OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 1. kapitola

24.10.2014 (19:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2130×

Zima… tak bych popsal tuhle situaci. Všechno šlo od desíti k pěti… Mé sny se ztrácely v nedohledu kvůli tomu, co se stalo. Chladná atmosféra… nic než to…

Zvedl jsem hlavu k otevřené rakvi plné bílých květin, která stála před mohutným oltářem. Jak může být tak chladný, hm? On nás tu všechny nechává a nezajímá ho, co s námi bude! Otče, proč jsi zemřel?!

Vedle mě se choulila žena do tmavého kabátu, podle třesoucích ramenou jsem poznal, že pláče. Avšak z mých očí se neuronila ani jedna kapička. Jeho smrt zničila mé sny… Kolem postával zástup mužů i žen, kteří se přišli rozloučit s mým otcem… Jediné, co jsem dokázal vnímat, byl studený sníh dopadající na mou tvář, kde se měnil v kapičky vody…

„Yamazaki-sama,“ zvolal někdo mé jméno, když jsem se chystal nasednout do svého auta a nechat se odvést někam hodně daleko.

„Hm?“ Povytáhl jsem obočí, až drobný muž couvl strachem zpět, pak se uklonil.

„Pane, prosím, neodcházejte… Teď bychom měli hlasovat o to, kdo bude v čele rodiny Yamazaki,“ promluvil velmi tiše. „Pane, my si přejeme, abyste to byl vy… tak, prosím, neodcházejte…“

Vidíš, otče? Proto jsem nechtěl, abys zemřel! Já tohle nechci… Nestojím o to se stát hlavou rodiny Yamazaki, tím pádem se stát hlavou yakuzy – organizované mafie s velkolepou tradicí a pravidly. Kdo tě o to prosil?

Jen jsem kývl, že rozumím. Tak, dnes to skončí… Měl bych se postavit před to, co mě čeká… yakuza…

„Doháje!“ zavrčel jsem, choulíc se do černého kabátku. Tření rukou nepomáhalo, ani popocházení na místě. Byla taková zima! Kolikže pod nulou… Patnáct? Ráno to aspoň bylo na velkém billboardu na hlavní třídě. Teď už je ale večer a to znamená i o několik stupňů méně. A ani trochu mě to netěší, krucinál!

Mohl jsem akorát tak drkotat zuby o sebe a ve sněhem promáčených teniskách procházet špinavou ulicí plnou opilců, nebo jiných dost pochybných existencí. Jako třeba mě… ale… nebyla mě plná ulice. To opravdu ne, s mojí postavou asi těžko. Náhodou bych se v té ulici ještě ztratil.

Svižným krokem jsem zašel do jednoho z šedých oprýskaných domů, kde se za okny svítilo. Byla to putyka, i mně jména neznámého, neboť neonový název na tabuli už dávno nesvítil. Co si já pamatuji, tak nikdy. A byl roztřískaný, takže ani nebylo možné jej přečíst.

Vešel jsem dovnitř. Do nosu mě uhodil zápach alkoholu, zvratků a kouře z cigaret. Zvedl se mi trochu žaludek, ale stačilo si zvyknout. Navíc tu bylo teplo. Aspoň trochu. Bez povšimnutí jsem prošel podél stolků osazených několika lidmi. Několik z nich brouklo na pozdrav, uchechtlo se, nebo jen obdivně hvízdlo. Bylo mi to ale celkem fuk. Prosmýkl jsem se kolem posledního stolku a podešel pod nízkým pultíkem.

„Shintaro…?“ křiknul jsem do špinavé kuchyně. Nic se chvilku nedělo.

„Hey! Kde seš?!“ dodal jsem tedy a vešel. Přepálený tuk… to bylo to jediné, co tady bylo cítit-

„Co tu chceš?“ ozval se trochu nerudně trochu starší muž, s páskou přes levé oko, stojící u sporáku.

„Co asi…? Venku je zima. Nemám kde bejt!“

„Jo…? No ale… to přece není můj problém, zlato,“ pokrčil rameny.

„Shintaro… no tak! Nech mě tady přespat,“ začal jsem žadonit. Ten jeho pohled…

„Samozřejmě že ne zadarmo!“ Přišel jsem blíž a nasadil psí oči. „No tak… jako bys toho někdy litoval, hmm…?“ zavrněl jsem.

„Takže mi večer zazpíváš, ptáčku zpěváčku?“ zašeptal i on.

„Když mě jako bonus i nakrmíš,“ broukl jsem ještě a on se rozesmál. Spokojeně jsem si povzdechl, mám kde spát!

Nadechl jsem se a majestátně se posadil oblečen do tradičního obleku mé rodiny před několik zvolených vůdců, kteří jsou pod pravým šéfem yakuzy. Něco psali na kousky papírů a ignorovali mou osobu. Nedal jsem na sobě znát znepokojení… tohle byla zkouška mé trpělivosti. Aniž by se mi ve tváři pohnul jediný sval, položil jsem uctivě svou katanu, na jejíž pochvě byly obrazy draků, před sebe. V ten jediný okamžik ustal jakýkoli zvuk v místnosti.

Starý vrásčitý muž sedící uprostřed ke mně posunul úzký papír a štětec s tuší, když se narovnal, hleděl mi do očí. „Yamazaki Reizo, byl jste zvolen novou hlavou rodiny Yamazaki. Podpisem stvrdíte souhlas.“

Zavřel jsem oči a nosem vydechl vzduch. Tak tak nakonec skončilo, otče. Tomuto rozhodnutí nešlo odporovat. Podepsal jsem listinu podobou kaligrafie. Přidalo se několik uctivých a zdvořilých poklon a bylo to. Byl ze mě vůdce yakuzy. Hořce jsem se pousmál. Tak po smrti si konečně dosáhl svého, otče!

Neměl jsem na cokoli chuť. Prostě jen jsem se zvedl a odešel. Chtěl jsem si udělat malou procházku zasněženou ulicí. Několik lidí chtělo jít se mnou, ale já je zarazil. Šel jsem sám prázdnými ulicemi… to ticho tížilo mé srdce… Bolelo to… a konečně si slzy našly cesty na povrch…

Včera se na mě Shintaro ani nevybodl. Prý že nakrmí… houby!!! Zmetek jeden! Užil si a div mě ze dveří nevykopl! Nakonec jsem si mohl ustlat dole v té jeho putyce, ale kuchyň zamkl. Takže bych akorát tak mohl vyjídat odpaďáky. A to teda fakt ne, děkuju! Možná, že jsem ztroskotanec, nemám nic a nic nejsem. Ale trocha té hrdosti by se fakt ještě našla.

A tak jsem od rána v ulicích. Navíc jsem nikoho nepotkal. A když už… tak jen lidi, kteří buď nic neměli, nebo by se mnou kvůli své orientaci nešli. Den blbec. A já měl takový hlad! Ani okrást nebylo koho… A ta zima…

Šel jsem asi dost daleko, protože tohle už byly jiné ulice. Stále temné, pochybné, ale… takové čistší než oblast, kde jsem dnes spal. Vím, že tuhle část spravuje zase jiná část nějaké mafie. Určitá společnost, ale moc o nich nevím… Jako nikdo nezasvěcený. Jsou velkou neznámou, ale jest podivem, že jméno Yamazaki zase téměř každý zná. Nějaká úplná hlava tohohle všeho.

Ušklíbl jsem se. Dělají nezákonné věci a stejně si dřepí v teple, v suchu, mají peněz jako slupek a nemusí se bát, co je zítra čeká, zda-li vůbec přežijí.

Šoural jsem se ulicemi trochu zmoženě. Ale… za roh kdosi zašel. Nevím, snad už mě mámí zrak, ale měl jsem pocit, že ten člověk s dlouhými vlasy… žena čí muž, nepatří na takové místo. Tiše jsem za tou osobou vyběhl. Zastavil jsem se na rohu ulice. Šel dál tím přítmím, kvůli zimě se šeřilo brzy, ale i na dálku jsem poznal, že tohle je… bohatý člověk. Nebo alespoň bohatší než já.

Zrychlil jsem krok, tak abych ho mohl předehnat. A když jsem byl u něj, „omylem“ jsem do něj vrazil. S „Promiňte,“ breptnul jsem v momentě, kdy jsem z jeho kapsy vytáhl peněženku. Na takovém místě ji nosí v kapse -. Leknutím jsem zcepeněl. Pevně mě chytil za zápěstí a škubnul, až jsem přepadl a skončil na mokré dlažbě.

„Jsi normální?!! Se tu kvůli tobě válím v takových s**čkách!!! Kde myslíš, že to budu sušit, co?!“ vyjel jsem na něj. Tady platí heslo: Nejlepší obrana je útok. A vzhledem k tomu, že se u jeho pasu zaleskla… katana?!… ehm… určit hračka! Vyskočil jsem na nohy a zlobně se na něj podíval.

Šel jsem ulicí a bloumal nad svým zpackaným životem, když vtom do mě někdo vrazil. Chtěl jsem to nechat být, jenže jsem ucítil jeho ruku v mé kapse. Reagoval jsem možná trochu přehnaně, když díky mně skončil v ledovém sněhu. Dlouze jsem si ho prohlížel… měl docela pohlednou tvář. Ale když na mě si otevřel ústa, rozhodl jsem se jeho čin netolerovat.

„Sušit?“ povytáhl jsem obočí nad tou troufalostí. „Ty asi nebudeš odsud, zlodějíčku? To bys jinak věděl, koho si chtěl okrást…“

Oprášil jsem se od sněhu, ale, bohužel, záda i zadek už byly nacuclý vodou. I ten kabát prosáknul!

„Jo, nejsem! A je mi jedno, koho jsem chtěl okrást! Pro mě za mě, ať jsi třeba papež,“ zavrčel jsem. Rychle jsem si toho muže prohlídl. Byl vysoký, ale štíhlý. Překvapilo mě, že měl takovou sílu. Na sobě měl… překvapeně jsem zamrkal. Nevím, sako? Kabát? Nemám tušení, jak to nazvat. Byla to černá látka, jak jsem zjistil, velmi jemná, na které bylo vyšito stříbrnou nití několik abstraktních květů. Přesto to nevypadalo žensky. Ne… tohle bylo vznešené… Úplně jako z jiné doby, ale přesto to nebylo staromódní.

„Narazil jsem na špatnou chodící pokladničku…“ zabrblal jsem. Ne, tohle byla moje chyba… byl to příliš zoufalý pokus. Zakručelo mi v břiše.

„Budeš volat poldy?“ Povytáhl jsem obočí.

Mluvil opravdu hrozným způsobem, a když mou osobu nazval pokladničkou, vybouchl jsem. Dnes nebyl dobrý den. Vytáhl jsem katanu z pouzdra a v jediném okamžiku chladná čepel meče spočinula na jeho krku.

„Měl by sis dávat pozor na pusu,“ upozornil jsem ho chladným hlasem. A s odfrknutím jsem dodal: „Poldy volat nebudu… ti by byli poslední, koho bych tu chtěl.“

Vyvalil jsem na něj oči. Vyděšeně jsem polkl. Očividně žádná hračka, ale takovým způsobem jsem to teda zjistit nepotřeboval.

„Takže taky nejseš čistej! No vidíš! Tak buď v klidu.“ Zvedl jsem ruce v obraném gestu. Podřízne mě tu…? Na téhle ulici…? No, mohla být i horší.

„Na, tady máš tu peněženku a nech mě jít, hm?“ nadhodil jsem. Nebylo mi to líto. Snad až potom, až bude po všem a mně nepůjde o kejhák.

Trochu na katanu přitlačil a já jen víc zaklonil hlavu. V ten okamžik, ano, bůh dej věčnou slávu mému kručícímu břichu, se ozvaly mé hladové útroby. Překvapeně zamrkal. A já navzdory situaci protočil oči.

„Co je?! …Mám hlad! Ti nikdy asi v břiše nekručelo, co…?“ řekl jsem s pokrčením ramen a vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že bych ho neměl provokovat…

„Máš ty vůbec pud sebezáchovy?“ Povytáhl jsem nad tím jeho chováním obočí. Když mu znovu zakručelo v břiše, povzdechl jsem si a katanu zase schoval. „Proti mně by nechtěla jít ani policie, ať jsem čistej nebo ne… Ještě jsem ti neřekl, že můžeš jít.“

Všiml jsem si, jak přemýšlí nad tím, že vezme roha. Otevřel jsem ležérně peněženku a vytáhl z ní několik bankovek.

„Vezmi si to,“ natáhl jsem k němu ruku s penězi, „mělo by to stačit na jídlo a pár dní ubytování…“

A jen tiše jsem dodal: „Ať aspoň jeden z nás má to, co chtěl.“

Naklonil jsem hlavu na stranu.

„To jako… jenom tak…?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. Přikývl. Opatrně jsem se tedy po bankovkách natáhl. Čekal jsem, že rukou ucukne a vysměje se mi, nebo prostě zase vytáhne ten meč a propíchne mě. Taky mohl žádat protislužbu, ale ne… Nic nechtěl. Jen, když jsem peníze držel, pustil je, abych je mohl schovat do kapsy. V ten moment jsem se zmateně pousmál.

„Jste divnej,“ prohodil jsem jeho směrem a peníze spočítal. Vyvalil jsem oči.

„Šedesát tisíc?“ zasekl jsem se. „Nechtěl bys tudy chodit častějš?“

„Já tudy chodím často,“ konstatoval jsem. „Ale tohle je poprvé, co mě na cestě do mého baru chtěl někdo okrást.“

Zvedl jsem hlavu k obloze. Byla tak krásná, v hlavě se mi rojilo tolik nápadů, jak ji ztvárnit. „Čekal jsem spíš slovo „děkuju“ než to, že jsem divný.“

Vykročil jsem k němu a těsně před ním se zastavil. Všiml jsem si, jak jsou v jeho oku odlesky strachu. Byly tam jen na setinu okamžiku. Pobaveně jsem se usmál a prošel kolem něho. Pak jsem se otočil.

„Mé jméno je Yamazaki Reizo… příště si dej pozor, koho chceš okrást, zlodějíčku.“ Otočil jsem se zpět a odcházel do svého baru.

„Yamazaki… Reizo…“ zopakoval jsem.

„Děkuju!“ zakřičel jsem ještě, než zašel dovnitř. Na nepatrný okamžik se ve dveřích zastavil, ale neohlédl se. Pak vešel dovnitř.

Zbytek dne jsem se zmohl jen na nepřítomné bloumání ulicemi. To jméno… vím přibližně, kdo to byl. Ta organizace… Yakuza… přece jen mi trochu známá byla. Od slyšení vím, že jejich činnost je nelegální, ale každé odvětví se „stará“ o jednu část města. Divní lidi…

Ale tohle jméno… Yamazaki… tohle byl teda jako jejich kápo? A já ho chtěl okrást? A přežil jsem??? No, asi se dám na modlení! Navíc, ty peníze.

Den blbec se prostě změnil na jeden z těch nejlepších. Nevím, proč mluvil o několika dnech na ubytování, když jsem si předplatil pokoj na měsíc. Asi nepočítal s pochybnou ubytovnou, ale střecha nad hlavou je střecha nad hlavou a teplo tam taky bylo. Navíc… jsem si mohl koupit jídlo! A to hodně jídla. A... já si to neodpustil… když… ty kalhoty…! Značkový!… černobílý, pruhatý. Jak dlouho jsem se na ně chodil koukat? A teď… nesu si je v tašce do svého prozatímního domova. Sportovní tašku plnou teď již čistého oblečení jsem si ještě ten den vyzvedl a odnesl na ubytovnu. Majitelka prádelny, poměrně mladá holka, mi za pár sladkých slůvek a nějaký ty doteky vždycky všechno vyprala. Měli jsme takovou… nepsanou dohodu. A že já mám hezké oblečení rád!

Večer jsem se zachumlal do tenké deky a srkal z misky instantní rámen. Pousmál jsem se při vzpomínce na dnešek.

*Napjatě čeká* Líbilo se vám to? Já vím, já vím, zatím nic moc, ale máte se na co těšit. Tohle se dá číst jedním hltem, a jestli vás to chytlo, věřte mi, do konce vás to nepustí. Budeme velmi rády za nějaký ten komentář a těšíme se na vás u další kapitoly, Gwendoli & Torriell.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 1. kapitola: