OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 10. kapitola

29.12.2014 (12:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1066×

Probudil jsem se jako první. Můj pohled spočinul na tom schouleném tělíčku na kraji postele. Celý se třásl… možná stále plakal jako v noci…

Zvedl jsem se a došel do obýváku, kde jsem nechal tu tašku. Pak jsem se vrátil zpět, abych papírovou taškou mohl hodit jeho směrem. „Tohle ti posílá Rebeca.“

„Vstávej, Torio,“ promluvil jsem. „Vracíme se do rezidence.“

Nepatrně jsem pootočil hlavou.

„Rebeca…?“ zašeptal jsem chraptivě.

„Vracíme… Hned…?“ Nechtěl jsem s ním mluvit, ani být. Necítil jsem se, že bych zvládl cestu v autě. Se zaúpěním jsem se posadil a nakonec i vstal. Bez jakéhokoliv výrazu i slova jsem tašku vysypal na postel. Překvapeně jsem zamrkal. Plno oblečení…? Ještě mělo visačky. Zadíval jsem se na Reizu. Slíbil, že se o to postará. Kdyby té Rebecky nebylo, asi bych jel nahý. Beze slova jsem několik kusů oblečení vzal. Ušklíbl jsem se nad tmavě modrým korzetem.

Zvedl jsem ho. „To už mě tam všichni berou jako tvoji děvku…?"

„Rebeca je ta rudovláska, co tě chytla,“ upřesnil jsem to, protože jsem si neuvědomil, že on ji nezná. Pak když jsem uviděl obsah tašky, zatrnulo ve mně. Ta Rebeca… Torio vyzdvihl do vzduchu korzet a ušklíbl se.

„To už mě tam všichni berou jako tvoji děvku…?“ stále se šklebil.

„Tak tě tam nikdo nebere,“ oznámil jsem mu a otočil se k němu zády. „Obleč se, ať můžeme jet…“

Odešel jsem z ložnice pobalit si své věci, které jsem tu nechtěl nechávat.

Z hromady oblečení jsem si vybral volné kalhoty. Nic uplého bych teď asi nezvládl. Čisté boxerky. Svršky jsem měl sice v dárku taky, ale byly mi teď k ničemu. Zato velká rozepínací mikina se dala přes ramena přehodit. Se všemi věcmi jsem se přesunul do koupelny a práskl dveřmi, co nejsilněji jsem mohl. Z poličky spadl dokonce jeden z šamponů.

Pustil jsem vlažnou vodu a smýval to lepivé z mého zadečku a stehen. Opět to pálilo a připomínalo včerejší noc. Nespěchal jsem. Smyl jsem si i upocené vlasy a celé tělo… bylo mi jedno, jak moc Reizo spěchá. Nakonec jsem si půjčil hojivou mastičku, kterou jsem si hodlal vzít sebou. Pochybuji, že tohle bylo naposledy. Až teď mi došlo, proč nesmím odcházet… Oblékl jsem se. Do zrcadla jsem se na sebe ani nepodíval.

Zbytky jídel z lednice jsem nechal vyhodit. Nevěděl jsem, kdy se sem zase vrátím. Zálibně jsem přejel prstem po rámu obrazu…

„Ještě mi to chvíli zabere,“ zamumlal jsem si sám pro sebe nebo k těm obrazům? „… Než ti splním tvůj sen.“

Povzdechl jsem si a znovu tu krásu umění zakryl bílým prostěradlem. Takhle jsem přikrýval každý obraz, i ty, co byly na stojanech. Je čas je tu zase na pár dnů nechat. Voda v koupelně přestala téct…

Pobral jsem listiny o koupi galerie a přidal je k ostatním mým věcem.

Kulhavě jsem vyšel z koupelny už oblečený, s mikinou přes ramena a se všemi novými věcmi v papírové tašce. Nelibě jsem zůstal stát mezi dveřmi z ložnice do kuchyně. Reizo ještě dobaloval. Nedal jsem nijak najevo, že jsem hotový. Stejně si mě za několik okamžiků všiml. Odvrátil jsem pohled i tvář a šel do předsíňky, kde stále stály moje tenisky, jak mi je před - nevím kolika - dny sundal a uklidil.

Dveře nebyly zamčené, jak jsem zjistil, když jsem vzal za kliku. Napadla mě sice spásná myšlenka na útěk, ale jen, co se dveře pootevřely a trochu vrzly, Reizo stál za mnou. Když jsem se na něj podíval, zakroutil záporně hlavou. Zklamaně jsem svěsil ramena. Nevím, co bude mít z toho mě neustále držet zavřeného. To mě snad pustí, až ho jednou přestanu bavit…? Ne, to mě spíš zabije, nebo někomu prodá.

Přišel jsem si jako zvíře na maso. Jen si počkej na porážku ve zlaté kleci. Reizo připnul ke krátkému řetízku u pout jeden dlouhý řetěz a jeho konec držel. To snad abych neutekl…? Ne, abych se nevhrnul pod první jedoucí náklaďák, který uvidím. A když jsem nad tím přemýšlel, líbila se mi ta myšlenka čím dál tím víc. Copak to bude moje jediná možnost dostat se pryč…? Byl jsem nucen ho následovat do auta.

Cesta do rezidence proběhla v největší tichosti. Ani jeden jsme nepromluvili jediné slovo. Vůz zastavil před vchodovými dveřmi. Z domku se ozývaly příjemné zvuky rodinné atmosféry. Donutil jsem Toria vystoupit, aby mohl Mizuki auto zaparkovat. Neudělali jsme snad ani jeden krok, když se otevřely posuvné dveře a v nich stála… Rebeca?

Na sobě měla džínový kraťasy a jen krajkovou podprsenku. Dlouhé rudé vlasy jí divoce vlály kolem nahého bříška, na kterém jí byl vidět ocas tygra, kterého měla vytetovaného na zádech při skoku s otevřenou tlamou. Povytáhl jsem nad jejím vzhledem obočí.

Totálně mě ignorovala a přeběhla bosá tu krátkou vzdálenost, aby mohla vzít Toria za ruce.

„Ahoj, já jsem Rebeca. Minule jsem se neměla šanci představit,“ vychrlila na něj. „Ty musíš být Torio. Užijeme si spolu spoustu legrace… myslím, že bychom si mohli rozumět.“

„Hej, Rebeco! Aspoň se obleč, když jdeš ven,“ volal stařík na svou vnučku. „Och, Torio, dlouho jsme se neviděli…“

„Vítejte zpět, Reizo-sama.“ Aya stála ve dveřích a opírala se o jejich rám. Měla oblečené černé přiléhavé šaty a na jejích ústech hrál úsměv.

Překvapeně a trochu zděšeně jsem pozoroval rudovlasé torpédo, co se ke mně polonahé hnalo. Chrlila na mě své jméno a plno dalších informací. Držela mě za ruce, až se mi téměř mikina svezla z ramen. Bylo poměrně chladno. Vyšel ven i děda Kinosuke a napomínal svou vnučku…? Nejspíš i ona měla na zádech tygra, jako její děda. Stejný rod…

„A-ano, jsem Torio. Děkuji ti za oblečení,“ hlesnul jsem bezvýrazně. „A taky vás rád vidím, Kinosuke-san,“ poklonil jsem se slušně a povytáhl si mikinu, do které jsem se víc zabalil. Reizo prohodil několik slov s Ayou a dalšími lidmi.

„Jsi celý promrzlý!“ zahlásila ta rudovláska a začala mi třít paže. Nechápavě jsem na ni hleděl a cuknul.

„Jsem v pohodě.“ A sám jsem se pažemi objal, co to krátký řetízek dovolil.

Nechápal jsem, nad čím se Aya tak usmívá.

„Rei!“ zavolala na mě Rebeca. „Můžu Torimu sundat pouta?“

Otočil jsem se na ni a jen slabě kývl, jí se na tváři roztančil divoce nadšený úsměv a vytáhla malý klíček z podprsenky. Sotva měl ruce volný, začala ho táhnout do domu.

Aye blýsklo v očích. „Tak sis s tím dítětem pohrál už dost, abys měl dost času na mě?“

Zamračil jsem se, tohle nemusela říkat, když Torio byl u nás.

„Na rozdíl od tebe, on už dávno není dítě,“ řekl jsem dost chladně a prošel kolem ní do rezidence.

Zastavil jsem Rebecu, která mi něco vykládala, a zadíval se na Ayu. Bez úsměvu, bez jakékoli emoce jsem ji propaloval očima.

„Své hračce natrhl prdel. Musí počkat, až se opraví, aby ji zase… mohl použít,“ řekl jsem dost nahlas, aby to všichni slyšeli. Rebeca vyvalila oči a... smutně se pousmála. Pevněji sevřela moji paži. Asi si všimla Reizova vytočeného výrazu, neboť mě rychle táhla pryč.

Všechno jsem ignoroval a šel do zahrady si sednout. Už to byla nějaká doba, co jsem tu nebyl. I když bylo tu trochu chladno…

Uslyšel jsem posunutí dveří našeho pokoje a dlouhé povzdychnutí… možná i zděšení.

„To není fér!“ zaúpěla Rebeca. „Rei!“

Doběhla ven až za mnou a zatřásla mi s rameny. „Rei! Půjč mi Toriho!“

Povytáhl jsem obočí. „Cože?“

„Půjč mi ho na dnešní noc!“ Najednou stála na nohou a přestala prosit. Vyplázla na ně jazyk a odběhla ke dveřím, kde stál Torio a nevěřícně na ni koukal. „Máš smůlu, já si ho půjčím, i když mi to nedovolíš!“

Znovu udělala ten obličej s vyplazeným jazykem. „Tak my jdeme. Pojď, Tori“

Vzala ho za ruku a táhla někam pryč. Pousmál jsem se nad tím. Možná ti pomůže to tu vydržet, když mě nenávidíš…

Nechápal jsem… Zase jsem byl pozadu s myšlením.

„Re-Rebeco, prosím! Já nemám náladu si hrát,“ povzdechl jsem si. Bolelo mě takhle pobíhat po rezidenci. Nevím, kam mě táhla, ale byl jsem z ní úplně mimo. Po včerejšku… i tak jsem cítil, jak srší energií.

„Ještě to vydrž, za chvíli jsme tam!“ zatrylkovala a dál utíkala po chodbě, zatímco já jsem za ní vlál. Lidi, kteří procházeli chodbami, se nám jen smáli a vesele zdravili rudovlasou dívku. Náš běh končil v jedné z místností skoro úplně na konci. Vedle byl pokojík, kam jsem jednou zašel s čajem pro dědu Kinosukeho.

Becky, jak jsem se rozhodl jí říkat kvůli jejímu Tori, mě vtlačila dovnitř a zavřela za námi dveře. Já jsem protáhnul ruce rukávy u mikiny a zapnul ji ke krku. Chvíli jsme se na sebe jen koukali. Rebeca se spokojeně usmívala a já byl zmatený.

„Budeme určitě skvělí kamarádi,“ usmála se a chytila mě za obě ruce. Sklopil jsem hlavu. Jo, to jsem si myslel i o Reizovi...

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 10. kapitola: