se s nimi nikdy nesetkal a ani to nevyhledávám.

Najednou mnou přeběhl divný pocit, cítil jsem se z ničeho nic plně, ale zároveň už jsem necítil tu volnost, kterou jsem cítil posledních několik hodin. Navíc odešel všechen ten zármutek. Opatrně jsem se podíval po ostatních. Střetl jsem se pohledem s Teem, on mi chtěl něco říct, ale nedošlo mu, že je momentálně v kůži vlka. Proto jenom něco zaštěkal. Chtěl jsem se tomu zasmát jenže mi to najednou došlo, máme nového krále. Tohle, co se teď ve mně odehrálo bylo stejné jako když jsem se poprvé proměnil ve vlkodlaka. Bylo to pouto mezi králem a vlkodlakem, které se začalo vytvářet v každém z nás. Byl jsem opět na někom závislý, ale uklidňovalo mě to. Všechno bude zase v pořádku.

Ještě jeden den jsme pro jistotu hlídkovali, ale zabili jsme jen jednoho upíra. Všechno se vrátilo zpátky k normálu. Nebylo to zase takové drama, jaké jsem od toho čekal. Samozřejmě zprávy hlásily pár pohřešovaných a taky nějaké neobjasněné vraždy, ale bylo to daleko lepší než to mohlo být. Zrovna jsem seděl u Tea doma, potom, co jsem se vysprchoval a dotelefonoval s Mattem. Řekl jsem mu, že jsem v pořádku a zeptal jsem se ho, jestli by u nás nemohl Teo, pár dní bydlet. Matt nadšeně souhlasil, a začal zjišťovat kdy přijedeme, aby mohl nakoupit. Vyrazili jsme ještě ten den.

V letadle s Teem panovala úžasná nálada a skvěle jsme se pobavili. A i když jsem mu to neřekl slovně, strašně mi chyběl. Ale stále tu bylo něco, co mě trápilo a užíralo, něco s čím jsem se mohl svěřit pouze mu.

„Teo, zabil jsem člověka“ zašeptal jsem ve chvilce ticha a ani se mu nemohl podívat do očí. Nevěděl jsem, jak zareaguje, ale doufal jsem, že je mezi námi, tak silné pouto, které překoná i mou vraždu. A on mi odpustí.

<---- Teo:)

__________________________________________________________________

Takže, tahle kapitola je podle mě jenom taková spojující, ale i přesto doufám, že se Vám bude líbit. Určitě mi nezapomeňte napsat Váš názor:). Další kapitola bude trochu zábavnější, jak to asi dopadne když přijede Teo na návštěvu?:) To se dočtete příště:). Každopádně jsem se Vás chtěla zeptat, co by jste řekly tomu, kdyby xxx konečně dostala název?? A co takhle: "Kiss while your lips are still red"? :). No jsem zvědavá, jak se vám případný název líbí:) Jinak moc děkuju, že povídku čtete:)... Vaše Slečinka:)

MOJE SHRNUTÍ

Předchozí<< // Další>>

Autor: slecinka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek xxx8: