OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Yakuza: 12. kapitola

11.01.2015 (11:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 980×

Od toho rána se mi zdálo všechno snesitelnější. Skoro každý den jsme s Becky utíkali přes zeď na svobodu. Učil jsem se. Zprvu jsem byl věčně omlácený, jak mi nevyšel přemet ve vzduchu, když jsem zakopl, nebo dostal dřevěným mečem přes záda ve chvíli nepozornosti. Musel jsem zlepšit takřka neexistující kondičku, posílit svaly, ale nepřibrat příliš svalové hmoty. V tomhle bojovém umění nešlo o fyzickou sílu. Šlo o rychlost, mrštnost, diagnostiku situace a nakonec čistý útok

Ruku v ruce s cvičením přišel i psychický trénink. Už na začátku jsem odmítl zabíjet. Chtěl jsem jen mít sílu se bránit. Z Becky se stal nelítostný učitel, ale měl jsem ji snad ještě raději. Byly to stovky hodin tvrdého tréninku, a až po několika měsících jsem byl schopen zaznamenat jakýs takýs pokrok. Párkrát s námi šel i děda, to jsem byl vždycky nervózní. Když řekl poprvé své „udeř mě", nechtělo se mi, vypadal tak křehce. Ale když jsem mu to řekl, oba se jen rozesmáli a já skončil na tvrdé zemi s hlavou pod mahagonovou hůlkou, o kterou se opíral.

Pak tu byla další kapitola mého života. Tou byl Reizo. Zatímco když jsem byl s Becky, dědou a několika dalšími přáteli, které jsem si tu zvládl udělat, smál jsem se, cítil jsem se volný. Jen co jsme ale s Reizou osaměli, veškerá moje komunikace se omezila na zdvořilostní nutnosti. Nevím, jestli ho to štvalo nebo ne, ale já s ním už nemohl mluvit normálně. Spal se mnou dál, pravidelně téměř každý den, když mě Becky nevzala na noc k nim. Ale bylo to jednostranné. Já jen ležel a nechal jsem ho, ať si dělá, co chce. Už mě přešlo cítit se kvůli tomu zahanbeně. Většinou se mi ani nepostavil. Ne že by Reizo nebyl krásný, byl, i po tom všem se mi líbil jako ještě nikdo. Ale nebyl jsem schopen mít ho rád. Nešlo to…

Už to bylo několik měsíců, co tu s námi Torio žil. Když byl s ostatními, bylo tu stále to jeho krásné já, ale se mnou… z něho byla jen hadrová panenka. Mrzelo mě to, protože jsem ho měl vážně rád…

Spali jsme spolu pokaždé, když nebyl s Rebecou přes noc. Rebeca… Občas jsem měl chuť jí už něco říct, když jsem v pokoji místo Toria našel papírek se smajlíkem s vyplazeným jazykem a s jejím jménem. Jenže párkrát jsem je viděl i venku a Torio se smál. To mě donutilo dělat, že o tom nevím…

No ale Toriova netečnost vůči mně donutila Ayu méně žárlit, tak aspoň byla na něj hodnější, i když pořád cítila vůči němu zlobu. Většinou si nechala jedovaté poznámky stranou.

Už jsem nemohl vydržet, jak mi Rebeca pořád Toria bere. To jí nestačí, že s ním je přes den? Zamračil jsem se a přemýšlel o tom, že bych ji mohl posílat víc na akce, abych mohl být s Toriem.

„Becky…?" zaklepal jsem u ní u dveří. Slíbila, že se dopoledne sejdeme v zahradě a půjdeme k velkému jezírku v zahradě, upravenému na koupání.

„Není tam, chlapče. Je venku."

Výraz „venku“ znamenal „v akci“. Překvapeně jsem zamrkal.

„Dě… děkuju,“ houkl jsem za Ayou, jak jsem zjistil.

Už mě nevraždila pohledem na potkání, což byl úspěch! Ale mně teď vrtalo hlavou něco jiného. Becky je zase pryč? Vždyť se včera vrátila. Vypadala unaveně. Jak dlouho jsme nebyli spolu…? Tohle trvalo skoro dva týdny. Navíc se mi nezdálo, že by to byly závažné úkoly, neboť tady byl klid.

Šoural jsem se do kuchyně. Rád jsem Miře pomáhal s vařením. Byla to bodrá žena, která jako já sice nepatřila k yakuze, ale byla tu s mužem. Akorát s tím, kterého milovala...

Šel jsem se posadit do své milované zahrady. Bylo v ní příjemně ticho a jen ševelící voda v jezírku naznačovala nějaký děj. Přivřel jsem oči a představoval si různé věci… spoustu křivek…

Vyschlo mi v krku zrovna ve chvíli, kdy šel okolo Mizuki. Nemusel jsem ani otvírat oči, abych poznal, že je to on. Požádal jsem ho, aby mi někdo přinesl čaj. Netrvalo to příliš dlouho a už se ozývalo lehké našlapování po zeleném trávníku. Zaposlouchal jsem se do toho pohybu. Komu mohl patřit tenhle krok?

„Tvé kroky jsou nějak lehčí,“ konstatoval jsem stále se zavřenýma očima. „Torio.“

Zrovna jsem přepíral rýži, když do kuchyně vešel Mizuki s cigaretou v puse, za kterou ho Mira nemile zprdla, a objednal pro Reizu čaj. Oba jsme kývli na srozuměnou a já ještě Mizukimu podstrčil tajně jedno z onigiri, co jsme před půl hodinou dodělali. Pocuchal mi vlasy a vyběhl ven dřív, než si toho Mira stihla všimnout.

Já jsem vyfasoval malou konvičku čaje s malou miskou na dřevěném podnose. S úsměvem Mira přidala ještě několik sušenek, ačkoliv se mi Reizo nezdál jako někdo, kdo by sladké čajové sušenky ocenil, a vyrazil jsem opatrně doručit objednávku. Musel jsem si otevřít posuvné dveře, a pak sestoupit dva schody do zahrady.

Černovlasý ležel na jednom z ratanových lehátek. Ani jsem se nestihl ohlásit, když mě oslovil. Beze slov jsem pokrčil rameny, ačkoliv i já zaznamenal, že když jdu nebo běžím, už nedupu jako slon.

„Máš tady čaj," konstatoval jsem a všechno odložil na stolek vedle lehátka. Chvíli jsem mlčel, nechtěl se mi zabředávat rozhovor.

„Proč je Becky zase pryč?" zeptal jsem se neutrálně.

Posadil jsem se, abych se mohl pousmát nad tou hromadou sušenek. Okamžitě jsem po jedné čapl a musel sníst další dvě. Nalil jsem si misku zeleného čaje. Byl opravdu silný a mírně nahořklý… pousmál jsem se nad tou ironií.

„Proč je Becky pryč?“ zeptal se mě neutrálním hlasem, ale já věděl, že mu na tom záleží.

„Každý tu musí pracovat,“ konstatoval jsem stejným tónem a chystal se si vzít další sušenku.

Pevně jsem ho v afektu chytil za zápěstí.

„To ano, ale je pryč každý den! Dlouho!“ zavrčel jsem zlostně.

„Stíhala plnit úkoly a být se mnou. Teď už ale ne!" dodal jsem se skleslými rameny.

Po dlouhé době jsem se na něj znovu podíval. Jeho výraz byl smutnější a rozzlobenější než kdy předtím. Poprvé za tu dobu přede mnou ukázal emoce.

„To ti na ní tak záleží?“ promluvil jsem bez pohnutí jediného svalu.

„Ano, chová se ke mně jako k člověku! Na rozdíl od někoho.“ Pustil jsem jeho ruku a otočil se k odchodu. Nevím, proč jsem byl zase tak… svůj, ale doufal jsem, že to k něčemu bude.

Díval jsem se za ním. Už, už chtěl odejít.

„Stáhnu ji z některých akcí, když ty sám budeš plnit své úkoly, budeš moct být s ní,“ použil jsem tu jeho frázi. Nevěděl jsem, jestli pochopil, co jsem těmi úkoly myslel… Doufal jsem, že poznal na mém vyřčení, že když bude víc se mnou, bude moci být i s Rebecou.

Pootevřel jsem pusu, a naprázdno ji zase zavřel. To mu nevadí, že pro mě je jeho přítomnost tím největším trestem?! Ale přikývl jsem a vrátil se zpět.

„Přísahej!"

„Nevěřím ti..." dodal jsem opět neutrálně.

Přisedl si zpět a jeho neutralita tu byla též. Přísahat? Zavrtěl jsem nad tím hlavou.

„Slova nejsou nic proti činům,“ poznamenal jsem neutrálním hlasem a vzal si sušenku. „Aya!“

Ze stínů v chodbě se vynořila jmenovaná osoba v černých kalhotách a pevném korzetu, který občas nosívala, aby mohla odhalit květovaně potetovaná ramena. S mírnou poklonou přešla k nám.

„Aya, najdi Rebeku a řekni jí, že se smí vrátit zpět,“ zadal jsem jí úkol, ale díval jsem se přitom na Toria.

„Jistě, Reizo-sama,“ přikývla a otočila se k odchodu bez dalších slov.

Sledoval mě, když mluvil s Ayou. Já svůj pohled odvrátil, sledujíc mraky na obloze. Těšil jsem se, až se vrátí, ačkoliv jsem musel přidat svůj ústupek. Ale byl jsem pevně rozhodnutý nedat najevo, jak mě to potěšilo, že mě po tak dlouhé době poslouchá a vyhověl mi.

Odvrátil se ode mě, ale já to nechal být. Čekal jsem, než Aya odejde, abych s ním mohl mluvit. Teda já vážně chtěl s ním mluvit jako tenkrát… ale nešlo to. Jeho osobnost se mnou byla úplně jiná, než jakou jsem ji miloval.

„Chtěl bych tě znovu malovat,“ oznámil jsem mu tiše a podíval se na hučící jezírko.

„Dělej si, co chceš." Bylo i vidět, jak ho to mrzí, ale já nemohl. Stále mi hrály v hlavě mé prosby z té noci. On k nim byl hluchý a já teď budu hluchý k jeho pocitům.

„Počkám tady," řekl jsem potichu jako svolení.

Přikývl jsem a došel si pro skicák a tužku do našeho pokoje, který Torio jaksi už většinou neobýval. Vrátil jsem se k němu, seděl stále na tom samém místě bez pohnutí. Posadil jsem se na měkký polštářek proti němu. Nedal na sobě nijak znát, že ví o tom, že jsem zpět. Měl odvrácenou tvář k jezírku. Na tvář mu slunce vrhalo spoustu odstínů.

Ač byl tak krásný, já věděl, že je to jen maska, pod kterou je spousta pocitů. Díval jsem se na něj, aniž bych začal malovat…

Přemýšlel jsem, jaké by to bylo, kdybych mu věřil… v hlavě mi běželo několik obrazů našich rozesmátých tváří. Šli bychom spolu ven, určitě. Možná by mě pustil, ale já bych se vracel. Vídali bychom se.

Cítil jsem jeho upřený pohled a taky se na něj zadíval. Zdálo se mi to, nebo měl ve tváří smutek?… Je to jeho věc…

„Začneš?"

Když mi naznačil, že bych mohl začít místo toho věčného civění na něj, vzal jsem do ruky tužku, abych si načrtl linii obličeje. Jeho tvář měla pro mě ty nejkrásnější rysy světa, co znám. Tak jemné, a přesto se v nich rýsovala skrytá síla, již jsem doposud neznal. Načrtl jsem si jemné rty… byly tak měkké jako žádné jiné. Jeho oči dávno ztratily svoje kouzlo divokosti, ale věřil jsem, že ještě někde ten malý kousek zbude. Vlasy si tentokrát svázal do křivého culíčku, a přesto mu to neubralo na kráse. Jen několik tahů tužky, abych mohl si naznačit další důležité spojnice…

Nechal jsem se malovat na tvrdý papír. Občas mě dlouze probodával pohledem, nebo se na mě dlouhé minuty ani nepodíval. Avšak po hodině sezení jsem se začal ošívat a vrtět. Aby toho nebylo málo, v posuvných dveřích do zahrady jsem zahlédl rusovlasé stvořeníčko. Gesty rukou jsem jí naznačil, že teď nemohu, že přijdu za chvíli. Reizo si toho očividně všiml.

Všiml jsem si Rebeky, která se objevila ve dveřích a kvůli ní se Torio začal tak ošívat.

„Můžeš sedět klidněji," upozornil jsem ho nevrle a zadíval jsem se na něj ne příliš nadšeně. Chtěl jsem znovu malovat, ale jeho výraz byl naprosto úplně jiný, než ten před tím. Podrážděně jsem zavrčel a skicák odložil s rozmalovanou zasněnou tváří, jakoby odvracející se od diváka. Chybělo udělat několik stínů, ačkoliv se zdály být nepodstatné, měly obrázku dát ty správné rozměry. Tužky jsem uklidil do pouzdra velmi pečlivě… A vše nechal ležet tam, kam jsem to položil…

„Přesně o tomhle jsem mluvil předtím.“ Zvedl jsem se ze země a šel do svého pokoje pro papíry, abych mohl pracovat. „Smíš jít za ní…“

„Ten obrázek je úplně ztracený,“ povzdechl jsem si. „… a to mohl být opravdu dobrý…“

Pokrčil jsem rameny.

„Nemůže za to nikdo jiný než ty," prohodil jsem skrz zuby.

Bez dalšího slova jsem se otočil k odchodu. Co si myslel…? Umírněným krokem jsem opustil zahradu. Jen co se za mnou zavřely posuvné dveře, vyběhl jsem do Rebečina pokoje. Jen co jsem ji spatřil, skočil jsem jí kolem krku. Potěšilo mě, že se lekla a ani si nevšimla, že jsem vešel.

„Becky, neboj. Už budeš mít zase klid! Musíme toho fakt hodně dohnat. A taky! Chci ti něco ukázat!!! Napadlo mě, jak vylepšit… Ehm, uvidíš! Pojď!"

Sotva odešel, naštvaně jsem hodil dokumenty do kouta místnosti. Co si do háje myslí? Najednou se ve mně zvedla touha někoho zabít… Ale teď bez legrace, vážně chci zabít…

Promnul jsem si kořen nosu a poupravil si dlouhé vlasy, které mi spadly do obličeje. Hodil jsem na sebe kabát, musím se jít někam napít, ať to můžu nějak vydýchat. Ten malej drzej prevít…

V přestrojení za dívku jsem s Becky zase opustil rezidenci. Oba zase rozesmátí! Stala se téměř mojí sestrou, za tu dobu, co jsem tady. Jen co jsme rychlou chůzi vycházeli zpoza rohu, tak tak jsme se stihli vzájemně strhnout zpátky. Reizo naštvaně nasedal do auta. Úplně se mi orosilo čelo a Rebece určitě taky. Až když to černé auto odjelo, mohli jsme si úlevně vydechnout. Utíkali jsme ulicí a parkem až na vlak. Museli jsme se dostat za město do opuštěné fabriky, kde jsme trénovali.

„Cos mi chtěl ukázat?" usmála se.

„Vylepšil jsem, trochu, poslední útok. Teda… Vím, že do toho nemám co kecat, ale aspoň se podíváš, že jo…?“

Nechal jsem se odvést do mého milovaného baru. Vládl v něm klid. Tak nějak jsem přesně tohle potřeboval. Ale po hodině tady jsem se začal nudit. Ani to nejlepší víno nedokázalo zahnat mou žízeň či zlobu.

Mizuki mě musel odvést do mého bytu. Okamžitě jsem ho poslal domů s tím, aby pro mě přijel až ráno. Chtěl jsem být sám… Ve svém bytě jsem se unaveně posadil před ty plátna schovaná pod prostěradly a koukal ven z prosklených zdí… Nějak mě tenhle pohled uklidňoval. Cítil jsem, jak se i klíží víčka ospalostí (nebo to bylo alkoholem?).

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Yakuza: 12. kapitola: